MARTIN ŠOLE

Napadlo vás někdy, proč jsme se učili ve škole chemii, fyziku, botaniku, dějepravu...? Kolikrát v životě jste potřebovali -ný, -natý, -itý, -čitý, -ový, -istý, -ičelý...? Jestli v tom neděláte, už jste to z hlavy vyházeli, nebo přesněji pokud jste se to tehdy naučili poctivě, jako tuhle básničku o mocnostech, furt to tam zůstává (protože "co se v mládí naučíš... už v životě z hlavy nedostaneš") a vezmete si to s sebou do hrobu, aniž byste to jednou jedinkrát v životě prakticky využili a aniž byste si pamatovali další souvislosti a použití - tedy pokud nejste přímo chemiky. A pokud jste chemiky, máte na to nejspíš vejšku a tak nestačilo by, kdyby vás to naučili až tam a zbývajících 9 dětí z 10, které to v životě nevyužijí, s tím v jejich 13 letech neotravovali? 
Nebylo by lepší, kdyby v té době byly děti seznámeny například se základy práva, které bude potřebovat v dospělém životě 9 z 10, nebo možná všech deset? I ten Dežo, co dvakrát propadl, se v dospělosti setká přinejmenším s trestním zákoníkem a se zákonem o rodině a sociálních službách, ale s mocenstvím kysličníků nejspíš ne.
Další dva předměty, krom právního minima, které na základní škole bolavě chybí, jsou základy pedagogiky (psychologie, rodinné výchovy či něco podobného spojeného s výchovou) a ekonomie (finančnictví, management, hospodaření, podnikání, prostě vše spojené se správným používáním peněz) protože 9 z 10 dětí, či spíše všech deset z deseti bude mít v životě rodinu a vychovávat děti a bude muset nějak hospodařit s penězi. K tomu jim nepomůžou mocenství, co je pestík a co blizna, větný rozbor ani dějepisná data, či kvadratické rovnice. Ten vklad, co jim předají jejich rodiče, co se týče výchovy dětí a hospodaření penězi je mnohdy bolavě nedostatečný. A tak se chyby a nedostatky v těchto dvou pro život základních oborech předávají po rodinné linii z generace na generaci.
Proč se vlastně učíme všechno to, co se učíme a neučíme to, co v životě potřebujeme mnohem více a pak v dospělosti pracně doháníme? 
Skladba povinných vyučovacích předmětů byla stanovena v r. 1849 a od té doby se to neodvážil nikdo nijak zásadněji překopat. Což je docela s podivem, vzhledem k tomu kolik různých školských experimentů už tu od té doby bylo.

Proč se stále na základních školách učí převážně závěry exaktních věd, i když většina z nich nebude většinou žáků nikdy prakticky použita?
Je to bezpečné.
Naproti tomu učit závěry věd společenských, které nikdy nejsou definitivní a stále se mění, je vlastně strašně nebezpečné.
Jak občas slýchám: "Chemie a fyzika je alespoň věda... Na rozdíl od ekonomie, nebo, nedej bože, práva a sociologie".
Tedy nalejme dětem do hlavy informace, o nichž máme jakous takous jistotu, že i na sklonku jejich života budou platit. Co na tom, že v jeho průběhu je nikdy nepoužijí. Ale alespoň o nějakou jistotu v tomto tekutém flexibilním světě se budou moci opřít... -ný, -natý, -itý...
A je to bezpečné v tom, že po letech si ta děcka neřeknou: "Co nás to v té škole učili? Vždyť už to dávno neplatí!" Pestík a blizna jsou jedny z mála jistot a zdrojů stability které v tomto světě ještě máme...
A to se bavíme jen o tom, že je potřeba dětem nalít do hlavy nějaké terabajty informací. Kde je nějaká výchova ke kreativitě, schopnosti tvořivého myšlení, schopnosti vychovávat, být příkladem, vést, schopnosti dialogu, kooperace, seberozvoje...?

Pravdou je (abych nebyl nespravedlivý na školu), že mnohé už by se mělo předávat v rodině. To, co se člověk naučí ve škole, by nemělo být nic proti tomu, co ho naučí doma a jinde. Úloha rodičů by nemusela být ani tak ve vědění (vlastnění informací), ale ve schopnostech vychovávat (předávat praktické schopnosti a dovednosti potřebné pro život, zvlášť ten partnerský a rodinný). Bohužel jejich NEschopnost vychovávat se předává z generace na generaci, protože nikdo z venčí jim to nenabourá, neřekne, tohle děláte blbě, tohle neděláte vůbec, ale dělat byste měli, tohle už nikdy nedělejte. Takže v mnohých dnešních rodinách lze stále vystopovat vztahy a výchovné metody (a tedy zátěže), které odpovídají venkovskému selskému patriarchátu 19. století.
Jde o to, aby někdo takovýmto rodinným generačním liniím řekl: "tudy ne, přátelé, tudy (UŽ) cesta nevede."
Ale to lze nejvíc změnit jinou výchovou dětí. Výchovou ke správné výchově. Když ji nepředají rodiče, bohužel nezbývá než předání zvenčí - školou a společností.
Je pochopitelné, že to půjde velice, převelice pomalu. Protože "jen od starého vola se mladý orat učí", "aká matka taká Katka" a "takhle se to dycky dělalo, tak proč to dělat jinak?".
Vzdělání je jen nabídka možnosti - a na každém záleží jestli a co z ní přijme. Takže jde jen o to, aby tu možnost měl. Aby viděl, že to jde i jinak.
Aby pochopil, že je dobré ale i krásné "vědět". Problém je, že mnohým z nás to dochází velice pozdě a některým vůbec. Předat "lásku k vědění" je jedna z nejtěžších (a zároveň nejzásadnějších) pedagogických úloh.

Čtu jinde:
"dle mého je mnohem důležitější, aby žáci více než tušili, jak funguje demokracie, jaká mají práva a jak se jich domáhat, umět třídit, co je v životě důležité a co ne. Ona žárovka bude svítit a Temelín produkovat elektrickou energii i když běžný spotřebitel nebude tušit, jak se to stalo. Ale demokracie a svoboda tu navždy být opravdu nemusí. A záleží ze značné části na tom, jací budeme my občané."
A s tím, bohužel, musím souhlasit.
Na to, abychom z člověka udělali spotřebitele, opravdu nemusí vědět, jak funguje jaderná elektrárna. Stačí když bude mít prachy, aby měl čím spotřebovaný proud zaplatit.
Ale na to, abychom z člověka udělali občana s volebním právem, který demokraticky spolurozhoduje o osudu a dalším směřování státu, rozhodně nestačí, aby se mu líbila nebo nelíbila kravata ministerského předsedy.
V běžné škole (která je stále toho c.k. typu), je totiž problém, jakmile přijde řeč na nějaká vágní témata, u kterých nelze strikně říct: "je to tak a tak (to je pestík a tohle blizna), ale začne to být otázka osobních názorů, ať už vyučujícího, nebo i žáka, raději se od toho uteče, protože to nelze vměstnat do "objektivních - neosobních" osnov. A dokonce mnozí rodiče by projevili nelibost, kdyby zjistili, že jejich dítko se ve škole zabývá tématy, která nejdou jen tak nabiflovat, ale musí se nad nimi přemýšlet a (nedejbože!) zaujmout i nějaký osobní - subjektivní postoj. A co hůř: dokonce se naučit přijmout postoj někoho druhého, který může být diametrálně odlišný.
A o to přeci c.k. výchovný systém nestojí, aby tu byl někdo se svými odlišnými názory.