básničky
Jsem všude,tam kde bys mě nečekal.V kapičkách rosy,v puklinách skal.
V labutím pírku i pírku holuba,beze mě člověče čeká Tě záhuba
Přicházím tiše,bez pozvání,neptám se,zdali mohu dál.
Na uvítanou mi zvony nevyzvání a přesto mě každý uvítal.
Mám tisíc podob a stejně tak vůní.Málo kdo z lidí předemnou uteče.
Jednou jsem ve stínu,podruhé na výsluní.
Jsem Tvoje láska-člověče.
♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮
Komentáře
Přehled komentářů
TVÁ LOUKA
Je tichá noc a Ty klidně spíš..
Jsi jak anděl v hebkých závojích..
Tvůj dech to ticho protíná..
Jsi krásná jak lesní květina..
Jsi jak Víla v tom hlubokém lese..
Jsi ta, která noc k nám nese..
Ta, která hřeje nás svou dlaní..
Aby klidné měli jsme spaní..
V té temné noci, jen sníš..
O té louce květů, jen Ty víš..
Když cestu Tvou mi napovíš..
Pak i já přijdu k Tobě bliž..
Abych rosou ranní, zvlažil Tvoje květy..
nádhera.....
(.........., 16. 2. 2014 8:52)
KAMÍNEK - Petr Hait
Kamínek našel jsem
a teď ho držím v dlani,
tvrdý je šedivý,
co když mě zraní?
Svírám ho silně,
nechci ho ztratit..
Bojím se zpátky
na zem ho vrátit..
Dokáže vyprávět,
šeptá mi tajně,
že ležel na cestě
a čekal na mě..
Abych ho sebral
a v kapse zahřál..
Moje poznání
(..........., 8. 2. 2014 23:08)
O mou tvář opírá se hřejivý sluneční paprsek...
... jemně mě hladí po tváři a s absolutní snadností uklidňuje zběsilý až bolestivý tlukot mého srdce v hrudi. Naprosto se mu oddávám a jen sleduji s jakou lehkostí odhaluje všechna má skrytá tajemství. Vybírá je, postupně a systematicky, z hloubky mého podvědomí a obezřetně a opatrně je skládá k nohám mého vědomí. Některá jsou nesnesitelná, bolestivá, temná, hořká, ale Tvé hřejivé světlo je tady pořád se mnou. Jiná má tajemství jsou zase úplně jiná, jsou něžná, sladká, voní a naplňují mě pocitem radosti.
Vždycky jsem cítila a nebo spíš tušila, že nejsem sama. Vždycky tu bylo něco víc. Muselo být... Vím to. Není to však pouze jen pro tento život, pro tuto realitu a tuto přítomnost? Nebo je to snad obráceně a opakuje se to každý život, propojuje všechny moje reality a každé části mého vědomí s podvědomím?
Vážně jsem to věděla?
Celý život jsem oddělovala lidi kteří za to nestojí a snažila jsem se obklopovat těmi co znají význam slov rodina a přátelství. Byla jsem odlišná od ostatních vrstevníků a nevěděla jsem proč. Nikdy nebyl důvod, abych každému hned věřila, tak jsem nevěřila. Nikdy a nikomu. A když kolem mě nebyl nikdo kdo by mluvil o věcech o kterých jsem věděla, tak jsem o nich také nemluvila. Ale s TEBOU?
S Tebou jsem poprvé uvnitř sebe ucítila TEN zvláštní pocit, pocit jakoby nového doteku, jenomže s naučeným, po léta neměnným tahem. Máš na mě manuál a já nevím jestli Ti ho chci dát. Je to pro mě neznámý, NOVÝ pocit, zvláštně mě při něm mrazí v zátylku a přitom hřejivě utěšuje veškeré mé touhy po celém těle.
A najednou si to všechno dosedlo do správných kolejí!
A najednou vím....
...vím že, když jsem byla malá, byl jsi Ty mým imaginárním přítelem se kterým jsem si po nocích povídala.
...vím, že když jsem byla teenagerkou, byl jsi mojí tajnou láskou.
...vím, že vždycky jsi tu byl v případě když jsem Tě potřebovala, byl jsi tu a zůstáváš i nadále mým Andělem Strážným.
...vím, že jsi zde byl, když mi bylo zle a držel jsi mne za ruku. A pokaždé když jsem se bála, byl jsi tu aby jsi mne ochránil.
...a když jsem byla smutná nebo jenom melancholická, cítíla jsem jak mě utěšuješ a jak se mnou soucítíš.
...někdy se stalo, že se nikdo nezasmál mému vtipu nebo nepochopil můj styl humoru, ale věřím, že Ty jsi se vždy usmál ať jsi byl kdekoliv.
...nikdy jsem nemusela dlouho čekat na odpověď, byl jsi tu abys mi on na ni odpověděl.
...a i když mi většina mého okolí prostě nerozumí, Ty mě znáš.
Nechci se již držet stranou, protože pokud v nás nebudu věřit - bojím se, že ten hezký pocit který cítím odejde navždy. A když upadlu do hlubin svých emocí, neslyším Tě... nevnímám... jsem jimi ovládaná. Emoce se mohou stát důvodem proč v nás přestanu věřit.Ale hned jak Emoční exploze ustane, opět v nás uvěřím. V sebe, v Tebe a v to že jsme MY a jsme tady a teď
...........
(......, 8. 2. 2014 23:08)
Mohu?
Mohu naklonit hlavu doprava a odpočinout si na Tvém rameni.
Mohu cítiti Tvou náruč kolem mého těla.
Mohu cítit jak mě hladíš ve vlasech, abys uvolnil mé temné myšlenky, jenž se mi usadily v hlavě.
Ale co to tedy JE? Co je tato Přítomnost? Je to opět jen pouhá představivost, fantazie, zoufalá touha mít v Tobě oporu? A nebo to je jediná skutečnost... jediná realita a vše ostatní do této doby bylo jen pouhou iluzí? Byl jsi ve mně, vedle mě, po mém boku?
Pokud není naše pouto skutečné, pak ani já nemohu být skutečná. Pokud ve skutečnosti opravdu nic mezi námi neexistuje, pak není žádný důvod, žádná láska. Musí být skutečná, TY jsi mým životem, jsi mým JÁ.... mým ALTER EGEM. To TY jsi součástí mě, kterou jsem se však ještě nestala. Jsi mým dovršením, ucelením. Ty jsi dokonalým doplňkem mě. Jsi kusem látky jenž usuší mé slzy. Jsi balzám jenž uzdraví má zranění. Jsi Druhá polovina jenž mne učiní celistvou. Ale jak mohu toto přijmout? Jak bych si mohla myslet, že jsem v něčem zvláštní, speciální, úžasná či neobyčejná?
Zasluhuju si to? Stanu se pak celistvou? Ano. Ano, cítím Tvou náruč, jak se proplétá s mou. Cítím Tvá chodidla, jak stojí uvnitř mých, cítím Tvé srdce, jak buší uvnitř toho mého, vidím tok Tvých myšlenek uvnitř mé mysli. Konečně! Jsem celiství. Jsme konečně jeden s druhým, jeden v druhém, jedním člověkem. Konečně společně. Společně v lásce. V lásce? Já přeci nevěřím na lásku. Láska není. Neexistuje. Je to mýtus. Nebo není?
STÍN
(........., 8. 2. 2014 23:06)
...laskavým pohledem mrzkého chtíče
se zadíval na mě tu vlastní stín...
...něco si v zákoutí ve skrytu píše
ukrytý do temna vlastních vin...
...teď chtěl by ses odtrhnout,
když zvoní mi hrana,
ty zbabělče bídný ,chceš zůstat si sám...
... však samoten poznáš
jak chladná jsou rána,
dlouho se nebudeš oddávat hrám....
...když klesl jsem v slabosti
až na dno svých sil,
a posledním zvoláním se s bytostí loučí...
...tak i když mi sbohem dal vlastní
můj stín,
však v hrudi mé naděje nepřestala tlouci...
únorová
(...., 8. 2. 2014 23:05)
Plamínek zasvítí
jak pírko kolibříka
vesele zářivě
a venku steskem vzlyká
Barevná dívčinka
co šťastná byla kdysi
temnotou utíká
neznajíc kompromisy
Barevná dívčinka
co byla vždycky stálá
v své lásce veliké
vzpomíná na Hrabala
na jeho pábení
a svist poschotí v letu
to básník výkřikem
dává své vale světu
Je v šoku dívčinka
v srdci jí zeje rána
ten něžný kolibřík
vzpomíná na Bogana
ZASNĚŽENÉ KŘIŽOVATKY SNŮ
(............., 3. 2. 2014 23:02)
Unavená stébla s bílou parukou
v závěrečném klanění
stále cítí pohlazení od rukou
dvou postav touhou spojených
U křížku se čtyřmi kaštany
přečetl chodec pár slov na písku
prochází tudy cesty doufání
ležící perutě stažené v řetízku
Přistála u kříže neslyšně sama
melodií tisíc v letu vítr ji dal
žádná ji nebyla nikterak známá
v prachu cest chce teď nosit svůj žal
Nakreslil chodec pár not pod slova
promlouvají k němu už dávno
dnes tóny v nitru neschoval
na úsměv skoupé je prázdno
V polibcích větru pírka se chvějí
plaše je rozvázav vyletěl vstříc jí
nevidí v údolí postavu dívčí
co kráčeje po cestě naslouchá písním…
KAMENNÍ KLAUNI
(......, 3. 2. 2014 23:01)
Až smíchotajné, jak šero šerolichotníků ztrácí vlastní hlas, ten šepot se tříští o zdi věčných pravd, což není, vzhledem k oněm pravdám, nejpříjemnější.
A touha po toužení tluče do tvých bran - marně. Co jednou rozbilo se, nikdy neslepíš a my zkameňujeme, jako ty sochy, co jednou zvětrají tak, že už nikdo nepozná, čím byly… nemyslíš?
Jen pohleď, vis a plač, suchými slzami lhář. Och ano, už ani plakat nesvedem, takové se z nás dějí stvůry!
Takhle si srdce rveme na kusy, sobě i jiným, navzájem… nejvíc se smějí ti, jimž je do pláče, nejvíce vědí ti pod maskou klaunů, a čepec s rolničkami má chránit před světem, nikoliv svět před tím, co moudrý blázen s cejchem kašpara a idiota říká. Uvěřím-li tomu, že jsem šílená, mohu uvěřit i tomu, že co vidím, není ve skutečnosti pravdou - jak osvobozující je šílenství!
…jenže i to má svůj malý háček, i napříč tomu všemu kolem, těm hříčkám a líčidlům, kdesi v koutku stále VÍM… budiž to moje prokletí.
..........
(............., 19. 1. 2014 20:56)
Zklamání je jako zmrzlá ruka, může se vyléčit, ale pořád bolí.
Prosebný výkřik, jenž touží dojít vrcholu zapomenutí, nebytí. Necítit žádnou bolest, jednoduše metaforicky psané, něco chtít, netrápit se. V podstatě to nedokážu..........popsat to tak,jak bych chtěla.......neotřepané fráze, jenž prosí,
které tíhou dusí,
ohrané boje, jenž nemají konce,
jenž nelze rozhoupat jejich zvonce.
nevyhrané spory, které neutichají,
které slabost probouzejí,
odhození zbraní, přestat bojovat,
zamotat se v pavučinách lži, co jsi dokázal slibovat.
hrdě vydechnout, jít dál,
zkamenět, necítit, jak vítr vál,
nenávistně odvracet oči v sloup,
když do mých bys chtěl vplout.
zahodit naděje a věřit,
jen tak potichu umřít,
ztratit se v davu ztracených srdcí,
která ještě z posledních sil křičí.
tiše splynout s větrem,
nikdy se nespálit a projít ohněm,
bezbolestně proplout každé dno,
ztratit se v tvé síle "má paní Tmo."
neumět nerozeznávat zlo, ani dobro,
ztratit své toužebné nitro,
opustit všechny naděje ukryté v hlubinách,
které kdysi dosahovaly neskonalých výšinách,
nechat uhořet víru i vzpomínky,
roztrhat veškeré falešné snímky,
vyrvat si srdce z těla,
ve kterém kdysy hudba zněla.
neobuta chodit po zemi,
hledat její bezedné jámy,
ztratit se s ostatními dušemi,
na kterých zbyly jen šrámy.
hrdě přijmout nezvratnost prohry,
slyšet melodii zvonů její dohry,
slastně přijmout to ticho po ní,
kde je tma a nikde nikdo není.
Zmizet,
Ztratit se,
Nikdy nebýt,
Tohoto vrcholu chtěla bych jednou dojít!!
Bílé šepotání
(..........., 26. 12. 2013 4:52)
Vzpoměla jsem si na den,kdy za okny nepadal sníh,ale"chomáčky vaty".Ta bílá "spousta" se snášela tak lehce a jakoby zpomaleně,vyzařoval z toho klid a vyrovnání a napadly mě tyto verše....Možná by měl sníh napadnout....
Tiše šeptají si sněhové vločky se zemí,
s lehkostí se snášejí jak pírka ptačí,
křiklavé ostrohlasy zvolna oněmí,
bělostný sníh
k zaoblení ostrých tvarů stačí.
Vrství se krystalky z nebe u nohou,
bílá peřina zakrývá ztuhlou zem,
na horké kůži dech se jim tají,
žít už nemohou,
Jen krátce zanechají prchavý,chladný vjem.
Tiše šeptají si sněhové vločky se zemí
a s nimi padá k zemi čistý zimní klid.
Ztrápená
(........, 26. 12. 2013 4:50)
Déšť z tvých očí se snáší jako z mraků
Noc tiše doprovází klapot vodních kroků
Ty jen sedíš a pohyb je ti náhle cizí
Všechny tvé pocity a naděje mizí
Noc je tichou milenkou kraje
Tvé myšlenky nedosáhnou ráje
Mysl je pochmurná, uvažuješ ztěžka
Zatím co se probouzíš, už lituješ dneška
Kapky lenivé, tíživé jak dnešní doba
Tiše usínáš, v dáli slyšíš vytí loba
Pramínky stékají a lepí cesty srstí
Myšlenka toulavá, dá tvé mysli pěstí
A ty stále sedíš a nasloucháš ztraceným snům
Mít tak křídla, moci letět! Dohlédnout až k oblakům...
Říkej
(..........., 4. 12. 2013 0:08)
Říkej
Říkej co máš na srdci
nech promluvit ůsta.
Řekni slova na která čeká,
at z tvých rtů slova plynou....
Že se bojíš?
Tak šeptej,
šeptej do ticha
život nám tak rychle utíká
a dej průchod citům.
Stydíš se a klopíš zrak.
Zvedni hlavu a nech mluvit oči
i ty toho umí hodně říct,když slova za rtů nejdou
Mlčíš
zavíráš oči
Ticho.........
Tak ji nech odejít...
Publikoval(a): veverka, 12.05.2013
Slzy srdce
(........., 30. 7. 2013 9:05)
V srdci svém beznaděj já cítím,
pro svou nekonečnou osamělost
a, vzpomínkách na tebe trýznivým.
Život nemá pro mě žádnou cenu,
když vím, že nedostanu příležitost
říct ti jak toužím po tvém úsměvu.
Vzdala bych se věcí zbytečných,
jen abych, střetla se s tebou,
pohledem do našich jasných očí.
Byla jsem tu a vždy tu budu,
pro tebe když budeš potřebovat,
někdy v životě pomoc či oporu.
Nevíš však, že srdce mé jen pro tebe buší
přeji si mít tě u sebe,
chci pocítit splynutí dvou spřízněných duší.
Nářek slz mích nezříš nikdy,
jako srdce mé zajásat nemůže,
nad tvými slovy Miluji tě navždy.
Slova miluji tě a milovat tě budu,
zní tak krásně až slzy z očí vytrysknou
a ztékají pomalu až na bradu.
Proto se ptám. Co dělat mám,
abych vyhnala tvář tvou z mé hlavy
a ze srdce ten hluboký bol a žal?
PRSTÝNKY
(........., 11. 7. 2013 6:27)
Nekonečný obzor dlí v azurovém ránu
nitky pavučin se třpytí v oknech hor
lůno země vonící po šafránu
v lesích tam zpívá malinový chór
Očima hladím kraj potoků a říček
nad krásou přírodní skoro nedýchám
ústa se třesou v slzách od písniček
jak smutné když člověk životem jde sám
Zestárlé ruce hladí léta stromů
vzpomínky zaletí kde jsme se poznali
po cestě zármutku jdu s pláčem domů
v dlaních mám prstýnky
které mi zůstaly…
Dar řeči
(..........., 11. 7. 2013 6:03)
Malba s jemnými rysy
Usměvavý obraz anděla
Na prahu lesa snil kdysi
Každý k němu usedal
V pokoře neslyšné
Schovával doufání
Zeptat se na zdraví
Pochválit smích dětí
Vrátil se život v předjaří
Záhon se oděl do květů
Přinesl mu Bůh dar řeči
Promluv s láskou k světu
S pozdravem pospíchal
Poutníkům v ústrety
Překvapen naslouchal
Štěknutí odvety
Malba s jemnými rysy
Usměvavý obraz anděla
Ve stínu zarostlá trsy
Stopy tam málokdo udělá
Vzpomíná na slova
Na rovných linkách
Brouká si ozvěna
Zkroucený obsah
Promrzá ztracenec v lese
Ze tmy ho vyvolá hlas
Obrázek obchází tiše
Z chalupy svíček jas
Balí ho z vděčnosti
Do věnce z jehličí
Ten usměvavý obraz
…Bez daru řeči.
Balada pro les
(..........., 11. 7. 2013 6:01)
Vzduch je pro ně bohem,
a že se rodí zas a zas.
Jejich šepot zní tu všude kolem,
však nikdo jim nedovede naslouchat,
jsem snad já tím uchem,
když slyším je naříkat?
Svět zahalil se smutkem,
to člověk jim srazil vaz!
Slunce je pro ně bohem,
avšak snadno je i zahubí.
Matka lká nad jejich hrobem,
její slzy oschlé kůly smáčejí.
Je načase dát jim sbohem,
v tom zastavil se čas...
Slunce zakrylo se mrakem,
to člověk jim srazil vaz!
Voda je pro ně bohem,
čistá a průzračná,
a pramen je životem,
který už nevyvěrá.
Hejna ptáků vznáší se nad obzorem,
letí kolem nás.
Mrtvá těla vzplála ohněm,
To člověk jim srazil vaz!
Člověk je pro ně bohem,
krutým jako mráz!
Nic ho nezastaví před pokrokem,
to člověk jim srazil vaz!
Pověz
(........., 21. 6. 2013 23:39)
Pověz - proč noc je tak horká
jak má touha to chvění přivřených řas
tisíce zážehů jen jedna polární zář
tajemství stínů uvnitř nás
vzácné stříbro roztaví jitřní jas
ty východy zbarvené mámením
krvavé odlesky nad obzorem..
naše Jinozemě zná rozpínání
každou promilovanou chvíli
- nekonečnost břehů co vedou k výšinám
neproniknutelných rán
Představ si mé doteky..
elektrický výboj nocí bezesných
propadáme do obrazů světla
ultrmarínového tepla
vyšeptaná slova hoří
uprostřed úhlů chtění
za zvukem mého jména
Představ si..
všechny příchutě bouřlivého rytmu
zvučící v nesmrtelném tepu
za každým atomem vzdechu
Tak plná tebe..
a vzácných okamžiků
rodím se v tobě zážehem blesku
..cítíš ten led v horké lázni?
je to ta smyslnost v polibcích muže
blízkost co všechno mění
..jak zvláštní ty kapky tance vášní
noc ve výkřiku oněměla
a divokost přirážela ..
když Asmodeus otevřel knihu pekla
..tu neopakovatelnou noc................
Modlitba
(........, 21. 6. 2013 17:22)
Ochraň mě, Bože můj, před šťastným bytím,
nikdy už neptej se, co vlastně cítím.
Ignoruj úspěšně všechny mé prosby,
touhy i vášně já dávno jsem pozbyl.
Zatluč mě do země, stejně jsem z prachu
a v prach se obrátím, možná ze strachu.
Dej šanci jinému, můj svět je prázdný,
místo svých přátel teď vidím jen... blázny.
Polámaná křídla
(............, 13. 6. 2013 22:22)
V očích lidí jsi šaškem jen,
Co smích umí bezmezně rozdávat
Já však vím, že hluboko v srdci tvém
Je i smutek a touha milovat
Je těžké být básníkem v této době
Asi nikdo nechápe můj cit
Snad našla bych útěchu právě v tobě
Mohl bys i ty po mně zatoužit?
Jsme si tak blízcí a přesto oba jiní
Já nedokážu se jako ty smát
Když někdo bolest mi činí,
Mám dojem, že musím se mu vzdát
Tolik mohu se od tebe naučit
Jak jen ti říct, že tu jsem
Teď měla bych zármutek potlačit,
Když vím, že místo pro tebe je v nebi jen
Chtěl jsi lítat jako pták,
Ale křídla tě náhle zradila
Proč skončilo to právě tak?
Snad duše tvá anděla spatřila
Nesmrtelným ses pro mne stal
Teď už vím, kdo snílkem je
I když samotnou jsi mě tu zanechal,
Netrápím se, zbývá mi naděje
Nebeská dívka
(........., 13. 6. 2013 22:21)
Vím, že jsi potají po nocích lepila na noční oblohu hvězdy
z papíru vystřižen náramný měsíc a z lepidla slepená lepá to luna
Vím, že jsi snívala o žití v edenu, o lásce bezedné a Berlíně bez zdí
byla jsi nevšední, byla jsi naivní
byla jsi krásná!
Vím, že jsi potají po nocích lepila na noční oblohu slova
nebesa křižoval meteor z metafor a z anafor roje vesmírných vět
Vím, že jsi snívala o žití na zemi, kde by se snášel jen cukrový sníh
byla jsi zasněná, byla jsi rozmilá
byla jsi krásná!
Vím, že teď potají po nocích pláčeš na noční oblohu slzy
a zíráš nahoru na hvězdy bledé, v které už nevěříš, na černé pusto
Vím, že jsi snívala, když já ležel vedle a potaji jen snívával v tebe
v dívku tak tajemnou, v dívku tak moudrou
jak samé to nebe...
Petr Hait
(........., 16. 2. 2014 8:53)