Vzpomínka na IRISH DESTINY NONSTOP
Začíná listopad. Je čas dušičkový. Čas vzpomínkový. Nechávám vzpomínat Gitu.
Na Bey babičku IRISH DESTINY NONSTOP:
Leží mi tady na stole lísteček – napiš něco o „Desině“ …….
Co ale má člověk napsat? Vždyť je to „krátkých necelých třináct let“…….
Desíček, Desík, Des, Mufík, Šikula – prostě „ta Malá“ – pro vysvětlení „ta Velká“ byla moje skutečně první opravdová láska mahagonová Bora, vlastním jménem Bellis z Agátské CS z matky Beryl z Líšna po otci Dag Hluboký důl. Odešla za duhový most ve svých 13,5 letech. Ve svém proutěném košíčku a v mé náruči. Byla první a naučila mě snad všechno, co o irčanech stojí za to vědět. Patřila k onomu starému typu hrdých irčanů, neúnavných lovců, štváčů, tvrdých palic, o které by člověk mohl přerazit plaňku z plotu a nic by to nebylo platné, sebevědomých inteligentních psů s vlastním názorem na život. Ona byla příkladem toho, o čem se občas v praxi říká – pes jednoho pána. Kdo to nezažil, nepochopí. O tom ale moje povídání není…
Jsem na život sama a tak nastalo pochopitelné dilema – ještě vůbec psa? Nechystám se tedy zrovna ještě umřít, ale stačí pouhá několikadenní služební cesta, nebo nedej bože fuj – fuj – fuj choroba a co potom? Sváděla jsem duševní boj - psa ano nebo ne? Nerozhoduju se vůbec lehce ani jednoduše, takže mi to opravdu dalo zabrat. Konečný verdikt zněl – ANO!
Dobrá, můj ubohý vyčerpaný, sežmoulaný mozek začal řešit dál – malého nebo VELKÉHO psa? A bitva propukla nanovo. Konečný verdikt všichni znáte…. jak říkám, zase zvítězilo srdce nad rozumem! Ano zásadní bitva byla rozhodnutá. Možná se budete všichni divit, ale nebylo kde brát! Prostě nebyla nikde ta správná zrzavá štěnda. Já bych ze zoufalství v té době brala cokoliv – i irčana staršího, odpadlo by mi peklování se se štěnětem. Žádné požadavky na kvalitu vzhledu i práce jsem si nekladla. I není nad to, když má člověk věrné kamarády – moje teta (stálá dohazovačka psů typu vipet, jezevčíček, teriérek apod.) dospěla k názoru, že kdo chce kam, pomozme mu tam! V nezapomenutelném monologu o praštěných neteřích, nemajících kouska zdravého rozumu, odporných hoňácích, kteří nepřekročí práh její domácnosti – natož aby tam byli někdy nějak opečováváni, vzpomněla na starou rodinnou přítelkyni - povolanou ze všech nejpovolanějších - a to poradkyni chovu irských setrů, legendu v chovu těchhle nádherných psíků. Paní Irenu Rafalskou. Je zajímavé, že když už se rozhodnu, tak pokračuju skoro přes mrtvoly.
První – nezapomenutelný telefonát … „Ano, mám právě vrh, zbývají mi tři psíci a jedna fenečka, ano, rozmysli se, dej vědět….“ (neděle odpoledne). Prokrista pána, co když mi někdo tu fenečku vyfoukne!!!! Teď už je večer, teď už je nezdvořilé tam volat….. (neděle v noci). Prokrista pána, to jsou teprve tři ráno? Kdy se asi tak u Rafalské vstává? (pondělí za úsvitu)… Konečně padla křesťanská hodina – sedm ráno – (to už rozhodně všichni „normální“ musí být vzhůru….) crrrrrrrr… crrrr…… ano, to jsem já, já tu fenečku beru ano, ano rozhodně – hlavně ať mi jí někdo nevyfoukne…… nějaké řeči o superrodokmenu, o financích a tak – to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo! Jen to, kdy asi tak budu moci pro mrně přijet.
Zkrátka – když přišel ten den D, vypravily jsme se s tetou na celodenní výlet do Prahy, abychom si to užily (z čehož prakticky nic nemám, neboť jsem celý den byla myšlenkami někde úplně jinde a kromě toho jsem svírala úporně tašku s penězi – teď už se mohu přiznat s dvojnásobnou částkou – co kdyby nějak ti setři najednou podražili, že). V dohodnutou odpolední hodinu jsme v bytečku ve Všehrdově ulici byly náležitě uvítány naší psí maminkou (Chelsea), babičkou (Donnou Rafaelou) i Irenou, popily náramného pravého ruského čaje, pojedly báječné koblihy, víc než skvěle popovídaly, převzaly „malou“ a vydaly se na cestu k novému domovu.
Šprček už tehdy projevil své nebývalé kvality – poblil se pouze jednou a to v metru (což se ani nedivím). Jinak zbytek cesty vlakem přespal důvěřivě přitisknutý na mně jak přísavka. V novém domově se chovala naprosto vzorně, tak jak je to u správných setříků zvykem. Jediný trošku problém byl v tom, že nevěděla, co je to tráva a loužičky nejprve vyráběla přímo ve svém pelíšku. No zvládly jsme to, každý začátek je těžký. Jenže přišla další komplikace – měla jsem zaplacenu rekreaci v hotelu Kuba na šumavské Kubově Huti a v době nástupu bylo Desině necelých devět týdnů. Každý svéprávný člověk by to s takhle malým štěnětem vzdal, ne ale já – starý kamikadze. Strávily jsme tam nezapomenutelných čtrnáct dní. Když jsem odjížděla, stáli všichni zaměstnanci včetně ředitele hotelu, plavčice a recepčního ve špalíru a kladli mi na srdce, že až budeme mít ten titul šampiona, tak to musíme u nich v hotelu oslavit…….
Pro všechny, kteří by mě v tomhle chtěli snad následovat (což moc nedoporučuju), mám jednu radu – štěně se musí unavit, aby nedělalo alotria – to znamená každý den celodenní túra …. Desík běhal, co stačil. Když mu docházely baterky, tak se nesl na zádech v ruksáčku. A když na něho šlo spaní – a to věřte, na takhle malá štěňátka jde velice často, sedli jsme, kde se zrovna dalo, štěník se zavrtal do mé bundy, aby neprochladl, a třeba za hoďku se šlo zase dál……čili – pokud se jde s takhle malým pejskem, je nutno počítat s časovou rezervou na naplánovanou trasu. Naučila se, že je na mě spoleh, naučila se čekat sama na pokoji (vždycky se doneslo do mlsné tlamičky něco šunky od snídaně nebo masíčka od večeře za odměnu) a vůbec naučila se spousty nových věcí – nebát se vody v potůčku, bouřky, vlaku na nádraží, cizích lidí – a ke konci se rudý ďáblík nebál už prakticky ničeho. Okousal pouze něco tapety, dva noční stolky, počůral koženou sedačku na chodbě (stejně tam sedali pouze německy hovořící hosté), a k jeho vůbec nejoblíbenějším kouskům (patřičně všemi ceněnými) byl cval po hotelu se štětkou na čištění hajzlíků v tlamě. Teď mě napadá kacířská myšlenka, že se personál přišel ne rozloučit, ale ubezpečit, že už opravdu definitivně odjíždíme, a že někteří slabší jedinci neplakali žalem – ale štěstím……..
Po prožitých dobrodružstvích začala všednodenní realita. Učení, učení a zase učení. Přivolání, píšťalka, sedni, daun – jen nošení klacíků ji nikdo učit nemusel. Stoprocentní servis z mé strany včetně každodenních pochoďáků lesem byl samozřejmostí. A šprček rostl a rostl, dávno už by se nevešla do ruksáčku a neusínala v lese na mechu. A jednoho dne se ohlédnu - a já nemám psa !!!! Ó, jaké překvapení! Doposud se mě držela jako klíště – a najednou – „ už jsi nám země malá“ a šup – nastaly časy soukromého průzkumu vesmíru. Nebudu, opravdu nebudu vykládat strašidelné historky o zvlčilých irských setrech, kteří po vypuštění okamžitě s rychlostí světla zahučeli do houštin, lesy se zavřely a oni zmizeli zdánlivě nenávratně……. Po vypíchnutí zvěře se rozléhalo její vydávání na kilometry – to aby všichni pánové v zelených kamizolách věděli, co se v jejich revíru děje. Hlášení se různě přibližovalo – to jsem se tetelila radostí – že snad už se vrací ….. poté se zase se stejnou intenzitou vzdalovalo a já propadala čirému zoufalství. Krůček po krůčku jsme se evidentně zlepšovaly – tedy ONA, já měla střídavě tik v pravém i levém oku a někdy po návratu „z procházky“ se mi třásly ruce tak, že jsem se nebyla schopna trefit klíčem do klíčové dírky ve dveřích od bytu. Z té doby mám ve sbírce několik opravdu pikantních historek – všechny by si zasloužily zvláštní samostatné vydání a měly by názorně sloužit jako povinná četba pro eventuální zájemce o roztomilé štěňátko irského setra…. Napadají mě okamžitě nadpisy jednotlivých kapitol:
1. Jak jsem se na sedm hodin ztratila s foxlou Ritou (stručný obsah: urvaly jsme se s Ritou obě – ó jaká bašta.. a užily jsme si náramnou švandu! Že panička sedm hodin pročesávala mokré a studené Turovecké hvozdy, terén-neterén (konec listopadu), že teta pochodovala po průsecích a hvízdala na píšťalky jak honební pištec, to byl jejich problém, protože já se zcela inteligentně vrátila k našemu autu)
2. Jak jsem honila srnky a jak jsme našly dogu…. Ó to byla taky náramná švanda….. panička si myslela, že mi zatrhne probíhačku – ha – ha jaký fatální omyl !!!! Po vystartování za rudlem srnčího byl zmetek polapen a potupně přivázán na řemen. Po dvouhodinách „prochajdy“ na řemeni při pokusu dostat psíče do vozu praskl obrtlík u karabiny a zrzavý ďábel vyrazil…. Přišel za další hodinu - ovšem to jen tak obhlédnout, jestli jsem řádně odložena na místě a čekám. Pak opět odstartoval – tuším, že to bylo na soukromý lov kachen…. Po dalších skoro dvou hodinách se miláček nechal zpacifikovat a vstoupil do vozu. Cestou se nám naskytla opravdu zajímavá podívaná, uprostřed cesty stálo zaparkované auto Městské policie a dva uniformovaní příslušníci se snažili přilákat a lapnout krásnou velikou německou dogu, zřejmě bez pána. Chvíli jsem se dívala – jak jim to nejde, pes byl ostražitý a nepřibližoval se k nim ani na pamlsek, ani na dobré slovo – no a napadla mě pochopitelně MYŠLENKA! Vyndám z auta Desinu, a to by bylo, aby se nepřišel ten cizí pes podívat co to tu mám …… úžasný nápad…. a taky že se mi povedl!!! Už jsem držela dogu na svém poničeném řemenu. Chlapci policisté mi děkovali, převzali hafana tuláka, ale přesně v tu chvíli – ano hádáte správně! Rudý ďábel zavětřil a ničím a nikým nedržen třímetrovým skokem odskočil do nejbližšího roští a zmizel. Policisté byli dobré duše, politovali mě, zapsali si mojí adresu (kdyby někdo hlásil nález irského zmetka), naložili dogu a odjeli do tmy…… po cca třičtvrtě hodiny se mi zdálo, že slyším škrabání drápků o asfalt a prudké oddychování – ano, byl to „můj“ pes…. Povídám – no ty vypadáš, máš dost viď? Rudý blesk mě minul o dva metry a zahučel do údolí potoka. Z protějšího svahu pak bylo slyšet vzdalující se vydávání…… Nebudu čtenáře napínat - ano přišla, a byla zničená tak, že ani nevlezla do auta….
3. Jak jsem v Tučapech s Matýskem honila srnce – HEČ! O obsahu se nebudu šířit, stačí pilnému čtenáři pouze naznačit, že v prvních třech minutách po vypuštění s Matýskem (boloňský psík) vyštvali houf srnčího, přehnali ho přes dvůr (chlapci, co řezali dřevo na otop, z toho měli druhé vánoce) a pak iniciativně nahnali srnčí přímo před rybník – Matýsek dokonce i plaval! (prvně a naposledy ve svém životě), obstoupený místní mysliveckou elitou, která tady právě inscenovala lov na kachny. Přišli zpátky v tak zahumuseném stavu, že je nechtěli páníčci ani naložit do auta…..
Prostě báječné období psího dospívání !!!!! Výše uvedené historky jsou skutečně pravdivé, a jsou jen jedny z mnoha. Od těch dob už mé nervy nejsou to, co bývalo….
Život šel dál, vybojovaly jsme bitvu o první zakousnuté klíště, absolvovaly první narkózu – to když nám ne a ne vypadnout mléčný špičák…… a měnily jsme obojky – první maličký ze žluté kůže za větší a ještě větší……. a vodítka – jedno prasklé, druhé přetržené, třetí překousané……Panička chodila vystrojená jak houmelesák páté kategorie, šatstvo na ní roztodivně vlálo a původní barva obleku přes veškeré praní a asanace nebyla moc dobře k rozeznání….. všude po kapsách tuny piškotkových drobků, k ruce stále píšťalka. Situace na bojové frontě se začala lepšit. Oslavily jsme první vánoce, první narozeniny, a chystaly se na naší první výstavu…… a ne ledasjakou, ale rovnou klubovou, která je nejprestižnější z nejprestižnějších…..
Protože štěstí přeje připraveným, trénovaly jsme, trénovaly jsme a zase trénovaly. Panenské Břežany - ve třídě mladých IRISH DESTINY NONSTOP - V2! Národní Mladá Boleslav – V4, Oblastní Praha Kunratice V1, Vítěz třídy, Oblastní vítěz, MVP Brno O pohár střední a východní Evropy - třída otevřená V1, MVP Bratislava V 4 – po cestě autobusem, a ve velmi těžké zahraniční konkurenci deseti fen. MVP Mladá Boleslav V2 – takže jsme byly oficiálně uznány za poměrně pohledné - tedy ONA – já panička nic moc, a bylo třeba se poohlédnout také, jak bychom ukázaly, že jsme i šikovné! No zase ONA – já jsem tady spíš na přemýšlení ……
No a tak panička přemýšlela a přemýšlela….. a uznala, že na další psí vzdělávání sama nemá. I bylo třeba najít nějakého ochotného blouda, který se dá umluvit a zkusil by vycvičit pubertálního nevycválance v opravdického loveckého psa. Jeden se našel, nabídl se vcelku úplně sám, a ani finanční obnos za své výcvikové služby nepožadoval, což znělo mým uším jako rajská hudba (ještě lépe se radovala moje vyhublá peněženka). I začalo se s nácvikem. První vycházky spočívaly k mému úžasu většinou v tom, že po příchodu do honitby byl pes vypuštěn – údajně za účelem revírování, a pak jsme my dva (cvičitel a majitelka) ve vší počestnosti proseděli i několik hodin buď na kládě, na mezi, či na plotě s občasným zahalekáním : „DESI kde jsi?“ Báječně se to rýmovalo. Zrzek se skvěle proběhl, protáhl si dlouhé nohy a po důkladném procválání revírem, kdy po něm nezůstal nezvednutý jediný zajíc, jediné srnčí, o ptactvu ani nemluvě, s pocitem dobře vykonané práce se vrátil na základnu……. Další výcviková činnost po oblíbeném revírování na poli v porostu (kde se po předchozím slídění již nevyskytovala ani živá duše), bylo hluboce pod Desíkovu úroveň. Ale vytrvali jsme. Všichni. Začínalo se to pomaloučku lepšit, zdálo se, že Desík začíná chápat, o co tady jde….. Až jednou….. Páník navedl Desinu směrem na starý stoh slámy, kde se zdržovalo v tu dobu hejnko koroptví. Následovala perfektní práce, jenže v závěru Des neudržela nervy na místě a hejno prudce vyrazila…… A stalo se, co se stát nemělo – pánovi ruply nervy a milá Des byla bita…… Od téhle chvíle nastal naprostý konec ve všem. Des prostě odmítla vzdálit se od pánovy nohy. Capala vedle něj naprosto vzorově, nevzdálila se ani na několik centimetrů. Ani záměrně vyražený zajíc, srnčí – prostě cokoliv, na co jí páníček vysílal s výkřiky:“ kočička, kočička běž …“ - prostě nic! Pes zůstával naprosto bez reakce. V té době jsme již byli přihlášení na klubové Derby, které se konalo tady u nás přímo v Táboře a které, vzhledem k výše popsané situaci pro nás skončilo fiaskem. Díky tomu, že bylo opravdu velice dobře zazvěřeno a pachy ji zlákaly, předvedla Des velice krátké, nemastné, nevalné jakés-takés hledání. V konečné fázi i našla a vystavila bažanta, který před ní ubíhal, nicméně postrádajíc jakoukoli zkušenost v takové soutěži bažanta zvedla. Ještě dneska trvám na tom, že chudák pejsek si určitě myslel, že ti pánové, co se za ním plíží, mu chtějí bažantíka vyfouknout….. Čili opravdu naprostá pohroma. Její vůdce mi ji předal se slovy – naprosto nevycvičitelný pes, magor, úplně nanic, není k ničemu. Zase jsem se zdravě naštvala. Vyrazily jsme do polí samy. Mohla jsem vypustit plíce i duši jak jsem předpisově revírovala po strništích a loukách ještě k tomu pískajíc, gestikulujíc a se zbytky kyslíku chrchlajíc chválivá slůvka pro psa…… Chybělo mi k dokonalosti jen málo – pár plácavých ušisek, rezavá barva, druhé tlapy a oháňka. Nesnáším běh! I začalo se zdát, že psíče zase začíná nabírat původní radost z hledání, chytání pachů a konečně i z toho vystavování. Vím, že můj pes měl a má naprosto perfektní a pevné vystavování, jako maličká vystavovala od ježků po kosy a jinou žoužel naprosto předpisově, nevím jak u ostatních anglických ohařů, ale u mých setrů se tato vrozená vlastnost začala projevovat okamžitě od malička. Když se psík dostal do kontaktu se zvěří, pak na nějaký krátký přechodný čas pominula - nebo spíš bych řekla - byla potlačena chutí štvát a hrát si a pak definitivně opět vyplynula na povrch, aby se ustálila a zůstala nezměněná až do konce života. A já zase začala dostávat „roupy“….. Hledal se jiný, ještě odolnější cvičitel…..
Říká se, že řeči se vedou a voda teče. Při jednom posezení u známých došla také řeč na psy a výcvik. Moje nejlepší kamarádka pronesla zadumaně: „No víš, my máme ve škole školníka, mohla bych se zeptat – ale připrav se, je to hroznej v….“ Nejdřív jsem nechápala, co má školník co do činění s výcvikem loveckých psů, ale pak se všechno postupně vysvětlilo. Onen dotyčný, tehdy ještě pan S. se živil zcela počestně jako školník a ve svém volném čase, (kterého měl hafo a hafo), připravoval a vodil psy k loveckým zkouškám. Svůj poklad nesvěřím leckomu, takže jsem dotyčného důkladně prolustrovala, oficiálně i tajně. A bylo zahájeno vyjednávání – kdy, co a za kolik. V dubnu nastoupila Des do školy. Gaučový pes dostal kotec, boudu se slámou a kastrol. A já zákaz vstupu do okruhu 10 mil. Tak začalo jedno z nejkrásnějších období v mém životě, Odletěla jsem na dovolenou do Řecka, vyrážela jsem za kulturou skoro každý týden, absolvovala jsem oslavy, svátky večírky i rauty včetně oslavy svých narozenin – nikdy dřív, ani nikdy potom se mi to tak nepovedlo…..
A Desík? Po skvělém úspěchu v květnu na zkouškách vloh jsem předpokládala, tak jak bylo domluveno, že se vrátí zpátky domů…. Nicméně pan S., ze kterého se tou dobou už stal přítel F., mi neposkytl žádnou možnost vzít si Des zpátky – na můj dotaz, kdy si mám pro ni přijet, lakonicky odvětil: „Už mi bere aport ze země – jdeme dál…“ A pak následoval jeden fenomenální úspěch za druhým – lesní zkoušky I. cena, speciální vodní práce – I. cena – vítěz zkoušek, podzimní zkoušky – I. cena, vrcholem pak všestranné zkoušky I. cena - vznášela jsem se na růžových obláčcích, andílci mi k tomu hráli aleluja. Nestačila jsem zapíjet úspěchy a slavit vítězství!!! Nic tak člověka nepotěší, jako když se ukáže, že má geniálního psa! (Alespoň nás pejskaře). A chtěli jsme víc – přihlásili jsme Des na klubové zkoušky Moravskoslezského klubu anglických ohařů se sídlem v Brně, které se zcela logicky konaly v Krkonoších……
Nejdřív to vypadalo, že Des a přítel F. pojedou sami. Já měla zákaz vůbec se jen přiblížit. Na poslední chvíli bylo rozhodnuto – není jiné auto, než moje a tím pádem povezu vzácný náklad osobně. Podotýkám, že mé auto je malé a ne příliš výkonné, já jako řidič stojím za pendrek – moje pojížďky spočívají v dopravě našich tělesných schránek z místa bydliště do místa nejbližší zalesněné lokality, ovšem touto cestou jsem se pasovala mezi echt řidiče! Vždyť já prolétla Pardubice jak meteorit a neustálé kvílení spolujezdce F., který propadal zoufalství a neustále vykřikoval, že dojede jako poslední a nebude dost času na nácvik, mě donutilo ztrhat všechny traťové rekordy. Na místo činu jsme dorazili jako PRVNÍ! V tu chvíli – tedy upřímně v tu chvíli přímo ne - spíše o chlup později jsem si teprve uvědomila, do čeho jsme to vlezli….. Na parkoviště před hotel začali najíždět ostatní. Auta světových značek – Range-rovery, Fordy, Hondy, Toyoty a já nevím co všechno, náhony na všechny kola, chromové rámy, kovové metalízy. Vystoupili neméně pověstní vůdci – Ressner, Gottwald, Zahradníček. A hlavně psi - většinou velcí, silní pointři, záměrně šlechtění, cvičení a vedení po mnoho let, aby dosáhli na mety nejvyšší.
Udělalo se mi mdlo. Smířila jsem se už tak nějak v duchu s tím, že já ten masakr nějak psychicky přežiju, ale nedokázala jsem si představit přítele F., v jakém bude nepříčetném stavu cestou k domovu, až nás vyrazí. Jiná možnost mě v tu chvíli nenapadla.
Na místo jsme dorazili v pátek, ubytovali jsme se a vyrazilo se na nácvik.
Jen pro vysvětlení - Des perfektně rozlišuje (bohužel), kdo je vůdce a kdo je PÁN(bůh). Pokud ji F. vyšle - řekněme na stopu při dohledávce – poslechne, ale pokud mě při návratu někde zmerčí, či vyčenichá, odevzdává aport mně. Což pro vrcholné soutěže není opravdu to pravé ořechové. I musela jsem vstoupit do ilegality……
První nácvik byl na vodě. Detenční nádrž s velice příkrými stěnami a voda studená tak, že se zastavovalo srdce….. F. vyčkal (buď to bylo tím, že byl tak rafinovaný, nebo tím, že jsme neměli vlastní kachnu), až se všichni vyřádí. Pak za všeobecné pozornosti zahlaholil – promiňte kolego, mohl bych si půjčit vaši kachnu? (Já zašitá v kopici trnkového roští zbystřila a ostatní také) …. Abych příliš nenapínala – od té doby mám ke svému psovi opravdu VELKOU ÚCTU – protože to co, následovalo, jsem ještě v životě neviděla (a ani vlastně už nikdy poté, pouze jsem o něčem takovém četla v odborné literatuře). Kachna vylétla mohutným a dlouhým obloukem a v tu chvíli se od břehu odpíchlo dlouhé, štíhlé mahagonové tělo…….. Des nezaváhala jednu jedinou vteřinu, nenamáhala se nějakým vstupováním do vody, jedním rázem, skoro čtyřmetrovým letem vzduchem z příkrého srázu dopadla do vody. Dostižení kachny a následné vzorové odevzdání aportu proběhlo jak z partesu. Mezi přítomnými veličinami to vzrušeně zašumělo. Zdálo se, že ostatní vzali naší počtem i velikostí nejmenší výpravu na vědomí. Ano, schválně říkám nejmenší – já + F. – nic moc, + Desík, - coby velikostí opravdu nejmenší pes, a naše Twingo – nejmenší auto na parkovišti……..
Usušili jsme Desíka, večer strávili popíjením a zpěvem country melodií v přilehlém lokále a ráno vypuklo vražedné klání. Na to už byli moji vyslanci sami, nebyla bych tam nic platná. Buď bych mohla rozhodit psa, nebo vyvést nějakou ještě větší pitomost….. Zůstala jsem v penzionu – tedy fyzicky, myšlenky i psychika bloudily někde venku. Den pomalu plynul, v penzionu začaly bouchat dveře, štěkat psi – ti, kdož neobstáli v některé z disciplín, se vraceli balit a odjížděli. Pro představu o náročnosti celé soutěže svědčí i to, že ze 16-ti přihlášených v sobotu vypadlo šest psů a neděli ze zbylých deseti skutečně došlo pouze šest. Opravdu mohu potvrdit, že zkoušky psů jsou vysoce adrenalinovým sportem – obzvlášť, když jen sedíte, klepete se a nemůžete vlastně vůbec nic…….. kam se hrabe nějaký bungeejumping…… No vrátili se, jak jinak, utahaní, jak koťata. F. bublal, neboť přece jen chybička se vloudila a ztratili body na pitomé vlečce pernaté…… nicméně stále šli v první ceně………stále bylo o co se rvát……..
Další večer jsme strávili ještě větším popíjením a ještě silnějším a delším zpěvem country. A ráno se šlo na nácvik – nošení lišky přes překážku. Mí dva mě opět nezklamali. Tentokrát jsem polovisela, tuším, že z nějaké borovice či z čeho, aby ani molekula mého puchu nedovanula na místo činu. Desík - opravdu velikostně nejmenší - předvedl takový výkon, že ostatní vůdci tleskali. Lišák, kterého měla dostat přes příkop, byl skoro tak velký, jak ona sama. Des neváhala ani zlomek sekundy. Jediným chvatem (to dělá vždycky – nevím jak) naprosto pevně a vyváženě rafla lišáka a jediným skokem byla za příkopem a u páníčka……. Aport náš zrzek tedy opravdu umí – to ten nácvik s klacíčky…….. Opět jsem osaměla a opět bojovali beze mě….. no nic, nebudu dál líčení napínat. Prošli v první ceně, zmařená vlečka stála Desinu vítězství na velkém poli, ovšem byla vyhlášena vítězem vody s udělením titulu CACT – tuším že 467 bodů – kromě vlečky vše vyčtyřkováno (+ ztráta při dosledu spárkaté – vedena jako vodič). Z mého hlediska – na gaučáka FENOMENÁLNÍ ÚSPĚCH !!!!!
Byly to překrásné časy….
Vybojovaly jsme titul Šampiona České republiky, svět byl krásný a nebe bez mráčku. A pak to začalo – z různých zdrojů se linulo našeptávání – to přeci není možné, aby tahle fena neměla žádné potomky, aby všechna práce a snažení skončily tak nějak bez pokračování. Tentokrát to opravdu bylo nelehké rozhodování. Na jedné straně mě lákala možnost jít do něčeho zatím neznámého a na druhé straně vědomí, že se může stát všelicos. Že dávám v šanc zdraví i život Desíka a nakonec i těch mrňousků.
Nebudu trpělivého čtenáře, který dočetl až sem, unavovat obsáhlým líčením, co všechno je bláznivá panička a její psice schopna a ochotna podstoupit a absolvovat. A HLAVNĚ chtěla bych poděkovat celému našemu „realizačnímu„ týmu, který s námi touhle nelehkou a klikatou cestou k novým chlupatcům prošel. Byla to naše „psí máma“ Irena Rafalská – která dodala našeho psího taťku. Jedna z mých nejskvělejších a nejchytřejších kamarádek, bez níž by nebylo nic – Alenka Štarmanů, moje druhé „já“ Magda – nejsuprovější řidička, znalkyně Prahy a moje nejlepší a nejvěrnější kámoška, moje teta, Evka Letáčků, které si nesmírně vážím pro její charakter, vlastnosti a znalosti – jedné z nejlepších pejskařů a hlavně lidí, co znám, která byla připravena s porodnickým kuférkem a jako vždy, když nastala hodina H, dělala někde něco úplně jiného, ale dostavila se v rekordním čase a s elegancí – tak jak to umí jen a jen ona, bravurně odrodila všechny naše zrzavé šmudly. Konečně dík patří i tomu, kdo už mezi námi není, skvělému Panu (ano píšu schválně velké P, protože on si to zasloužil), veterináři Antonínu Chocholovi, který neváhal a v jednu hodinu po půlnoci dorazil zkontrolovat matku a potomky.
Skoro mě to navádí k tomu, abych tady rozvinula úvahy o tom, že snad opravdu je něco někde tam nahoře, nebo bůh ví kde, kde se všechno nějak řídí, nebo plánuje. Štěnda se narodila 18.1.2007 – přesně v den, kdy nad naší střechou kroužil hurikán Kyril. Přesně v tu chvíli, kdy se narodila první holčička, volala první zájemkyně o štěňátko….. která je dneska moje přítelkyně a kamarádka. Tak nějak se události děly samy od sebe a kupodivu se vyvíjely správným směrem. Všichni mají své páníčky a paničky, s některými jsme v kontaktu méně, s jinými více a některým jsme se už stačily „nacpat“ do rodiny. Naši zrzavci jsou krásní, inteligentní (jak jinak – jsou přece naši) mají zkoušky, šampionáty i potomky.
Mámě Desině zešedivěl čumáček, krok už není tak jistý a pevný jako býval ještě před pár lety, většinu našich stejně starých psích kamarádů už také nepotkáváme….
Ale život je stejně krásný, máme trošku jiné radosti a víc a horších starostí, ale to se nějak zvládne. Víc se spí, víc se jí, ale ven se chodí stále se stejným elánem, i když panička některé trasy mnohdy rafinovaně nenápadně krátí…….. Přestaly jsme stačit omladině a hony kdeže jsou... Nemusíme si už dokazovat, že „na TO máme“, teď už je to jasné – MÁME!
Teď už si prostě jen užíváme každého dne. Vypijem si kávu v naší oblíbené kavárně, Desíček si dojde koupit (a sežrat) svých dvacet deka Goudy mladé do Ráje sýrů (nejvyhlášenějšího obchodu ve městě s pravými holandskými sýry), chodíme do knihovny a na kulturní akce všeho druhu, jak se na holky v letech sluší a patří. Chodíme se koupat, chodíme na houby, do lesů a na louky, na naše oblíbená místečka, chodíme do našich oblíbených hospůdek – chodíme prostě jen tak……
Kdysi jsem se snažila alespoň přibližně vypočítat, kolik jsem za svůj život už se svými psy ušla kilometrů. I kdyby se vzal jen ten nejnižší průměr, už mockrát bych byla na návštěvě u protinožců. Ale kilometry nejsou tím hlavním. Hlavní je, že jsme prostě kamarádi na společné cestě odněkud někam. Dalo by se toho napsat strašně a strašně moc, zažily jsme spousty krásy, štěstí, radosti – ale i těch horších stránek, prostě snad všechno, co k životu patří. Ona mi věří. Vždycky šla tam a dělala to, co jsem chtěla já, a já jsem se vždycky snažila jí nezklamat. Ona neví, na rozdíl ode mě – já vím, já bohužel vím, jak tenhle příběh skončí. A proto ještě teď – dokud můžu, říkám prostě DĚKUJI, nejlepší přítelkyni a parťáku, jakého jsem kdy v životě měla, děkuji Desinko – mám tě taky moc ráda.
P.S.
Pokud si někdo z čtenářů myslí, že mám raději psy než lidi, pak říkám – ano, čím víc se klamu v lidech, tím víc si vážím psů. Sice staré, mnohokrát opakované – ale stále stejně pravdivé……
Tohle povídání je jen malý kousek z pestré mozaiky všeho, co jsme kdy prožili. Jsou tady "pouze" některé dílčí epizodky z naší bohaté historie. A pokud by některý z ostatních majitelů zrzavých irčanů shledal, že i jeho příběh je podobný - pak věřte, že podobnost v tomto případě NENÍ jen čistě náhodná - proto my všichni (co spolu kamarádíme) máme právě je - červené irské setry..........
G.
********** Des se do psího nebe odebrala 11.8.2014 **********