MARTIN ŠOLE

Sabina Spielrein (*25.10.1885, +12.8.1942)
byla nejstarší sestra dvou mladších bratrů a o devět let mladší (nejmladší) sestry.
"Sabina, coby prvorozená, byla často viněna z hádek mezi bratry. Hluboce se jí to dotýkalo a zraňovalo to její cit pro spravedlnost."
Dostávala od otce na holou (sama si musela vyhrnout sukni) a poté mu musela políbit ruku....
Zastání, bezpečí, klid a pochopení nalézala u své babičky.
Nejmladší sestra Emilka zemřela na tyfus, když jí bylo 6 let. Bylo to na podzim r. 1901 po první letní "ozdravné" cestě na Západ (Berlín, Karlovy Vary, Vídeň), kterou absolvovala maminka se svými dvěma dcerami. V té době také umřela i babička.
Na jaře 1904 Sabina absolvuje se zlatou medailí nejlepšího studenta Rostovské gymnázium, ale začíná se projevovat její neuróza. Propast mezi ní a bratry a rodiči se prohlubuje, dokonce i napadá fyzicky svou matku.
Carl Gustav Jung (*26.7.1875, +6.6.1961) byl také prvním dítětem svých rodičů. Až do devíti let svého věku vyrůstal jako jedináček se zvláštně vřelým vztahem se svým otcem, chudým evangelickým farářem. V průběhu Carlova dětství byla matka několik měsíců hospitalizována s depresemi a o syna se staral výhradně otec. Po jejím návratu měli rodiče oddělené ložnice a malý Carl spal s tatínkem!
Až v devíti letech se narodila jeho jediná sestra. Ona a hlavně jeho sestřenice z matčiny strany se stala jeho prvním studijním materiálem, když byly médii při spiritistických seancích, které v té době byly po celé Evropě velice v módě (u nás viz A. Staškovy Blouznivci našich hor)
Ve své první dizertační práci Carl dokonce částečně vyfabuloval její příběh a uvedl, že je z "psychopaticky méněcenné rodiny", což způsobilo rodinný skandál.
14.2.1903 si bere Emmu, dceru bohatého průmyslníka, jejíž matka Carla znala už jako dítě. "Od té doby už nezažil chudobu."
Sabinu na kliniku v Burghölzi (příslušnou k Curyšskému kantonu) vedenou dr. Bleulerem přivedla její matka a její strýc (bratr matky) dr. Lublinski 17.8.1904 (propuštění 1.6.1905). Museli se uchýlit k malé lsti. Už před tím zjistili, že jako řádná pacientka Sabina (coby cizinka) nebude přijata, takže přes běžného místního praktického lékaře a švýcarskou "zdravotní policii" zařídili "nezbytné akutní nouzové umístění" ve zdejším psychiatrickém ústavu, protože hrozí "sebepoškození a vykazuje známky akutní hysterie a nelze vyloučit paranoiu".
Sabinu přijímal sám Jung. V jeho zápise o rodinné anamnéze je "dědičná zátěž hysterií".
Váha Sabiny při přijetí pouhých 47,6 kg! První terapie byl tedy výkrm..
Sabině tedy táhlo na 19. rok a Jungovi bylo 29.
Když se Jung zeptal na vztah rodičů, dostalo se mu dvojitého záporu: "Není nešťastný". Na otázku vztahu k otci odpověděla, že ho "miluje s bolestmi".
Jung ve snaze nepolevil. Sabina nakonec přiznala, že ještě v 11 letech dostávala výprask na holou a to někdy i před bratry. Hlavním důvodem těchto výprasků bylo, že "otec je muž".
Jung nerespektoval její hranice, stejně jako dříve její otec.
Sabina mu vyčítala, že zájem o ni pouze předstírá. Vyhrožovala mu, že pokud mu bude muset "všechno" říci, rozčílí se do takové míry, že se její stav velmi zhorší - a pak se bude teprve divit, čeho všeho je schopná.
Paní Spielrein znala svou dceru dobře. Upozornila doktora z Burghölzli na její sklony k těžké zamilovanosti s následným zklamáním. Jak mu vyložila, pramenilo poslední rozčilení v hotelu ze Sabinina pocitu, že ji podvedl jeden donedávna zbožňovaný lékař.
Je však otázkou, zda (mladý) Jung toto varování slyšel...
Rok 1905 byl v Rusku rokem bouřlivých událostí. Sabinin patnáctiletý bratr Isaak se zapletl do ilegální proticarské činnosti. Také se v té době postavil otcovým výpraskům a jednoho dne mu ránu opětoval. Rodiče napadlo dostat ho pryč z Ruska a svěřit do péče starší sestry.
Do Švýcarska dorazila Eva Spielrein s oběma syny (Jaša měl studovat v Curychu institut technologie). Sabinu (stále ještě hospitalizovanou), která v té době začala studovat univerzitu, přítomnost bratrů (doslova: "tyranů svého dětství") velice rozčílila.
Sám šéf kliniky Bleuler napsal jejímu otci přísný dopis, že "slečna Spielreinová s ohledem na svůj slabý nervový systém si žádá mimořádně šetrného zacházení, aby se mohla soustředit na studium a musí být na delší dobu zcela osvobozena od jakýchkoli závazků vůči rodině."
Jung dokonce žádá dopisem otce, "aby se se svým bratrem setkávala pokud možno minimálně... Moc bychom tedy uvítali, kdybyste mohl zařídit, aby navštěvoval jinou univerzitu, než Curyšskou. Pro další rekonvalescenci vaší dcery je nanejvýš žádoucí, aby setkávání s mladším bratrem pokud možno omezila."
Otec se nechal přesvědčit. Jaša začal studovat v Paříži a Isaak setrval v Curychu jen do konce srpna, než se mohl vrátit bezpečně domů do Rostova.
Sabina na klinice nebyla léčena jen "krmníkem", klidem na lůžku a terapeutickými ručními pracemi (pacienti přes den pletli a večer to personál vše rozpáral). Sabina velice často terapii bojkotovala, dělala naschvály, opaky a svému ošetřujícímu personálu nedala vydechnout. Jung byl jediným, koho dobrovolně poslouchala. Když koncem října 1904 narukoval na třítýdenní vojenské cvičení a péče o Sabinu se ujal přímo šéf ústavu dr. Bleuler, zjišťuje náročnost jejího ošetřování a okamžitě zvyšuje poplatky za ně...
Jejího otce informuje: "Podařilo se nám zaujmout slečnu Spielreinovou pro vědeckou činnost, jež odvádí na několik hodin její pozornost od chorobných myšlenek." Poté sděluje rodině, že Sabina hodlá studovat od jara na Curyšské univerzitě medicínu.
Sabina dokonce obědvala s lékaři kliniky u jednoho stolu. Pozornost, jíž se ji dostávalo, velmi posílila její chatrné sebevědomí.
První chaotickou fázi přenosu vystřídala fáze druhá - otcovský přenos sadomasochistického charakteru. Sabina Junga zkoušela, jestli ji bere vážně, jestli jí opravdu naslouchá a chce jí pomoci. I ten nejnepatrnější náznak nezájmu potrestala okamžitě negativistickým chováním, čertovinami a naschvály. Každý rozhovor s ní byl pro Junga "tancem mezi vejci". (My bychom řekli, že si musel připadat jak "slon v porcelánu".)
Jung si ale získával její důvěru. Jakmile však neměla co na práci, páchala hlouposti - sebevražedné pokusy, které měly ošetřovatelkám nahnat strach, útěky, hry na schovávanou, strašení lidí, vzpoury proti řádu a další excesy (leccos zde připomíná "Přelet nad kukaččím hnízdem" - i v obou filmech je úkázána její dominance mezi pacienty).
Jung musel Sabinu neustále ujišťovat o tom, že se uzdraví (pozitivní motivace). Jedině tak jí prý může pomoci...
Šéf ústavu dr. Bleuler (mimo jiné tvůrce psychiatrického termínu schizofrenie, kterou jako první vědecky popsal) byl nakloněn Freudově rané psychoanalýze a své pacienty diagnostikoval metodou volných asociací (na slovo lékaře odpovídá pacient svým slovem; měří se i reakční prodleva; test se po čase opakuje se stejnými slovy a výsledky se porovnávají).
U Sabiny odkryli její hlavní komplex - otcovské tělesné tresty.
Sabina podnětové slovo "tlouci" nedokázala vyslovit ani tehdy, když byla sama v roli experimentátora.
V uvedené druhé fázi přenosu chtěla Sabina po Jungovi bolest a špatné zacházení. Neměl se jí ptát, jen poroučet. (Projekce otcovské figury)
Jung se nenechal vyprovokovat a tak si bolest hledala jiné jeviště. Sabina začala kulhat a stěžovala si na nesnesitelné bolesti chodidel, která žádala stále vyšetřovat (že jsou chodidla jednou se zásadních erotogenních zón, nemusíme zdůrazňovat).
Sabina s Jungem nacházela ztracenou rovnováhu. Citové vzplanutí k mladému energickému lékaři, tak jak matka předpokládala, na sebe nenechalo dlouho čekat.
Protože se Jungovi dostalo přísné křesťanské výchovy, dávala mu náklonnost mladé židovky "s rošťáckým copem" zabrat.
Zatímco mu Sabina pomáhala s habilitací, Jung chválil její vědecké nadání: "Takové mozky jako vy jsou motorem vědy. Musíte se stát psychiatrem."
Znepokojení Emmy Jungové v pokročilém stadiu těhotenství bylo plně na místě.
Na konci roku 1904 vypráví Sabina Jungovi sen, ve kterém si jí Emma stěžuje, jak je její manžel (tedy Jung) příšerně despotický a soužití s ním je obtížné. Jung si povzdechl, že ví. Sabina mu udělala kázání o nezávislosti žen a on poznamenal, že ona (Sabina) tvoří výjimku, jeho manželka je jen obyčejná žena. Jung čím dál více ztrácel tvář terapeuta.
Šéf kliniky vytušil počátek něčeho, co nemůže nikomu prospět a byl všudypřítomný. V jeho přítomnosti se Sabina chovala mnohem rozumněji a spokojila se jen s neškodnými lumpárnami.
Poté, co jí Jung nechal přečíst svou dizertační práci, kde mluví o své sestřenici Heleně a jejích historkách o Marťanech, potřebovala Sabina s tvrdohlavostí dítěte, jež nechce dát svou hračku z ruky, přesvědčit Junga, že svede to samé.
Začala bavit pacienty celého ústavu historkami o svých každodenních cestách na Mars a styky s Marťany, kteří nejedí, ale živí se jen pomocí osmózy. Děti se jim vyvíjejí v nevědomí a jednoho dne se prostě objeví.
To připomíná Sabinino dětské alchymistické období a její naivní teorie o původu dětí. Její matka, a to v rozporu s vlastním lékařským vzděláním, si na její naivitě a nepoučenosti v těchto otázkách zakládala. Skutečně odborného výkladu o lidské reprodukci se Sabině prvně dostalo až později na univerzitě.
Sabina se (údajně?) děsila vlastní sexuality (u tohoto tvrzení autorky píšu otazník).

Pozn. k děseni se vlastni sexuality... zdá se, že to bylo obvyklé pro tehdejsi dobu. Sex byl ještě pořád neco špatneho špinaveho a potěšení z něj ten největsi hřích.
Ještě v příručkách z 80. let  20. stol. o dospivani se dočteme o škodlivosti masturbace a ze zdravý a se sebou spokojeny jedinec to nedělá (ani nepotřebuje).  Na začátku stoleti ve společnosti sešněrované jako ženy ve svych korzetech (které kupodivu měly vykouzlit na těle ňadra dmoucí...) to bylo ještě 100 x horsi. To muselo v lidech vyvolávat neuveritelnou frustraci a i pocity viny, jak je tu zmíněno. Se sexualitou musel mit problém snad každý (Freud na tom vlastně i stavel). Zdravá a normalni sexualita nebyla, ženy se dělily jen na bílé světice a černé děvky a rozhodovali o tom muži.

26.12.1904 se Jung stal otcem. Sabinin zdravotní stav se okamžitě radikálně zhoršil. Byla pronásledována představami agresívních koček, které byly zástupným symbolem dítěte, nebo přímo malé, čerstvě narozené Jungovy dcerky Agáty.
V analýze "kočičí fantazie" Jung zjišťuje, že už jako malá toužila po dítěti a někdo jí přitom namluvil, že na dítě je sice moc malá, ale mohla by mít kočičku. Když se dostali na téma sexuality po "prudkém vzdorování a tříhodinové analýze" pacientka přiznala, že už od svých 4 let pociťovala sexuální touhu, kterou v ní vyvolávaly otcovy rány. Později ji k masturbaci svádělo i pouhé vědomí toho, že je bit její bratr. Připadala si "jako špatná a zkažená osoba, jež by se neměla ukazovat na veřejnosti".
Po tomto sezení, pocítila úlevu a pominuly i bolesti hlavy a chodidel. Jung 13.1.1905 do chorobopisu Sabiny poznamenává, že "působí mnohem přirozenějším dojmem".
Sabinin přenos, v pořadí třetí, se pohyboval na dospělé, eroticko-sexuální rovině (zamilování). Z dnešního pohledu skýtá mnohé terapeutické možnosti pro práci s konflikty. Třicetiletý lékař a farářský synek C.G.Jung se však do celého případu zamotal natolik (nezvládl protipřenos), že již svůj vztah a přístup nebyl schopen reflektovat. Vnímal ji jako mladou, svůdnou, inteligentní a nadanou ženu, trpící afekty.
Pacientka začala analyzovat svého lékaře, který ji svou dizertační prací o sestřenici Heleně dal do rukou i určitý návod. Sabina si našla i způsoby, jak útočit na Jungovu ženu Emmu.
Způsob, jakým Jung ve svých zápiscích svou pacientku popisuje, dává spíše nahlédnout do duše samotného terapeuta a jeho představ o tajuplném smyslném Orientu a nebezpečné svůdné ženské postavě...
Jung nebyl zdaleka prvním ani posledním lékařem, jež si při setkání se svou žhavou hysterickou pacientkou spálil křídla.
Po objevení této "Šeherezády" nenacházíme o Sabině v Jungových zápiscích další tři měsíce ani řádku...
Sabina mezitím nastoupila na univerzitu a navázala první přátelství...

Pozn: Sabina měla velké štěstí, ze byla inteligentni a k tomu pocházela z bohate rodiny. Možná i proto si mohla "dovolit" svoje neurozy a hysterie. Jak by dopadla taková neuroticka divka z chudé rodiny? Vsimnul by si někdo jeji neurozy? A pokud ano jak by ji řesil?
Skončila vy v klášteře, nebo v typickém blázinci, kam by ji zavřeli mezi desitky dalších takovych, lečili prašky, studenou vodou, elektrošoky, hladovkou a přivazovali by ji k posteli, rozhodne by se hloubkou jeji duše nikdo nezaobíral.
Posledni varianta je, ze by takovou holku co nejdriv provdali ve stylu vsak on si ji už manzel "zkroti" (ze by nešlo o zkroceni, ale zlomeni, nemusíme dodávat)...od despotickeho otce by, se přesunula jen k despotickemi muži. Nelze se domnívat, že despotičti otcove se mezi chudšimi vrstvami nevyskytovali.  Despotismus jde napřic sociálnimi vrstvami. Jenže ženy z tech nižzších vrstev neměly šanci. Ano, Sabina měla to štěstí, že potkala svého Kouzelníka. ;-) I když v případě mladého Junga teprve zárodek Kouzelníka v Milovníkovi - který se stane Zachráncem (Spasitelem - se všemi klady i zápory této role Karpmanova trojúhelníka) a nakonec Obětí i Agresorem...

Sabina byla velice "ženská" žena se vším, co k tomu patří...  Ale doba byla taková, jaká byla. Příklon k freudovské psychoanalýze byl pro ni i určitou osobní sublimací... Ale nepředbíhejme
O přelomovém roce 1905 jak pro Rusko, tak pro Sabinu (kdy jí rodiče chtěli na krk do Curychu hodit oba bratry a on začala studovat) už jsem psal. Tehdy se za ní u rodičů přimlouval jak Jung, tak i Bleuler. Tehdy ji její okolí vysloveně vyhýčkalo. Ošetřující doktoři ji podporovali, co se dalo, přísun peněz z rodiny byl také docela vydatný a roztomilou třešinkou na dortu je to, že v imatrikulačním zápise na univerzitě je jako její první adresa bydliště udána psychiatrická léčebna a poté adresa na Junga.
Tady stojí za zmínku, že v denících Sabina nazývá CGJ "Junga" (a pravděpodobně mu tak říkala i v osobním styku), což byla mazlivá zdrobnělina jeho příjmení a zároveň to v ruštině (a dalších východoslovanských jazycích) znamená klouček, mladíček i plavčík na lodi, tedy někdo, kdo je ve společenské hierarchii nejníže, měl by být submisivní, kým můžeme manipulovat, ale jsme na něj hodní, pokud je schopen nás odzbrojovat svým mládím, nevinností a roztomilostí... Tím ještě více zdůraznila smysl jeho německého příjmení Jung - mladý.
Nebylo by bez zajímavosti vědět, jak na to sám Carl reagoval... ;-)
V těch dobách tvořili cizinci na švýcarských univerzitách nadpoloviční většinu. Obvzláště ruských studentek, které byly místními vnímány jako mimořádně atraktivní i sexuálně vášnivé, bylo mnoho. Říkalo se jim "kozácké klisny".
V místním tisku se nevraživě psalo: "Tyto studentky jsou odstrašujícími svůdkyněmi našich nezralých mládenců, které si podvolují milostnou zběsilostí a ponoukají je k zoufalým činům."
Na univerzitách se Švýcaři vyhýbali prvním lavicím, zatímco tyto dívky si sedali co nejblíže profesorovi... ;-)
Sabina si o tom bezelstně zapsala: "Je jednodužší pochopit obsah, kdy rozumíte každému slovu. Občas nám toto výsadní umístění způsobuje i nepříjemnosti, když nás během experimentu potřísní nějakou tekutinou či jiskrami. Švýcaři se tím baví."
Jung se pro ni stal vzorem se vším všudy. Když u něj zahlédla nějakou knihu, okamžitě předpokládala, že má nějakou hodnotu a musela si ji přečíst také.
V deníčku má zápis:
"Kéž bych byla tak chytrá jako můj Junga! K čertu! Je tak hloupé, že nejsem muž, těm jde všechno snadněji. Je rovněž nestydaté jak je celý život a svět pro ně uzpůsoben."
Přešla na "nihilistický" styl (jak to nazvala) oblékání. Nosila děravé klobouky, roztrhané boty, schválně se dělala neatraktivní, jakoby se nedokázala vypořádat se svým ženstvím.
Když ji Jung za to káral, vymlouvala se, že nemá peníze (což samozřejmě nebyla pravda) a on se dokonce nabízel, že jí na studia půjčí. Nebylo to potřeba, ona tím Junga opět jen zkoušela.
Mimo jiné spolu vedli diskuze i na témata sociální spravedlnosti. Sabina, ač patřila mezi ruskými studentkami k těm nejbohatším, začínala si všímat i majetkových nespravedlností a inklinovat k socialismu (ale konec konců, který inteligentní člověk v době svého bouřlivého mládí ne... :-) ).
Její "nihilistický" vzhled nebylo jen potlačení svého ženství vůči okolí - Jung ji přece jako ženu znal velice dobře, jemu se nemusela předvádět v nějakých šatech, a o ostatní muže nešlo - ale "nihilistický" styl oblékání byla i revolta vůči matce, která si naopak na vzhled velice potrpěla.
Zvláštní, že na druhé straně to byla právě matka Eva (vzdělaná a inteligentní dáma - zubní lékařka), která se stala hlavní a místy jedinou důvěrnicí Sabinina vztahu k Jungovi.
Krom studia (Jung byl i jedním z přednášejících), stále často navštěvovala kliniku a Junga doprovázela při jeho vizitách.
Našli se i ctitelé z řad studentů, ale ty odrazovala hned v počátcích vztahů.
Její city mířily jinam.
"Přála bych si dobrého přítele, jemuž bych mohla odhalit každý kousek své duše. Přála bych si lásku staršího člověka, který by mě miloval a rozuměl mi, jako milují a rozumí rodiče svému dítěti."
Její láska má stále dětsky submisivní charakter vztahující se k rodičovské personě.
"Mám strach přiblížit se lidem. Jediné, co teď mám, je svoboda. A tuto drahocennost bráním všemi silami. Nesnesu žádnou narážku na svou osobu, žádné pokárání, či jen poučení.
Jen od Jungy snesu cokoli. Jeho výtky mě neskutečně bolí. Chtěla bych brečet a úpěnlivě ho prosit, aby přestal, že se cítím být utiskována. Ale nedokážu mu vzdorovat. Tahle bolest, kterou mi přivozuje je mi zároveň příjemná a mám radost, když se zlobí, mám radost nad svým vlastním ponížením."
Junga je pro Sabinu ambivalentní figurou. Zato profesor Bleuler, šéf kliniky má (soudě dle deníkových zápisků) jednoznačně otcovské rysy.
Sabina byla dokonce Jungovým důvodem (či záminkou?) o první kontakt s Freudem. Její matce předal doporučující dopis pro Freuda, ve kterém píše:
"Během péče potkalo mou pacientku to neštěstí, že se do mě zamilovala. Před svou matkou teď horlivě bájí o své lásce, přičemž skrytá škodolibá radost z matčina zděšení hraje nezanedbatelnou roli. Matka ji chce proto nyní předat do jiné péče..."
Tento dopis ale Freud nikdy nedostal. Zůstal u Evy Spielreinové.
Sabina v tu dobu stále ještě nebyla dospělá (??) a matku (nebo jiného osobního důvěrníka, či spíše důvěrnici) potřebovala.... jejich  vztah byl také silně ambivalentní...
Jung u Freuda uspěl až na jaře následujícího roku 1906, když mu poslal své klasické studie. Freud poděkoval a poslal mu svou knihu o teorii neuróz.
Již v následujícím dopise (!) Jung vylévá na Freuda to, co ho nejvíce trápí:
"Byť se vystavuji nebezpečí, že vás budu nudit, musím odreagovat zážitek poslední doby: V současnosti léčím hysterii podle Vaší metody. Těžký (!) případ, dvacetiletá ruská studentka, šest let nemocná..."
Freud případ dobře definoval jako: "infantilní fixaci libida na otce" a optimisticky (nic zlého netuše) dodal: "případy jako tento, spočívající v potlačované perverzi, jsou obvzláště dobře uchopitelné".
Sabina se stala pravidelným námětem písemné konverzace mezi oběma muži, aniž by byla jednou jedinkrát pojmenována a hlavně aniž by Freud tušil, že se jedná stále o jednu a tu samou pacientku...!
Korespondence s Freudem nahrazovala Jungovi autoanalýzu i supervizi.
Jestliže Sabině byla důvěrnicí vlastní matka, Jungovi se stal důvěrníkem Freud - ale zároveň analogicky i otcovskou postavou.
Jestliže se hovoří o vztahu Freuda a Junga jako vztahu otce a syna, prvopočátek je také v Sabině.... kdy se "Junga" potřeboval "taťkovi" vyplakat na rameni, že má (citový) problém..
Jung v tom lítal natolik, že začal Freudovi v dopisech podrobně líčit své sny, které ze začátku připisoval svým imaginárním pacientům.
Jestli jsem to dobře pochopil, tak jednou dokonce musela sepsat jeho sen jeho manželka Emma. Jung potom k tomu Freudovi připsal: "...v pozadí se skrývá nezákonná sexuální touha, jež by raději neměla spatřit světlo světa..."
Freud ironicky odpovídá:
"V pokusné osobě jsem samozřejmě bez potíží odhalil Vás a velmi jsem se těšil z chlapcovy (tady překladatelka neuvádí tu roztomilůstku, která německé autorce byla tak zřejmá, že ji nemusela pro čtenáře zdůrazňovat a které si všímám až teď - v němčině "Junge" ) odvahy uvolnit své vlastní zmatky."
 V dalších dopisech už oba pánové otevřeně rozebírají sexuální konotace Jungových snů. Ač se v tom autorka vysloveně rochní, vás tady tím nebudu unavovat - na mnoha dalších stránkách jen "nuda, nuda, šeď, šeď" (jak by řekli Cimrmani)
(Odbočka pro necimrmanology: Moje citace je ze semináře k Cimrmanově hře Němý Bobeš. Doslovná citace z přednášky:
"Ještě zdlouhavější je Jeřábkovo vyprávění o jeho službě u dragounů. Přitáhli prý po manévrech k jakémusi klášteru, kde se celý oddíl ubytoval. Na Jeřábka vyšla té noci strážní služba. Jak tak chodil po nádvoří, všiml si, že se v jednom okně dosud svítí. Přistoupil blíže a nahlédl dovnitř. V místnosti spatřil sedm mladých novicek. První, třetí, pátá a sedmá ležely na postelích, zatímco druhá, čtvrtá a šestá… prostě bezbarvé, nic neříkající tlachání upovídaného strýce.
Pravou zkoušku trpělivosti však divák podstoupí, když se Jeřábek rozpovídá o svém kamarádu z vojny, koželuhu Tomanovi. Ten měl prý zase čtrnáctiletou dceru, která byla na svůj věk neobyčejně vyspělá. Toman ji sice úzkostlivě hlídal, ale přesto nemohl zabránit, aby si zvrhlé děvče nepozvalo jednoho dusného odpoledne Jeřábka do své podkrovní světničky. Jeřábek vypravuje, co všechno dívka neměla na sobě, jak se její poživačnost projevovala, vysvětluje, proč měla k pelesti připevněný řetěz, co s ním musel dělat – no prostě: nuda, nuda, šeď, šeď.")
Samo uznáte, že takovýmito nudnými detaily, které jsou v životopisné knížce doplněny ještě ilustracemi ze soudobé erotické literatury (autorka si to opravdu užila), vás přece nemohu unavovat... ;)
No prostě z celého zdlouhavého vyprávění autorky vyplyne to, že Sabina jednoznačně vyjádřila Jungovi svou touhu mít s ním dítě....  a on to rozdýchával.
V Sabininých fantazií není Jung pouze otcovskou (a mileneckou) figurou, ale přejímá i roli syna (už je zbytečné připomínat ono "Junga", že? ;-) ):
"Pro mě je nejdůležitější, abyste byl co nejdokonalejší... Jste podivuhodně vydařenou kombinací, bohužel jste však silně ovlivněn předsudky svého okolí, což možná způsobuje, že to dobré ve vás ustupuje do pozadí..."
Každý Jungův pohled, každou jeho poznámku při přednáškách si brala osobně.
Jung se této hry zúčastnil a s vážnou tváří přistoupil na hovory o společném dítěti.
Se Sabiny se mezitím stala krásná vkusně se oblékající mladá dáma. Skládala úspěšně zkoušku za zkouškou.
Po jakési Jungově oslavě, kam byla i ona pozvána, jí Jung píše:
"Má drahá přítelkyně! Přece jen Vám musím sdělit, jak krásný dojem jste ve mě dnes vyvolala. Ukázala jste se úplně v jiném světle a já bych Vám rád řekl, jak moc a moc šťastného mě činí naděje, že existují lidé Vám podobní s jejich žitím a myšlením mohu být zajedno..."
Sabina nepokrytě ve svých zápiscích nazývá sebe hysterkou a Junga psychopatem. Ví, že mu nahrazuje matku, jako on jí jejího otce.
Jemu píše:
"Tato komplikovaná situace mě staví do nepřirozené role muže a Vás do role dívky... Vy se však snažíte veškerý silnější cit ke mně potlačit. To způsobuje, že sestáváte z pouhé diplomacie a lží... Vás to obtěžuje, neboť jde o natolik silný komplex, že už ho nemáte ve své moci... Necítím se příjemně, když takto s Vámi mluvím. Ale co si počít? Nemohu dopustit, abyste se mi bránil způsobem, kterým mě ponižujete."
V té době, začátkem května 1908 Freud posílá za Jungem do Burghölzli na odvykací kůru svého kolegu psychoanalytika Ottu Grosse, těžce závislého na opiu...
....
(Tato významná vytečkovací odmlka znamená něco jako "a to byl ten průser" či "a to byl další benzín do ohně")
Sabina se s Ottou Grosem nikdy osobně nesetkala, ale když jí Jung začal psát vášnivé zamilované dopisy, jejímž vrcholem byl návrh sexu se třech, s tím, že s tím jeho manželka Emma souhlasí, bylo jí jasné, odkud vítr fouká.
V Curychu i ve Vídni začaly kolovat pověsti o tom, že se Jung rozvádí se svou manželkou a bere si svou pacientku.
Jung měl jasno: Jen Sabina ho může pomlouvat takovýmto způsobem. Obával se o své manželství i společenské postavení. Krom toho bojoval i z úzkosti ze ztráty sebekontroly, jež hraničily s psychózou. Na jaře r. 1909 dal neobyčejně krátkou žádost o propuštění.
Freudovi se do dopisu vyplakal, jak ho jedna pacientka "zklamala jeho důvěru a přátelství na nejzranitelnějším místě" a vyvolala "pustý skandál", jen proto, že s ní nechtěl zplodit dítě.
Freudovi se dušuje: " Vy jistě víte, že i tu nejčistší duši může očernit ďábel."
Freud na to s klidem odpověděl:
"Být očerněn a sežehnut láskou, s níž operujeme, patří k nebezpečím našeho povolání, kvůli kterým se jej přece nevzdáme."
Sabina se potřebovala s Jungovým náhlým odchodem vyrovnat. Celé měsíce se snažila onu situaci analyzovat. Nakonec se obrátila na Freuda, ve kterém viděla moudrého muže, jež by měl urovnat spor.
Freuda to ale popudilo, poslal Jungovi naléhavý telegram v němž žádal dokonce o telefonické objasnění celé záležitosti. Jung musel jít s pravdou ven.
"Spilreinová je tou osobou, o níž jsme Vám psal. ... Byla studijním předmětem mé psychoanalýzy, za což k ní chovám zvláštní vděk a náklonnost... Plánovitě mě chtěla svést, což jsem nepovažoval za vhodné. Nyní se mi mstí... celou věc jsem definitivně uzavřel..."
Rovněž Freudovi zdůraznil, že je Sabina židovka (v podtextu, jako on - Freud)
Freud zareagoval velmi chápavě otcovsky.
Popsal mu i svoje podobné zkušenosti, které ale analytika zocelí a udělají z něj pána protipřenosu.
Na Junga nedal dopustit. Srovnával sám sebe z Mojžíšem, který sice vede svůj lid, ale který smí zaslíbenou zemi psychoanalýzy spatřit jen z dálky.V Jungovi naopak viděl Josua, který se jí zmocní.
Z mocensko politického kalkulu ve snaze vyhnout se veřejnému skandálu naplánovali Freud s Jungem obětovat Sabinu.
Vodili ji za nos, chlácholili a navenek ji patologizovali.
Sabina si ale na svého přítele nestěžovala, stěžovala si jen na zradu a lži.
Svěřila se Freudovi, že "Jungovi obětovala svou dívčí hrdost."
(Čímž se, vzhledem k tehdejší době se vyjádřila sice delikátně, ale jasně)
Její rodiče byli vtaženi do děje, když dostali anonymní dopis, ať zachrání svoji dceru, nebo ji Jung zničí.
Eva Spielrein napsala Jungovi v černu 1909 dojemně ustaraný dopis, v němž se ujišťovala zda nehodlá její dceři ublížit.
Jungova surová odpověď postrádala jakoukoli empatii pro starostlivou matku:
"Z lékaře jsem se stal přítelem, když jsme přestal zatlačovat své vlastní city do pozadí. Své role lékaře jsem se mohl vzdát o to snadněji, neboť jsem se necítil už lékařsky zavázán - nikdy jsem (po Vás) nepožadoval za své služby honorář.
Pokud bych se však dále měl držet v terapeutických mezích, budu nucen po vás požadovat vyplatit honorář čítající deset franků za konzultaci."
Matky se to hluboce dotklo. Chtěla se sama vydat do Curychu a přesvědčit se, zda je vše v pořádku. Otec však zůstal klidný: "Udělali z něj boha, ale je to obyčejný člověk!"
Když se doslechl, že jeho dcera vyťala Jungovi políček, zaradoval se: "Sám bych to udělal!"
Rozhovor na rozchodnou mezi Sabinou a Jungem se tak přeci jen uskutečnil (včetně té fyzické satisfakce, kterou si zasloužil :-) )
Dozvěděl se, že ji podezíral neprávem a dostal úkol, aby vše vyložil Freudovi.
Její zprávu o smířlivém rozchodu (jak je výše uvedeno) uvítali i rodiče.
Brzy na to dostala i omluvný dopis od Freuda z Vídně.
Sabina snila o tom, že si s Jungem udrží přátelství.
Ale na druhou stranu byla skeptická:
"Muž nesnese pravé přátelství dlouhodobě. Jsem-li k němu dobrá, žádá lásku. Jsem-li chladná, zprotivím se mu. ...
Miluji a nenávidím ho, protože ho nemůžu mít. Není jednoduché vzdát se myšlenky na toho kloučka (opět hra se jménem Jung), avšak, co se dá dělat?"
A co hůř, Jung se její hry zúčastnil.
V dopisech ji poučoval, že patří do kategorie žen, které nejsou stvořeny pro mateřství, ale pro "volnou lásku".
Po podobných donchuanovských řečech prožívala Sabina velké zklamání: "Chci být ženou a matkou a ne někým pro ukrácení volné chvíle."
Snila o tom, že Jung se odcizil se svou žena a ona mu utekla s nějakým Francouzem, ale uznávala, že něco takového je "v případě Švýcarky přímo nemožné".
Oponentem Sabininy dizertační doktorantské práce byl přímo Bleuler. Jung se nabídl, že Sabině text opraví a pomůže jí s jeho dokončením. Začal mluvit o nové éře jejich vztahu.
A že prý musí oba "mít pod čepicí", aby se do sebe zase nezamilovali. Sabina byla bezradná, co od něj má vlastně očekávat.
Bleuler ji sice jednou nechal práci přepracovat, ale pak ji přijal. Dokonce ji nabídl, zda by ji nechtěla otisknout v psychoanalytické ročence. Byla první dizertací a druhou prací ženy otištěnou v tomto časopise.
Na jaře r. 1911 Sabina složila závěrečné zkoušky a stala se doktorkou.
Sabina odešla nejen z univerzity, kliniky, ale i z Curychu.
Kvůli Jungovi.
Otec ve své dospělé vzdělané dceři objevil bystrou rovnoprávnou partnerku pro rozhovory. Přišla i sebereflexe dřívějších radikálních výchovných metod. Uvědomil si, že toho po Sabině jako dítěti vyžadoval příliš. Když dostala jedničku, trval na jedničce s hvězdičkou. Ale od základů se změnit nemohl. Když mu později dcera poslala jednu ze svých písní, píše jí, že jí byl "silně zasažen", ale současně ji jedním dechem pokáral, že nemá správně zapsané noty a drobné chyby v německém pravopise...
Na podzim 1911 Sabina odjíždí za Freudem do Vídně.
Jungovi věnuje alespoň své dítě duševní. Spis "Destrukce jako příčina vzniku".
Na začátku mu vzdává hold citátem z jeho díla Proměny a symboly libida: "Vášnivá touha (libido) má dvě strany; je silou jež vše přikrášluje a za jistých okolností i vše ničí."
Jungovi ji posílá s průvodním dopisem, kde o ní mluví jako o "jejich společném synáčkovi Siegfriedovi"
(Sabina, ač židovka, byla uchvácena árijskou Wágnerovskou bájí o Siegfriedovi a Brunhildě a představovala si, že počne s Jungem nového Siegfrieda... - na můj vkus tento aspekt potácení se mezi židovstvím a árijstvím autorka příliš zdůrazňuje a to i pak ve vztahu s židem Freudem. Mně se to moc nepozdává, takže ho vynechávám. Vím, že i ve filmu tahle národnostní otázka také řešena byla a i z jiné literatury vím, že Freud měl tenhle komplex, ale obcházím to z toho důvodu - kdo tohle je schopen posoudit nějak objektivně, s nadhledem? A navíc pro mé povídání je to irelevantní... I když taky jen částečně...
PS: Znám jednu dámu mého věku podobně uchvácenou Wágnerem a touhle germánskou mytologií. Je - eufemisticky řečeno - poněkud excentričtější a zůstala svobodná a bezdětná... má to prostě - krom mého češství i tyto subjektivní důvody... a zde bych spíše držel palec hebrejcům..
Samozřejmě i krom toho hlavního objektivního důvodu střetu árijství se židovstvím ve 40. letech. Ale k tomu se asi stejně při tomto povídání budu muset dostat. Protože to byla příčina Sabininy smrti...)
Jung se o této práci vyjádřil, že "je enormně podmíněna komplexy". Co si myslel skutečně, se už asi nedozvíme.
Freudovi napsal citát z Horatia: "Rybím ocasem končí to, co je nahoře ženou pěkných tvarů"
V té době (září 1911) se konal mezinárodní psychoanalytický kongres ve Výmaru. Jung oznámil, že se jím "prožene ženský prvek". Krom dalších žen (z nichž některé také prošly Burghölzi, jako ošetřovatelky) a Sabiny, Jung prvně veřejně představil svůj nový objev Toni Wolfovou: "ženu pozoruhodné inteligence a velkého daru vcítit se do filosoficko-náboženských otázek". Bylo to o to pikantnější, že kongresu se aktivně zúčastnila i Emma Jungová.
Jung znal Toni od r. 1909, kdy se v jejích 21 letech dostala do jeho péče. Z jejich následné spolupráce vznikla kniha "Proměny a symboly libida" - Ano, ta kniha, ze které citovala Sabina...
Toni se stala Jungovou spolupracovnicí a "hetérou" na dalších 40 let, až do její smrti. Emma tehdy rezignovala a její manžel si prostě domů přivedl milenku...
Sabina se na poslední chvíli z kongresu omluvila... - pro bolesti chodidel...
Protože Jung toto Sabinino somatizování znal už z Burghölzi, dopisem jí vyčetl, že chtěla do Výmaru přijet s určitým fantazijním přáním, které pak musela vytěsnit a tak se sama potrestala. Káral ji, že měla přesto přijet, protože "život žádá oběti a sebezapření"...
On sám prý už odstranil ze srdce všechnu hořkost, která v něm vůči Sabině dřímala s dřívějška...

Pozn: Jung se bránil tolik Sabině, aby vlastně souběžně s tim hupsnul do náruče jiné.... když pominu to, ze by nepřijatelné (dobově i morálně) mělo byt obojí, proč byla Sabina nepřijatelná a Tony byla najednou v pořádku? Proc? Jen protože Tony přistoupila na to byt jen "tou druhou"? Když se sama nazyvá Heterou...
Zkusím spekulativní odpověď: Se Sabinou si prožil všechno bolavé poprvé. Ona jakoby připravila - prošlápla v něm i pro jeho okolí cestičku pro Toni. To, o čem se Sabinou jenom snil a zmítal se v rozervaných ambivalentních pocitech, na to byl on i jeho okolí pro Toni právě díky Sabině už jakoby imunizováni, připraveni a to už se odvážil zrealizovat...
A proč byl Jung na Sabinu hnusný, proč ji ještě k tomu všemu obviňoval?
Zachraňoval si svou vlastní tvář sám před sebou. Snaha o externalizaci viny. Obvinění druhého. Racionalizace. Potřeba najít vnější příčiny svých dřívějších činů. A omluvit je jimi. Nic, co bychom neznali...
Syndrom krale Lavry - Ukázat druhému své vlastní oslí uši a pak ho za to popravit.
Ale přitom (jak píše Havlíček):

...tu řve basa, až všechno přehluší:
„Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!"

Král dal hned Červíčka s basou vyhodit,
bylo však již pozdě basu oběsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozneslo se v lid.

Co nyní celý svět věděl od basy,
nebylo nic platno skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny časy.

A po krátké době, když utich' povyk,
líbil se přec lidu dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právě dobře ke koruně sluší,
všechno může zvyk!

A tak takhle dneska koukáme na Junga...

Od r. 1911 pobývá Sabina ve Vídni - u Freuda. Protože ještě dřív, než s Jungem, rozešel se Freud s Adlerem a skupinou kolem něj. Tím byla Sabina, když se ocitla ve Vídni, jedinou ženou kolem Freuda. Freud se začal chovat dotčeně a dokonce do toho, že ho někteří opouštějí začal tahat svoje (a dalších - tedy i Sabinino) židovství.
Jednoduše řečeno, v jisté fázi, kdy ještě nebyl rozkol mezi Freudem a Jungem dokonán, se o Sabinu oba pánové přetahovali... ;-)
Samozřejmě (navenek) jen v odborně profesní rovině...
Pro Sabinu to byla nejplodnější léta. Splnily se ji všechny sny - až na jeden: "Kde je ten, jehož bych milovala a učinila šťastným jako žena a matka našich dětí?"
Přišel 1. červen 1912. V Sabinině deníku se objevil lakonický zápis:
"Provdána za dr. Paula Scheftela. Pokračování příště."
Paul byla také žid. Na rozdíl od Sabiny věřící, praktikující.
Na západě se necítil dobře a Sabina zas měla averzi vůči carskému Rusku. Paul se zanedlouho po svatbě vrátil domů a Sabina zůstala opět sama. S dcerkou Renatou (narozenou koncem roku 1913).
 Freud Sabinino rozhodnutí provdat se kvitoval:
"Milá paní doktorko, nyní jste ženou a to pro mě znamená, že jste ze své neurotické oddanosti Jungovi napůl vyléčena. Jinak byste se nerozhodla k svatbě. Zůstává druhá polovina."
Tou byla pro Freuda Sabinina obsesivní představa o zrození Spasitele se smíšeného spojení árijské a semitské rasy.
Mám pocit, že toto byla ale obsese i Freudova, (v absolutní hodnotě) nejméně tak silná jako ta Sabinina, jen s opačným znaménkem.
Jeden z mnoha dalších dopisů, jímž jí Freud rozmlouvá onoho Siegfrieda končí:
"Jsme a zůstaneme Židé. Ostatní nás budou vždy využívat a nikdy nás nepochopí ani nedocení."
V té době (přelom roku 1913 a 1914) Freud navštívil Junga v Curychu a vrátil se od něj z hrůzou. Pak už neměl pro něj jedinou příjemnou myšlenku. Jeho teorie byly špatné, charakter nepříjemný.
Jung v té době přestal přednášet a vydal se na svou "vnitřní pouť nočním mořem" (jednoduše byl psychicky mimo).
Sabina chovala. V Berlíně. Sama. A žila z ruky do huby.
28. června 1914 zaznělo sedm výstřelů v Sarajevu.
Sabina i s dítětem se vrátila do Curychu.
Matčin dopis následoval:
"Zrazuji, tě Sabino od setkání s J. Je to nutné? Je mi nemilé, že jste si k bydlení vybrali zrovna Curych."
(Nejsou mi úplně jasné důvody, zdálo by se, že nemohli zůstávat na území nepřítele - což byla jak Vídeň, tak Berlín, ale Sabinini bratři tam zůstali)
Sabinin manžel obdržel povolávací rozkaz a pokud by neuposlechl, přestal by být Rusem. Po dvou a půl letech podivného manželství na dálku se pár definitivně počátkem roku 1915 rozešel.
V Rostově kolovaly pověsti, podle kterých manželství nefungovalo, poněvadž manželka byla příliš chytrá!
Ve Švýcarsku se jednu dobu živila i chirurgií (a to horší časy ji teprve čekaly). Renatka byla křehonké dítě, stále nemocná, sužovaly ji noční záchvaty kašle, doprovázené zvracením. I když se bála tuberkulózy, Sabině neuniklo, že dcerka spíš somatizuje nějaké psychické příčiny (což mě napadlo, jen co jsem si přečetl o kašli).
Sabina v té době psala román (poznámka autorky životopisu: "který se čte, jak kronika deprese") i poezii.
S Jungem si vyměňovali dopisy i nadále, jak byli zvyklí. Sabina mu líčila své sny (nic optimistického), Jung své nové teorie - typologie extraverze a introverze, magické a mytologické otázky, svou "pouť nočním mořem", občas si namasíroval Ego (stylem: "... že jsem to vydržel, bylo jen otázkou brutální síly. Jiní tím byli zlomeni. Nietzsche, Höldrein a mnoho jiných..."), občas Sabině promlouval do nitra, občas (i před ní) klopýtl o vlastní antisemitismus, živený rozchodem s Freudem (nic co bychom neznali: "Kdo nám zabil Ježíška" a pod. Sabina byla svatá zlatá, že ho s tím neposlala rovnou někam a byla to s ním ochotna probírat a dělat mu oponentku - kousky dopisů na tato témata jsou také k dispozici).
Roztomilé je, jak se Jung z těch nejdůležitějších věcí, aby je vůbec zvládal napsat, se vykecává ve 3. osobě. Píše Sabině (!) :
"Láska S. k J. posledně trochu ozřejmila, co předtím jen matně tušil, a to osudově determinující moc nevědomí, která jej později přivedla k těm nejdůležitějším věcem. Vztah se musel sublimovat, jinak by přivodil odštěpení a šílenství (konkretizace nevědomí). Občas musíme být něčeho nehodni, abychom mohli vůbec žít. S pozdravem Vás oddaný dr. Jung"
Sabina si pečlivě zapisovala veškerá pozorování rozhovory i pokusy se svou dcerkou Renatou.
Na poválečném psychoanalytickém kongresu v Haagu (líbí se mi poznámka autorky: "na společné fotografii S. jediná z žen s krátkým účesem a módní vlnou" - prostě Postřižiny v psychoanalytické společnosti ;-) ) přednesla projev o "Vzniku a vývoji mluvené řeči".
Z mnohých Sabininých poznatků čerpala i Melanie Kleinová (také účastnice tohoto kongresu).
V této době začíná na poli psychoanalýzy výrazně fungovat i Freudova dcera Anna.
Ve své pozdější studii si S. všímá toho, proč leckdy děvčátka vyslovují přání být chlapci, zatímco hoši téměř nikdy nechtějí být děvčaty...
Jejími dalšími pracemi jsou (zaujaly mě podle názvu): "Pocit studu u dětí", "Vytěsněná orální erotika", ještě pozdější "Dětské kresby při otevřených a zavřených očích" (je jich na tato dětská - vývojová témata samozřejmě více. To čeká asi každou psycholožku, když se stane matkou... :-) )
Vymyslela pro děti hru s figurkami na odžití vytěsněných nenávistných a traumatických pocitů.
Počátkem 20. let pobývá v Ženevě, přednáší na univerzitě, řeší souvislosti psychoanalýzy a pedagogiky... no profesně to bylo velice plodné období.
Sabině je 36 let a setkává se s mladým Jeanem Piagetem.
"Vzácný badatel" - vyjadřuje se o něm. Přes věkový rozdíl (byl o 11 let mladší) v něm našla člověka, který sdílel téma její vědecké vášně, podněcoval ji a inspiroval, s nímž mohla diskutovat o tom, co jí v té době zajímalo nejvíce - vývoj dětského myšlení.

Btw 1: I Sabina měla svou stupnici dětských vývojových stádií (před Piagetem); i Sabina měla svou teorii vlivu kojení a přítomnosti či nepřítomnosti mateřského prsu na rozvoj dětské psychiky (před Melanií Kleinovou).
Btw 2: V této souvislosti je nemožné nevzpomenout opět Cimrmana. Ano, věda má takových - a skutečných - figur spoustu. Takových, které odvedly mraky práce a pak upadly v zapomnění... a o nichž jen matně tušíme jen proto, že díky jejich podpoře si udělali jiní jméno... :/
Jung... ne že by bez Sabiny (ale asi i Toni a konec konců i své ženy Emmy) nebyl, ale byl by nejspíš někým jiným...
Krásná poznámka autorky je (cituji přesně):
"Co se týkalo výkladů, bývala S. opatrná, vyčkávala, neříkala příliš mnoho, dávala si pozor, aby pacienta nepřepadla unáhlenými výklady. Tím se podstatně odlišovala od Melanie Kleinové, jež konfrontovala dokonce i své velmi malé dětské pacienty komplikovanými výklady jejich úzkostí a velmi rychle vytvářela přenosové interpretace. Zatímco se Kleinová domnívala, že úzkosti takto utlumí, vytýkali jí její analytičtí kolegové, že uvědomění si nevědomého obsahu může poškodit vývoj dítěte."
(Dnes je Melanie Kleinová často citovanou autorkou, ale kdo jste kdy viděli citáty z díla Sabiny Spilrein?)

Samozřejmě, disociace (rozštěp) je (sebe)obranný mechanismus. Někdy na tom dokonce závisí i přežití. Ty traumatické obsahy nejsou vytěsněny do nevědomí jen tak pro nic za nic. To je jako osvobozovat princeznu ze zakleté věže polibkem (nebo dokonce něčím víc), když jí ještě není ani patnáct... A pak jí poslat do světa: "teď žij venku, víš všechno, jsi dospělá". Ona je v té věži právě proto, že by nikde jinde nepřežila!
Tu Kleinovou si představuju jako první předvoj generace "žen s mečem" - Šiklových a Prekopových...
O Carol Gilliganove vi taky málokdo, a byla to Kohlbergova zena. Pracovala s nim a svoji teorii postavila na nedostatečném ztotozněni s tou jeho.

Sabina mladého Piageta uvedla v r. 1922 na 7. psychoanalytický kongres v Berlíně. Ztrémovaného a vyklepaného ho představila stárnoucímu Freudovi (byl to jeho poslední kongres), kouřícímu svá proslulá doutníková cigára a posadila ho rovnou vedle něj... :-)
Ve svých přednáškách se S. s Piagetem navzájem citovali.
Přesto však S. v Ženevě zůstávala outseiderem.
Otec jí nabízel, že by se mohl vrátit do Ruska. V Moskvě založili bolševici dětský výzkumný institut a Leninova (a Trockého) vláda psychoanalýze přeje a hledá specialisty.
Byly tu však dvě otázky. Pustí komunisti S. zas zpět na Západ, když jednou vkročí na sovětské území? A pak co se Sabininým manželem Paulem?
V r. 1922 zemřela její matka. V r. 1923 (9. rok odloučení) jí manžel píše dlouhý dopis, aby se rozhodla, zda budou spolu, nebo si řeknou jasné ne? Věděl, že ho ze Sovětského Svazu nepustí.
Sabina se rozhodla pro návrat.
Než odcestovala, sbalila své deníky, dopisy, doklady do hnědého kufru a dala jej do úschovy na Ženevském Psychologickém institutu, kde byl znovuobjeven r. 1977
Od září 1923 Sabina pracuje ve Státním psychoanalytickém institutu v Moskvě. Lenin (a Trockij) psychoanalýze celkem přejí. V SSSR po hladomorech z počátku 20. let funguje NEP (nová ekonomická politika - částečný návrat ke kapitalismu).
Sabina byla tehdy nejlépe vzdělanou psychoanalytičkou v Rusku. Pracovala ve všech důležitých výborech.
Avšak začaly se vyostřovat diskuze o vztahu freudismu a marxismu. A Trockij přestával být všemocný...
Na jaře 1924 Sabina opouští Moskvu a vrací se do Rostova.
V té době Sabinin manžel Paul se dal dohromady se svou pacientkou Olgou, která byla (z 1. sv. války) vdovou. Když se Sabina vracela do Rostova, byla Olga právě těhotná s Paulem. Aby se nepotkaly, odchází Olga do Krasnodaru, kde se rodí její dcera Nina.
Sabina, Paul a Renata jsou tedy zase pohromadě.
Soužití to nebylo ideální. Paul trpěl depresemi, hypochondrií, Sabina ztloustla.
Přesto se jim v červnu 1926 rodí druhé dítě - Eva (po babičce).
Lenin zemřel, Trockij (mimochodem také Žid) upadl v nemilost a koncem 20. let byl "jen" vyloučen ze strany a vyhoštěn ze země (nakonec byl stejně zavražděn v Mexiku r. 1940).
Psychoanalytický institut byl r. 1925 zrušen.
Na Rusko padl tíživý stín Stalinovy paranoii.
V psychologických kruzích měl slovo jen Pavlov a Bechtěrev (tehdy nazýváno "reflexologie" - dnes behaviorismus).
Sabininy studie dětského věku podložené mnoha pozorováními byly smeteny ze stolu a na své oprášení v podstatě čekají dodnes.
(Psychoanalýza pomocí dětských kreseb, kreslení naslepo, psychosomatická pozorování, raná fixace na rodiče, důsledky výchovy pro další život atd atd...)
Na 1. sovětském psychologickém kongresu r. 1930 byl odsouzen "freudismus" jako obzvláště reakcionářská teorie (pro zajímavost spolu s Einsteinovou teorií relativity, kvantovou teorií a fenomenologií... )
Zahraniční hosté tohoto kongresu byli šokováni. Sabina mlčela a odjela zpět do Rostova. Byla to její poslední cesta do Moskvy...
V r. 1933 byla psychoanalýza v SSSR výslovně zakázána.
Toho samého roku je jmenován v Německu říšským kancléřem Adolf Hitler, což znamenalo počátek vyhánění psychoanalytiků i ze střední Evropy.
Wilhem Reich je pod stálým policejním dozorem. (Kombinace Žid - komunista - psychoanalytik působila na nacisty jak rudý hadr na býka. Ten samý rok zdrhá do USA)
Goebbels organizuje na náměstích před univerzitami rituální pálení knih. Freudovy spisy si obzvláště vychutnává.
Freud to komentoval: „Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy“. (Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se mu málem nepodařilo utéct. To mu už ale zbývalo jen pár měsíců života.)
V té době se Jung údajně podruhé zachoval jako "sráč".
Antisemitskými projevy si zjednal v Říši respekt. Poté, co Kretschmer složil demonstrativně předsednictví německé společnosti pro psychiatrii, Jung ochotně převzal tento úřad.
(Později na svou obhajobu pronesl, že chtěl zachránit psychoterapii). V zakládacím prohlášení stojí i "potřebné" vyjádření bezvýhradné oddanosti Adolfu Hitlerovi.
V Rádiu Berlín se nechal představit coby "známý curyšský psycholog, jenž se svou konstruktivní naukou o duši postavil proti destruktivní psychoanalýze Sigmunda Freuda" a objasnil své představy o "opravdovém vůdci".
(Stále mu tedy strašil v hlavě sen o dokonalém Siegfriedovi, kterým svého času nakazil i Sabinu. Nečetl jsem zatím jeho Červenou knihu, kde toto údajně má být nejvýraznější).
V této souvislosti jsou jeho prohlášení a studie o "odlišnostech židovské a germánské psychologie" už jen třešinkou na dortu.
Naivně se radoval, že se jeho teoriím konečně dostalo oficielního uznání.
Předsednictvo curyšského psychologického klubu zavedlo kvótový systém, podle něhož Židé nesměli tvořit více než 10% členů a 25% hostů. Tato kvóta byla v tichosti zrušena až v r. 1950!
Jung po válce ušel stíhání, protože byl celou dobu a stále švýcarským občanem.
Předválečná korespondence západu s ruskými psychology se odehrávala stylem, že ze země, kde "zítra znamenalo včera" přicházely odpovědi typu: "V SSSR se nevyskytují neurózy, které činí starosti výlučně kapitalistickým zemím; psychoanalytik nemá v novém světě co pohledávat."
V té době Sabina pracovala už jen jako prostá učitelka na půl úvazku.
V r. 1934 NKVD zatkli bratra Isaaka, odsoudili ho z "kontrarevoluční propagandy" a "trockismu" na 5 let v gulagu. Otec Nikolaj byl také zatčen, dostal se však na svobodu, ale vrátil se jako zlomený a zahořklý muž.
V r. 1937 zemřel Paul přímo na ulici na selhání srdce.
Půl roku po jeho smrti se Sabina vydala do Krasnodaru za Olgou. Jedny z jejích prvních slov při seznámení byly: "Paul miloval jenom vás..."
Nový rok s jolkou oslavily v Krasnodaru všechny (vč. dcer) dohromady.
(Bratr Olgy byl v té době také v gulagu.)
Isaakova internace nestačila. Byl popraven zastřelením. Stejně tak i druhý bratr rok poté (1938).Otec zemřel žalem.
Sabina s Olgou se dohodly: pokud jednu z nich zatknou, druhá se ujme její dcery. (Sabina Niny, Olga Evy)
22. 6. 1941 napadlo Hitlerovo Německo Stalinovo Rusko.
Sabině bylo 55, Renatě 27 a Evě 15 let.
Prvně Rostov obsadili Němci v říjnu 1941. Ale Rusové je před zimou asi po měsíci vyhnali. Jenomže takovou kořist si Němci nedali ujít. Počkali si na jaro.
Co se dělo, už víme jen od Olžiny (a Paulovy) dcery Niny.
Sabina, která strávila polovinu života ve Švýcarsku a Německu, nemohla uvěřit tomu, co se děje. Nikdy však o tom nemluvila.
(Němci až do té doby byli považováni za nejkulturnější a nejinteligentnější národ Evropy.)
V Rostově tehdy žilo 50 tisíc židů. První čistku mezi nimi udělali v zimním intermezzu sami Rusové. NKVD popravili cca 800 osob podezřelých z kolaborace s Němci.
Jako podezřelé z Rostova deportovali i Armény - což byla ale pro ně záchrana. Přátelé této národnosti nabídli Sabině, že dostanou pryč její dcery - Renatu a Evu. Ty však chtěly zůstat s matkou v Rostově... až do konce...
Letní nacistická ofenzíva začala v dubnu 1942.
Olze s Ninou se podařilo utéct přes Kavkaz, podél Černého moře do Čečenska.
Koncem července 1942 byl Rostov dobyt.
V srpnu začaly čistky židovského obyvatelstva.
Bylo zmasakrováno 70 tisíc lidí.
Někde mezi nimi i Sabina s oběma dcerami...