MARTIN ŠOLE

Uplynuly tři roky po vystřílení Charlie Hebdo. 
Karikaturisté mají pocit, že je společnost opustila a nechala v boji proti výhrůžkám islamistů samotné.
„Je normální, aby víc než každý druhý výtisk novin prodaný v trafikách demokratické země financoval ostrahu prostor a bezpečí novinářů, kteří v nich pracují? Které jiné médium ve Francii musí investovat tolik peněz, aby mohlo využívat svou základní svobodu, jakou je svoboda slova?“ ptají se.
Salman Rushdie byl ještě chráněn ještě na státní útraty. To byla ale 80. a 90. léta. O 20. let později jdou evropské státy v rámci politické hyperkorektnosti spíše proti svým občanům. A pokud to tak půjde dál, nejenže je nikdo bránit nebude, ale nakonec budou původní Evropané za svou obranu ještě trestáni.

A pro mě je sále důležité připomínat, jak se tehdy k tomu vyjádřili katoličtí činovníci papež František a kněz(?) Halík. Kvůli jejich tehdejším reakcím, pro mne skončili. 
Rok se řešílo silvestrovské kriminální "sexuální obtěžování" žen v Německu. 
Po ChH jsme měli nakročíno k tomu, že "muslimové se nesmí urážet", po Silvestru v Německu k tomu, že "ženy je nesmí provokovat svým vzhledem dokonce snad ani svou přítomností" (zatím tedy prý stačí distanc na délku paže)...
Ach jo...  je to jakoby jsme se blížili k opětovnému svalování viny na oběť: "NEMĚLA PROVOKOVAT!"

Že tahle mince má dvě strany, to přece víme už dávno. Nejlépe to popsal Forman ve svém filmu Lid vs. Larry Flint. To, jak je svoboda slova využívána (tedy až "zneužívána" a opravdu někdy až nechutně) ať už Larry Flintem nebo Charlie Hebdo, není ale nic proti tomu, pokud se svoboda slova v rámci politické korektnosti, v rámci toho, "abychom nikoho neurazili" (tedy "vstřícné předposranosti") omezí. Na tomhle poli může platit pouze osobní morální autocenzura (zdůrazňuji: motivovaná vlastním morálkou, ne ustrašeností!). Jinak sipodřezáváme větev pod vlastním zadkem: Islamisti uznávají právě jen tu jednu stranu mince, která končí v prohlášeních: "pokud nebudeš říkat to, co chceme slyšet (tj. co nás neuráží) upálíme tě (katolíci), postavíme tě ke zdi (nacisti), půjdeš do kotelny a tvoje děti nevystudují (komunisti), nebo ti podřežeme krk či ukamenujeme (islamisti). Děkuji, ne. Tudy pro mě cesta nevede. To jsem raději ochoten snášet sebevětší chlívárny a nechutnosti Larryho Flinta, či Charlie Hebdo, ale žít, myslet i mluvit svobodně a beze strachu.
Neodpustím si ještě jedno přirovnání: Velice často se pachatelé znásilnění obhajují tím, že "ona provokovala". A problém je v tom, že mnohdy i my ostatní jsme podvědomě ochotni přistoupit na tuhle logiku. Tady je potřeba jasně říci, že sebekratší sukně, sebehlubší výstřih, sebeprůsvitnější tričko a dokonce i sebelascívnější pohyby dotyčné nejsou v žádné případě omluvou či polehčující okolností pro pachatele znásilnění. A pokud by dotyčnou onen násilník podřezal, představuji si, s jak zlou by se potázal farář na jejím pohřbu, kdyby pozůstalým vysvětloval, že "si neměla brát tak krátkou sukni"... Doufám, že paraela s vystřílenými karikaturisty je více než zřejmá.
Vyjádření p. Halíka:
"Jestliže řeknete někomu, že jeho matka je děvka, tak pokud to bude anglický gentleman, tak řekne: promiňte, asi se mýlíte. Jestli to bude člověk z jiné kultury, vytáhne kudlu a zabije vás. Dělá špatně, ale ten člověk, který ho provokoval, také asi není hrdina…,"
O tom to přesně je. Ideál naší kultury by měl mířit k onomu anglickému gentlemanovi, který řekne o Charlie Hebdo: "Promiňte, ale vaše vtípky o náboženství jsou nevkusné" a přiloží ho do krbu; dívce v minisukni s lascívními pohyby, "Promiňte, ale o vaše služby nemám zájem" a majiteli volně povalující se peněženky ji podá se slovy: "Promiňte, ale o své jmění byste se měl starat pečlivěji". Jenomže jde o to, že ve chvíli, kdy redakci ChH kdosi vystřílel, protože urážela jeho náboženské cítění, holku v minisukni kdosi podřezal či ukamenoval (ač zdaleka sám není bez viny) a volně se povalující peněženku kdosi nepokrytě ukradl (s myšlenkou, či se slovy: "Když si na ni nedává pozor tak ji asi nepotřebuje") jsou veškeré mravokárné řeči o původním prohřešku (urážce, lascívnosti, či lehkomyslnosti) vodou na mlýn toho kohosi - tedy pachatelům těch následných, mnohem horších zločinů. A v oběti se snaží probudit pocit viny - tedy spolupodílnictví na jeho vlastním prohřešku.
A pachatel, když zjistí, že někdo byť jen trochu uznal, že "oběť si za to může sama", příště ještě přitvrdí. Primárni vina oběti jakoby jemu dávala nevinnost a jeho čin požehnala.
I Ježíšovi v evangeliu jde podstatně víc než o to, aby ta  cizoložnice nebyla kamenovaná. Tedy nejen soucit s konkrétní osobou. Jde o to, aby nebyly praktikovány tyhle brutální tresty jednou provždy obecně. Protože - dovolím si říci - lidský život má větší cenu, než morální či náboženská pravidla. Její hřích vyřeší Ježíš nakonec jen pár slovy a  mezi čtyřma očima, když všichni odejdou: "Jdi a nehřeš už." On se vlastně od ní nijak veřejně nedistancoval... 
Všichni tihle provokatéři a dejme tomu lehkomyslníci či cynici, kterým "není nic svaté", jakými jsou karikaturisté (nejen) z Charlie Hebdo jsou součástí naší kultury a civilizace a dávají jí ten rozměr svobody. Jakmile někomu dovolíme je popravovat, sice budeme náramně morální a svatí, ale bude nám chybět základní rozměr lidství - svoboda.
Proti tomuhle jde prohlášení papeže:
„Pokud můj dobrý přítel Gasparri vyřkne nějakou nadávku na adresu mé matky, musí čekat, že mu dám pěstí. To je normální.“
To samé téma jako Halík. Akorát, že si v tomhle více považuji prohlášení Halíka. 
Tady papež v podstatě říká: "oko za oko, zub za zub" přesněji "za urážku zub" 
A znova otázka: jsou urážky, které se smývají jen krví? Je to dobrý princip? Dokonce křesťanský?
Jaká je odpověď na otázku: "Co je víc? Čest nebo život?" Muži, kteří umírali v soubojích pro malicherné urážky, odpověď věděli. Ale králové a velitelé jednotek takovéto souboje zakazovali, protože jim umírali ti nejlepší muži - a v podstatě zbytečně.
Islámští muži, kteří vystříleli redakci Charlie Hebdo odpověď na tuhle otázku taky věděli (a taky si nakonec přáli zemřít jako mučedníci).
Je nám tedy celkem jasné, jakou má odpověď islámský svět, ale začíná i v našem západním světě po sedmdesáti letech období, kdy opět začnou být nějaké hodnoty (či "hodnoty") cennější, než lidský život?
David Cameron tento víkend prohlásil, že nesouhlasí s poznámkou papeže Františka, že lidé, kteří napadají náboženství, mohou očekávat, že dostanou ránu. Během cesty do Washingtonu Cameron řekl, že si myslí, že ve svobodné společnosti existuje právo na to urazit něčí náboženství. „Já jsem křesťan – pokud řekne někdo něco urážlivého o Ježíšovi, mohu to považovat za urážlivé, ale ve svobodné společnosti nemám jaksi právo si na něm vylít svůj vztek.“
Konečně někdo v Anglii ukázal náznak koulí. Ještě mělo zaznít, že brát spravedlnost do vlastních rukou a v podstatě použít tělesný trest, je v západní společnosti mimo rámec práva (právního systému). Na domělou urážku se dá legálně reagovat pouze žalobou. Pokud urážku papež chce řešit pěstí a teroristi odstřelem je to v podstatě v právním principu to samé násilí, lišící se jen intenzitou.

Po znásilňování žen imigranty v Německu o Silvestra z 2015 na 2016. roku se vyjádřil imam Sami Abu Yusuf z mešity "Al-Tawhid " v Kolíně nad Rýnem: "Jedním z důvodů proč migranti znásilnili dívky, je i jejich vina, jak chodí oblečené, jsou polonahé, používají parfémy, a pak se to stane, ... je to jako přilévat olej do ohně ..."
Tedy ženy si mohou samy za znásilnění, protože provokují.
Satirici z Cherlie Hebdo si sami mohli za svou smrt, protože provokovali.
"Pokud urazí někdo mou matku, dostane pěstí." řekl katolický papež František.
Tedy jakmile oběť někoho provokuje, uráží, za to, co se jí stane, nemůže agresor, ale oběť sama.
Na to rozkošně reagoval jakýsi český wox populi: "Takže až nějaký fousáč dostane přes tlamu, či něco hůře, pak si za to vlastně může sám - měl se oholit, neměl nosit hadr na hlavě a neměl být tady v Evropě... jak jednoduché..."
Beru to samozřejmě jako vtip. Vtip obecně je založený pa paradoxu. A tadyhle je ten paradox velice pěkně ukázaný.
Protože tohle všechno je obhajoba hospodskýho rváče s IQ tykve: "On na mě tak blbě čuměl a když jsem mu říkal ať nečumí, tak se ještě začal blbě xichtit. No tak jsem mu tu hubu prostě musel rozbít."
Kurňa to není ani oko za oko. To je za oko obě oči!
To je logika: "Provokoval(a), tak jsem mu rozbil hubu, nebo ho rovnou zabil (a ji brutálně znásilnil)."
Ale když by se to otočilo: "Ty se nám nelíbiš, protože nás provokuješ a urážíš tím, že nosíš fousy a ručník na hlavě, tak ti rozbijeme hubu", tak to zcela určitě bude hodnoceno jako xenofobní náckovství. Tady spíš jde o: "meleš o právu šária místo sekulárního právního řádu, obracení všech na "víru pravou" a nastolení chálifátu i v Evropě".
V tom je paradox tohodle cynického českého fóru, který tak ukazuje na ten multikulturní dvojí metr...


Necelý měsíc poté, v r. 2015 jsem psal:
"Buddha je díra v zadku", říkával jeden velký zenový mist svým žákům.
Vzpomněl jsem si na to, když čtu (už po několikáté) slova Stanislava Grofa:
"Americký religionista a mytolog Joseph Campbell řekl něco velmi zajímavého — myslím, že ho k tomu inspiroval hrabě Karlfried Dürckheim, který provozoval duchovní centrum v německém Černém lese: „Užitečné božstvo musí být prostupné pro transcendentno.“ Jinými slovy, takové božstvo poukazuje ke zdroji, ale nemělo by být uctíváno samo o sobě. Speciálně se to týká říše archetypů, protože pokud nějakou archetypální postavu učiníte neprostupnou a začnete ji uctívat, pak vytváříte situaci, v níž spojíte skupinu lidí, kteří jsou ochotni ji vidět stejně a stejným způsobem k ní vztahovat svou duchovní praxi. Zároveň však rozdělujete svět, protože stavíte tuto skupinu proti jiné skupině, která to vidí jinak, až skončíte u výroků typu: „My jsme křesťané. Všichni by měli být křesťany. Pro nekřesťany tu není místo. Buď vás obrátíme na svou víru, nebo vás vyhladíme.“ Tak to chodilo v minulosti a dále: „My jsme muslimové, vy jste nevěřící. Všichni by měli být jako my. My jsme Židé, vy jste gójové, my jsme sikhové, vy jste hinduisté a tak dále. Tak vznikají náboženství, která jsou v rozporu se samotným slovem náboženství (angl. religion). Religó znamená něco spojovat, ale náboženství ve skutečnosti často rozděluje. Máme zde náboženství, která lidi spojují, ale mezi nimi navzájem jsou velmi nebezpečné propasti. V současném světě to pak vypadá tak, že organizovaná náboženství nejsou součástí řešení problému, nýbrž součástí problému samého. Přinejmenším na povrchu se nejčastěji diskutují náboženské rozdíly, a to není něco, co by nám v současné situaci pomáhalo.
Potřebujeme tedy spiritualitu, která se velice liší od náboženství. Spiritualita je něco velmi osobního, něco, co se odehrává mezi vámi a Bohem. Týká se vašeho vztahu k vesmíru. Na to nepotřebujete církev. Vaše zážitky se odehrávají uvnitř vašeho těla nebo v přírodě. To, co možná potřebujete, je společenství podobně hledajících lidí. A někteří z nich jsou možná pokročilejší než jiní a mohou vám poskytnout vedení. Avšak mnoho organizovaných náboženství vidí Boha někde venku a jejich představa je taková, že se k němu musí jít hierarchickou cestou, často dokonce placenou. Mystikové zažívali v historii organizovaných náboženství velmi obtížné časy, protože jejich hierarchii nepotřebovali — měli přímé spojení s božstvím. Světu by opravdu pomohla spiritualita vznikající v důsledku hlubokého sebeporozumění, sebezkoumání a sebetransformace." (konec citace SG)
V souvislosti toho: "„Užitečné božstvo musí být prostupné pro transcendentno.“ Jinými slovy, takové božstvo poukazuje ke zdroji, ale nemělo by být uctíváno samo o sobě." (SG) mi nedá připomenout jiné zenové rčení: "Prst ukazující na měsíc není Měsíc. Když budeš sledovat jen prst, Měsíc neuvidíš."
Když si budeme kvůli obrazům boha či jeho proroků podřezávat krky, těžko se tak dobereme skutečného Boha.
Takže i v téhle souvislosti "je suis Charlie". Protože nejen Buddha je pouhá díra v zadku. Ale i ostatní proroci....

Okrouháno na samu dřeň, do telegrafní stručnosti:
Buddha je díra v zadku.
Prst ukazující na měsíc není Měsíc.
Zesměšnění Proroka může mít i tenhle smysl.
Je suis Charlie.

Nebo:

„Následovníci Cesty, neberte Buddhu jako nějaký druh konečného cíle. Z mého pohledu je jako díra v latríně. Bódhisattvové a arahati jsou jen různé skřipce a řetězy, věci ke spoutání lidí. " (Zenové učení mistra Lin-ti).
To samé platí i na Proroka, pane Halíku.
Je suis Charlie

Varianta na to samé téma psaná 30.1. 2016
tentokrát jako apel na zachování 
Svobody projevu

Svoboda projevu
Když Salman Rushdie napsal svoje Satanské verše, vyšli muslimové v Británii do ulic a žádali pro něj trest smrti, aby splnili fatvu, kterou na něj vydal íránský ajatolláh Chomejní. Tehdy ho Británie ochránila (a chrání ho v podstatě dodnes), ale přesto se ozvalo spousta evropských hlasů, že by neměl provokovat a urážet cítění muslimů.
Když o čtrnáct let později Theo van Gogh natočil svůj krátký film Submision, holandský stát ho před muslimským vrahem ochránit nedokázal.
Když za dalších jedenáct let bylo muslimskými magory zmasakrováno dvanáct členů redakce Charlie Hebdo za to, že si dělají legraci z Proroka, připnuli si evropští politici placku "Je suis Charlie", chytli se za ruce a vyšli do ulic Paříže nechat se vyfotit. Pár dní poté se vyjádřil papež (a s ním v podobném stylu i spousta dalších katolíků), že "kdyby někdo urážel jeho matku, tak mu dá taky pěstí". 
Ani ne půl roku na to ti samí politici otevřeli dveře Evropy dokořán souvěrcům těch pařížských vrahů... jistě jenom těm hodným.
Když na sklonku toho samého roku o silvestrovské noci hloučky těch, co "by měli omladit a obohatit stárnoucí Evropu" obtěžovaly a napadaly místní ženy, které "provokovaly a urážely" muslimské cítění (ale hlavně hormonální přetlak spojený s úplně jiným systémem myšlení) už jen tím, jak byly oblečené, že byly, kde byly nebo prostě jen byly, vyskytla se ze strany mainstreamu (vlády a ofic. tisku) evidentní snaha tohle utajit.
Společným znakem tohodle všeho je "korektnost". Snaha nikoho neurazit. Aby nebyly problémy. Aby byl "klid na práci", což je jinak přeloženo: "když budeš držet hubu a krok, nic se ti nestane". 
Když teď čtu už několikáté vyjádření od řadových občanů západní Evropy, že už opravdu tímhle stylem začínají přemýšlet, že už i tam mají témata, o kterých je dobré nahlas a veřejně nemluvit, považuji za nutné tohle vše připomenout.
Když jsme před sedmadvaceti lety (o Palachově týdnu) zdrhali před policejními vodními děly kropícími Václavák, nebylo to jenom proto, abychom nemuseli stát frontu na banány, či aby instalatér mohl platit řádně daně (tedy nebyl pouhý melouchář, ale velký kapitalista), nebo abychom do Jugošky mohli jezdit bez doložky (i když to všechno bylo také důležité), ale hlavně proto, abychom konečně mohli přestat držet hubu a nebáli se říkat (i jinak vyjadřovat) to, co si opravdu myslíme.
A tohle je sakra důležité pořád. 
Konec konců i ten popálený Palach, dřív než vydechl naposled, mluvil o něčem podobném...
Svoboda projevu je totiž něco tak cenného, že má za to smysl se za to rvát a dokonce i umírat.
Bude namístě skončit tím zásadním výrokem připisovaným Voltairovi:
"Mohu nesouhlasit se vším, co říkáte, ale k smrti smrti budu bránit vaše právo to říkat."
Nezapomínejme na to, prosím.

A tohole je dobré vědět:

"Satira – včetně satiry neuctivé – a informace, které jsou útočící, šokující nebo zneklidňující, včetně kritiky náboženství, jsou chráněny jako součást svobody projevu článkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Evropa by neměla vycházet vstříc vzrůstající citlivosti určitých náboženských skupin. Demokracie má právo a povinnost bránit se.
Evropa musí pokračovat a ukazovat, že nemá strach používat svůj humor a satiru. Nečinit tak ve jménu politické korektnosti by znamenalo, že teroristé vyhráli. Sekularismus jako princip oddělení státu a náboženství musí také být chráněn.
Shromáždění upozorňuje na Rezoluci 1510 z roku 2006, kde stojí, že svoboda projevu, jak je chráněna článkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech, by neměla být dále omezována proto, aby se vyšlo vstříc narůstající citlivosti jistých náboženských skupin.
Rezoluci obsahující tuto výzvu a odsuzující politickou korektnost přijalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve středu 28. ledna 2015 na svém  zasedání ve Štrasburku."

Viz tento článek z 31. ledna 2015

PS: leden 2022:
Letmo jsem se podíval po českém netu, jak moc byla připomenuta událost ve Francii před sedmi lety a nic moc. Zdá se, že už "Je ne suis pas Charlie". Jako bychom měli už jiné starosti. Jenomže jedná se stále dokola o to samé: O svobodu slova, o možnost bez strachu z perzekucí či vendety říkat to, co si myslím. A stále dokola nám to je nějakými aktuálními událostmi připomínáno, že to samozřejmé není.
Takže proto opakuji tohle mé tehdejší docela obsáhlé povídání.
Krom toho příští týden bude ten "Palachův". Jemu (dle jeho odkazu) také o svobodu slova (bez cenzury) šlo prioritně...