Lednové střípky 2016
6. 1.
Tak nám napadl během jednoho dne sníh až moc. V lese se nedalo šlapat. Nechápu holky, jak v těch závějích můžou lítat po kopcích tam a sem. Taky je Bea unavená, vyžďoubala si morkovou kost a odpadla a spí. To ticho.
Bára kdysi každého sněhuláka zavraždila – do posledního kousíčku rozdupala, ale Bea je totálně ignoruje. Pro ni neexistují. Nejraději nabírá tlamou sníh jak rolba, takže jí ani kouličky nemůžu házet. Všechno žere a pak čůrá.
Ručně ušitý pelíšek bere... ale maximálně do osmé hodiny večerní. Pak se sebere a přelehne do postele, takže pelíšek si brzy adoptuji já.
12.1.
Tak na problémy nestačilo pravidelné čištění uší kapkami (Aural Care). Vypěstovaly jsme si kvasinky. Máme antibiotika (Orilan) a za týden na kontrolu. Váží pořád stejně, nechápu!!! Odebírám dávky, dost se hýbe a nic dolů. To je otrava.
Napadl sníh. Jako všechno má svůj rub a líc. Psiska nejsou po venčení zadělaní jak jetel. Jenže Bea si bez přestání hraje na rolbu. Požírá ho i za běhu. Že se v něm válí, a je obalená jak sněhová vločka, to už neřeším. Ale abych si jenom nestěžovala – sníh má své výhody. Zrzka se víc namáhá. Celkově poslední dobou víc řádí. Byla jsem taková spokojená a klidná, protože jsem byla přesvědčená, že zase pár gramů máme dole. Z omylu mě 19.ledna vyvedla paní veterinářka. Při kontrole uší (pravé ucho stále není vyléčené a ATB pokračují další minim. 4 dny) a opětovném vyprázdnění jedné anální žlázky Beu kontrolně převážila. Po týdnu nabrala 20dkg. V matice jsem vždycky plavala, ale rovnici: méně krmení + více pohybu = větší hmotnost mi můj mozek nebere už vůbec. Třeba je to tím, že nebyla pořádně vyprázdněná. Třeba tím, že dostala jedno ráno na přilepšenou (když jsou ty mrazy) porci vepřového. Třeba to je tím, že se tělo teď rezolutně odmítá vzdát hřejivého tuku. Třeba taky tím, že se jí tuk mění na svaly. Třeba….. Lítý souboj pokračuje dál.
23.1. Nová bohatá nadílka sněhu je dar. Bea ho využila u koní (tak, že se schovávala do závěje, aby ji neviděli), a pak to v bezpečí u řeky roztočila. Fotku z řádní okomentovala majitelka tatínka Atyly (který se pomalu chystá na výstavu už do kategorie veteránů) Romana: „Tomu se snad nedá ani říct Páťátko....... běsný výraz......dokonalý......“
26.1.
Bea má po dalším veselém lesním mejdanu (4 irčani, flat retriever a borderka) nějaké odpočinkové období. Nechává ji chladnou, že Connie kolem ní vždycky jen profrčí a letí do svahu za zábavou. Zatímco ona vlaje po okolních , Bea většinou za ní jen koukne a zůstane se mnou na cestě a poklusává si, tu si najde šišku a nese aport.
Bea má v hlavě jediný plán – co nejrychleji se dostat z lesa k misce s večeří. Zastavuje u všech cestiček, které vedou nejkratší trasou domů. Aby už dostala žvanec. Taková babka protivná, jen žrádlo má v hlavě. Ale, to se může rychle změnit..... však známe.
Pořád sama sebe uklidňuji, že Bea má macatou postavu, hlavně záď, po taťkovi. No jo, jenže Romča říká něco jiného: „Atyla tak kulatý není, spíše huňatý. Lidi si myslí, že je korbič, je festovní s pěknou figurou, ale stále atlet, ty chlupy dělají své...... já ho mám ráda takovýho... pes má být pořádný a ne chrastítko, jak z nich teď dělají.... Taky zastane houževnatou loveckou práci v rákosu a rybníku... to je úžasná síla....výrazů má také tisíce, to se ani nedá popsat..... ale jeho povaha, ta je bezkonkurenční....“
27.1.
Beu jsem přechválila. Opět měla pátrací stopovací den. Pro změnu ona lítala nesmyslně do remízků, které končí na silnici. To nemám ráda.... Srny tam chodí koštovat mladé smrčky. Přes silnici. Jsem ráda, že ač se snažila předstírat, že v tom fofru neslyší píšťalku a volání, zpacifikovala jsem ji včas, než krosla silnici.
28.1.
Dokapaly jsme Orilan a ouška tím (ťuk, ťuk) snad na dlouho zaléčily.
Hlásím 1:0 pro Beu ..... V lese byla až moc klidná, ani jednou nepláchla s Connie za stopou. Znuděně cupitala po cestě, maximálně čapla šišku nebo čmuchala psí SMS zprávy. Chtěla domů. Myslela jsem, že se zase těší na masíčko. Jenže si králíčka k večeři ani nevšimla. Lehla do pelíšku. A jejej... asi chytla virozu. No nic, dám si sváču a pomazlím ji. Otevřela jsem tresčí játra..... to jste neviděli! Ty oči. Nasávala. Rozzářila se ... vyžebrala ... a bylo po nemoci. Takže nám zase zbyde čerstvý křen, protože ten jako málo co zatím nejí. Je chytrá jak čert .... a jak se smála pod fousy.
Na zaručené reklamní taháky moc neslyším, ale udělám výjimku: Entero ZOO Detox gel si pořídím pro případ akutní potřeby na našich túrách a výletech mimo dosah veterinářů. Nemám ráda masírování reklamou, že přípravek umí zázraky, ale nad tímhle jsem přemýšlela - jednak může kdekoliv slupnout něco otráveného, nebo zkaženého, čuně když nevidím a neuhlídám ji, si ráda pochutná na hnědé lidské zmrzlince, mršině atd... Vždycky si říkám, že připraveným štěstí přeje. Proto s sebou neustále nosím první pomoc - dezinfekci, obvazy, botičku na tlapku, nůžky.
31.1. Přestávám s redukční dietou! Dneska se dožrala v lese hnědým hov*em ...dost výživným... jízda autem byla pro otrlé….. bléééééééééé.... samozřejmě nutně potřebovala zrovna dnes sledovat cestu a pouštěla ty ňuňo výpary.... Foťákem jsem stačila zachytit její šílený výraz, který nepatřil objevené zvěři (jak jsem předpokládala), ale tomu hnědému svinstvu.
A abych v tom blevajzu nebyla sama, rozjela se diskuze na hnědé téma.
Zuzka píše: „Jackie mi to kdysi udělala na loukách za Hradcem. Nejen že sežrala, ale ještě se i vyválela... Sra.... všude!!!! Hrozné. Měla jsem starého Favorita, jela s otevřenýma okýnkama a pytlíkem na hovínka v klíně. To se nedalo ustát. A dostat jí do 8. patra výtahem, to byl taky požitek. Naštěstí nikdo nečekal na výtah, ale myslela jsem, že jí zabiju. Smrděla ještě 14 dní.... A byla v trestu a těžce. Nastoupil brutálně kartáček na zuby s peprmintovou pastou a těžký výplach sprchou, to fakt nenáviděla. A taky si pak většinou dala pokoj. Ale to vyválení bylo fakt šílené, od té doby chápu výraz - drží se, jak hovno košile... To fakt nepřetlouklo nic. Ti říkám, u nás byla v trestu, nohou jsem jí odstrkovala, pusinky ani omylem a byla jsem šťastná, že nespí s námi a nesmí ani na gauč a nikam.... A ona? Normálka uražená, z huby jsem jí to vyčistila, Channel jsem jí umyla a to jsem teda neměla dělat.... A to v tom autě samozřejmě dýchala s hubou dokořán a já cestou potupně odkládala do pytlíku.... okýnka nepomohla a venku mrzlo. Lidi na mne z busu koukali jak na magora. To vidím, jak dnes. A já si říkala - pojďte si přisednout a pochopíte… Já vždycky říkala, že moji lovečtí psi vystaví leda tak ho*o a vono jo…“
Říkám si - zlatá Bambule, že to je žere. Doma dostala k večeři neprané dršťky, ty to přebily a je klid. Prát to z jejího kožichu, no to nevím.... jo jo... les je semeniště báječných nálezů. Když ne mršina, tak hnědá zmrzlina. Zmizela, a když neposlechla ani na píšťalku, bylo mi úplně jasno. Letěla jsem za ní a vidím, jak to do sebe hází jak o život, papulu si mohla ukroutit. Jak se pak tvářila dotčeně, proč tak vyvádíme. Pár hodin na nás byla uražená. Kdyby se alespoň napila z rybníku, co je vedle. Ani omylem.
Korunu všemu nasadil můj kolega fotograf: „Kdysi jsem někde četl, že to psi dělají z lásky. Že chtějí vonět stejně jako my lidé...“
Tak to mě Bea musí opravdu hodně milovat ….... takže se jí vlastně jdu omluvit…..
No a protekci má dokonce i u naší dvorní paní veterinářky, která podotkla: „To víš, přemrzlé hovínko, to je ňamka. Taky to řeším s naším psem. Ještě že můj kůň se v tom jenom válí a nežere to.“
Své k tomu řekla i Gita, majitelka nezbedné Amálky (dodavatelky Veselých příběhů):
„Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že žádný funkční trik ani co jiného není.... Prase jednou - prase vždycky..... Je to prostě zlozvyk, který se velice těžko (prakticky vůbec - protože setr je vždycky rychlejší a má lepší nos než my) nedá odstranit...... Takové ty řeči a pověry - že psovi něco chybí, a že by měl žrát syrečky - nebo něco jiného je hovadina. Udělá to zas a znova...... Noste s sebou místo lékárničky aspoň suchej rohlík. Ten je osvědčený a léty prověřený...... Nebo něco podobného - co žere a čistí tlamu. Hlavně holky moje nezapomeňte ! Veselá mysl ! Půl zdraví !!!!!“
Rohlík mě dostal! To je jistota, něčím zajíst. S její žravostí to vyčichne rychleji. Jen aby potom ale ty ho*a nevyhledávala pod logickou rovnicí: ho*o = něco mňam na zub.
Naštěstí toho i přes každodenní venčení v lese a víkendové túry není tolik, aby chodila domů šplouchající tím odporným odpadem. Houbařskou sezónu holt budeme muset přetrpět....