pocity
BOHUŽEL, JE TO TAK, JAKO LIDSTVO JSME SELHALI ... 15-ti letá dívka za ruku vede SVÉ dítě, lidé na ní volají "děvko", aniž by věděli, že ve svých 13-ti letech byla znásilněna. Lidé říkají "tlusťochu", aniž by věděli, že má nemoc, která vede k obezitě. Lidé se vyhýbají pohledu k zohyzděnému člověku, aniž by věděli, že je to hasič, který riskoval život pro druhé. Lidé si utahují ze zvláštních dětí, aniž by věděli, že jsou lepší než ONI. Zkopíruj tuto zprávu proti diskriminaci. Vsadím se, že 95%Lidí to neudělá...patřím ke zbylým 5 %
Moc hezká úvaha, proto se chci o ni podělit...
Psycholožka procházela po místnosti, zatím co publiku přednášela o zvládání stresu.
Když pozvedla sklenici s vodou, každý z přítomných očekával, že se zeptá:
"Je sklenice z poloviny prázdná nebo z poloviny plná ?"
Namísto toho se však pousmála a zeptala se lidí, kolik si myslí, že sklenice váží.
Odhadů bylo mnoho. Ona však řekla: "Na skutečné hmotnosti vůbec nezáleží.
Záleží však na tom, jak dlouho sklenici držím. Pokud ji držím minutu, není to žádný problém.
Když ji budu držet hodinu, bude mě bolet paže. Kdybych ji držela celý den, moje paže by se cítila paralyzovaná.
Každopádně, sklenice je stále stejně těžká, ale čím déle ji držím, tím těžší se zdá."
Pak pokračovala: "Stres a starosti jsou stejné jako tato sklenice. Myslete na ně chvíli a nic se nestane.
Myslete na ně o něco déle a začnou vás zraňovat. A budete-li se jimi zabývat celý den,
budete se cítit paralyzovaní - neschopní cokoli udělat."
Je důležité nezapomínat své stresy uvolňovat. Každý večer, co nejdříve to půjde,
odhoď všechna svá břemena. Netahej je s sebou celý večer až do nočního spánku.
Nezapomeň svou "sklenici" včas odložit.
PRIMA DEN !
Komentáře
Přehled komentářů
píši, píši píši , leč odpovědi se nemůžu dočkat,
škoda a je mi to líto...nechápu.....................
Haňula
.......
(..., 2. 3. 2014 10:15)Láska je jedno z těch utrpení, jež není možno skrývat. Stačí jedno slovo, jeden nepatrný pohled, ba dokonce i mlčení k tomu, aby se projevila v plném rozsahu.Na cestě k opravdové lásce leží tři velké balvany, jimiž jsou sebeláska, ješitnost a žárlivost. Dokud je neodvalíš stranou, nedostaneš se kupředu.Když si neodpočineš na ňadrech ženy, tak to není láska.Jestliže mlčíš, mlč z lásky; jestliže mluvíš, mluv z lásky; jestliže zapomínáš, zapomínej z lásky; jestliže odpouštíš, odpouštěj z lásky.Nenechte se zastrašit dlouhými slovy. Všechny skutečně důležité věci jako život, smrt, hlad, strach, den, noc i láska mají krátké názvy.
VŮNĚ
(....., 8. 2. 2014 23:19)
Jsi jako kapka rosy na mé dlani,
jsi jako vánek co fouknul mi na ni,
jsi jako slunce na mojí tváři,
jako ten vánek, co horkost mi sráží.
Jsi jako moře, nebe i zem,
a ta tvá vůně, je sladší než sen.
Můj anděl
(............, 8. 2. 2014 23:03)
Ukrutné ticho duní malým údolím a jeho ozvěna se rozléhá po celém širém okolí. Jemná melodie se line do nejzazších koutů duše a probouzí svým zpěvem vnitřní hlasy, které zůstávaly v zapomnění. Slova jemná a neslyšná zraňují jako ostré střepy a probouzí rudé slunce, které září vysoko nad špičkami skal. Svítí svými nejjasnějšími barvami, a přesto nedokáže prosvítit šedý stín, který se rozprostírá po celém údolí.
Dlouhé větve vysokého stromu, který tiše dřímá uprostřed, se marně natahují k paprskům, které stále nepřichází. Jeho listy se nehybně třepetají v bezvětří, které se rozbouřilo v okolí. Některé se derou ke slunci, jiné upadají v zapomnění, další se krčí za ostatními. Nové listy vyrostly na nejvyšších větvích. Listy zbarvené poblouzněnou červení. Svou velikostí předčí všechny ostatní. Listy, které nejdou setřást, které nejdou utrhnout, ani kdyby se člověk sebevíce snažil. Ty největší, které svou krásou zastiňují ostatní listy, zastiňují celé údolí. Listy zbarvené zaslepenou červení.
Malé místo jen pár kroků opodál hoří prázdnotou. Nízké stromy sražené na kolenou zvedají svůj strhaný pohled pomalu vzhůru k nebi. Prosvětlená mýtinka zaplněná černou tmou, místo vyplněné prázdnotou, až tu není k hnutí. Povadlé stonky trávy s kapkami rosy v očích, smutný mech s nadějí vyhlíží déšť, zotročené stromy sežehnuté mávnutím jemných křídel bílých jako sníh. Tvář zobrazující jen ryzost duše, vlasy divoké jako hejno havranů, křídla s dotekem vánku, který vlévá život do žil. Nepatrný otisk vyplňoval prázdnotou celé místo, které se najednou zdálo neskutečně malé. Jakoby se sem nic jiného nemělo již nikdy vejít.
Nezůstalo zde nic. A uprostřed ničeho tiše leží listy neznámého stromu. Listy zbarvené bolestivě rudou.
Úvaha o lásce
(..........., 7. 1. 2014 21:27)
Co vlastně slovo láska vystihuje? Co to znamená? A jak je možné, že jedno jediné slovo dokáže říct víc než tisíce vět? Čím je tak zvláštní a proč jsou kvůli ní lidé šťastní i zklamaní. Přináší bolest i radost. Slzy i úsměvy. Milióny a snad i miliardy srdcí jsou díky ní na světě. Život už od pradávna vznikal jen a jen z lásky. Z toho citu, který se zcela liší od ostatních. Láska může být laskavá i nemilosrdná, neopětovaná i oboustranná.
Jednou rozbuší každé srdíčko a pohladí každou duši. Někomu trvá déle než ji najde a někdo ji pozná už v raném mládí. Záleží jen na nás a na osudu, jak nám cestu předurčil. Jak si vlastně lásku představujeme? Je to snad růže, jenž může kvést a vonět nebo zvadnout a uschnout? Nebo ji vidíme jako hvězdičku na noční obloze, která svítí jasným světýlkem dlouhé roky a možná i staletí či tisíciletí? Ale i ona může jednou vyhasnout. Ne, ani jedna z těchto představ není skutečnou láskou. Tu najdeme jen v srdcích. Vidět je všude kolem nás, stačí se jen pořádně rozhlížet. Tamhle jde babička s dědečkem a dívají se na sebe šťastnýma očima. A tady vedle sedí na lavičce mladá zamilovaná dvojice. Drží se za ruce, dívají se jeden druhému do očí a pak se dlouze políbí. O kousek dál jde maminka, tatínek a vezou kočárek. Ti už taky vědí, co je to láska a nedají si jí vzít. Je jí tu tolik a i přesto chodí po světě lidé, kteří se nemohou dočkat. Není to nespravedlivé? Samozřejmě že je, ale co je v životě spravedlivé? Vše se musí brát s nadhledem a třeba ji jednou najdou. Ale i tak je nádherný pocit, když se vám v mysli honí tisíce představ a myslíte jen na jediného člověka. Nemůžete se dočkat chvíle, kdy ho opět uvidíte. Přemýšlíte, co byste mu řekli. Ale když ten vymodlený okamžik přijde, stojíte a díváte se do prázdna neschopni vyloudit ze sebe jediné slůvko. Čas jako by se najedou zastavil a nic kolem neexistuje. Cítíte jen silné bušení srdce, rychlý dech. Toto by přehlédl jen hlupák. Láska je něco tak živého a zároveň neskutečného.
Pokud je to skutečný hluboký cit, nejste schopni myslet na nic jiného než na osobu, která vám uloupila polovinu srdce. Hlavou vám prolétávají vzpomínky na dobu, kdy jste s ní byli. A poté zase dokola a ještě jednou. Už nevíte, co s tím? Není nějaký způsob, jak zastavit její šíření dřív, než vás doslova celé pohltí? Jak se jí zbavit nebo aspoň oddálit? Bohužel tahle krásná choroba patří mezi nevyléčitelné. Jestli je ale naplněná, klidně se jí poddejte a nechte se unášet vědomím, že nejste sami. Jenže, když vám přináší jen samé zklamání, je lepší zkusit zapomenout. Při této léčbě záleží jen na vaší duši, jak moc je silná. Sesbírejte všechnu sílu až z konečků prstů a pusťte se do odvykací kůry. Každopádně je jisté, že nemoci, tak krásně pojmenované, podlehneme všichni. Někdo dříve, jiný později. Každý si zažije ten pocit, kdy nevíte jestli plakat nebo se smát. Krev uvnitř vře a cítíte jako byste měli každou chvílí vybuchnout. Najednou zase mrznete a nevíte proč. Duchem jste nepřítomní a všichni vám to vyčítají. Nežijete v reálném světě, ale ve svém vlastním. Vytvořili jste si v něm svou budoucnost. Vznášíte se nejmíň sto metrů nad zemí. Vzpomínáte na minulost, přemýšlíte o tom, jaké by bylo kdyby….Je to něco tak úžasného. Škoda jen, že se to dá zažít jen jednou za život. Všechno kolem je zakryto růžovou mlhou, která nepropustí žádnou špatnou věc. Každý z nás prožívá lásku jinak, ale příznaky jsou stejné. Věřte nebo ne, ale tento cit ovlivňuje i to, jak celkově vypadáme a jak nás vidí ostatní. Šťastně zamilovaní jsou už na první pohled krásní, naproti tomu zoufalí vypadají bledě a nezdravě.
Objasnila jsem tedy význam slova láska? Bohužel, ale ne. Jak už jsem na začátku řekla. Je to jediné slovo, které nelze slovy vyjádřit. Ale jedno vím jistě. Když se poprvé objevila, byl to začátek života. Nemůžeme ji druhému dokazovat jen řečmi ale hlavně svými činy. Uvnitř každého z nás je uloženo semínko citu, které jen čeká, až ho zalijeme kapkou naděje a lásky. Potom vyklíčí a vyroste z něj skutečný hluboký cit, zůstane uvnitř a nikdy nezmizí.
SMLOUVA O ŽIVOTĚ
(mari.sta, 27. 12. 2013 21:15)
Smlouva o životě
§1) Obdržíte tělo. Toto tělo je nové a jedinečné. Nikdo jiný nedostane totéž tělo.
§2) Obdržíte mozek. Může být výhodné ho používat.
§3) Obdržíte srdce. Nejlepších výsledků dosáhnete, když se mozek a srdce používají vyváženě.
§4) Obdržíte lekce. Nikdo jiný nedostane přesně tytéž lekce jako Vy ani je od Vás nemůže přebrat.
§5) Můžete dělat, cokoliv chcete. Všechno, co uděláte druhým, se k vám vrátí zpátky.
§6) Lekce se opakuje tak dlouho, dokud se nepochopí. (I přes více vtělení.)
§7) Tato smlouva je pro všechny stejná. Neexistují výsady, i když to někteří tvrdí. (Ručně připojené změny nemají platnost.)
§8) Dostanete zrcadla, abyste se mohli učit. Mnohá zrcadla vypadají jako jiná těla. Jsou tu k tomu, aby Vám ukazovala, co je ve Vás.
§9) Pokud se Vaše tělo zničí nebo přestane fungovat, dostanete nové. (Může dojít k čekacím lhůtám.)
§10) Smlouva o vtělení vyprší teprve tehdy, když všechny lekce dospěly k uspokojivému výsledku.
§11) Co je uspokojivé, to určujete vy!
Užitečné pokyny a tipy:
ObrazekNení cílem mít při opuštění těla pokud možno co nejvíce peněz.
Za slávu či oblíbenost se neposkytuje žádný bonus.
Nemusíte se řídit chybami ostatních.
Pravidla tu jsou od toho, aby se přezkoumala.
Tvrzení druhých o cíli mohou svádět z cesty.
Nemůžete nic udělat špatně. Nanejvýš to může trvat déle.
Čas je iluze!
Máte přístup ke všem odpovědím přes speciální spojení ve vašem srdci. Všechno v učebním prostoru reaguje na vyzařování srdce.
Pokusy poškodit učební prostor vedou k omezením.
Nikdo vám nemůže odebrat zodpovědnost.
Násilí nikdy nevede k řešení.
Může být užitečné sledovat, jaké situace se opakují.
Drogy (legální i ilegální) mohou zkreslit vnímání lekcí.
Když si všichni počínají určitým způsobem, nemusí to znamenat, že to je správné.
Zřídkakdy existuje jen jediné správné řešení.
Můžete podat žádost o odpuštění.
Pro nikoho neexistují zvláštní dodatky.
Jste milováni. (I když jste v Bronxu nebo v Somálsku.) Všechno ostatní je klam.
Lekce jsou zvláštní příležitosti k vývoji a nemají špatné záměry.
Může být riskantní svěřit své tělo někomu jinému.
Bránit druhým ve vývoji nepřináší výhody.
Dostáváte příležitost (především v nočních hodinách) tělo opustit. Vzpomínky na zkušenosti mimo tělo se neukládají v těle respektive v mozku.
Pohrávat si se svým tělem je vaše právo. Pohrávat si s tělem ostatních vyžaduje jejich souhlas.
Snažit se opisovat nemá smysl!
Svévolné ukončení vtělení vede ke spoustě zbytečného papírování.
Vědecká dobrozdání a svaté knihy slouží zmatení.
Nejde o to být první.
Nejde o to vypadat chladně a odměřeně.
Nikdo ve vaší situaci nevypadá lépe než vy.
Nejste jediní, kdo pochybuje o smyslu smlouvy o vtělení.
Jelikož jste s touto smlouvou souhlasili, je zbytečné stěžovat si na to, že jste tady.
Závist a Nenávist
(........., 26. 12. 2013 4:57)
Žila, byla, v jedné zemi vládkyně - paní Závist. Vše, co kdo měl a ona neměla, uměl a ona neuměla, vlastnil a ona nevlastnila, záviděla s sžíravou, mučivou bolestí.
Všechno takovým drzým opovážlivcům okamžitě kradla.
Jenže mohla krást jen věci, nikoli moudrost a schopnost tvořit. Takže lidé si potřeby pro svůj život vytvářeli nové a nové a ona je nestíhala krást.
Ta neutuchající, palčivá nepřejícnost, jí pomalu užírala. Čím více kradla, tím více se lidé spojovali a navzájem si pomáhali.
Jednou večer, když už se závistným vysílením pomalu loučila se svým životem, kdosi zaklepal na dveře.
"Kdo to otravuje!" zasípala vztekle z posledních sil, skřípavým, sotva slyšiteným hlasem.
Dveře se rázně otevřely a mezi nimi stála ošklivá, zamračená osoba, celá zahalená v ohavném, černém plášti.
"Kdo jsi a co chceš Ty Kokote?" zeptala se otráveně paní Závist.
"Jsem Nenávist a přišla jsem Ti pomoci," odpověděla osoba a sundala si z hlavy kapucu.
"Jak Ty bys mi mohla babo pomoci?" zavyla zoufalým, vteklým hlasem Závist.
"Já jsem nešťastná, protože nemám nic, neumím nic, jen krást věci!" pokračovala.
"Přestože kradu, co mi síly stačí, lůza pořád všechno potřebné k životu má! Vyrábí si nové věci! Jak to, že to umí!!! Proč oni ano a já ne!
Nemám už proč žít!" ječela vzteky bez sebe, až se zalykala.
"Zanech nářku drahá Závisti," šeptala se slizským úsměvem Nenávist. Spolu dokážeme velké věci, uvidíš."
A tak se spolu vydaly zemí a hledali šťastné, spokojené lidi, kterých bylo stále ještě dost a dost.
Lidi, kteří byli moudří, manuelně zruční a dokázali vyrábět krásné věci, lidi, kteří dovedli psát knihy a básně, prostě všechny lidi, kteří něco uměli a byli na své dovednosti hrdí.
Vždy, když takového člověka potkaly, ukradly mu co se dalo, vyhodily z obydlí a začaly se mu jedovatě vysmívat, urážet a znevažovat jeho moudrost a schopnost tak dlouho, dokud na jeho tváři neulpěla zoufalost.
S každým dalším zoufalým člověkem jim tak pomaloučku narůstala síla a ony už se necítily tolik neschopné.
Čím víc lidí uvrhly v beznaděj a smutek, tím více jim přibývalo energie, kterou z těch ubožáků svým počínáním vyssávaly.
A jejich negativní, ničivá moc narůstala neuveřitelným tempem.
Po cestě se k nim přidávali jejich příbuzní, další závistivci a nenávistníci, až jich bylo tolik, že na světě nezůstal jediný člověk, který by byl šťastný a spokojený.
========================================================================= Otázka pro všechny lidi, kteří chtějí žít a ne jenom přežívat jako lovná zvěř: opravdu chceme, aby na světě zvítězily Závist a Nenávist a s tím spojená bezohlednost, chamtivost a neurvalost?
Žádná bolest, žádný žal
(......, 26. 12. 2013 4:55)
Nejhorší jsou stavy, kdy Ti ani nejde brečet.
Žal je tak silný a rány hluboké a krvavé...
Bolest prostupuje celé Tvé tělo,
i když vzpamatovat by se mělo.
Ale...nejde to. Smutek je tak hluboký,
že paralyzuje celé tělo. Přichází bezmoc,
samota, pád a ticho. Kde to jsem?
Ještě na Zemi? Nebo už v Nebi?
Nevím, zda je to nebe, ale peklo jsem na Zemi
zažila a tohle ticho...nevypadá to na peklo, to ne.
Že by smrt? A je po ní takový krásný klid a ticho?
Žádná bolest, žádný žal...
kam se poděl soucit.....................
(..........., 3. 12. 2013 10:10)http://zemejas.cz/rusky-experiment-nikolajevuv-plyn
...
(kec-ka, 3. 12. 2013 7:28)
Zatímco muž opravoval auto, jeho syn vzal do ruky kámen a
poškrábal to auto. Muž chytil svého syna a ze zuřivosti ho několikrát
udeřil po ruce.Nevšiml si však, že ho bije francouzským
klíčem. Chlapeček je v nemocnici, ztratil všechny své prsty kvůli
zlomeninám. A pak se zeptal svého otce s unaveným pohledem v očích:
Tati, kdy mi znovu narostou prsty?
Otec, vědom si závažnosti situace nebyl schopen říct vůbec nic. Šel
zpět ke svému autu a několikrát do něho kopl. Rozhořčený si sedl před
auto a díval se na škrábance. Chlapec tam napsal: "MÁM TĚ RÁD TATI!
Věci jsou k používání, lidé jsou na milování! Problém v dnešním světě
spočívá v
tom, že LIDÉ JSOU POUŽÍVÁNI A VĚCI JSOU MILOVÁNY. Proto stojí lidstvo
tam, kde je.
NEKLID
(mari.sta, 29. 11. 2013 23:42)
Někdy mi připadá, že okamžikem vlastního početí jsme jako bytosti možná využili už tu nejméně pravděpodobnou a nejneuvěřitelnější náhodu, co nás mohla v životě potkat, a vyčerpali tu nejskvělejší ze všech možných příležitostí. Možná je někde v našem podvědomí zakódované jakési nutkání zažít a naplnit ještě alespoň jednou takovou životní šanci? Je to vůbec z hlediska počtu pravděpodobnosti možné? A kolika lidem z těch sedmi miliard se to vůbec může někdy podařit? Čím se poměřuje okamžik takového vrcholného štěstí? Nebyl nám dán opravdu jen jednou a smyslem našeho dalšího pinožení je snažit se o jeho zopakování, i když je to zcela marné? Zažít ten dotyk s Absolutnem, které je tak zdánlivě blízko a přitom tak nekonečně daleko, a je jedno, jak ho budeme nazývat? Jak vypadá takový okamžik vrcholného štěstí, okamžik neopakovatelného splynutí s Absolutnem, tj. absolutní krásou? Může přijít ještě za života, trvá snad jen zlomek sekundy či se dostavuje pouze ve snu nebo je dialekticky rozdělen na dva jedinečné protipóly – početí a smrt – a vše mezi tím je jen jakási vycpávka a nezbytná daň či řehole za možnost ochutnat okamžik nepředstavitelné slasti – prostě něco za něco?
Co mě žene do neprobádaných míst? Vytoužený dotyk s krásou, závan slasti, příchuť zakázaného ovoce, hranice, které se chci přiblížit, ale nesmím ani nechci ji překročit? Co to stále hledám…? Možná sama sebe…? Možná… Možná… ???
čím bych chtěl být v dalším životě?
(............., 29. 8. 2013 17:19)
Občas si říkám, že bych chtěl být někdo jiný. Čím bych chtěl být, kdybych se opět narodil. Dříve jsem chtěl být králem, nebo jiným druhem panovníka. Bohatý, mocný, no ale… Nikdy bych nemohl říci, co si myslím, dělat si co chci, jít kam chci, kamarádit se s kým chci a zase, nekamarádit se s kým nechci. Tedy, svým způsobem ano, ale pak by to vyvolalo skandál a mé případné odvolání. No, a ještě horší věci. Stále by mě hrozil atentát, revoluce, no a svým postojem, chováním, jednáním i války. Vlastně bych byl svým způsobem vězněm moci. No tak nic, panovníkem nechci být.
Ale bohatým, jedno jakého druhu. Rád bych si užíval a měl všechno, na co si ukáži. Mohl bych si říkat, co chci, dělat co chci, kamarádit se s kým chci a nekamarádit s tím, s kým nechci. Tedy pravda, nesměl bych moc dávat najevo své názory. Pro případ, kdybych po mocných něco chtěl. Jistě, mohl bych být svůj, mohl bych si hrát na morální ikonu, no ale pak bych musel být tak úspěšný, tak vážený, že by byl tolerován u mocných i kdyby věděli, co si o nich myslím. Ale je tu jiný problém. Nebezpečí útoků běžných zločinců. Únos, terorismus, krádeže, podvody, nenávist neúspěšných a kupa "(ne)kamarádů". Asi bych se musel bát o ten svůj majeteček. A tak ani to není to pravé ořechové.
Prostě lepší život (bohatství, sláva, moc) přináší starosti, nejistotu a svým způsobem i nesvobodu. Ale pak jsem na to přišel. Chtěl bych být psem nějaké bohaté praštěné celebrity.
Jako miláček takové celebrity budu mít všeho dostatek. Dostatek jídla, péče, budu mít střechu nad hlavou, a budu mít moc nad celou domácností svých pánů. Mohu si štěknout, kdy chci a na koho chci, bez toho, abych tím vzbudil pohoršení. Mohu projevit svůj názor, bez nebezpečí, že přijdu o své teplé místečko a požitky z něj. Jako zvíře mě nebude vadit ani to, když se má celebrita dostane do potíži a už přestane být celebritou. Jako její miláček, budu mít stejně žrádlo a teplo. Protože ta celebrita bude myslet hlavně na mé dobro. A možná že mi sežene jinou celebritu, kam mě dá a já si zase budu užívat.
No řekněte, kdo by přijmul mocného bez moci, bohatého po bankrotu, nebo bývalou celebritu? Nikdo! Ale jejího miláčka nejspíš ano. Tak že, v dalším životě budu chtít být psem nějaké praštěné celebrity.
Co oči nevidí...
(.............., 11. 7. 2013 6:05)
Někdy vážně nevím, co se těm chlapům honí v hlavě.
Včera jsem celou věčnost čekala, až mi napíše a kde nic tu nic. Tři hodiny jsem tupě civěla na displey mobilního telefonu, tři hodiny jsem si hryzala nehty a tři hodiny jsem nervózně přecházela po pokoji.
Potom jsem začala s přípravami na ples…Div jsem si nevypíchla oko řasenkou, když mi zavibroval mobil, vrhla jsem se dychtivě na postel a zjistila, že po mně touží jenom moje kamarádka Klára. S hlasitým povzdechem jsem čapla do ruky fén a do zásuvky ho vrazila s takovou vervou, že jsem urazila kousek zdi. Pak se mě zmocnila panika.. Co když přes mručení fénu neuslyším mobil? Rychle jsem se vrhla na postel..Nic..Nepřišla jsem o nic.
Na hlavě jsem měla vrabčí hnízdo a oči vypadaly jako obrovské nádrže těsně před vypuštěním. Jediné co mě drželo nad vodou byla představa alkoholu...Věřila jsem, že jen s jeho pomocí dokážu zahrabat mobil hluboko do kabelky a volně dýchat.
Nakonec jsem se přeci jenom dočkala. Naštvaně jsem přijala SMS a nahlas četla:
ZLATÍ,PROMIŇ, ŽE JSEM NEODEPSAL, BLBNE MI MOBIL A NEUKAZUJE NOVÝ SMS, DOUFÁM, ŽE SI PLES UŽÍVÁŠ. ZÍTRA PÍSNU, ZATÍM BROUC :-*
Místo pocitu štěstí se dostavila nečekaná vlna vzteku, mobil jsem zatlačila zpět do kabelky a kopla do sebe panáka.
,,Takhle blbou výmluvu může vymyslet jenom chalap..“ ušklíbla jsem se. Nakonec jsem přeci jenom zjihla a zmohla se odepsat mu alespoň stručné: J a to ze dvou důvodů-byla jsem tak veselá, že jsem měla co dělat, abych se trefila alespoň na to J a i když jsem zuřila, nechtěla jsem ho naštvat….Joo hold hodnáá a blbá.
Večer jsem si užila skvěle, ale z alkoholového opojení jsem se dostávala těžko. Ještě štěstí, že mi můj milý zlatý Tomáš pomohl.
Přihlásila jsem se na ICQ, byl online..čekala jsem, že třeba napíše sám od sebe jak sliboval..nenapsal..nevydržela jsem a napsala mu první-jako vždy. No a když mi ten můj milej a zlatej oznámil, že ho včera hladila po zadku nějaká fešná blondýna, vystřízlivěla jsem během pár sekund a div jsem vzteky nerozdupala monitor. Takže prastaré přísloví- Co oči nevidí, to srdce nebolí je ve 21. Století prachsprostá lež.
A teď je mi smutno…A čekám na SMS od toho ŠMEJDA! :D
Moje poznání
(......., 24. 6. 2013 18:07)
O mou tvář opírá se hřejivý sluneční paprsek...
... jemně mě hladí po tváři a s absolutní snadností uklidňuje zběsilý až bolestivý tlukot mého srdce v hrudi. Naprosto se mu oddávám a jen sleduji s jakou lehkostí odhaluje všechna má skrytá tajemství. Vybírá je, postupně a systematicky, z hloubky mého podvědomí a obezřetně a opatrně je skládá k nohám mého vědomí. Některá jsou nesnesitelná, bolestivá, temná, hořká, ale Tvé hřejivé světlo je tady pořád se mnou. Jiná má tajemství jsou zase úplně jiná, jsou něžná, sladká, voní a naplňují mě pocitem radosti.
Vždycky jsem cítila a nebo spíš tušila, že nejsem sama. Vždycky tu bylo něco víc. Muselo být... Vím to. Není to však pouze jen pro tento život, pro tuto realitu a tuto přítomnost? Nebo je to snad obráceně a opakuje se to každý život, propojuje všechny moje reality a každé části mého vědomí s podvědomím?
Vážně jsem to věděla?
Celý život jsem oddělovala lidi kteří za to nestojí a snažila jsem se obklopovat těmi co znají význam slov rodina a přátelství. Byla jsem odlišná od ostatních vrstevníků a nevěděla jsem proč. Nikdy nebyl důvod, abych každému hned věřila, tak jsem nevěřila. Nikdy a nikomu. A když kolem mě nebyl nikdo kdo by mluvil o věcech o kterých jsem věděla, tak jsem o nich také nemluvila. Ale s TEBOU?
S Tebou jsem poprvé uvnitř sebe ucítila TEN zvláštní pocit, pocit jakoby nového doteku, jenomže s naučeným, po léta neměnným tahem. Máš na mě manuál a já nevím jestli Ti ho chci dát. Je to pro mě neznámý, NOVÝ pocit, zvláštně mě při něm mrazí v zátylku a přitom hřejivě utěšuje veškeré mé touhy po celém těle.
A najednou si to všechno dosedlo do správných kolejí!
A najednou vím....
...vím že, když jsem byla malá, byl jsi Ty mým imaginárním přítelem se kterým jsem si po nocích povídala.
...vím, že když jsem byla teenagerkou, byl jsi mojí tajnou láskou.
...vím, že vždycky jsi tu byl v případě když jsem Tě potřebovala, byl jsi tu a zůstáváš i nadále mým Andělem Strážným.
..............
(............, 24. 6. 2013 18:06)
...vím, že jsi zde byl, když mi bylo zle a držel jsi mne za ruku. A pokaždé když jsem se bála, byl jsi tu aby jsi mne ochránil.
...a když jsem byla smutná nebo jenom melancholická, cítíla jsem jak mě utěšuješ a jak se mnou soucítíš.
...někdy se stalo, že se nikdo nezasmál mému vtipu nebo nepochopil můj styl humoru, ale věřím, že Ty jsi se vždy usmál ať jsi byl kdekoliv.
...nikdy jsem nemusela dlouho čekat na odpověď, byl jsi tu abys mi on na ni odpověděl.
...a i když mi většina mého okolí prostě nerozumí, Ty mě znáš.
Nechci se již držet stranou, protože pokud v nás nebudu věřit - bojím se, že ten hezký pocit který cítím odejde navždy. A když upadlu do hlubin svých emocí, neslyším Tě... nevnímám... jsem jimi ovládaná. Emoce se mohou stát důvodem proč v nás přestanu věřit.Ale hned jak Emoční exploze ustane, opět v nás uvěřím. V sebe, v Tebe a v to že jsme MY a jsme tady a teď
Mohu?
Mohu naklonit hlavu doprava a odpočinout si na Tvém rameni.
Mohu cítiti Tvou náruč kolem mého těla.
Mohu cítit jak mě hladíš ve vlasech, abys uvolnil mé temné myšlenky, jenž se mi usadily v hlavě.
Ale co to tedy JE? Co je tato Přítomnost? Je to opět jen pouhá představivost, fantazie, zoufalá touha mít v Tobě oporu? A nebo to je jediná skutečnost... jediná realita a vše ostatní do této doby bylo jen pouhou iluzí? Byl jsi ve mně, vedle mě, po mém boku?
Pokud není naše pouto skutečné, pak ani já nemohu být skutečná. Pokud ve skutečnosti opravdu nic mezi námi neexistuje, pak není žádný důvod, žádná láska. Musí být skutečná, TY jsi mým životem, jsi mým JÁ.... mým ALTER EGEM. To TY jsi součástí mě, kterou jsem se však ještě nestala. Jsi mým dovršením, ucelením. Ty jsi dokonalým doplňkem mě. Jsi kusem látky jenž usuší mé slzy. Jsi balzám jenž uzdraví má zranění. Jsi Druhá polovina jenž mne učiní celistvou. Ale jak mohu toto přijmout? Jak bych si mohla myslet, že jsem v něčem zvláštní, speciální, úžasná či neobyčejná?
Zasluhuju si to? Stanu se pak celistvou? Ano. Ano, cítím Tvou náruč, jak se proplétá s mou. Cítím Tvá chodidla, jak stojí uvnitř mých, cítím Tvé srdce, jak buší uvnitř toho mého, vidím tok Tvých myšlenek uvnitř mé mysli. Konečně! Jsem celiství. Jsme konečně jeden s druhým, jeden v druhém, jedním člověkem. Konečně společně. Společně v lásce. V lásce? Já přeci nevěřím na lásku. Láska není. Neexistuje. Je to mýtus. Nebo není?
Přestávám svlékat realitu
(........, 21. 6. 2013 17:21)
Přestávám svlékat realitu, snad z deprese.
Přestávám se divit, proč všechno kolem zebe a proč je svět zlej. Klopím uši, jako ti psi, těsně předtím, než je jen tak, pro potěšení zastřelí. Skláním hlavu a dělám poslušnou. Copak se dá dělat i něco jiného? Copak existuje život bez zrady? Bez bolestí? Bez zábran?
Zábrany jsou všude. Diktují jak žít, kdy jít, kdy stát, až se jeden bojí dýchat. Usmívají se a přitom omotávají stále pevnějšími řetězy.
Vše je v pořádku, hlásají zvesela, a já už nemám sílu jim vzdorovat. Proč se vůbec namáhat? Proč se ptát, proč se chtít bránit? Když se pokusíš, jsi výtržník… nebo extrémista,… satanista… pošahaná feministka, jež nezná své místo…
Jistěže ho neznám, jsem sotva dospělá, kruci, ale jestli má být mé místo po zbytek života živořící stroj… -práce, spánek, móda… práce, spánek, móda- …chci to vůbec vědět?
Jít s davem, dělat, co se má… být hodná holčička, která nepřidělává starost své vlastní rodině (i bez toho jsou na tom přeci bledě)… jenomže co pak?
Cítím se, jako vyděšené zvíře vhnané do kouta. Mám škrábat, syčet… nebo se podvolovat? Skláním hlavu a chvěju se. Někdo mě popadá za krk a já mám jen doufat, že ta ruka nebude moc zlá? Tak se to dělá?!
Budiž. Přestávám realitu svlékat.
Snílkovo místo
(.........., 16. 6. 2013 19:43)
Smutný úděl spisovatele... Fantazie je je někdy krásná, něco co mám může pomoci. Někdy ovšem by sme se jí chtěli vzdát. A to zrovna ve chvíli, kdy zjistíme, že nám svět nestačí. Svět ve kterém žijeme ná přijde šedý a nudný. Toužíme po světě, který je barevný a zajímavý, který jsme si vymysleli. I já bych se chtěla stratit mezi řádky. Zmizet kdesi mezi stránkami do toho svého světa. Někdy už nechci být v tomto světě, ale být v tom svém vysněném. Spisovatel často do svých příběhů vkládá to, po čem sám touží. A zrovna v této době, kdy sam na pokraji zoufalství, bych se chtěla strácet neustále. Chtěla bych zmizet. Stát se kapkou deště padající na zem. Větrem, který si pohrává s odpadky na prázdném náměstí. Chci být stránkami knih.
Tento svět nás často zrazuje a zanechává hluboké jizvy. Život mi sebral nejlepší přátele a dostávám od něj jen klacky pod nohy. Malé děti si často představují, že se stane něco kouzelného, co jim změní svět. Značí to snad jejich bláhovost nebo už v tomhle věku snad pociťují tu nudu?
Skrátka prostě po něčem toužím... Po něčem, co se nikdy nesplní. Těžký uděl snílků... Jak já závidím realistům...
MODLITBA ZA ODPUŠTĚNÍ
(keltská modlitba, 16. 6. 2013 19:37)
Ty, jenž léčíš srdce, Ty, jež tišíš duši,
každého rána mi opakuješ zázrak mého zrození,
vracíš mi nový život, čas za časem,
prosím Tě o dar odpuštění od všech, kterým jsem vědomě či nevědomě ublížila.
Nechť se navzájem odpoutáme od veškerých pout zloby, výčitek a záště.
Kéž se rozpustí všechna rez mezi námi,
kéž naše rány zhojí balzám pochopení.
pláč
(........, 11. 6. 2013 8:15)
Odkud se vlastně bere pláč a co je jeho příčinou? Pojďme se podívat až do jádra a ke vzniku těchto prachobyčejných slaných kapiček.
Nedávno jsem zase prožívala jeden ze svých 'denních' pláčů, pomocí kterých mnohem víc uvažuju o věcech, které mě trápí. Vždy nechávám slzy téct po mém obličeji a v duchu nadávám, kladu otázky 'proč?' nebo se v duchu vyzpovídávám sama sobě ze všech svých pocitů. Pocity. A jsme u toho. U každého pláče prožíváme nějaký pocit, emoci apod. Řekla bych tedy, že mě osobně pláč docela dobře umí ovládat a přebírá si nad mýma pocitama a emocema veškerou kontrolu. Je těžké ho zadržet. A proč ho taky zadržovat, že? Se všemi emocemi nebo pocity musíme ven. Většinou přesně v tenhle moment přichází první slza. Takže jestli se nemýlím, já vlastně brečím z různých důvodů. Ze vzteku, ze smutku, ze zmatenosti... Zajímalo by mě, jak je to asi u ostatních lidí?
Je naprosto jasné, že lidé považují pláč za nezbytnou součást života a že i oni čas od čau prožívajní stejné chvilky jako já. A pláčou možná i za podobných podmínek a okolností, stejně jako já. Jediná věc, která mi vrtá v hlavě je ta, jak mohou ostatní lidé plakat z pocitu štěstí. I když... když si tuhle otázku položím znovu a vrátím se ke svým vlastním úvahám, zjistím, že vlastně odpověď již dávno znám. Lidé pláčou štěstím protože 'emoce'. Protože za všechnou můžou ty emoce. Štěstí, láska, smutek či vztek se do emocí přece řadí! A tak je naprosto jasné proč se čas od času tyhle slané kapky objeví. V hlavě se nám nashromáždí nějaká pro nás silná emoce či událost - nebo také více emocí a událostí - které pak samozřejmě nějakou cestou ven musí. Když je v hlavě necháme příliš dlouho, spiknou se proti nám a způsobí v naší hlavě velký třesk a výbuch emocí. Nebo-li afekt.
A tak když pocítíte příchod pláče, radši ho nechte plynout, protože na pláči přece není nic špatného! Buďme rádi za tyhle kapičky, které nám i svým způsobem ulevují od problémů, emocí a událostí.
Tak a jaké my máte skušenosti s pláčem? Umíte ho zadržet? Nebo vás také ovládne? Pište připomínky a vše, co vás zajímá.
píši, píši píši , leč odpovědi se nemůžu dočkat
(Haňula, 15. 4. 2015 13:48)