Katolická věrouka 1922 Dr.J.Pospíšil str.277 de Apollinaris
Trichotomie (o 3 složkách člověka: tělo, duše, duch) je odsouzený blud Apollinariův
Apollinaris vycházeje z tritochomie Platonovy rozeznával tři součásti přirozenosti lidské: hmotné tělo (σώμα, sóma), duši (ψυχή, psychí), jakožto princip života vegetativně-sensitivního, a ducha (νοΰς, πνευμα, noǘs, pneuma, mysl, duch) jakožto princip rozumného poznávání a chtění. A tuto trichotomii přenášeje na Krista učil, že jest Kristus sice Božská osoba, v níž od věčnosti subsistovala Božská přirozenost společná Otci a Duchu Sv., ale že tato Božská osoba při vtělení nepřijala všech tří součástek, nýbrž jen hmotné tělo a animální a sensitivní duši, kdežto principem rozumného lidského života stal se sám Logos. Na důkaz této nauky odvolával se Apollinaris na výrok sv. Pavla v 1. listu k Thessalonickým (5, 23), kde apoštol národů píše: "On pak Bůh pokoje, posvětiž vás docela, ať váš duch i duše vaše a tělo vaše (τό πνεύμα καί ή ψυχή καί το σώμα, tó pneúma kaj í psychí kaj to só̱ma) úplně zachová se bez úhony ku příchodu Pána našeho Ježíše Krista". Než sv. apoštol slovy: "duše a duch" nerozumí dvou životních principů v člověku, nýbrž jen jeden princip: rozumnou duši, kterou nazývá "ψυχήν", psychín (animam, duši) pokud jest principem života vegetativního a animálního, a "πνεύμα" pneúma (duchem),
278
pokud jest principem vyššího života lidského záležejícího v činnostech rozumu a svobodné vůle. Apollinaris však věda, že žádný z předešlých ss. Otcův a spisovatelů církevních nevykládal místa uvedeného ve smyslu jeho, hleděl svou nauku více důvody theologicky spekulativními dokázati.
Domnívaje se, že ve volbě mezi dobrem a zlem, tedy v možnosti hřešiti, záleží podstata lidského ducha, dovozoval z toho, že by vůle Kristova musila vždy státi jaksi uprostřed mezi dobrem a zlem, mezi ctností a nepravostí, kdyby duše jeho byla opatřena vyššími rozumovými mohutnostmi, rozumem a svobodnou vůlí. A poněvadž nechtěl připustiti v Kristu této možnosti, proto upíral duši jeho tohoto vyššího rozumného života a na místě jeho kladl Loga, jemuž pak všecky výkony rozumu a svobodné vůle lidské připisoval.
Jak patrno, zaměňoval Appolinaris možnost sebeurčení (αυτεξούσιον, aftexoúsion), které ovšem náleží k podstatě svobodné vůle, se svobodnou volbou mezi dobrem a zlem, která jest nedokonalostí stvořené vůle, pokud ještě zde na světě jest ve stavu zkoušky a nedosáhla své konečné dokonalosti. Poněvadž však Kristus i jako člověk jest Božskou osobou, proto nepřipouští jeho lidská vůle možnosti volby mezi ctností a hříchem. Jinak by bylo připustiti, že by Božská osoba mohla hřešiti, což jen pomysliti bylo by tolik, jako se Kristu rouhati.
Nejdůležitější důvod pro tento bludný názor viděl Apollinaris v jednotě osoby Kristovy. Domníval se totiž, že by tato jednota byla nemožná, kdyby byl Kristus právě tak dokonalý člověk, jak jest dokonalý Bůh. Neboť dvě dokonalé bytosti nemohou prý se státi něčím jedním. Kdyby však měl Kristus jako člověk také lidský rozum (νοϋζ, noúz) a lidskou, vůli, pak prý by byly v něm dvě osoby (δύο πρόσωπα, dýo prósopa), jedna Božská, druhá lidská, které by jen mravně byly spojeny. Kristus člověk byl by pak takřka jen příbytkem (δοχεΐον, docheíon), v němž Božská osoba Loga přebývá. Dvojici osob v Kristu lze prý jen tak se vyhnouti, je-li jeho přirozenost lidská bez vlastní vůle a chová-li se naproti vůli Božské jen jako trpný nástroj její.
Tento bludný názor zakládá se na záměně úplné přirozenosti lidské s osobností lidskou. Apollinaris jako všichni ostatní theanthropologičtí kacíři nedovedli si pomysliti, že by některá bytost mohla býti dokonalým člověkem a nebyla při tom také osobou lidskou.
Jest sice pravda, že přirozeně každá lidská přirozenost konkretně existující musí býti osobou. Ale z toho ještě nenásleduje, že tato osoba musí býti přirozenosti lidské sourodná, tedy osoba lidská. Neboť Bohu nelze upírati moci nahraditi osobnost lidskou osobností vyšší, jak se stalo v Kristu, jenž vzav na sebe neosobní přirozenost lidskou, učinil ji přirozeností své Božské osoby, takže jest jednou osobou, v níž konnaturálně subsistuje od věčnosti přirozenost Božská, od okamžiku vtělení supernaturálně
279
(nadpřirozeně) také ještě přirozenost lidská. A proto nemůže osobnost člověka záležeti v rozumném duchu (πνεύμα, pneúma), jak se Apollinaris bludně domníval, nýbrž v něčem, co se od něho věcně liší. K tomuto názoru se pohanský svět nepovznesl, neboť všichni staří filosofové zaměňovali konkretní rozumnou přirozenost s osobností. A jelikož i mnozí z křesťanů byli vychováni v názoru tomto a se domnívali, že totožnost rozumné přirozenosti lidské a osoby lidské musí se přenášeti také na osobu Kristovu, proto upadli v jeden ze dvou bludů. Ti, jenž v Kristu hájili jednoty jeho osoby, musili pak zbaviti jeho přirozenost lidskou vyšší duchové stránky a připisovati ji Kristově osobě, Logu, tak jak Appolinaris činil. Chtěli-li však obhájiti úplně přirozenosti lidské, pak jim nezbývalo než jí připisovati také lidskou osobnost a tak v Kristu hlásati nejen dvě přirozenosti, nýbrž také dvě osoby, jak Nestorius učil.1)
Nebezpečí bludu Apollinarova poznali ihned při jeho vzniku všichni tehdejší ss. Otcové, jak sv. Athanasius, sv. Řehoř z Nissy a Řehoř z Nazianzu, a snažili se různými spisy jej vyvrátiti. Také učitelský úřad církevní pokládal za svou povinnost, nauku Apollinarovu jako kacířství podrývající veškeru pravdu křesťanskou veřejně odsouditi. Na prvém místě učinil tak sněm alexandrinský r. 362, jenž za pravdu zjevenou prohlásil, že Logos se stal pravým člověkem, a že nepřijal na sebe pouze těla lidského, nýbrž také rozumnou lidskou duši.
Poněvadž však Apollinaris trval na svém bludu a dále jej šířil, obrátili se pravověrní biskupové východní na papeže Damasa 1. s prosbou, aby proti němu svou svrchovanou autoritou zakročil. Papež tento svolal za tím účelem IV. římskou synodu r. 380, která odsoudila všecky dosavadní bludy proti nauce o Nejsvětější Trojici a vtělení Syna Božího v lůně Církve vzniklé, jako blud Ariův, Macedoniův, Photinův, Ebionův. Proti Apollinarovi čelí 7. kanon této synody, který zní: "Odsuzujeme ty, kteří praví, že Slovo Boží zastupovalo v lidské přirozenosti místo rozumné duše. Neboť sám Syn Boží jest Slovem, které... přijalo a mělo celou naši hříchu prostou duši".2) Brzo na to vydal týž papež dogmatický list na biskupa Paulina Antiochenského, ve kterém praví: "Jest nám vyznávati, že sama Moudrost, Řeč, Syn Boží přijal na sebe tělo, duši, smysly t.j. celého Adama, a abych se zřejmě vyjádřil, celého starého hříchem neporušeného člověka. Kdo by však řekl, že Slovo v těle Páně zastupovalo jeho rozum, toho odsuzuje Církev katolická".3) Také na I. sněmu cařihradském (r. 381) byl blud Apollinarův s ostatními bludy vzniklými v Církvi ve IV. století odsouzen, ačkoliv podrobněji nerozebral a nevyvrátil bludů těchto.
1) Cf. Zobl, 1. c. S. 168 ff.
2) Denzinger 65.
3) Mansi III., 7, 17.
280
Nejjasnějšího a nejurčitějšího výrazu nabyla nauka zjevená o neporušenosti a úplnosti lidské přirozenosti proti apollinarismu v t. zv. Symbolu sv. Athanasia, které praví: "Pán náš Ježíš Kristus jest Syn Boží, Bůh a člověk. Jako Bůh jest z podstaty Otcovy před věky zrozen, jako člověk narodil se v čase z podstaty matčiny. Jest dokonalý Bůh a dokonalý člověk, z rozumné duše a lidského těla vzniklý, rovný Otci podle Božství, menší Otce podle člověčenství".1) Touto definicí dala Církev slavný výraz nauce zjevené o neporušenosti Božské a lidské přirozenosti Kristovy a potlačila tak navždy nejen blud Apollinarův, nýbrž všecky jiné dosavadní bludy, které v Kristu buď dvojici přirozeností aneb jednotu osoby popíraly.2)
1) Denzinger 40.
2) Cf. Zobl, 1. c. S. 180.
VIZ TAKÉ: