MARTIN ŠOLE

Jejich problematika je po celém světě dosti podobná, už jenom proto, že přirozené lidské vlastnosti jsou podobné – a to bez ohledu na národ.

Zkusme tentokrát nezabíhat do konkrétností, ale podívejme se na celou problematiku soužití národnostní menšiny (minority) s většinovou státní národností (majoritou) z obecného hlediska, které by bylo aplikovatelné na kterýkoli národní stát přinejmenším v evropském regionu, tedy nejen na naši republiku.

Začnu několika příklady, nebo, dalo by se skoro říci, podobenstvími:

Když přijde do rodiny, či do jiného nejmenšího základního společenského útvaru host, v prvním dni rodina i host překypují uctivostí, přívětivostí a hlavně ochotou naprosto změnit svoje návyky. Rodina vypadává ze svého zaběhlého a navyklého životního rytmu, vše se točí kolem pohodlí hosta, kolem nutnosti jej zabavit a udělat mu pobyt co nejpříjemnější. Ač je mu mnohokráte opakováno: „Chovejte se u nás jako doma“, host se samozřejmě tak z úcty a ohleduplnosti k hostitelům nechová. Nechodí si do ledničky pro další pochutiny a nápoje, neuléhá na gauč v botách, když se mu klíží víčka a podobně. Po jednodenní návštěvě se host k večeru loučí s pocitem, že rodinu rád viděl, že mu u nich bylo fajn, ale že přeci jen doma je doma. Rodina má dobrý pocit, že se hostovi u nich líbilo, že jim pochválil jejich příbytek i pohostinnou atmosféru, že mu mohli udělat radost, ale při jeho odchodu jsou rádi, že se mohou vrátit ke svému pohodlí, svým navyklým stereotypům a klidu, který byl přítomností hosta naprosto převrácen. Takovéhoto hosta bychom v celostátním měřítku mohli přirovnat k zahraničnímu turistovi.

Druhým případem je příchod hosta na několik dní a nocí. Nyní už tak zcela neplatí: „vše pro hosta“. Host už musí být instruován, jak to v hostitelské rodině chodí, kdy je volná koupelna, v kolik a kam se chodí spát, v kolik se vstává, kde jsou základní potraviny a další prostředky denní potřeby, protože už skutečně nastávají případy, kdy se host bude chovat „jako doma“. Pokud si obě strany dopředu nedohodnou určitá „pravidla hry“ při uspokojování těch nejzákladnějších lidských potřeb, může velice brzy v této oblasti dojít k rozporům a z nich pramenícím konfliktům. Čím rozdílnější budou jejich životní zvyky, tím větším. A že k tomu velice často dochází, k tomu nám budiž důkazem, že jistě ne nadarmo má čeština (a nejen ona) trefné přísloví, že „ryba a host začíná třetí den smrdět“. Jaká bude míra ústupků a přizpůsobení vychází z objektivně z obecného postavení obou zúčastněných stran – přirozeně, že host musí udělat podstatně větší ústupky ze svých zvyklostí, nežli hostitel, který „poskytuje pohostinství“, který snadno může říci: „když se ti to nelíbí, tak jdi o dům dál“ a subjektivně z různé míry ochoty k ústupkům a zároveň míry síly, dravosti, či přímo neomalenosti s jakou bude jedna či druhá strana prosazovat svoje životní návyky. Pokud budou diametrálně odlišné, vzájemný kompromis vytvořený pro společné soužití bude každou ze zúčastněných stran pociťován jako omezující a poškozující a v drtivé většině případů bude mít jedna či druhá strana pocit, že právě ona je tou, která dělá ústupky větší, která je omezována více, která je tím společným kompromisem pro soužití znevýhodňována. Ale to už mluvím o hodně dlouhodobých návštěvách. U většiny několikadenních návštěv host i hostitel toto (z jeho pohledu) „omezení“ rád „přetrpí“, protože je plně nahrazeno radostí se shledání, společně prožitého času, vzájemné přítomnosti a eventuelně dalších výhod, které mohou vyplynout ze vzájemné spolupráce. Ale také i protože ví, že návštěva jednou skončí. Takovéhoto několikadenního hosta bychom mohli přirovnat k dlouhodobému pobytu cizího státního příslušníka, který je v jiné, nežli mateřské zemi za prací, na studijním pobytu a podobně.

Třetím případem je příchod do hostitelské rodiny, teď již ne hosta, ale nového člena – a to nastálo. Vstupní předpoklady jsou v podstatě ty samé, jako u předchozího případu. Obě strany se musí dohodnout, anebo přirozeně si časem vytvořit nějaký kompromisní styl soužití. Jisté je, že ani jedna ze stran vstupujících do této symbiózy, nemůže doufat, že se nic nezmění, že vše bude jako před tím. Společné soužití s novým členem rodiny musí nutně nějak ovlivnit zvyklosti obou stran. Do jaké míry (jaké faktory to ovlivňují), to jsme si řekli už v předchozím případu. Nejjednodušším příkladem vstupu nového člena do rodiny, který by měl být zároveň pro obě zúčastněné strany tím „nejspravedlivějším“, je uzavření manželství. Původní hostitelská rodina ještě neexistuje, oba členové si ji vlastně vytvářejí od základu a při vytváření vzájemného kompromisu pro své společné soužití by oba měli ustupovat ze svých původních zvyklostí ve stejné míře a zároveň získávat nové. (Samozřejmě je tohle ideál a v praxi se tak velice často neděje.)

Všechny ostatní případy jsou ty, že do vícečlenné (2 a více) původní hostitelské rodiny přichází nový člen, který se tedy tím vlastně se svými původními zvyklostmi stává onou minoritou v majoritě.

Zvláštním, ale přitom nejčastějším, případem této situace je narození nového dítěte v rodině. Zdálo by se, že dítě, jako jakási „tabula rasa“, všechny zvyklosti původní rodiny převezme bez problémů beze zbytku, ale není tomu tak. Dítě na počátku života má mnoho banálně přirozených fyziologických potřeb, kterými chod a zvyklosti původní hostitelské rodiny ovlivní velice zásadně. Po mnoho let se učí žít ve světě svých rodičů, aby se nakonec rozhodlo, že mu mnohé zvyklosti tohoto světa (tedy vlastně majoritní většiny jeho rodiny) nevyhovují a dostává se s nimi do konfliktu. Může se stát, že ani jedna strana není ochotna k rozumnému smírnému kompromisu. Dospělí (majorita) jej začnou prosazovat autoritativně, či dokonce silou, potomek (minorita) pasivní rezistencí, občanskou neposlušností, demonstrativním jednáním, drobnými podvody apod. Může to dojít tak daleko, že obě strany setrvávají ve společném soužití jen protože jim z toho plynou nějaké materiální výhody

Dalším případem je příchod již hotového dospělého se specifickými (a odlišnými) životními návyky. Nejčastěji to bývají staří rodiče na sklonku svého života, kteří už by těžko žili samostatně a odděleně. Hostitelská rodina jim tedy poskytuje ochranu, společenství, příbytek, zabezpečení životních potřeb atd. - tedy vlastně jakýsi azyl. Tito noví členové rodiny s sebou přinášejí svoje původní životní návyky, ze kterých jsou málo ochotni ustupovat a hlavně specifické životní potřeby, které už nejde změnit a kterým se hostitelská rodina musí přizpůsobit – pokud hostitelskou rodinou chce být. A pokud tuto úlohu dokáže zvládnout.

Jistě by se dalo najít více modelových příkladů na nejmenším stavebním prvku společnosti – rodině, nebo i o něco větším – obci, kdy v domácím majoritním živlu žije a koexistuje nějaká minorita (v majoritě hostitelské rodiny jedinec, v majoritě obce jedna rodina atd..)

V každém takovémto případě bychom mohli najít větší či menší míru vzájemně výhodné symbiózy, ale i větší či menší míru jednostranného parazitismu. Pokud se jedná jen o vzájemnou symbiózu pro obě strany výhodnou, není co řešit. V symbióze jsou obě strany se vztahem spokojené. Jenomže to je ideální případ a jako takový takřka nedosažitelný. Ze sociální psychologie víme, že je přirozeností člověka vstupujícího do nějakého vztahu kooperace s druhým, je pocit, že dává více, nebo něco cennějšího, nežli se mu dostává od protistrany. V případě nutnosti soužití a úpravy svých zvyklostí a životních návyků ve prospěch společného soužití, bude mít tedy zcela přirozeně každá ze zúčastněných stran pocit, že právě ona je tou, která ustupuje více, která přináší společnému soužití větší oběti a že protistrana je ten, kdo se chová sobečtěji, nedodržuje vzájemné úmluvy, neplní si své povinnosti, vztah zneužívá – tedy parazituje. Je samozřejmé, že při vzájemném osočení se žádná ze stran svůj parazitismus nepřizná (upřesnění: parazitismus majority na minoritě nazýváme „utlačováním“, „diskriminací“), a to ani sama před sebou, protože ona ho ani za parazitismus nepovažuje – vždyť přece její oběti ve prospěch vzájemného blaha a porozumění jsou přinejmenším stejně tak velké jako protistrany, ne-li větší. Celý problém je tedy právě v té disproporci jednotlivých subjektivních úhlů pohledu.

Pomocí tohoto modelu vztahů v nejmenším sociálním útvaru se dostáváme k problému života jakékoli národnostní menšiny v majoritní národní společnosti (národním státě).

Ale před tím uvedu ještě druhý příklad, či (chcete-li) podobenství:

V hypotetickém městě bude fungovat parta výrostků, kteří se budou označovat (vymysleme příklad) fialovými bundami. Kde je nějaká výtržnost, tam se zpravidla objeví i nějaká fialová bunda. Sem tam někoho ve fialové bundě chytnou i za drobné krádeže, či dokonce loupežné přepadení. Když si někdo dá tu práci udělat statistiku, tak zjistí, že v policejních kartotékách tohoto města je procentuelní zastoupení v fialových bund mezi delikventy vyšší, nežli je jejich procentuelní zastoupení mezi všemi občany města. Časem tahle parta ve městě získá nevalnou pověst a díky této pověsti začnou ostatní občané pohlížet na kohokoli ve fialové bundě s velkou nedůvěrou. Je pochopitelné, že pořadatelé podniků a zábav, kteří chtějí mít přívlastek „slušné“ se budou zdráhat pustit kohokoliv ve fialové bundě a stejně tak i zaměstnavatelé raději dají přednost jinak oblečeným uchazečům o práci. Je to i tím, že školní znalosti a výsledky příslušníků této party nebyly nikdy valné a tedy ani jejich dosažené závěrečné vzdělání není nejvyšší. Celková zkušenost společnosti s takto oblečenými výrostky je prostě špatná a je přeci lepší, raději se preventivně vyhnout problémům, nežli se znova spálit v dobré víře, že: „zrovna tenhle konkrétní mladík ve fialové bundě přece nemusí být špatný a tak mu tedy zkusím dát šanci.“ Veřejné mínění prostě průměruje a světlé výjimky potvrzující pravidlo (průměr) šanci nedostávají.. Nehledě na to, že co svět světem stojí, vyčnívající hlavy byly stínány – a to i ve vlastní skupině. Parta fialových bund jednoduše svému příslušníkovi ani nedovolí vyniknout v nějaké oblasti, kterou neuznává. A tou je (mimo jiné i) individuální vzdělání a individuální úspěch v majoritní společnosti. Dosažení něčeho takového se prakticky rovná vyloučení z party.

A tak díky špatné pověsti je před výrostky ve fialových bundách v našem městě zavíráno víc a víc dveří. Díky špatnému vzdělání i neochotě jej dosáhnout (podceňování vzdělání) dostávají od majoritní většiny méně a méně šancí. Díky svému odlišnému druhu zábavy i životního stylu, který je v rozporu se zvyklostmi majority a v lecčems i s morálními zásadami i zákony, se od nich majoritní společnost snaží distancovat a eliminovat je. A tak zpočátku nedostatek legální zábavy později i legální obživy je žene až na okraj společnosti a k následným ilegálním praktikám, protože už takřka jinou možnost nemají. Ztratili víru v občanskou společnost města, která je nepodpoří a zdánlivě jde proti nim. V očích ostatních občanů města získávají horší a horší pověst a nůžky se rozevírají.

Opravdu není jiné cesty? Aniž bychom se chtěli děsit, je a ta je ještě horší. Z klanu výrostků ve fialových bundách se stane regulérní agresivní mafie. Nejprve si zpočátku neomaleným násilnickým způsobem, který už dobře znají, začnou vynucovat svoje práva i na samosprávě daného města. A pokud bude chybět vůle zakročit, brzo zavládne mezi obyvateli města strach. Kterýkoli běžný občan raději ustoupí, aby si nedělal problémy, navenek se zatváří loajálně a chápavě, ale skutečná nenávist roste. A nůžky se rozevírají ještě více…

Jaká je z tohoto začarovaného kruhu cesta ven? První, co napadá, že se partě fialových bund podaří nějakým způsobem zlepšit svoji pokaženou pověst. Ale jak? Stane se z party s pověstí Bratrstva kočičí pracky nějakou sérií dobrých skutků čestný a poctivý klub Rychlých šípů? Jak rychle se z nich stane společenství lidí rozeznávající, co je dobré zlé, nebo, přesněji řečeno, dělající to, co od nich jako řádných občanů očekává majoritní společnost – tedy stát? Ani u tak malé skupinky Foglarových kluků to není nic snadného. A což teprve náprava pověsti celé národnostní menšiny?! Je vůbec možné, když ne ze dne na den, tak alespoň v časovém úseku jedné generace, tak radikálně změnit svoje zvyklosti, které způsobily nevalnou pověst? A druhou otázkou je, i když se nakrásně tyto zvyklosti, životní styl, hierarchie hodnot, která je v konfliktu s hodnotami majoritní společnosti, změní, za jak dlouho se změní (zlepší) pověst této minority v očích většinové společnosti?

Ale vraťme se do našeho města. Jakou šanci má jediný mladík ve fialové bundě, chce-li začít žít životem řádného spořádaného občana? Díky špatné pověsti, kterou menšina, ke které se oděvem hlásí, má, zjistí, že pramalou. Ale jak je to v tomto našem hypotetickém případě snadné! Stačí svléci fialovou bundu – znak příslušnosti k minoritě a s ní tedy i špatnou pověst, která je na ní přilepena a dveře se najednou otevírají - šance zmnohonásobily. Kdyby to bylo tak jednoduché i v reálném světě!

Nenamlouvejme si nic. Ano, leckterá minorita je podle vnějšího vzhledu dobře odlišitelná od majoritní společnosti a pověst leckteré takovéto minority díky neporozumění i neochotě porozumět je podobně nevalná. Díky této pověsti pro ni mnohé dveře zůstávají zavřené a, přiznejme si dál, pro leckteré její příslušníky velmi neprávem. Oni svoji příslušnost k této národnostní menšině nemohou vysvléci jako fialovou bundu a samozřejmě, že ani nechtějí. Příslušnost ke skupině je ale pro takovéhoto jednotlivce handicapem. A to tedy nejen protože je tzv. „házen do stejného pytle“, ale díky tomu, že má takové kulturně sociální zvyklosti (tou nejvýraznější, kterou už jsme jmenovali, je despekt ke vzdělání a individuálnímu růstu a osamostatnění – hodnotám ceněným „západní“ civilizací), které mu prostě komplikují a někdy i znemožňují integraci do majoritní společnosti. Pohlíženo optikou jeho výchovy, tradice a kulturnosti, majoritní společnost vyznává hodnoty, které jsou jeho kultuře cizí, se kterými se nedokáže ztotožnit a přijmout je za své, aniž by rezignoval na některé své původní.

Různé vlády přijímají různá usnesení, zásady a dlouhodobé koncepce integrace národnostních menšin do většinové společnosti. Jedním dechem v takovýchto „koncepcích“ vedle nutnosti „integrace“ – tedy zařazení se do života majoritní společnosti (té velké rodiny) jsou důrazně jmenovány i práva těchto menšin na „sebeurčení“, rozvíjení a realizaci národních tradic, zvyků atd.. Zpravidla ale ovšem nebývá řešeno, co se stane v případě, že takováto „seberealizace“, praktikování národních specifik začne být v rozporu se zvyklostmi, neřkuli morálkou a zákony majoritní společnosti.

Pokud zvolíme příklad vysloveně ad absurdum a majoritní společnost by měla dát nějaké národnostní minoritě veškerá práva na vlastní sebeurčení, kulturu i vyznání, tak by kupříkladu i příslušníci nějakého lidožravého tichomořského národa či kmene pobývající na území hostitelského státu měli právo na občasné sežrání některého svého souseda – příslušníka majoritního národa. Omluvou by bylo, že tohle je přece jejich národní zvyklostí a oni, jako příslušníci majority nesmějí být kvůli tomuto diskriminováni (rozuměj: perzekuováni a kriminalizováni).

Doufejme, že tento absurdní příklad je pouze úsměvným vyhrocením a že v každém právním státě je jakékoli porušení zákona hlavně porušením zákona a jako takové je posuzováno, bez ohledu na to, zda toto porušení bylo nějaké „národní specifikum“, lidová tradice, či náboženský rituál. Jenomže jak řešit, když nějaká národní zvyklost sice neporušuje zákony dané země, ale přesto je v rozporu s místními zvyky a její dodržování a praktikování nějakým způsobem narušuje určitou oblast chodu majoritní společnosti?

Jak praví známá poučka: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Téměř veškerým svým jednáním ovlivníme jistě i někoho dalšího kolem sebe. Je tedy dosti naivní očekávat, že veškeré své národní kulturní zvyklosti zle provádět na půdě hostitelského národnostního státu bez omezení. V něčem musí dojít ke konfliktu. A čím jsou obě kultury odlišnější, tím takovýchto třecích ploch je pochopitelně více. Něco ze zvyků minority může komplikovat život majoritě, nějakými zvyky si může život v majoritním prostředí komplikovat minorita sama, některé zvyky majority zas silně komplikují život minoritě, která na něco takového zvyklá nebyla a není. A pak přicházejí ke slovu úplně stejné příklady řešení, jako ty, které jsme si vyjmenovali na začátku v malém na základním příkladu rodiny. Ustupují obě strany, hledají vzájemný a vzájemně omezující kompromis – mění své zvyky.

Je tedy jen a pouze skrytým populismem, chtít dokonalou integraci národnostní menšiny do majoritní občanské (toto slovo zdůrazňuji záměrně) společnosti a zároveň jí jedním dechem slibovat dokonalou seberealizaci a sebeurčení bez jakéhokoli omezení, či změny.

Prioritní pro každého občana daného státu by měly být občanské principy. Teprve až jsou naplněny, mohou přijít ke slovu „národní specifika“ jako jakási nadstavba. Pokud by realizace národních zvyklostí měla být v rozporu s nějakými občanskými principy, musí tato národní zvyklost ustoupit – tzn. být omezena. Toto málokdy bývá řečeno jasně, protože je to samozřejmě nepopulární.

Ale v podstatě to je princip stále stejný jako v  rodinách. Pokud se minoritní jedinec nedokáže přizpůsobit chodu majoritní rodiny, jejím zvyklostem, principům, životnímu rytmu apod., bude neustále narážet. Otázkou je, jak na tyto neustálé konflikty bude reagovat rodina (majoritní společnost).

Buď se smíří s tím, že se do jejího života nikdy plně nezapojí, že jej vždy bude podporovat – tedy živit a vždy bude muset tolerovat jeho odlišné životní návyky, tedy brát je jako nutné zlo, které stojí něco navíc, ale které musí přetrpět (případ starých rodičů), nebo se jej bude snažit vyloučit, prostě se ho zbavit a když to nepůjde, tak ho co nejvíce omezit a eliminovat a ve třetím případě ho převychovat (třeba násilím) prostě udělat z něj „jednoho z nás“ – tedy dalšího uniformního příslušníka rodiny (majority). Ani jedno řešení samozřejmě není dobré. V tomto případě však vysloveně dobré řešení neexistuje a je potřeba volit jen menší zlo, nebo spíš pokusit se o nejméně bolestnou syntézu všech tří variant – prostě opět kompromis. Minorita si musí uvědomit, že některé její životní návyky a tradice nejsou prostě v daném cizím národním státě tzv. „k přežití“ a musí se jich vzdát a získat nové. Ale zároveň majorita musí dokázat (natvrdo řečeno) „strpět“ některé zvyky minority a to hlavně tam, kde zřeknutím se jich by tato menšina ztrácela svoji identitu a sebeurčení. A navíc, ve styku s minoritou omezovat či přizpůsobovat některé své zvyky.

Vraťme se zpět k prvnímu příkladu. Soužití jednotlivce v cizí rodině. Řekli jsme si, že pokud spolu chtějí žít, musí najít vzájemný kompromis. Pokud jedinec – tedy minorita doufá, že si v majoritním (hostitelském) prostředí zachová všechny svoje zvyklosti, tradice a životní návyky, tedy hlavně tam, kde jsou v rozporu a konfliktu s návyky druhé strany (hostitelské), že mu budou tolerovány, že se nebude muset nijak přizpůsobit, či tvrději řečeno – v něčem omezit a v něčem naopak přidat a kde to nepůjde, tam se postará stát, pak běžní příslušníci majoritního národa skutečně získají oprávněný pocit, že jsou hostitelem nechtěného parazita. Ale na druhé straně stejně tak majorita (hostitelé) nemůže očekávat, že se jejich život přítomností minority (hosta) nijak nezmění, či dokonce jen, že jim bude ku prospěchu jen tam, kde to bude potřebovat a ve zbytku doby jej vykáže do příslušných mezí, aby o něm pokud možno nevěděl. To je také samozřejmě parazitismus (v tomto měřítku nazývaný „diskriminace“).

Tedy obě strany – národnostní menšina i většina stojí vlastně před těžkým rozhodnutím, čeho se ze svého národního kulturního dědictví vzdát ve prospěch vzájemného bezproblémového soužití a čeho se naopak držet jako určujícího faktoru své národní identity.

Otázka stojí: zachránit a hýčkat „nepoškozené“ kulturní dědictví národnostní menšiny uprostřed majoritního národa jako rezervaci či skanzen (jako rodina své přestárlé nemohoucí rodiče), který bude stát vždy dotovat (z daní majority), ale které se do jeho praktického života zapojit nemůže, anebo umožnit příslušníkům národnostní menšiny zapojit se do života většinové společnosti, ovšem za cenu větších či menších omezení jejich původního naturelu, větší či menší změny životního stylu a zvyklostí?

Toto není voláním po asimilaci (která by se dala přirovnat s použitím našeho podobenství – k svléknutí fialové bundy) ale po integraci (která je – opět s využitím našeho příměru – ponecháním fialové bundy, jako znaku příslušnosti k určité minoritě, ale změnou některých nevyhovujících a konflikty plodících zvyklostí této minority). Tedy integrace je pro obě zúčastněné strany několikanásobně těžší, nežli asimilace.

Pokud lpění na původních kulturních zvyklostech a životních návycích minority mělo být handicapem při zapojení se do majoritní občanské společnosti, pak se jich budou muset zříci, nejen jednotlivci, ale i menšina jako celek a to z toho důvodu, aby právě příslušnost k menšině a dodržování jejích životních a kulturních zvyklostí nebyly handicapem pro jednotlivce při zapojování se (integrování) do většinové společnosti.

Kultura je od slova „kultivovat“, tedy „měnit, upravovat, zušlechťovat“ a jako taková není věcí neměnnou, která by měla být nutně udržena ve své původní archaické podobě. Kultura se mění s příchodem nových potřeb. Mění se a vyvíjí se i v původním hostitelském národě, tak proč by měla být zakonzervována u národnostní menšiny? Pakliže jedna část hostitelské společnosti bude tuto národnostní menšinu chtít živit a hýčkat jako rodina svoje staříky, pak musí zákonitě očekávat od druhé části společnosti, která tuto variantu nesdílí, reakci, a to takovou, že na tuto „v tradicích zakonzervovanou“ minoritu bude pohlížet jako příživníky (a to celkem pochopitelně – jsou živeni i z jejich daní) a jako takové se je bude snažit vytěsnit, eliminovat, omezit, prostě se jich zbavit.

Z čehož vyplývá, že v podstatě jediná možnost je zapojení se do občanského života majoritní společnosti a to i za cenu ztráty některých kulturně národnostních specifik. Občanský princip té které země je prioritní. Pakliže menšinová kultura a specifické národní zvyklosti některé jejich nositele v tomto občanském principu znevýhodňují, není možno pokřivovat tento občanský princip platný pro všechny občany státu, dělat z něj výjimky platné jen pro určitou skupinu (národnostní menšinu), ale omezit, změnit či přizpůsobit právě tato menšinová národnostní specifika.

Občanský princip je nad národním. Lapidárně řečeno – prvně jsem občanem toho kterého státu se všemi právy a povinnostmi a pak teprve – sekundárně příslušníkem nějakého národa. To druhé se musí přizpůsobit tomu prvnímu.

Což, jak víme, je samozřejmě jen pouhý ideál. V dávné i zcela nedávné minulosti byly velice často snahy národnostních menšin po vlastním sebeurčení, jdoucí proti původnímu občanskému státu, příčinou mnoha válečných konfliktů. Pokud sama menšina se nebude chtít zapojit do občanského života a hostitelský stát bude stále vidět jako nepřátelský, jsou všechny jeho jednostranné snahy marné.

Bohužel však velice často je to i naopak, že právě stát a občanský princip je používán jako nástroj skutečného útisku menšiny. Ať už v dobré víře při snaze o její integraci, tedy zapojení do občanského života, či přímo jako nástroj snahy o využití a zneužití menšiny.

Každá menšina má povinnost spolupůsobit při budování boni communis, obecného dobra státu, jehož je součástí. Pokud k něčemu takovému není ochotná, usiluje o samostatnost, která je ovšem realizovatelná pouze tehdy, má li k dispozici území. A původní stát se málokdy dobrovolně takovéhoto území vzdává.

Historie poskytuje mnohý děsivý příklad toho, jakou nenávist takovéto neshody dokáží uvolnit, když se bývalí partneři začnou pokládat za své nepřátele, už dál nejsou schopni a ochotni najít společný smírný kompromis nutný pro vzájemné soužití, když jedna či více národností považuje stát, ve kterém žije, za sobě nepřátelský.

Pokud se dvě strany nemohou dohodnout, musejí se rozejít. Jak v malém v rodině, tak ve velkém v národních státech. Ani jedno ani druhé nejde ovšem bez majetkových a územních nároků jedné strany a ústupků druhé. Což se leckdy nedaří smírně mezi manželi a členy rodiny, ani mezi národy.

Z toho, co jsme si ukázali na příkladu soužití v rodině přirovnaného k životu národnostní menšiny v jiném národním státě, jsou vlastně jen tři cesty:

1) Zakonzervování národnostní menšiny se všemi jejími tradičními specifiky do jakéhosi skanzenu, rezervace, či dokonce gheta, které podporuje stát, tedy vlastně většina ze svých daní. Národnostní menšina se ale za těchto podmínek nikdy nezapojí do běžného občanského a hospodářského života hostitelského státu a stále bude čímsi „exotickým“ tak trochu mimo.

(Staří rodiče přežívající a vlastně dožívající v mladé rodině)

2) Zapojení národnostní menšiny do běžného života většinového státu – tedy integrace. Tam kde je to nutné kvůli hladkému fungování příslušníků menšiny v hospodářském a občanském systému hostitelského státu i omezení, úprava, či dokonce zřeknutí se a převrácení některých svých zvyklostí. Jedná se hlavně o vzdělávání dětí a mládeže, sociální způsob života, společenské zvyklosti a hierarchii, náboženské zvyky a tradice apod. To není diskriminace. Podobně se „omezuje“ a přizpůsobuje novým ekonomickým a občanským podmínkám i majoritní národ. I leckteré jeho zvyky, tradice a obyčeje se v současném globalizujícím se světě přežívají a musejí být měněny, omezovány a i odbourávány. I leckteré tradiční zvyky majority už přežívají jen jako folklórní muzejní vzpomínka. Proč by tomu mělo být jinak u minority? Zvláště v těch případech, kdy se stávají handicapem, tedy překážkou zapojení se do běžného života.

(Host, který se plně dokázal zapojit do běžného života rodiny)

3) Národnostní menšina nepovažuje stát, ve kterém žije, za svůj, skrytě či veřejně proti němu bojuje ve snaze plně prosadit svoje zájmy bez jakýchkoli zásadnějších ústupků. Zde je řešením pouze rozchod a oddělení obou národností na různých územích, protože pocity křivdy a vzájemná nenávist se už může jen a jen vršit. Největším problémem je zde ale právě to majetkové  - územní vyrovnání.

(Klasickým rodinným příkladem je rozvod manželů, či odchod dospělého dítěte)

Kterou z těchto tří cest se bude další vývoj ubírat, záleží na vůli obou národností – většinové i menšinové, které spolu žijí v jednom státě.

(prosinec 2008)