ONE DIRECTION FAN FICTION

NIALLŮV POHLED

Od toho večera uběhly skoro tři týdny a já pořád Zayna nenašel. Hledal jsem po celém městě, byl jsem v ulicích a na místech kde jsem v životě nebyl. Ale nikde nebyl. Ani on, ani Louis. Začínal jsem propadat beznaději.

"Pořád jsi ho nenašel?" dal mi Liam soucitně ruku na rameno.

"Ne," vydechl jsem. "Nevím kam ještě jít."

"Musí se někde objevit, uvidíš," snažil se znít povzbudivě.

"S matkou jsem od toho dne nemluvil, nevím jestli jí to můžu odpustit," řekl jsem.

"Nialle, je... tu někdo kdo by si s tebou rád promluvil," řekl najednou.

Když jsem se podíval směrem ke dveřím, viděl jsem tam Harryho.

"Co tady děláš?" zeptal jsem se tiše.

"Můžeme si promluvit? Prosím?" podíval se na mě.

"Fajn," vydechl jsem a Liam pak s lehkým úsměvem odešel.

"Takže co chceš," řekl jsem když jsme si sedli. Ještě pořád jsem na něj byl naštvaný.

"Přišel jsem se ti omluvit, za to co jsem způsobil. Vážně jsem to takhle nechtěl, věř mi prosím," řekl.

"Nevím jestli ti v tomto můžu věřit," složil jsem si ruce na prsou.

Harry sklopil zrak. "Vím že jsem udělal chybu a opravdu toho lituju. Ale bylo to proto že jsem tě tak moc miloval, že jsem byl úplně zaslepený a choval jsem se jako idiot. Teď už to vím. Ale přísahám ti že chci jenom abys byl šťastný, ikdyž ne se mnou."
"Vážím si toho co říkáš ale to mi nepomůže najít Zayna," řekl jsem

"Já vím," pokývl. "Mrzí mě to. Opravdu. To díky němu jsem naživu."
"Harry," nadechl jsem se zhluboka, když v tom mi zazvonil mobil.

"Halo?" řekl jsem.

"Lásko?" ozval se známý hlas. Byl to Zayn.

"Zayne? Bože můj, kde jsi?" vyskočil jsem na nohy.

"V nemocnici," řekl zesláble. "Louis... on skolaboval a je na tom dost špatně. Nevím jestli to vůbec přežije. J-já myslím že umírá."

"V jaké jste nemocnici?" zeptal jsem se ho rychle. Když mi nadiktoval adresu, na nic jsem už nečekal a vyběhl jsem dole ke svému autu.

ZAYNŮV POHLED

Seděl jsem na židli v čekárně a slzami v očích jsem zíral do země. Louis na tom bylo pravdu špatně a za chvíli jsem měl zase vidět mého Nialla.

"Zayne," uslyšel jsem jeho hlas.

"Nialle," začal jsem brečet a on ke mě přiběhl.

"Lásko moje," objal mě pevně.

"Tak strašně jsi mi chyběl," brečel jsem dál.

"Ty mě taky. Pane bože, nevěřím že jsem zase s tebou," řekl.

"Miluju tě," řekl jsem a dlouze jsem ho políbil.

"Já tě taky miluju," dal si mou hlavu do dlaní. "Jak je na tom Louis?"

"To nevím," řekl jsem. "Doktor říkal že jeho stav je vážný, a šance jsou padesátiprocentní, ale to bylo před hodinou, nikdo mi nechce říct co se přesně děje.," řekl jsem.

"Dobře, počkej tady ano?" políbil mě ještě. "Pokusím se zjistit víc."

Já jenom kývl a sedl jsem si zpátky na židli.

Když se o chvíli později vrátil, měl na tváři drobný úsměv.

"Co ... co se děje?" zeptal jsem se ho.

"Jeho stav se lepší," řekl povzbudivě. "Prý je mimo ohrožení života."

"Vážně?" objal jsem ho s úsměvem. "Můžu ho vidět?"
"Ještě ne, ale až budeme moct, hned za ním půjdeme ano?" pohladil mě po tváři.
"Lásko," políbil jsem jeho ruku. "Ani nevíš jak moc tě miluju."
"Proč jsi odešel? Vím co ti moje matka řekla, ale jak jsi mě mohl tak opustit?" zeptal se.

"Nějak to na mě dolehlo, j-já věděl jsem že pro tebe nejsem dost dobrý a že ti jenom ničím život," cítil jsem jak se mi chce zase brečet.

"Zayne," vzal si mou tvář něžně do dlaní. "Poslouchej mě dobře. Ty jsi pro mě víc než jen dobrý, a můj život vůbec neničíš, právě naopak. Od toho dne co jsem tě tam našel tam na zemi, a co jsem ti daroval krev aby jsi mohl dál žít, jsme začali patřit k sobě. Dal jsem mému životu nový smysl a je mi úplně ukradené co si myslí ostatní. Záleží mi jenom na tobě a na tom aby jsme byli spolu, jsi moje všechno," políbil mě. "Jsi moje všechno."

"N-ni..." nemohl jsem ani nic říct jenom jsem ho pevně objal. "Miluju tě."

"Já tě miluju ještě víc," řekl jemně.

"To není možné," řekl jsem. Myslel jsem to vážně.

"Hlavně už mě nikdy neopouštěj," slyšel jsem v jeho hlase úsměv.

"Už nikdy," řekl jsem. "Nikdy."

NIALLŮV POHLED

"Jak se máš?" podíval jsem se na Louiho když jsem za ním se Zaynem přišli do pokoje.

"Nialle?" svraštil zmateně obočí. "Nemám halucinace?"

"Ne," zasmál jsem se lehce.

"Takže jste zase spolu," usmál se jemně.

"Jo," stiskl jsem pevně Zaynovu ruku. "A ty budeš v pořádku."

"Co se... co se vlastně stalo?" zeptal se .

"Doktor říkal že nedostatek léků skombinované s nedostačným spánkem vedly k tvému stavu, ale už ho dostaly zase pod kontrolu," řekl jsem.

"Takže neumírám?" zeptal se.

"Ne, budeš tady ještě dlouho," usmál jsem se.

"Měl jsem o tebe velký strach," řekl Zayn a opatrně mě objal.

"Neboj se, mě se jenom tak lehce nezbavíš. Když mě ta zkurvená nemoc doteď nezabila, tak mě jenom tak nedostane."

"Až se dáš do kupy, vrátíš se k nám," řekl jsem.

"Nechci vám už být naobtíž," řekl.

"Ani nezačínej," řekl jsem rázně. "Vrátíš se s námi.

"Dobře," zasmál se lehce. "Děkuju, vážně jsi přítel."

"To nic," pousmál jsem se a Zayn mě pak dlouze políbil.

"Miluju tě," řekl jemně.

"Taky tě miluju," dal jsem ruce okolo jeho krku.

"Tohle si můžete nechat na doma," řekl Louis a já se Zaynem jsme se smíchem oddělily naše rty.