ONE DIRECTION FAN FICTION

Od naší první návštěvy mámy uběhl měsíc. Za tu dobu se v podstatě nic nestalo, teda až na to že Niall oslavil narozeniny. Se Zaynem jsem stále stejně šťastná a snažím se s ním být co nejvíc, třikrát jsme byli i navštívit mámu. Zdálo se mi že je mnohem klidnější a to uklidnovalo i mě. Stále jsem ještě nepokročila s pátráním, ale nevěděla jsem co mám dělat. Klukům jsem věřila, teda až na Harryho. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Nic. Jednoduše nic, naprosto nic.

Se Zaynem jsem byla už přes dva měsíce, a den ode dne jsme si byli bližší, a cítila jsem že každým dnem ho víc a víc miluju. Jeden víkend šli kluci na večírek, a tak zůstal dům jenom nám dvoum. Rozhodla jsem se že to využiju a dnes prožijeme se Zaynem krásnou noc. Byla jsem ještě panna, měla jsem jenom dva kluky, a ani s jedním jsem se nedostala dál než k líbání. Byla jsem teda dost nervozní, ale byla jsem odhodlaná to udělat. Když už si smím vybrat komu se mám poprvé oddat, vybírám si Zayna. Mou lásku.

"Jsi si jistá, že to chceš?" řekl mi Zayn jemně mezi polibky.

"Jsem si jistá," políbila jsem ho a pohladila po tváři. Vzal mou ruku a propletl naše prsty. Líbali jsme se pomalu, ale vnímala jsem každý jeho pohyb, jeho tlukot srdce, cítila jsem jak mi druhou rukou přejíždí po zádech a pomalu se přesouvá k mému krku, kde začíná být skutečně vášnivý. Hned jak se jeho rty dotkly mé kůže, naskočila mi husí kůže a zrychlil se mi puls. Přejela jsem mu po vlasech, a chtěla jsem aby se to konečně stalo. Když skončil s mým krkem, sundala jsem si tričko, a Zayn na mě zůstal užasle hledět. Ne s nadržeností, ale s láskou. Vzal mě jemně za bradu a dal mi ještě jeden polibek, než si začal sundávat tričko. Přejela jsem rukou po jeho potetované hrudi, a hned na to mě pomalu uložil do postele a vyhoupl se na mě. Líbal mě od krku až k mé hrudi, a následně podbříšku. Rukama zacházel i k mým kalhotům, které po mém kývnutí vyslékl. Začal mě líbat po stehnech, ale brzo se vrátil k mým rtům, a poté mi sundal podprsenku. Musím přiznat že na pár sekund jsem zaváhala ale když jsem se podívala do Zaynových očí, věděla jsem že to chci udělat. Hned jak to udělal zhluboka se nadechl a nechal mě abych mu sundala kalhoty. Sundal mi moje kalhotky a přejel rukou po mém citlivém místě. Zasténala jsem. Opatrně po něm přejížděl jazykem, ale když uslyšel moje vzdechy a šeptání jeho jména, zrychlil. Netrvalo dlouho a prohnula jsem se v zádech při vykřiknutí jeho jména. Jemně se usmál a sundal si boxerky které odhodil neznámo kam.

"Jestli to nechceš, nemusíme-," řekl Zayn, ale já mu dala ruku přes pusu.

"Ale já to chci," řekla jsem rozhodně a vyhoupla jsem se na něj abych mu oplatila jeho laskavost. Ještě nikdy jsem to nedělala, ale to jsem mu říkat nemínila. Nechávala jsem mu lehké polibky po celé hrudi i krku, což vyvolávalo jeho zrychlený tep a vzdechy. Pomalu jsem se přesouvala k jeho boxerkám, které jsem mu mírně třesoucíma rukama sundala. Viděla jsem jeho pohled plný chtíče a vrzrušení. Přejela jsem po jeho chloubě, a odezvou mi bylo slastné zasyčení. Přejížděla jsem po něm pomalu, ale věděla jsem že bych měla zrychlit, atak jsem přidala na tempu. Když jsem slyšela jak přidušeně opakuje moje jméno, věděla jsem že už brzo bude. Nepřemýšlela jsem dlouho a dala jsem si ho do pusy. Do několika vteřin se mi do ní udělal. Potom mě opatrně povalil pod sebe a zašeptal miluju tě. Ještě než do mě vnikl se na mě ještě jednou podíval aby se ujistil že to opravdu chci. S úsměvem jsem kývla a on do mě pomalu vnikl. V první chvíli to byla hrozná bolest, ale hned jak jsem ucítila jeho jemné ruce jak otírají slzu, která mi stékala po tváři, a jeho lehký polibek, už jsem nevnímala bolest, jen jeho. Začal pomaloučku a jemně, ale když viděl že jsem si to konečně začala vychutnávat a začala jsem sténat jeho jméno, přidal na tempu. Zaryla jsem nehty do jeho zad, a on stále zrychloval. Netrvalo dlouho a oba jsme vykřikli jméno toho druhého. Svalil se vedle mě a já si lehla na jeho hrud'.

"Miluju tě," políbila jsem ho na tvář.

"Já tě miluju víc. Jsi to nejdůležitější co mám," řekl zatímco mě objal a políbil mě do vlasů.

"Slib mi něco," řekla jsem tiše.

"Co jen chceš," usmál se na mě.

"Slib mi že vždy zůstaneš při mě, že si budeme naprosto důvěřovat, podporovat se, že-" nedořekla jsem to protože mě přerušil Zaynův polibek.

"Už nic neříkej. Slibuju ti to. A ještě víc. Slibuju že pro tebe udělám všechno, že se budu snažit aby jsi byla št'astná, a abys nelitovala že jsi si vybrala právě mě," podíval se mi do očí s veškerou láskou, a zároveň smutkem, nebo se mi to možná jen zdálo.

"Děkuju," políbila jsem ho a dala jsem si hlavu zpátky na jeho hrud'. Přykril nás a hladil mě po vlasech, díky čemuž jsem po chvilce sladce usnula.

 CHAPTER 14

 Týden po první noci strávené se Zaynem probíhal úžasně. Každou noc jsem usínala v jeho náručí, a každé ráno mě políbil do vlasů a zašeptal Dobré ráno. Přes den jsme se starali o dům, a navíc, přesvědčila jsem Zayna a ostatní aby co nejdřív konečně začaly pracovat ve firmě. Louis mi nabídl že bych tam taky mohla pracovat, ale já mu nedala jasnou odpoved. Nechtěla jsem ho pořád tak zneužívat. Navíc, za pár měsíců jsem měla nastoupit do jiné firmy. Večery jsme trávili s klukama, většinou u televize, a většinou bez Harryho, zacož jsem byla ráda. Upřímně, byla jsem vážně št'astná, až do toho večera. Až do toho telefonátu...

"Ano," zvedla jsem mobil, který zazvonil přesně v 21:00.

"Jste slečna Jade Thirwallová?" ozval se neznámý hlas.

"Ano jsem," odpověděla jsem neznámému muži.

"Tady policista Eric Flenders. Musím vám oznámit velmi zlou zprávu," zhluboka se nadechl.

Ve mě se v tu chvíli něco pohlo. Přiznávám že už pár hodin předtím jsem měla nepříjemný pocit.

"Vaše matka...Andrea Thirwallová měla těžkou autohavárii," řekl policista.

"Cože? Panebože. Co je s ní?" začala jsem panikařit, a zmocnil se mě hrozný strach.

"Je mi to moc líto. Vaše matka...zemřela."

"Co? To nemůže být pravda! Ne!" začala jsem ječet a plakat zároveň.

"Je mi to moc líto slečno," řekl s lítostí v hlase policajt.

Já upustila mobil a zhroutila jsem se na podlahu u postele. Začala jsem nekontrolovatelně brečet. Ječela jsem a měla jsem pocit že se udusím vlastními slzami. Cítila jsem se tak příšerně. Mísila se ve mě bolest, zmatek, bezmocnost... Cítila jsem v hrudi nesnesitelnou, bodavou bolest, jakoby by mi do něj někdo vrazil dýku. Pořád jsem si opakovala že to nemůže být pravda. Máma nemůže být pravda, nemůže. Nevěděla jsem co mám dělat. Nikdo v domě nebyl, všichni šli do firmy zjistit jak to tam vlastně chodí, aby tam později mohli nastoupit.

Po tom co jsem hodinu jenom brečela, jsem vzala z podlahy telefon a zavolala jsem Zaynovi. Ani ne po deseti sekundách se ozval jeho hlas.

"Lásko?"

Já neodpověděla, jen jsem opět začala nekontrolovatelně brečet.

"Lásko co ti je?" řekl vystrašeně Zayn.

"Moje máma... bože můj," řekla jsem mezi vzlyky.

"Lásko neboj se, hned jsem tam." řekl rychle Zayn a já hned nato zavěsila.

O několik minut později jsem slyšela bouchnutí dveří. Seděla jsem na zemi, u rohu postele, a po tvářích mi stále stékaly slzy, které jsem se ani nesnažila utírat.

Najednou se ve dveřích objevil Zayn a hned jak mě uviděl přiběhl ke mě, a chytil mě za ruku.

"Zlatíčko co se stalo?" otíral mi slzy z tváře.

"Moje máma... měla nehodu...a...a...umřela," propukla jsem v ještě větší pláč a Zayn mě ve vteřině obejmul. Plakala jsem mu do hrudě, zatímco on mě konějšil a šeptal mi že to bude v pořádku. Při jeho slovech jsem poznala, že i on začal plakat. Seděli jsme tam opravdu dlouho. Připadalo mi to jako věčnost...

ZAYNŮV POHLED

Když se mi ji podařilo alespoň trochu uklidnit jeli jsme spolu s Liamem na policejní stanici aby jsme zjistili co se přesně stalo. Máma prý havarovala na dálnici kolem 19:00, byla převezena do nemocnice, ale jejím zraněním brzo podlehla. Nebyla to ničí vina, byla to prostě nehoda. Tragická nehoda.

Po tom co jsme přijeli z policie dal jsem Jade ještě prášky na uklidnění, aby se alespoň trochu vyspala protože jsem nesnesl vidět jí trpět. Naštěstí zabraly a po nějaké době usnula. Držel jsem ji v náručí a dával polibky do vlasů zatímco jsem přemýšlel o tom se stalo. Muselo to pro ní být příšerné, nepředstavitelné. Když byla malá, umřel jí otec, před rokem jí zemřela sestra, a ted' i máma. Neměla skoro nikoho, teda až na mě. V tu chvíli jsem se rozhodl že ji budu chránit za každou cenu. Že nedovolím aby jí ještě někdo ublížil. Vím, že bych jí měl říct celou pravdu, ale bál jsem se jak to vezme, a byl jsem si téměř jistý že mi neodpustí. A vůbec bych se jí nedivil. Nakonec jsem taky usnul ale po chvíli mě probudil Jadin křik.

"Co? Co se děje," vyhrl jsem ze sebe.

"Moje máma... Prosím, řekni že to není pravda. Prosím," schoulila se ke mě a opět začala brečet. Tentokrát jsem se rozhodl nechat ji vybrečet, at' vybrečí co nejvíc své bolesti. Držel jsem ji ještě pevněji, a houpal ji ze strany na stranu, až dokud únavou, nebo spíš vyčerpáním neusnula. Nemohl jsem si pomoct, a z očí mi steklo několik slz. Kvůli tomu že jsem nenáviděl vidět Jade trpět, protože jsem měl její matku rád a bylo mi hrozně že zemřela, a i díky tomu že před ní stále tajím něco, kvůli čemu mě začne nenávidět...

CHAPTER 15

 Od máminy smrti uběhly dva dny a dnes měla mít pohřeb. Nemohla jsem ani pořádně spát, většinu času už jsem ani neplakala, jen jsem civěla do zdi, a nechala Zayna ať mě objímá a hladí po vlasech. Nebyla jsem si vůbec jistá jestli pohřeb zvládnu. Hned jak uvidím její rakev, jak se začne smuteční řeč... Nevím jestli to vydržím. Nemám už v podstatě nikoho. Táta umřel když jsem bylá malá, umřela mi sestra, a ted' i máma. Nemám skoro žádné příbuzné, oba mí rodiče byli jedináčci, mám už jenom prarodiče kteří už 15 let žili v Austrálii, a upřímně, ani nejsme v kontaktu. Přátel taky moc nemám, mám nejlepší kamarádku Jesy, kterou na pohřbu uvidím po dlouhé době, pár dalším kamarádů, kluky, a samozřejmě Zayna. Mou lásku. V tuto chvíli je Zayn pro mě ten nejdůležitější člověk, a kdybych ztratila i jeho, určtiě bych to nezvládla. To už bych jen tak nepřekonala.

Pohřeb se konal v 1 hodinu odpoledne, ale já vstala už v 7 ráno. Oblékla jsem si černé šaty, dala vlasy do culíku, udělala jsem v domě co bylo třeba, ikdyž kluci mi pořád opakovali at' to nedělám, ale já musela. Alespoň na chvíli se něčím zaměstnat. Ale dlouho mi to nevydrželo. Když jsem se chystala umýt nádobí, najednou mi spadla sklenice a zhroutila jsem se na zem. Zase to na mě celé dolehlo. Zase jsem si uvědomila že za pár hodin pochovám svou matku. Zvuk přivolal Zayna, který ke mě rychle přiběhl, pomalu mě zvedl, a bez jediného slova mě objal. Já jenom zase plakala do jeho hrudě, a on mě zase hladil po vlasech.

Na pohřbu se nezůčastnilo moc lidí. Jen pár máminých přátel a spolupracovníků. Jistým způsobem jsem byla ráda. Chtěla jsem se s mámou rozloučit v klidu, obklopená mými nejbližšími. Seděla jsem vedle Zayna, který mě držel za ruku, a já se snažila zadžet alespon nějaké slzy, které ale prostě nešlo zastavit. Pevně jsem tlačila na Zaynovu ruku, až jsem se chvilku lekla abych mu nějak neublížila. Na pravé straně seděla Jesy, a měla jsem blízko i Liama, který se stal mým nejlepším kamarádem. Samozřejmě jsem byla ráda že jsou tam i Niall a Louis, Harry tam byl taky, ale upřímně, radši bych byla kdyby tam nebyl. Nejen že jsem ho neměla ráda, ale běželo mi hlavou jak máma při jeho fotce znervozněla. Když se spouštěla mámina rakev, nebyla jsem schopná ničeho, ani křiku, ani slz, byla jsem jakoby naprosto chladná. Jakoby jsem se s tím v tu chvíli smířila, ale zároveň se ve mě jenom ještě víc zakořenila strašná bolest. Hodila jsem na její rakev růži, a sledovala jak se rakev spouší dolů. Jen sem tam stála.

Po pohřbu mě kluci odvezli do domu, kde jsem pozvala i Jesy, aby byla ještě chvíli se mnou. Sedli jsme si do obýváku, seděla jsem v Zaynově náručí, vedle mě seděla Jesy, která se mi snažila připomenout krásné vzpomínky s mámou a sestrou, což ve mě vyvolalo dvojí pocity: štěstí a nesnesitelnou prázdnotu a smutek. Večer odjela a já šla spát. No, přesněji jsem si šla lehnout. Zayn zhasl, objal mě, a já jen s otevřenýma očima stále zírala do tmy. Nebyla jsem schopná jediného slova, ani jediné slzy. Jen jsem zírala před sebe s příšerným pocitem bezmoci, který mě ničil...