Protokoly Pilipa a Bubeníka po zadržení na Kubě
Protokoly s prohlášení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, kteří byli dle kubánských zákonů oprávněně zadržení za svou činnost, která je neslučitelná se statusem turistické návštěvy zmíněných českých občanů na Kubě.
Prohlášení
Ivana Pilipa
„Já, Ivan Pilip,
z Prahy, České republiky, stáří 36 let, narozen 4. srpna 1963, ženatý,
s vysokoškolským vzděláním v oboru ekonomie, poslanec českého
Parlamentu za stranu Unie Svobody Praha, český pas č. 1988906, poučen o právech
, jež pro mne vyplývají z kubánských zákonů, vypovídat či nikoli,
prohlašuji toto:
V devadesátých letech jsem byl členem Občanské demokratické strany,
později jsem se připojil ke Křesťansko-demokratické straně, jejíž předsedou
jsem byl od roku 1993 do roku 1995, kdy jsem se stal místopředsedou až do roku
1998. Tehdy jsem se stal členem strany Unie Svobody, která je součástí
opozičního bloku k Sociálně demokratické straně, jež je v současné
době v mé zemi u moci.
V době mandátu Křesťansko-demokratické strany jsem zastával funkci náměstka
ministra školství od roku 1992 do roku 1994, od roku 1994 do roku 1996 jsem byl
ministrem školství a od posledního zmíněného roku jsem působil jako
ministr financí do roku 1998, kdy jsem kandidoval na poslance českého
Parlamentu,v němž jsem předsedou bankovního výboru. Rovněž jsem členem jedné
z komor senátu.
Před více než rokem jsem se v souvislosti se vztahy, jež jako politik
udržuji s osobami z vládních a nevládních organizací různých zemí,
seznámil s lidmi z organizace pro lidská práva Freedom House ve
Spojených státech, která, jak vím, se věnuje mezinárodně sledování otázky
lidských práv, přičemž významná byla žena, jejíž osobní údaje si
nepamatuji, a další z členů jménem Robert (Bob) Ponichtera, americké
národnosti.
Při jedné z těchto příležitostí mne v srpnu nebo září minulého
roku ve Washingtonu kontaktoval Robert (Bob) Ponichtera, který
chtěl vědět, zda se chystám cestovat do oblasti Ameriky nebo Karibiku a chci
znovu navštívit Kubu, protože jsme již předtím hovořili o mé první cestě na
ostrov v roce 1999, sdělil mi, že jeho organizace potřebuje někoho, kdo by
jel na Kubu a sešel se s nezávislými novináři a Kubánci, zabývajícími se
sledováním lidských práv, a dovezl jim nějaké materiály. Dodal, že se na mne
v této souvislosti obracejí, protože jako člen českého parlamentu jim mohu
doporučit někoho známého, kdo by hovořil španělsky a s cestou souhlasil,
že je lepší, aby jeli dva lidé, a proto mají zájem zůstat se mnou ve styku a
doufají, že dostanou nějakou odpověď.
Později mne elektronickou poštou kontaktoval Robert (Bob) Ponichtera, jemuž
jsem odpověděl, že souhlasím s cestou na Kubu, protože jsem tam již jednou
byl a rád bych se tam vrátil. On mi vysvětlil, že by bylo vhodné, aby pozval
někoho, kdo by mne chtěl doprovázet a byl ochoten seznámit se
s nezávislými novináři a hovořit s nimi o otázkách Kuby a České
republiky a dovézt jim nějaké zásilky, že se s námi později spojí a
upřesní podrobnosti. Při té příležitosti jsem Ponichteru upozornil, že já se mohu
s těmito lidmi sejít a dovézt jim zásilky, pokud nepůjde o knihy nebo
materiál, který by mne mohl kompromitovat.
Využil jsem přátelství se svým přítelem Janem Bubeníkem, který je zástupcem
americké společnosti Kom/Ferry International obchodující s obchodní firmou
Via Perfecta, v jejímž čele stojí moje manželka Lucie, a rovněž měl zájem
cestovat do Karibiku, a v říjnu loňského roku jsem mu navrhl, aby mne
doprovázel.
Když byly věci v tomto stadiu, zaslal jsem e-mail Robertovi Ponichterovi a
informoval ho, že mám na cestu společníka, že chceme cestovat v prvních
lednových dnech tohoto roku, zbývalo sdělit mu přesné datum. Přesto jsem dal
Janu Bubeníkovi Ponichterův e-mail, abych jim umožnil spojení.
Tehdy jsem Janu Bubeníkovi na žádost svého přítele Roberta Ponichtery
z Freedom Housu vysvětlil, že na Kubě navštívíme některé lidi, kteří jsou
označováni jako nezávislí novináři, protože publikují články na Internetu a
v dalších tiskových orgánech a že jde o lidi stojící v opozici
k socialistickému systému, ale že nebudeme mít s kubánskými úřady
problémy, protože svobodná žurnalistika, ani vyjadřování tohoto druhu myšlenek
a opozičních názorů k vládě není v České republice ilegální.
Já i Jan Bubeník jsme byli e-mailem ve styku s Robertem Ponichterou
a s dalším členem Freedom Housu, který se jmenuje Dan Batlle, od nichž
jsme poštou dostali materiály organizace se zprávami o lidských právech
v různých zemích, připomínající, že Kuba je kritizována za nedodržování
práva na svobodu vyjadřování, svobodu názoru na systém jedné strany i na
činnost opozičních skupin a další otázky týkajících se politických vězňů.
Dále mi zaslali stránky agentury CUBANET s články kubánských nezávislých
novinářů o problematice zadržení pozorovatelů lidských práv a kritických
omezeních, s nimiž se střetávají při své činnosti i v osobním životě.
Pokud jde o situaci v bývalé Československé republice, i když v jejím
případě existovaly další politické strany, činnost nezávislých novinářů a osob
sledujících otázku porušování lidských práv z pohledu opozice byla
porušením zákonů, avšak v této chvíli je provádění takovéto činnosti
v mé zemi normální a neporušuje žádný zákon.
Sešel jsem se s Janem Bubeníkem v parlamentní kanceláři před
vánocemi, potvrdili jsme cestu na začátek ledna
Měli jsme naplánováno odletět do New Yorku 3. ledna, avšak já jsem musel cestu
odložit, protože mne pozvali na mimořádné zasedání parlamentu, takže byl odlet
nakonec stanoven na šestého (ledna), zatímco Jan Bubeník odcestoval o den dříve
s tím, že čas využije k návštěvě přátel ve Spojených státech. Předtím
mi dal jméno a adresu přítele, kde ho v USA najdu, jemu jsem těsně před
odjezdem z Prahy zavolal a sdělil datum svého příjezdu a místo ubytování.
Druhého nebo třetího ledna jsem poslal Robertovi Ponichterovi e-mail a
upřesnil, že přijedu do New Yorku šestého a podle jeho pokynu se ubytuji
v hotelu Best Western rezervovaném přes leteckou společnost, abychom
upřesnili podrobnosti cesty na Kubu společně s mým přítelem Janem
Bubeníkem, s nímž se osobně seznámí.
Šestého po příletu jsem přijel do hotelu kolem dvaadvacáté hodiny a po
ubytování v pokoji 618 jsem sešel do haly, kde jsem se hodinu nato setkal
s Robertem Ponichterou, s nímž jsem se pozdravil a asi za dvacet
minut dorazil Jan bubeník, který přicestoval z Prahy předešlého dne.
V té chvíli jsme se všichni tři domluvili, že se sejdeme za půl hodiny u
vchodu do hotelové restaurace.
Během večeře nám Bob Ponichtera potvrdil, že je členem Freedom Housu a že podle
toho, co je známo jeho organizaci, na Kubě se porušují lidská práva, proto
(Freedom House) potřebuje, abychom se sešli s lidmi nebo skupinami
zabývajícími se sledováním tohoto tématu z pozic nenásilné opozice, čímž
neporušují žádný zákon, i když mi bylo jasné, že pokud tak činí kritickým
způsobem, logicky jsou považováni za opozici vůči kubánské vládě a my můžeme
mít kvůli setkání s nimi problémy.
Na tomto setkání nám Bob Ponichtera předal průvodce po Kubě, tři turistické
mapy, jeden list papíru bílé barvy se seznamem asi deseti osob, které máme
kontaktovat, vypracovaný zjevně na mikropočítači s laserovou tiskárnou,
jeden list s fotokopií několika vizitek půjčovny automobilů a pronájmu bytů
na Kubě a předplacenou používanou kartu ETECSA.
Vysvětlil nám, že při rozhovoru s těmito lidmi se jich máme ptát, zda mají
problémy, jsou pronásledováni nebo obtěžováni policií, zda mají obtíže
při shánění zaměstnání, zda jejich děti studují, co si myslí o lidských
právech na Kubě, jaké informace mají o zemích bývalého socialistického tábora,
na jejich názory jako opozice, jak a v jakých podmínkách pracují, jak
žijí, atd.
Bob Ponichtera zdůraznil, že máme vést široký dialog a pokud se budou
tito lidé ptát, vysvětlit jim současnou situaci v České republice, jaké
změny provedla, jaký byl systém před těmito změnami, a doporučit jim, že není
vhodné zmiňovat se o Freedom Housu a dalších organizacích jako je
Kubánsko-americká národní nadace, protože nemají u Kubánců dobrý zvuk.
Po chvíli jsme se odebrali do pokoje Boba Ponichtery ve druhém patře hotelu,
kde nám předal několik lahviček s léky, dvě krabičky s tužkami a dvě
s jednorázovými propisovačkami, přenosný mikropočítač, manuál, diskety, CD
a kabely pro různé zapojení, abychom je předali kterékoli z osob,
s nimiž budeme na Kubě hovořit. Dodal, že po návratu se opět sejdeme, ale
ve Washingtonu, USA, abychom si pohovořili o výsledku cesty.
Ponichtera nám dále předal 1400 dolarů na výdaje na ubytování a pronájem vozů,
které jsme měli vyúčtovat platebními doklady po návratu do Washingtonu, a
zdůraznil nám, že máme se zmíněnými předměty zacházet opatrně a převážet je ve
svých zavazadlech, jako by byly naším vlastnictvím.
Další den, 7. ledna kolem 11 hod ráno jsme odjeli z letiště J.F.K. v New
Yorku se zpožděním, takže jsme v Miami , kde jsme měli mít
mezipřistání na cestě do Havany, nechytli let do Cancúnu, což byla vina letecké
společnosti American Airline, která nám zaplatila ubytování v hotelu Radisson,
kam jsme dorazili v 18 hod. téhož dne.
Z miamského letiště telefonoval Jan Bubeník svému strýci Milanu Holeckovi,
který nás navštívil v hotelu a provedl nás po Miami, a využili jsme
možnosti uschovat si u něho pro odlehčení zavazadel kufr se zimním oblečením
včetně turistického průvodce, který nám předal Robert Ponichtera, vše jsme měli
vyzvednout na zpáteční cestě.
Osmého v sedm hodin jsme odletěli do Cancúnu, kam jsme přijeli asi
v devět hodin ráno, vzali si taxi a odjeli na pláž, kde jsme zůstali do
dvanácti, vrátili jsme se na místní mexické letiště, abychom nasedli ve 13
hodin do letu směr Havana. Tam jsme přiletěli vzhledem k časovému rozdílu
asi v 15 hodin.
Nepamatuji se přesně, ale během cesty z New Yorku do Cancúnu jsem zanesl jména
ze seznamu předaného Robertem Ponichterou v hotelu Best Western do mého
elektronického diáře.
Při příletu na mezinárodní letiště José Martího jsme si rezervovali pokoj
v hotelu 4 Palmas na Varaderu a pronajali turistický vůz, jímž jsme dojeli
až do centra Havany, zastavili se v hotelu Parque Central, abychom
zjistili možnosti ubytování po návratu z cesty po centrální oblasti země,
kterou jsme plánovali. Na několik minut jsme zastavili v oblasti Prada a
nábřeží Maleconu a pak pokračovali v cestě do zmíněného hotelu, kam jsme
přijeli cca v 18 hodin.
Na Varaderu jsme zůstali do desátého a věnovali se čistě turistickým činnostem.
Odtud jsme pak odjeli, protože počasí nebylo vhodné pro letní rekreaci a přímo
v hotelu jsme se dozvěděli, že můžeme zamířit na jižní pobřeží provincie
Matanzas a navštívit pláže Playa Larga a Girón. Téhož dne jsme vyrazili do
provincie Cienfuegos, ubytovali se v hotelu
Další den jsme zamířili do Trinidadu, navštívili historické jádro a poloostrov
Ancón, věnovali se vodním sportům a poobědvali v restauraci blízko hotelu
Ancón, pak jsme pokračovali v cestě do provincie Ciego de Avila, kam jsme
přijeli asi v 19 hodin.
Zaparkovali jsme vůz před hotelem Sevilla, přeptali se na podmínky ubytování a
pak povečeřeli v restauraci Don Pepe, kde jsme hovořili s nějakými
rakouskými turisty, kteří nám doporučili, abychom přespali v hotelu Ciego
de Avila.
Po večeři jsme použili jmen a adres ze zmíněného seznamu, které jsem si zapsal
do svého elektronického diáře a s turistickým průvodcem po Kubě jsme došli
až k bydlišti občana Antonia Femeníase, kde jsme se představili jako dva
čeští turisté, že já jsem člen parlamentu České republiky, že plníme poslání
Fredom Housu a že chceme také kontaktovat občana Juana Carlose Gonzáleze Leyvu.
Při rozhovoru s těmito osobami jsme si já i Jan Bubeník s nimi
vyměňovali názory na politickou, hospodářskou a sociální situaci a situaci
lidských práv na Kubě, jak pracují nezávislí novináři, na situaci opozice a
rovněž jsme na jejich dotaz vysvětlovali aspekty bývalé Československé
republiky a současnou realitu České republiky, ptali jsme se jich, zda potřebují
pro svou činnost prostředky, přičemž zástupci opozice uvedli, že potřebují
tužky, papír, kancelářské potřeby, počítače aj.
Tento rozhovor trval asi čtyřicet minut a Antonio Femenías nás rovněž pěšky
zavedl k bydlišti Juana Carlose Gonzáleze Leyvy, který však nebyl v
provincii. Antonio Femenías nám však navrhl, abychom navštívili občana Roberta
Valdiviu, žijícího v blízkosti, a my jsme souhlasili.
Nasedli jsme do vozu zaparkovaného před hotelem Sevilla a spolu s Antoniem
Femeníasem jsme se vydali k bydlišti Roberta Valdivii, kde jsme se
dozvěděli, že je delegátem Výboru pro lidská práva v Ciego de Avila,
hovořili jsme o výše zmíněných otázkách a sdělili mu, že následujícího dne
budeme pokračovat v cestě do provincie Camaguey, kde chceme navštívit
další osoby, jež se věnují stejné činnosti, avšak napřed, v sobotu
třináctého, se s nimi sejdeme, abychom jim předali nějaké předměty.
Kolem dvacáté hodiny v pátek 12. ledna 2001 jsme odešli do hotelu Ciego de
Avila, kde jsme byli následujícího dne v ranních hodinách zadrženi
migračními orgány. Předpokládali jsme, že to bylo kvůli setkáním, jež jsme
uskutečnili se zmíněnými zástupci opozice předešlého dne.
Z předmětů, jež jsme přivezli, jsme chtěli předat osobám v Ciego de
Avila tužky, propisovačky a nějaké léky, avšak nebyli jsme rozhodnuti, komu
předáme počítač a ostatní předměty, protože jsme se měli setkat i
s dalšími osobami ze seznamu.
Bezpečnostní opatření, jež jsme podnikli při této cestě, měla ochránit osoby,
se kterými jsme se měli setkat, protože jsem věděl, že vzhledem k opoziční
kritice kubánského státu mohou mít problémy. Nikdy jsem si však nepředstavoval,
že bychom porušovali kubánské zákony, neboť, jak jsem opakovaně říkal, tyto
aktivity nejsou v mé zemi v současné době trestné.
Konečně chci vyjádřit, že jsem neměl v úmyslu porušit kubánské zákony, ani
zvýšit rozpory existující ve vztazích mezi Kubou a Českou republikou, ani pak
poškodit lid Kuby. Uvědomil jsem si, že jsem byl využit Freedom Housem,
protože mi nesdělili skutečné důvody, jež sledovali touto cestou.
Protože nejsou další skutečnosti k uvedení, končí tato výpověď, která poté
co byla přečtena a účastníky s ní souhlasili, byla pro řádný záznam
podepsána.“
Podepsán Ivan
Pilip.
Prohlášení Jana Bubeníka
„Já, Jan Bubeník,
z Teplic, České republiky, běloch, rodiče Josef Bubeník a Jitka
Bubeníková, věk 32 let, narozen 4. dubna 1968, svobodný, s vysokoškolským
vzděláním v oboru ekonomie, zaměstnán jako zástupce ředitele poradenské
společnosti Kom/Ferry International se sídlem v Praze, ČR, bytem na Tylově
náměstí č. 4, Praha 2, PSČ 120 00, ČR, pas č. 1337623, jsem byl informován o
svých zákonných právech vypovídat nebo se výpovědi zdržet, a uvádím toto:
Před několika měsíci mne přítel Ivan Pilip pozval k návštěvě Kuby, až budu
mít dovolenou, protože on tam již byl, a sdělil mi, že je to pěkné místo
k návštěvě. Proto jsme se při jedné příležitosti sešli v Pilipově
kanceláři, kde mi sdělil, že navštívíme na Kubě na žádost Freedom Housu některé
osoby označované jako nezávislí novináři, protože se věnují publikování článků
o situaci lidských práv na Kubě na Internetu a v dalších tiskových
orgánech, jsou v opozici k socialistickému systému na ostrově,
a že nebudeme mít problémy, protože v naší zemi je to normální. Dále mi
sdělil, že máme v USA kontaktovat občana, který je členem nadace Freedom
House, protože chce, abychom při své cestě na Kubu předali těmto členům opozice
nějaké zásilky.
Několik dnů nato jsem byl e-mailem ve styku s Bobem Ponichterou, který
vyjádřil spokojenost, že jsem souhlasil s cestou na Kubu a tím i
s posláním, které mi bude uloženo Freedom Housem.
Chci uvést, že odjezd proběhl různými cestami, protože jsme cestovali různými
leteckými společnostmi, jichž jsme stálí zákazníci, i když můj druh musel
odletět o den později, protože měl mimořádné zasedání parlamentu k otázce
nového ředitele televize, který měl být vyměněn.
Přesto jsem odcestoval do New Yorku 5. ledna t.r., protože jsem tam chtěl
navštívit nějaké přátele. Pilipovi jsem nechal telefon a e-mailovou adresu
svého přítele v New Yorku jménem Peter Storth, aby mi u něho nechal vzkaz
o datu příjezdu a hotelu, kde se ubytujeme.
Po mém příjezdu do New Yorku jsem navštívil nějaké přátele a nakonec, když jsem
přijel do bytu Petera Stortha, byla u něho již zpráva o čase příjezdu a místě
ubytování, kterým byl hotel Best Western v blízkosti tamního letiště. Když jsem
přijel, Pilip a Bob Ponichtera tam již byli, všiml jsem si, že hala je velmi
plná, protože tam bylo mnoho cestujících, kteří tam byli převezeni
z letiště kvůli špatnému počasí a zpoždění letů. Proto jsem si nemohl
rezervovat pokoj a dohodli jsme se, že budu spát v Pilipově pokoji, a když
jsem se zabydlel, sešli jsme se oba s Bobem v restauraci, abychom při
večeři upřesnili otázky cesty.
Neměl jsem hlad, takže jsem si stejně jako Bob objednal nějaké pití a Ivan
požádal o nějaké lehké jídlo. Ponichtera nám nejprve podal stručné vysvětlení
cílů své nadace, uvedl, že byla zřízena manželkou Franklina Roosevelta, a
později nás informoval o otázkách týkajících se mise, kterou máme plnit a která
spočívala v získání od skupiny nezávislých novinářů na Kubě jejich pohledu
na vnitřní problémy a uskutečnění výměnu názorů formou otevřeného dialogu
a pokud se nás budou ptát, máme dokonce poskytnout informace o současné situaci
v České republice a rovněž jim odevzdat nějaké prostředky, které nám byly
později na jeho pokoji předány Bobem Ponichterou, mezi jiným osobní
mikropočítač, nějaké léky, seznam skupiny deseti osob, které jsme měli na Kubě
kontaktovat, tužky a propisovačky. Při té příležitosti nám dále předal 1 200
nebo 1 400 dolarů na cestovní výdaje, telefonní kartu ETECSA, kterou obdržel
Ivan a turistického průvodce po Kubě.
Měl jsem vždy za to, že Freedom House je organizace, jejímž úkolem je pomáhat
řešit problémy související s mezinárodní ochranou lidských práv, že tyto
problémy sleduje i v jiných zemích, a to i v době, kdy jsem dosud
neměl přímé styky s osobami z řečené instituce, protože mé první
vztahy s ní jsem již popsal.
Dostali jsme rovněž pokyn, že máme po příjezdu na Kubu zavolat jednomu
Kubánci, který se postará o naši přepravu a že si máme rozdělit předané
prostředky mezi sebou, jako by byli součástí našich zavazadel, abychom se
vyhnuli nepříjemnostem s kubánskými úřady.
Po tomto kontaktu se Bob omluvil a odešel spát, protože další den měl velmi
brzy odcestovat kvůli nějakému závazku do Washingtonu, proto jsme se také
odebrali spát. Následujícího dne jsme přijeli na letiště, abychom nasedli na
let do Miami, ten však byl pro závady na letadle opožděn, takže jsme
nestihli let Miami-Cancún a museli jsme strávit noc v hotelu na Miami,
který zajistila letecká společnost. Využili jsme toho, abychom se sešli se
strýcem Milanem Holeckem, kteří tam žije, ten nás navštívil v hotelu a
prošli jsme se plážovou oblastí.
Proto jsme přijeli na Kubu 8. ledna a okamžitě si pronajali turistický
vůz pro cestu na pláž Varadero, než budeme plnit poslání, neboť jsme chtěli
využít příležitost a navštívit toto turistické středisko.
Odtud zatelefonoval Ivan Pilip do Havany, aby kontaktoval osobu, která nás měla
dopravovat, a pokud by k tomu došlo, jeli bychom do Havany a vrátili
pronajatý vůz, avšak při telefonátu nám sdělili, že mají rozbité auto, proto jsme
pokračovali v cestě turistickým vozem.
Později jsme se rozhodli odcestovat, a věnovat se podvodním sportům
v jižní oblasti provincie Matanzas s ohledem na to, že počasí na
severním pobřeží bylo špatné. Proto jsme zamířili do oblasti pláže Girón a Playa
Larga, kde jsme si užívali pláží, pak pokračovali v cestě do Cienfuegos,
kde jsme přenocovali. Pak jsme se vydali do turistického střediska Trinidad,
včetně návštěvy poloostrova Ancón, až jsme konečně přijeli do města Ciego de
Avila, kde jsme měli splnit jedno ze svých poslání, neboť tam žijí dvě osoby,
které jsme měli kontaktovat.
V Ciego de Avila jsme navštívili bydliště dvou osob, z nichž jedna
byla uvedena na seznamu, který měl Pilip ve svém elektronickém diáři, a další
byla navržena prvním z navštívených. Při těchto návštěvách jsme plnili
úkol podle pokynů, i když jsem se hovoru neúčastnil, protože neovládám
španělštinu, avšak mluvilo se o tom, co mělo být probráno.
Při první příležitosti jsme nepředali zásilky, protože jsme je v té chvíli
neměli u sebe, neboť jsme předpokládali, že tak učiníme později.
Po skončení schůzky jsme se odebrali do hotelu Ciego de Avila, kde jsme
přespali noc z
Protože nejsou další skutečnosti k uvedení, je ukončena tato výpověď
která poté co byla přečtena a účastníci s ní souhlasili, byla pro řádný
záznam podepsána.“
Podepsán Jan
Bubeník a dále oba tlumočníci z češtiny, kteří výpověď přeložili do
španělštiny.