Závislost
V mnohých návodech, co dělat se závislostmi, jak se jim bránit a jak s nimi bojovat, je jako protizbraň využita pouze síla vůle. Na mnoha stránkách je pak popsáno, co dělat místo závislostní činnosti a jak se vyhýbat a bránit pokušení. Je beze sporu správné vytýčit si hranice a být v nich pevný. Klasický boj silou vůle proti závislosti a vytýčení nulových hranic s nulovou tolerancí je doživotní abstinence bývalého alkoholika, který ví, že pokud by si zase jednou čuchnul ke špuntu, pokud by ochutnal, jeho vůle už by to nezvládla a její síla by na to nestačila. Když síla vůle poleví, závislost tu je znova v plné kráse.
Všechny tyhle sofistikované studie řeší jen následek, kterým je závislost, ale opomíjí řešit příčinu - kde se ta závislost vzala, z čeho pramení a jaké jsou její kořeny.
Tedy to, co závislost sama o sobě člověku nahrazuje, nebo před čím se s její pomocí brání, před čím se k závislosti utíká, co by bez její pomoci nezvládl, nebo zvládal mnohem hůř... prostě, co (či kdo) je tou příšerou, na níž nesnese ostrý pohled, a závislost je tím štítem, který ho před ní nejen chrání, ale v jehož odlesku je schopen se na ni podívat, aniž by ztuhl hrůzou.
Zopakujme si to znovu: Tou bestií, se kterou bojujeme, není samotná závislost, naopak závislost je naším štítem proti ní. Štítem, v jehož odlesku její podobu, sice možná matně, rozmazaně, či deformovaně, ale můžeme vidět. Tedy závislost je zrcadlem, které nám ukazuje něco zásadnějšího. Něco nepříjemného, čemu se bráníme a co bychom jinak (bez ní) nezvládli.
Řešme tedy, ne proč závislost, ale proč má člověk bolest, kterou se snaží závislostí na něčem potlačit, před kterou mu to něco pomáhá utéct. Nebo na co bolavého ze své minulosti chce zapomenout.
Unikat nemusí jen skrz chemické látky ovlivňující organismus. Unikat se dá i skrz nejrůznější činnosti skýtající úlevu a zapomnění. Od závislosti na práci (workoholismus), přes různé koníčky, adrenalinové sporty, závislost na sexu, či nakupování, až po různou elektronickou závislost a gamblerství, či závislost na jídle nebo hladovění (bulimie a anorexie).
Dnes už je všeobecně známý experiment Bruce Alexandra, který si po létech pokusů s krysami, ve kterých mnozí vědci před ním vypěstovali závislost, všiml, že všechny tyto krysy, ze kterých se staly naprosté závislačky, žily v malých bezútěšných holých klecích. No řekněte sami, když vás zavřou do cely se zamřížovaným okénkem a jediná možnost úniku pro vás bude zvenčí nabízená denní dávka heroinu, ubráníte se a nezačnete fetovat?
Alexandr správnost téhle hypotézy potvrdil vytvořením krysího ráje, ve kterém měli hlodavci vše, co ke svému životu potřebovali, včetně povyražení a hlavně společnosti druhých.
Správnost téhle hypotézy, že závislost zdaleka nevzniká jen chemickým působením drogy na organismus, se potvrdila i dějinnou praxí nedlouho po těchto pokusech. Většina amerických vietnamských veteránu, těžce závislých na drogách, po návratu domů prostě s fetem přestala. Droga byla pro ně evidentně jen dočasným únikem z pekla vietnamské válečné džungle.
Že závislost nemá zdaleka jen biochemický faktor ukazují současné "nechemické, nelátkové" závislosti - gamblerství a závislosti na elektronických hrách, médiích a sociálních sítích.
To vše je úplně stejný únikový prostor jako vědomí ovlivňující, nebo přesněji deformující (ať už "rozšiřující" nebo "zužující") chemické a tedy i "návykové" látky.
Co je ale tou bestií, když ne láhev, joint, mobil, či hrací automat?
Před čím to vlastně ti všichni závisláci utíkají, čemu se to brání, nebo co to v předmětu své závislosti hledají?
Před čím utíkal ke droze americký voják, když utichla střelba ve vietnamské džungli, je celkem jasné.
Proč se naučí fetovat snáz mladý člověk, který prošel lapákem, než jeho soukmenovec z jiného prostředí, také snad jakž takž odhadneme.
Hledejme ten primární důvod, který se skrývá v osobním příběhu každého člověka. Co mu chybělo? Kde strádal? Jakou bolest prožívá?
Proč je v něm bolavá prázdnota, kterou se snaží zaplnit něčím zvenčí?
Většinou najdeme nějaký deficit v sociálních vztazích. Chybějící oporu, srdečné vztahy s druhými lidmi, nedostatek porozumění, pochopení, soucitu a lásky.
Velice často dnešní závisláci byli v dětství zneužíváni, nebo zanedbáváni. Tedy nějakým způsobem emočně zraňováni a deformováni.
Jestliže tohle chybí, hledá se náhražka kdekoli jinde. Závislému chyběla nějaká mezilidská vazba a tak si našel vazbu se svým předmětem závislosti.
Například endorfin je hormon lásky je podobný morfinu. Morfin působí na endorfinový systém. Týrané dítě má špatně utvořený tento systém, důležitá spojení se prostě nevyvinou. Dávka drogy pak v podstatě supluje mateřské objetí.
Takovýto důvod se těžko přiznává. Nejhůře pak rodiči, který si zakládá na tom, že jeho potomek je "z dobré rodiny", že "přece od nás měl všechno" a přesto dneska fetuje, nebo je těžce závislý na elektronických přístrojích a to tak, že není schopen ani dodělat školu a odmaturovat. Rodiče nebudou chtít hledat to, co jejich potomkovi chybí, čeho měl doma nedostatek, který si vynahrazoval hodinami, dny a nocemi ve virtuálních světech PC her, či sociálních sítí. Museli by to hledat ve fungování celé rodiny a vzájemných vztazích jejich jednotlivých členů. Že "mladej" měl sice všechno (a nejnovější a nejsupervýkonější grafickou kartu v PC), ale to nejdůležitější ne - necítil jejich lásku, blízkost, zájem a podporu, neměl komu říci to, že mu v dětství někdo zadupal sebevědomí, že měl panickou hrůzu z neúspěchu, dokud se v něm něco v pubertě nezlomilo v pravý opak a nezačalo mu to být naprosto jedno. A z téhle zlomené lhostejnosti k tomu, co se děje v reálném světě, ho těžko mohly vytáhnout nějaké materiální dárky a zabezpečení. Ty byly dobré jen proto, aby útěk do pohodlí a bezodpovědnosti virtuálního světa (ať už drogy nebo PC hry) byl ještě snadnější.
Opakem závislosti není střízlivost. Je jím blízkost s ostatními lidmi. A její absence se pro někoho psychologickým dopadem může rovnat i peklu vietnamské válečné džungle, ze které neexistuje jiný únik, než droga.
A kolik je v současné společnosti zaměřené na konkurenčním boji každý s každým a vyzdvihováním individuality a individualismu blízkosti s ostatními lidmi? Kolik je vřelých mezilidských vztahů? Čím dál méně.
A kolik je lidí závislých - na čemkoli? Čím dál více.
Lidská přirozenost není soutěživá, agresívní a individualistická. Člověk je společenský tvor, kterému ze všeho nejvíc záleží na dobrých vazbách, sdílení a vzájemné pomoci s druhými.
Když tlak života a stresy začínají být vysloveně bolavé, co může být hojivější a hlavně bezpečnější, než vřelé lidské slovo a teplá náruč? Náruč nejprve vlastní maminky, pak tatínka, poté kamarádů a pak životního partnera, či celé široké milující rodiny. Když chybí, kde je vlastně to bezpečné prostředí, do kterého se dá utéct? Kam, ke komu utéct, když máme pocit, že nás nikde nikdo nemá rád, že pro nás nemá uznání, ocenění, soucit a porozumění?
Jasně, že tím náhražkovým únikovým prostorem je závislost.
Pokud je muž přisátý k láhvi možná to, co mu chybí, je pocit bezstarostného kojence, který ví, že je o něj postaráno a že je v bezpečí (frustrace z orálního období podle Freuda).
Pokud je muž ztotožněný s rolí hrdiny v počítačové hře, u které prosedí dny a noci, možná si tak realizuje svá životní přání, ke kterým se nedokázal v reálném životě dokopat, možná si tak nahrazuje ten heroický pocit vítězství, slávy a uznání, kterého se mu nedostává od reálného světa; možná alespoň tam, ve virtuálním světě, ho někdo ocení, a když nikdo jiný, tak alespoň to počítadlo bodů, protože v reálném světě ho neocení dostatečně nikdo a vlastně ani on sám sebe si necení...
Pokud je muž závislý na sociálních sítích a stále komunikuje s někým např. přes FB, možná si tím nahrazuje pocit důležitosti pro své okolí, který mu chybí. Možná proto má potřebu se ke všemu vyjadřovat, že v jeho reálném okolí nikoho jeho názory nezajímají a nikdo je neocení. Čím agresívnější jsou jeho komentáře, tím zoufalejší pocit zneuznání v něm vězí.
Pokud muž hází poslední mince do hracích automatů, pátrejme kde se vzala jeho představa, že měřítko jeho úspěchu a jeho vlastní hodnoty jsou vyhrané (či jinak získané) peníze...
A ten prostor, do kterého uniká, je vlastně bezpečnější a přívětivější, než ten, který zná v reálu.
Takovémuto závislákovi nemůžeme donekonečna mlátit o hlavu jeho "slabou vůli, impulsivnost, neschopnost zdrženlivosti, sebekontroly" a pod.
Pokud ze svého světa závislosti, tedy ze svého únikového a relativně bezpečného prostoru se nebude mít kam vrátit (podobně jako ti vietnamští veteráni), tedy pokud tenhle svět nebude moci vyměnit za svět, kde jsou silná a čistá citová pouta mezi lidmi, za svět lásky, přijetí a uznání, svět své závislosti neopustí.
Na to je každá síla vůle příliš slabá.
PS1 (říjen 2020):
Fyziologické závislosti na nějaké látce (droga, alkohol, nikotin) se dá zbavit abstinováním během několika málo týdnů. Podstatně horší je zbavit se psychické závislosti.
To znamená změnit svou osobnost.
(To nejde jen tak silou vůle.)
To začíná změnou svých zvyků.
(Na to musí být vůle zatraceně silná, ale není to nemožné)
Zvyky je možné změnit změnou prostředí.
(změnit prostředí - tj. přesídlit z jednoho do jiného - se už většinou silou vůle dá zvládnout... tedy pokud je člověk svobodný...)
PS2 (leden 2021)
Síla vůle na překonání závislosti je samozřejmě potřebná v prvních fázích, když si naprosto nejsme vědomi, jakého démona v sobě (jaké minulé trauma) se snažíme závislostí přehlušit. Pokud je závislost únikem z aktuální traumatizující reality (jako v případě těch amerických vojáků v pekle válečné vietnamské džungle, či puberťáka, jehož rodiče se právě teď rozvádějí) je nalezení příčiny mnohem snadnější, než když tou bestií je nějaké dávné trauma z ranného dětství, na něž si jeho nositel už vědomě nevzpomíná, ale bolest z něj, jako špatně zhojená jizva, se stále ve vypjatějších situacích ozývá a jiné řešení, než ji přebít drogou, nebo únikem do virtuálních světů (obojí je vlastně to samé) její nositel zatím nemá a neumí sám najít.
Držet silou vůle na uzdě takovouto dávnou bestii, o jejíž podobě ani původu nemáme ponětí, je celoživotní neskutečná dřina. Proto je vždy lepší snažit se dopátrat jejích kořenů, pochopit ji, přijmout ji, spřátelit se s ní - tedy ji zkrotit.
Dřívější (a stručnější ;) ) povídání