MARTIN ŠOLE

První odpověď, která je nasnadě, je ta, že to je vina médií, ze kterých se valí samá negativita, která líčí svět, jako dost nepříznivé místo k žití. Ale proč se jimi necháváme tak ovlivňovat? Odpovídá to, co nám média ukazují, realitě, kterou in natura vidíme kolem sebe? Nebo ta realita není tak výrazná, že ji ten virtuální mediální obraz (který má podstatně vyšší emocionální a bohužel negativní) náboj, v našich myslích přebije?
Osobně si myslím, že odpověď je někde jinde.
Globalizace. Multikulturalismus. Násilné promíchávání různých etnik, sociálních skupin atd... Lidé, kteří k sobě nepatří, neznají se, jsou výrazně odlišní musí (někdy jsou až skoro násilně nuceni) sdílet stejný prostor. Bydliště, pracoviště, dopravní prostředky. Segregace nebyla zdravá, ale nyní jde výkyv kyvadla na druhou stranu. Do druhého nezdravého extrému.
Pokud se mluví o "starých dobrých časech", tak se vždy mluví o nějaké komunitě, ve které se jedinci navzájem znali, vyrůstali spolu, žili spolu, pracovali spolu, jeden o druhém věděli, co je zač, co od sebe mohou čekat. Takovéhle komunity byly i v centru Prahy. A to nejen v době Nerudových Malostranských povídek. Já podobnou komunitu pamatuji i v oblasti ulice U půjčovny (Pražáci vědí, kde to je, ostatní mohou dohledat na mapě) počátkem 90. let.
Kde takováhle přiměřeně velká (spíše malá) lidská komunita není, kde je prostor jen průchoďákem různých neznámých anonymních (a tedy "podivných a nedůvěryhodných" - anglické slovo "stranger" je v tomhle výstižné) existencí, lidí, o kterých nikdo nic neví, tam se člověk necítí dobře, nemůže si být jistý, je neustále ve střehu a je v permanentním stresu s příslušnými dopady na zdraví.
Tohle je v psychologii pojmenováno jako "Roseto efekt" *) a tedy zmapováno a popsáno prokazatelnou studií, o které se moc nemluví, protože její výsledky jdou proti současnému prosazovanému trendu promíchávání lidí a celkové globalizace.
Jenomže člověk je tisícemi let svého vývoje založen tak, že nejbezpečněji se cítí v okruhu lidí, které dobře zná a jejichž počet jde max. do několika desítek  - tj. rodová vesnická komunita - původní lovecká a sběračská tlupa - kmen.
Čím více (a déle) se lidé v dané komunitě navzájem znají, tím více mají k sobě důvěry, tím více jsou v pohodě. Čím méně a kratší dobu se znají, tím více si nevěří a tím jsou více v permanentním stresu, kterého si ani nemusí být vědomi  (viz to porovnání Roseto a zbytek Ameriky ve studii, kterou jste si jistě už našli - přinejmenším jako první odkaz na en. Wikipedii).
Ale na to nepotřebujeme ani výzkumy renomovaných amerických vědců, abychom si spočetli na prstech jedné ruky, že pokud budeme mít sousedy, se kterými budeme kamarádi a v pohodě si vyhovíme, budeme vědět, co od sebe můžeme čekat, budeme si navzájem rozumět a v obci bude "klid a všeobecná pohoda" a nulová kriminalita, nebude potřeba ani zamykat a když se náhodou někomu ztratí nezamčené kolo, tak bude vědět ke komu si pro něj má dojít, protože dotyčný ho nejspíš v danou chvíli potřeboval víc, než jeho majitel, ale spíš to bude tím, že ho někde zapomněl... tedy, že je velice pravděpodobné, že v takové komunitě nás trefí mnohem mnohem později, než v Bronxu...
Proč je tedy pořád mezi vládnoucí elitou takový hrozný údiv z toho, že ti šťastnější z nás, kterým je dopřáno užívat si pohodu kvalitní a hlavně známé a přívětivé sociální sítě ve svém okolí, si ji nechtějí nechat našušit nevyzpytatelnými hejhuly. Že si nechce nechat omezovat či dokonce rušit svoje (třeba uprděné malé české strejdovské či sousedské) zvyky, začít tolerovat něco, co je pro něj naprosto neznámé, být z toho stále podprahově nervózní a v napětí - prostě ztratit svou pohodu a zkápnout na infakt myokardu o nějakých i pád desítek let dříve.
Další roli tam hraje podobnost životních zvyků, tradic, názorů i ideologií. Když budeš mít za sousedy lidi, kteří jsou svými zvyky (i běžnými denními) a názory a ideologiemi, mezi které patří i náboženské vyznání, úplně někde jinde (jsou s tebou nekompatabilní), nebudeš v pohodě a vzájemná důvěra prostě mezi vámi nebude.
Ono stačí, když se pár nocí míjí vaše představa o jejich prožití s představami vašich sousedů. To pak začnete mít někde v dolních patrech své osobnosti vcelku pochopitelnou potřebu vraždit - vyřešit ten problém jednou provždy. Ale takovou myšlenku dříve, než vůbec pronikne do vašeho vědomí, léty humanistické výchovy formovaný cenzor Superego zavře pevně pod poklop žumpy vašeho nevědomí. Jenomže to neznamená, že ve vás nezůstala. Každá taková probděná noc, každý střet zájmů, kdy si ve vědomí stále opakujete, jak jste tolerantní, zvyšuje v žumpě vašeho nevědomí obsah agresívní nenávisti. A ta se sama o sobě neztratí. Buď jednou, ve chvíli, kdy už v žumpě nebude místo, hodně ošlivě vybuchne navenek, anebo vás všechna ta léty nahromaděná a zadržovaná hořká žluč otráví zevnitř (infarkt, mrtvice, rakovina).
Čím jsme si podobnější, tím jsme vzájemně předvídatelnější a tím více si tedy navzájem můžeme věřit. A nejen kvůli tomu, že máme stejný názor na to, jak trávit noci...
Proto také komunity lidí, kteří se spolu cítí dobře, vznikají na platformě stejného zájmu (zahrádkáři, motorkáři, filosofové... ;) ), stejného vyznání (Mormoni, Jehovisti...) a i stejného původu (ať chceme nebo nechceme).
Jakmile se násilně budou tlačit do soužití lidé, kteří by jinak dobrovolně spolu nebyli, vznikne nevraživost a nedůvěra a při hodně velkých rozporech a odlišnostech i nenávist.
Takové "násilné" sestěhování různorodých lidí, kteří navzájem o sobě nic neví a najednou k sobě "musí" mít blízko, jsou i sousedi v paneláku...
Ale pozor. Právě tlak z venku a horší životní podmínky utvářejí komunity. Byl rozhodně rozdíl socialistické panelákové komunity a té současné. Horší životní podmínky tehdy způsobily, že se lidé potřebovali více. Peníze nebyly všemocné. Nedalo se za ně pořídit (sehnat) všechno (což je pro dnešní mileniály nepředstavitelné). Takže si lidé museli pomáhat jinak a tak se více sdružovali. Všichni také byli přibližně na stejné sociální úrovni.
Něco podobného je moje zkušenost z pražské ulice U půjčovny (nedaleko Hlavního nádraží; rok 1990-2). Byl tam jakýsi výzkumák, ve kterém dělali lidé z okolních domů (do práce chodili přes ulici). Manželky dělaly v přilehlých krámcích (také dnes nemyslitelné, že v ulicích Prahy 1 byly běžné krámky s potravinami, smíšeným zbožím, nebo bufáče...)
A v paneláku: Soused na jedné straně byl malíř pokojů, soused na druhé straně elektrikář, o pár pater výše instalatér, pod námi doktor. Když bylo potřeba doma něco vyřešit, dohodl se melouch s těmito sousedy. Někdy ani ne za prachy, ale za protislužby. A tak to šlo dlouhá léta a skoro se to až zautomatizovalo. Ten malíř už měl přehled, kdy která partaj ho bude potřebovat. Prostě vznikl přirozený systém a rytmus života uzavřené komunity...
Dnes se raději zavolá oficielní řemeslník z druhého konce města, abychom si souseda "nepustili příliš k tělu". Nebo možná ani nevíme, co vlastně soused dělá...
Když se stal nějaký průser, všichni prvně běželi k doktorovi do přízemí (to nebyla ordinace, on tam prostě jen bydlel). Bylo to rychlejší, než by se dovolali sanitky a než by ta přijela. Dnes vyžadujeme příjezd sanitky do pár minut a možná netušíme, že o dveře dál máme schopného lékaře...
Tyhle přirozené uzavřené funkční komunity jsme prostě rozbili. (Nebo nám byly rozbity?) A pracuje se na tom, aby to bylo čím dár horší. Jenomže tahle jejich absence je jeden ze zásadních stresorů....

Takže, abych to shrnul:
1. Nedůvěru v lidech nevyvolávají jen média tím, co do lidí pumpují.
Nedůvěra vzniká i tím, že:
2. Mezilidskou komunikaci supluje internet.
3. Za peníze už jde koupit všechno - veškeré služby, i ty, které se donedávna poskytovaly recipročně (třeba pečení na svatbu... ;) ) Jinak řečeno přílišný blahobyt, dostupnost prostředků a absence problémů (a vnějšího ohrožení) lidi rozděluje, resp. nenutí je se sdružovat a navzájem si pomáhat a přitom utužovat sociální vazby (viz Calhounův krysí ráj - další studie k dohledání). A stejně tak problémy a vnější ohrožení sdružuje a vytváří komunitu (bez ohledu na jiné rozdílnosti uvnitř ní).
4. A myslím, že i ta kulturní bariéra bude hrát roli. Když budu vědět, že můj soused je lidožrout, asi mu budu také nedůvěřovat... :)

*) Roseto efekt je již klasická studie o pozitivním podpůrném somatickém účinku sociální sítě. (Příslušné studie vám Google vyhledá jen v angličtině)
Roseto je americká vesnice v Pensylvánii s obyvateli převážně italského původu. Ve městě existovala mimořádně intenzívní podpůrná síť úzkých a pevných vzájemných vztahů ať už rodinných (tři generace žijící pospolu) či napříč obcí. Její vliv se projevoval i na zdravotním stavu obyvatel, který byl mimořádně dobrý (např. nižší – téměř poloviční úmrtnost na ischemickou chorobu srdeční, která ale neodpovídala složení stravy) v porovnání se sousední vesnicí Bangor a městečkem Nazareth, která měla ty samé podmínky (zásobována stejnou vodou, ošetření stejnými lékaři ve stejné nemocnici). Když však v druhé půlce 60. let došlo k prolínání různorodé americké populace do této výlučně italské enklávy, soudržnost opěrné sociální sítě se porušila. Projevilo se to kromě jiného i snížením jejich pohody a zhoršením celkového zdravotního stavu. Jedná se o statisticky významný – doslova „prudký“ nárůst úmrtí na infarkt myokardu mezi obyvateli do 65 let. (Egolif, Lasker, Wolf, Portvin, 1992)
I další studie ukázaly, že u lidí žijících v sociální izolaci je míra úmrtnosti na infarkt myokardu dvojnásobně vyšší, než u těch, kteří měli dobrou opěrnou sociální síť. Tam, kde byl brán v úvahu i stres, se mortalita zvyšuje dokonce na čtyřnásobek. (Křivohlavý, 2001, s. 102 – 103)