Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trichotomismus (člověk=duch+duše+tělo) je Apollinarův blud odsouzený roku 381

Rahner, Teologický slovník 1988-1996: TRICHOTOMISMUS je falešné učení, jež se však v duchovních dějinách Západu stále znovu vynořuje: podle něj je člověk ve své bytostné podstatě složen ze tří skutečností: těla, duše a ducha, které jsou navzájem rozdílné v reálném rozlišování. Toto (církevním úřadem odmítnuté: DS 301n, 502, 657, 900n, 1440, 2826) učení - často neúmyslně - příliš odděluje lidského ducha (tedy osobu, duchovní svobodnou historii) od jeho tělesné skutečnosti materiální. Dějiny této skutečnosti pak nedokáže chápat jako skutečné dějiny ducha a tak porozumět vykoupení uskutečněnému v lidském těle. Duch se tak stává odpůrcem duše a nachází se v esenciálním (nejen dějinně existenciálním), tedy v nesmiřitelném rozporu s dějinami země a těla (viz duše, forma, duch). V interpretaci Písma rozumí trichotomismus pod "duchem" jen určitý, duchovně personální aspekt duše, čili nadpřirozenou milost člověka, Ducha svatého, který není substanciální součástí člověka, ale spásou darovanou od Boha.

DS = Enchiridion symbolorum, plným názvem Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum (latinsky Příručka vyznání víry, definic a prohlášení ohledně věcí víry a mravů) je nejběžněji užívaná neoficiální sbírka církevních dokumentů, poprvé publikována Heinrichem Denzingerem v roce 1854 a od té doby mnohokrát doplněná a publikovaná. V teologické literatuře se lze setkat i s označením podle jména editorů: sbírka je tedy označovaná též jako Denzinger, Denzinger–Schönmetzer či Denzinger–Hünnermann či zkratkami Dz, DS či DH.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Enchiridion_symbolorum

on-line at University of Toronto: https://archive.org/details/enchiridionsymbo00denz

 

Jeruzalémská bible 1973-2009: 1. list Soluňanům/Tesalonickým, 5:23

Ať sám Bůh pokoje vás plně posvětí a ať celá vaše bytost, duch, duše i těloh, se bez úhony uchová k příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

h) [5 23] Toto trojčlenné rozdělení člověka je u Pavla, jenž ostatně nemá nijak soustavnou a dokonale logicky skloubenou "antropologii", zcela ojedinělé. Vedle těla, Řím 7 24+, a duše, 1 Kor 15 44+, se zde, jak vidíme, objevuje duch, který může být buď božským zdrojem nového života v Kristu, Řím 5 5+, anebo spíš nejvyšší stránkou člověka, která je sama otevřená vlivu Ducha, Řím 1 9+. Důraz se klade na celkové účinky Božího posvěcujícího působení, 3 13; 4 3+, na účinek Boží věrnosti.

 

česká Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Apollinarismus

Apollinarismus či apollinarianismus představuje jednu z christologických teorií 4. století představovanou Apollinariem z Laodiceje, jenž tvrdil, že Ježíš Kristus měl lidské tělo a zároveň božskou mysl.

Tuto teorii zastávali jak přívrženci nikajské strany tak ariáni. Apollinaris vycházel z platónské trichotomie, která dělí člověka na tělo, duši a ducha, a učil, že v Ježíši byl lidský duch nahrazen božským Logem, 2. osobou Trojice.

Tento názor odporoval východnímu pojetí, že „to, co Kristus nepřijal, neposvětil“. Nepřijal-li tedy lidského ducha, nemohla Kristova smrt na kříži posvětit a spasit ducha člověka.

Proti této nauce se postavila již alexandrijská synoda roku 362, aniž by jmenovala Apollinaria jako jejího autora. Roku 373 odmítli egyptští biskupové, které poslal císař Valentinianus do exilu, společenství s Apollinariem. Roku 377 nauku odsoudil papež Damasus I. a též První konstantinopolský koncil roku 381 jej prohlásil za herezi neslučitelnou s křesťanskou vírou. Ježíš Kristus podle křesťanské víry je plně člověkem a plně Bohem, tj. není ani poločlověk, ani polobůh.

 

z diplomové práce (katolický pohled): https://theses.cz/id/9qjddn/diplomovaprace.txt

Klement byl zastáncem tzv. trichotomismu – učení, které vyznává tři lidské mohutnosti – duši, ducha a tělo. Z dnešního pohledu se nevyhneme názoru, že šlo v podstatě o herezi. Podle mého názoru se Klement vyhnul elitářství a sektářství z jednoho důležitého důvodu: stále spolupracoval se všeobecnou církví a nesnažil se vytvořit úzký okruh zasvěcenců,
ostrůvku vyvolených, jak tomu bylo např. v sektě esejců u Mrtvého moře...

 

článek na GRANO SALIS: http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=10633

Existuje charismatické učení? II. Kristus zemřel duchovně

Extrémní trichotomismus antropologie hnutí Víry, striktně člověka dělí na tři složky – duch, duše, tělo – a ducha staví nejvýš. V důsledku toho musí být za každou lidskou složku – ducha, duši, tělo – zaplaceno zvlášť. Tedy duchovní, duševní a tělesnou obětí (smrtí) Ježíše Krista (14). Samotná duchovní smrt je chápána jako ďábelská přirozenost, kterou Pán na kříži přijal (9), a poté byl ďábly posednut, odvlečen do pekel a mučen (8), (10), (13), (18). Ke konci tří dnů byl v pekelné jámě Bohem znovuzrozen (duchovně vzkříšen), rozšlápl satanu hlavu, spoutal jej a odvedl v triumfálním průvodu před svého Otce v nebesích (15), (16), (17).
Bible však říká jednoznačně, že Kristus odsoudil hřích na svém těle (1Pt 2,23–24 srv. Ř 8,3). NZ opakovaně zdůrazňuje, že naše spasení (vykoupení) se stalo skrze kříž, tělo a vylití krve (Mt 26,28; Žd 10,20; Ko 1,20; 2,14). Na kříži bylo vše dokonáno (J 19,30) a Ježíš poroučí svého ducha do rukou Otce (L 23,43–46). Zločinci na kříži slibuje, že ještě téhož dne ním bude v ráji (L 23,43).
Zpráva o Kristově duchovní smrti je nejprůhlednější herezí...

 

z diplomové práce (protestantský pohled): https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/10706/popovsk%C3%BD_2009_dp.pdf?sequence=1

A křesťanství v antropologii lidské osobnosti pokračuje takto: Člověk byl stvořen jako trojjediný – s duchem, duší a tělem. Existuje tedy podobnost osobnosti člověka s Boží vlastní přirozeností. Zjevuje se zde podobnost trojjediného člověka jako podobenství (obraz) trojjediného Boha.40 Každá z těchto částí je stejně důležitá. Kdyby jedna z nich chyběla, byl by člověk neúplný. Přesto, že je trojjediný, jeho duch, duše a tělo tvoří nerozlučný celek. Není tedy nějako roztrojenou bytostí, ale bytostí jedinou a jedinečnou.


Jako důkaz (samozřejmě založený na křesťanské víře v naprostou pravdivost Bible) svého tvrzení předkládám závěr dopisu apoštola Pavla církvi v Tesalonice: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“41. A totéž obsahuje i jeho dopis církvi v Jeruzalémě: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“42 (Ve druhém zmiňovaném verši je tělo představováno zmíněnými tělesnými částmi – klouby a kostmi).


Ostatně o téže trojjedinosti člověka se píše i ve Starém zákoně. Pro přesnější znění použiji kralické znění: „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“43 Zde vidíme, že celá osobnost člověka je jednotou dvou naprosto rozdílných a oddělených elementů. Fyzické, hmotné části člověka, protože jeho tělo je utvořeno z prachu země, a neviditelné, nehmotné části, která je nazvána „duší“. Tato neviditelná část je však v předchozích dvou verších i na jiných místech Bible přesněji popsána jako spojení duše a ducha. Osobně mám za to, že Bible jasně ukazuje, že duch a duše není totéž, nýbrž jsou to dvě různé složky, které spolu vytvářejí nehmotnou část člověka.44 Tento mnou popisovaný a zastávaný výklad antropologie člověka se v křesťanství nazývá „trichotomismus“.


Existuje však i „dichotomismus“: skladebné prvky lidské bytosti jsou jen dva a to hmotný, reprezentující lidské tělo a nehmotný, zahrnující výrazy „duše“ a „duch“, které jsou v Bibli podle tohoto názoru pouhými synonymy.45 Pro potřeby mé práce však nebudu toto pojetí dále rozebírat. Ve své práci budu nadále popisovat duši a ducha jen zvlášť...

 

revue THEOFIL: http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=230

Trichotomismus - nesprávné učení o člověku, jež se stále znovu objevuje v průběhu dějin křesťanské víry a teologie. Toto učení tvrdí, že člověk sestává ze tří různých složek: těla, duše a ducha, jež jsou od sebe skutečně rozdílné a existuje tak reálné rozdělení mezi lidskou tělesností a lidským duchem - osobou, kdy "duch" je nepřítelem "těla" a naopak (jako např. v platonismu). Takovýto trichotomismus tak zamezuje chápání důležitosti spásy vtělením, ale i vnímání celistvosti člověka a tělesnosti jako dobré, stvořené a chtěné Bohem.

V Písmu se sice mluví o "duchu" člověka, ale tím je zde míněno především "ono nejvnitřnější" v člověku, to nejintimnější v něm, díky kterému člověk vstupuje do vztahu s Bohem.

Nesprávné učení trichotomismu bylo katolickou církví odmítnuto.

 

článek Chyby prvotní církve: https://sites.google.com/site/bilybohumil/home/chyby-prvotni-cirkve

Vyvstává otázka, jak to vlastně s tím odsouzením trichotomismu je. Dle případu Galileiho se musíme ptát: „Je index otázkou neomylnosti, nebo je to pouze církevně právní záležitost? A kdy je to církevně právní záležitost a kdy je to otázka neomylnosti?“ Podívejme se na spor s Lefébvrem. Oni mu nemohou dokázat, že se plete, protože obě strany vychází ze stejné báze. Jedna strana řekne, že to papež řekl a on na to, že předchozí papež řekl tamto. Čili dnešní papež ruší to, co říkal předchozí papež? Které rozhodnutí je důležitější, závažnější? Nebo když koncily vynáší rozhodnutí různě, pak je to buď otázka doby, nebo, že jeden z těch koncilů nebyl plně na výši. Víme, že zvládnutí Ježíšovy katecheze není ani dnes plně na výši. Pořád je tady to dohánění. Je zde tedy retardace vůči Ježíšovu kázání a také dohánění světa pod tlakem, lépe řečeno přizpůsobování se situaci, světu. Dnešní dogmatika také není úplná. Spousta partií není zpracovaná. Dnešní dogmatika např. nezná logický součin. Tudíž otázka milosti a vůle je tajemství. Ono to tajemství není, ale aparát je nedostatečný. Proč se nezamyslet nad tím, že aparát není plně dostatečný na evangelium a že je překonaný? Pak se nedivme, že na nás platí to „na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové, podle jejich příkazů jednejte, ale nejednejte podle jejich skutků“. I sv. Pavel byl v defenzívě před veleknězem. Respektuje ho a přitom říká: „Slyšte, máme víc poslouchat Boha, nebo lidi?“ Kterého papeže měli lidé a kněží poslouchat v době papežského schizmatu? To byla nepřehledná situace. Co z toho plyne? Že papež nemusí být na výši, i když je pouze jediný. Že by to přestalo platit pouze tehdy, když je jich víc? Co je nauka církve? Dogmatika, nebo katecheze? Lidem se předkládá katecheze. Předkládají se jim kostelní písně a ty jsou častokrát protidogmatické. Jak potom můžeme mluvit o magisteriu, které je na úrovni? Ty výtky a závěry, které děláme o církvi biblické, platí (mohou platit) i o církvi dnešní. Mnohé se upřesnilo, ale v mnohých věcech jsme zase pozadu. Tak jako prvotní církev retardovala a degradovala, dochází k regresi a retardaci také. Typická retardace je např. ve věci Darwina, nebo počtu dní, jak byl stvořený svět. Nejdříve posměchy, žádná evoluce a pak pod tlakem už se dá o evoluci mluvit, ale nutno přitom uznávat zvláštní zásah při stvoření člověka. Nejdříve vymýšlíme různé blbosti a pak když už je to neudržitelné, tak couvneme od partie nauky místo toho, abychom opravili ty naše blbosti. Když se vezme Bible, tak to stvoření za 7 dní je přesně popsaná evoluce a navíc Bůh přestal pracovat a nyní začal pracovat člověk (to, co je dnes 7. den stvoření). Podobně malé dítě se narodí a nerozhoduje o sobě. Pak když přijde k rozumu, už o sobě začne rozhodovat. Je to popis řízeného vývoje po krocích. Co se týče prvních kapitol Genese o ráji mohli být opatrnější a říct: „Možná, že to je podobenství a možná, že to je skutečnost“ a ne bít se v prsa, že to je doslova a ten, kdo tomu nevěří, je bludař. Dnes se naproti tomu často říká, že to jsou mýty...

 

článek Eucharistická teologie a spiritualita: http://www.eucharistie.cz/czech/eteol/euchcan1.html

3. "To je mé tělo, to je má krev"

Nyní můžeme vyvodit z této nauky praktické důsledky pro svůj každodenní život. Když i my říkáme při konsekraci věřícím: "Vezměte, jezte, to je mé tělo, vezměte, pijte, to je má krev," máme vědět, co to znamená "tělo" a "krev", abychom věděli, co obětujeme.

Co nám mínil dát Ježíš, když říkal při poslední večeři: "To je mé tělo"? Slovo "tělo" neznamená v Písmě svatém jednu složku nebo jednu část člověka, která ve spojení s ostatními složkami, s duší a s duchem, tvoří člověka celého. Takto uvažujeme my, kteří jsme dědici řecké kultury. Tato kultura rozeznávala u člověka tři stadia: tělo, duši a ducha (trichotomismus). V biblické řeči, a tedy v řeči Ježíšově a Pavlově, znamená "tělo" celého člověka, pokud žije v těle, ve stavu tělesném a smrtelném. Jan používá ve svém evangeliu místo slova "sóma" - latinsky "corpus", slovo "sarx" - latinsky "caro" (doslova: "maso") ("nebudete-li jíst maso Syna člověka... "). Je jasné, že tento výraz, který nalézáme v šesté kapitole evangelia, má tentýž význam jako v kapitole první, kde se praví, že se "Slovo stalo tělem", to je člověkem. "Tělo" tedy značí celý život. Tím, že Ježíš ustanovil eucharistii, zanechal nám jako dar celý svůj život, od prvního okamžiku vtělení až do poslední chvíle, se vším, co ho konkrétně naplňovalo: s mlčením, potem, námahami, modlitbou, zápasy, pokořováním...

Pak říká Ježíš také: To je má krev. Co přidává slovem "krev", když nám dal ve svém těle celý svůj život? Přidává smrt! Když nám daroval život, daruje nám také jeho nejcennější část, svou smrt. Výraz "krev" neznamená totiž v Písmě část těla, to je jednu část jedné části člověka. Značí událost: smrt. Je-li krev sídlem života (jak si tenkrát mysleli), je její "prolití" plastickým znamením smrti. Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, píše Jan, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1 ). Eucharistie je tajemství těla a krve Pána, a tedy jeho života a smrti!

Vraťme se k sobě: Co obětujeme my, když obětujeme ve mši s Ježíšem své tělo a svou krev? Také my obětujeme to, co obětoval Ježíš: život a smrt. Slovem "tělo" dáváme všechno, co tvoří konkrétně život, který vedeme v tomto těle: čas, zdraví, síly, schopnosti, city, a třeba i jen úsměv, na který se zmůže jenom duch žijící v těle a který je někdy tak drahocenný. Slovem "krev" vyjadřujeme, že i my obětujeme svou smrt. Ale ne nutně smrt konečnou, mučednictví pro Krista nebo pro bližní. Smrtí je všechno, co v nás už teď připravuje a předjímá smrt: pokoření, neúspěchy, nemoci, které nám znemožňují pohyb, omezení zaviněná věkem, zdravím, všechno, co nás "umrtvuje". Když nás svatý Pavel vybízí, jak jsme slyšeli, pro milosrdenství Boží, abychom přinášeli v oběť "své tělo", nemyslel slovem "tělo" pouze naše smysly a tělesné žádosti, nýbrž nás celé, duši i tělo; a dokonce především duši, vůli, rozum...

 

 

VIZ TAKÉ:

https://janjosefpospisil.estranky.cz/clanky/katolicka-verouka-1922-dr.j.pospisil-str.277-de-apollinaris.html

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Marketscope forex

(ForexShearee, 19. 4. 2022 4:29)

Forex trading levert geld op. https://nl.forex-stock-bitcoin-brokers.com