Náboženství a Církev » hallelujah a tehillim
O3he תהלים, Chvály, Pirmin Hugger OSB, Křesťanská akademie, Řím A.D. 1995 (tato publikace není určena pro komerční účely) (viz článek LITERATURA)
Na titulu této knihy mne zaujal rozpor mezi tím, co vidím jako hebrejské slovo [tehilim] a český "překlad" chvály. Pramen B5 ukazuje (viz článek BIBLE), že TEHILLIM = CHRÁMOVÉ ZPĚVY. Tato Šrámkem přeložená kniha přímo z hebrejštiny začíná slovy: "1 Šťasten, kdo nežije podle rad bezbožných lidí; kdo nepostává na cestě hříšníků a nechce zasednout do kruhu hanobců. Kdo cítí rozkoš z Jahvova zákona a dnem i nocí myslí jen na zákon Jahvův." Jasně poznáváme žalm číslo 1. Ale jak Žalmy [tehilim] souvisí s Chválami? Jak to ten autor vlastně myslel?
Podívejme se do obsahu této knihy: (kapitoly)
Adam
Christos
Logos
Žít a chválit
Chválit a velebit
Milovat a chválit
Radost
Nářek
Zření
Raději než bych nesprávně komentoval autora, tak ocituji odstavec nadepsaný Katechismová otázka: (v textu jsem třemi tečkami ... naznačil, že text v knize pokračuje, a který jsem vynechal)
Smysl. Byl kdysi muž, moudrý a spravedlivý, který trávil svůj život tím, že svými otázkami současníkům vyrážel dech... Tento muž totiž, spravedlivý a bohabojný, byl obžalován státem z bezbožnosti a oním známým pohárem bolehlavu odstraněn. Že se jmenoval Sókratés a je dnes v lexikonech veden pod heslem filosof, je méně důležité, než je to, co jeho charakter trvale proslavilo: že byl nazýván "athénský ovád".
Katechismová otázka. Sókratés není mrtvý. Ať chceme nebo nechceme: Poznej sebe sama! Poznej smysl své existence! Otevřeme-li své smysly pro skutečnost a začneme o ní skutečně konečně uvažovat, pak ji též najdeme. Uvažovat přece znamená "odvázat" myšlení a poslat je na cestu; posadit ho na skrytou pramici [To je též význam indogemánského slovního kořene "sent", z něhož pochází latinské "sentire" = cítit, myslet, uvažovat, a germánské "sinnan" = sinnen, denken an, streben, gehen, reisen. Kauzativum k sinnan je "senden" = poslat na cestu. Srv. J.Pokorný, Indogermanisches etymologisches Würterbuch, Bern - München 1959, 1.sv. str.908] Znamená to, umět vycítit směr, kterým se co ubírá, aby to došlo ke svému cíli a k svému naplnění.
Smysl je stopa k podstatnému. Kde tato stopa mizí, tam vzniká nesmysl. Samozřejmě, že mohu lokomotivy použít k výrobě horké vody — ale nikdo nebude vážně tvrdit, že právě tohle měl na mysli její vynálezce, že v tom je smysl její existence. O tom se prostě nediskutuje.
Jinak je tomu s lidskou existencí. Zde je tisícero výkladů. Sporné zůstává jen to, zda se tyto výklady shodují s tím, co měl na mysli její konstruktér, a zdali uspokojují člověka, kterému se přes všeobecný pokřik "o nesmyslnosti" nechce opovrhovat svým životem ani prokousávat se k existencionalistické póze "navzdory všemu". Kdo ve své odpovědi eliminuje poslední důvod k bytí, ten nedostojí ani vůli k životu, která tu prostě jest a která slaví své zmrtvýchvstání v každém novorozenci. Srdce si tu nedá vzít odpověď, i když ho k tomu duch chce nutit.
"Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům." (Žl. 8,3)
K čemu tedy jsme na zemi? —Zatímco staré katechismy ještě dovedly dát věřící a životadárnou odpověď, právě v našem desetiletí, kdy se literatura přímo hemží knihami o krizi životního smyslu, selhávají novější knihy, mající vést k víře, co nejpolitováníhodněji. Proč? —Z opomenutí? Anebo proto, že je právě móda otázky nezodpovídat a solidárně se postavit na stranu pochybujících?
Petrus Canisius dal svého času ještě pádnou odpověď: "K jakému cíli a konci je člověk stvořen? — K tomu, aby Bohu na zemi sloužil, a za to navěky šťasten byl."
Zcela v tomtéž smyslu píše Johann Baptista Hirscher: "Člověk se má stát a být tím, k čemu od Boha obdržel schopnosti. Má Boha poznávat, Boha milovat, Bohu poslušně sloužit... Má poznávat sebe i svět kolem sebe; má milovat sebe i lidi v okolí; má činit dobro sobě i jim a má vyplnit na zemi své místo jakožto zástupce Boha..."
Shodně se vyjadřuje i poslední katechismus tohoto druhu, tzv. "zelený katechismus" (Freiburg 1955), když na str. 5 říká: "Víme, k čemu jsme na zemi... Jsme tu, abychom Boha poznávali, jeho milovali, jemu sloužili a za to věčně s ním žili."
Naproti tomu ponechávají nejnovější katechismy člověka v této "nejnaléhavější ze všech otázek" na holičkách. "Holandský katechismus" (1968) se spokojuje skromným vzájemným obšťastňováním a tvrzením, že "měnit svět není nesmyslné" (str. 7). O nějaké zpětné vazbě na transcendentno ani řeči. "Člověk si není jist svým životem a štěstím. Smysl života je nejistý." (str. 16) "Z našich vlastních rukou, z naší vlastní lásky roste odpověď. Vykonaná práce, zdraví, dobré děti, v tom všem je už naplnění našeho životního smyslu. Štěstí je smysluplné samo v sobě." (str. 6)
Fontanovo "Štěstí v koutku"? — Opium pro dělnické rodiny se zahrádkou v zahrádkářské kolonii? —Na této věroučné knize šokuje, že se marxista á la Machovec s tímto míněním celkem kryje, když po 230 stranách, zabývajícím se tímto tématem, říká: "Život má svůj smysl v dnešku, v prosté práci, v láskyplném soužití lidí s jinými lidmi..."
Čtenáři evangelického katechismu pro dospělé zůstává odpověď odepřena právě tak, jako je odepřena mladistvým, jimž v roce 1969 vložili němečtí biskupové do rukou novou cvičebnici náboženství. — Říká se tam poeticky asi toto: "Smyslem a cílem života je dovršení lásky k Bohu a služba lidem."
I nová "Zvěst víry" dává sice konvenční odpověď, málo se však stará o její vnitřní logiku: "Bůh je smyslem a cílem lidského života." "Vše, co jest, dochází svého dovršení činností", říká scholastika. Tím se říká, že smyslem lidského života není Bůh (jako takový), nýbrž že tímto smyslem je uchvácení Boha. Tím, že k němu dojde, naplňuje se smysl nějaké existence, a tímto děním se uskuteční to, co se nazývá "být člověkem".
Katecheze nás tedy zanechává na holičkách, bodavá moucha (Sókratés) nikoliv. Neboť otázka zarytě trvá: jestliže je to množství věcí, které vnímáme, zkoumáme a vynalézáme, prokazatelně smysluplné, mělo by to neplatit o jednom —totiž člověku? A —jestliže všechno funguje podle objektivního smylu (který předchází našemu myšlení!) a tím vyjevuje smysl sloužící celku, co pak znamená v takovém kosmu můj život?
To musím vědět, protože od odpovědi na tuto otázku po smylu odvisí hodnota každé prožívané hodiny a protože to jednou rozhodne o tom, v čí ruce vložím svého ducha v hodině smrti. Do dobrotivých rukou svého Tvůrce anebo do spárů absurdního, svrhujícího Nihil?
Tento skrytý smysl zjevují dva prameny a zjevují ho tou měrou, jakou se vůči němu člověk otvírá.
Jedním pramenem je biblické slovo a druhým je lidské srdce; to člověku řekne přesněji a trefněji než všeco mudrování — co je smyslem života. Písmo svaté říká, že smysem života je oslava Boha a srdce říká každému jednotlivému já, v čem spočívá jeho speciální forma oslavení...
Oslavovat Boha: to je společný jmenovatel, na který se dá veškerá lidská existence převést věřícím smýšlením...
Jako existují lidé, kteří profesionálně muzicírují, kteří v tzv. "praktickém" světě nic "neprodukují", tedy jacísi "symfonikové", jejichž životním smyslem je jedině hudba a radost z ní i hudba k radosti druhých, tak existují mniši, jejichž život právě tak "nic" neprodukuje, nýbrž chce prostě uskutečnit jistý smysl: zpívat Bohu. I na zemi dát místo chvalozpěvu, kterým častují andělé Boha od věků.
Zpívat Bohu — to jest: zpívat mu, opěvovat jej. A to jako povolání a navíc v životním stylu, jehož primárním smyslem je opěvování Boha a jemuž se podřizují všechny ostatní činnosti a nutnosti...
A přece je mnich vědomě tažen na poušť, tj. do země vyprahlé neúspěšnosti, aby tam získal svobodu k velebení Boha. A nedělá to sám pro sebe (anebo proto, že by to sám Bůh potřeboval), nýbrž pro celý širý svět lidí, který je z tohoto zpěvu živ, ať si to uvědomuje, nebo ne. Náš německý zpěvník se jmenuje "Chvála Bohu"; pak nechť vědí ti, kdo mohou tohoto zpěvníku užívat jen v neděli, protože oslavují Boha svým životem na kolejích a ulicích, v nemocnicích i v dětských jeslích, že je chvalozpěv jejich života vevázán do života mnichů, a naopak — že chvalozpěv mnichů může vyrůstat jen ze života těch "druhých". Pro obě strany však platí: "Začneš-li zpívat a bude-li tvá duše s to Boha chválit, pak už tě ovád nebodne. Svůj život jsi nalezl."
Pramen S1 říká: (viz heslo BIBLE)
HALELUJAH přepis hebrejského liturgického zvolání [halle-lú-jáh] = chvalte Hospodina (zkratka Jah od Jahve), které se v Žalmech objevuje na 24 místech. Jde sice jen o jednu z několika variant zvolání chvály, ale skutečnost, že kromě jediné výjimky (Ž 135,3) se nachází vždy na začátku nebo na konci žalmů, z nichž všechny jsou anonymní a pravděpodobně patří k pozdějším, napovídá, že se v poexilním chrámu stalo ustáleným vyjádřením chvály.
Žalmy, v nichž se toto zvolání objevuje, tvoří čtyři skupiny:
1. Ž 104-105 (na konci žalmu), 106 (na začátku a na konci, přičemž zvolání na konci je součástí chvalozpěvu čtvrté knihy žalmů)
2. Ž 111-113 (na začátku), 115-117 (na konci), LXX - s velkou pravděpodobností správně - dává opakování z konce Ž 113 na začátek Ž 114, čímž dokončuje řadu
3. Ž 135 (na začátku i na konci), ale LXX zvolání z konce správně klade na začátek Ž 136
4. Ž 146-150 (na začátku i na konci)
Z NZ (Zj 19,1.3n.6) toto zvolání proniklo do křesťanských bohoslužeb. Většina výše zmíněných žalmů hraje zvláštní úlohu při bohoslužbě v synagogách. Ž 113-118, (egyptsky) Hallel, se zpívají při oslavách Velikonoc, letnic, svátků stánků a svátku posvěcení chrámu, přičemž nejdříve, před jídlem, jsou to Ž 113-114 a po třetím kalichu Ž 115-118 (sr. Mk 14,26). Ž 135-136 se zpívají o sabatu a velký Hallel (Ž 146-150) spolu s Ž 145 při všech ranních bohoslužbách. H.L.B.
Wikipedie říká:
Halel (hebrejsky הלל, „chvála“) je židovská modlitba, spočívající v předčítání žalmů 113–118, jejichž obsahem je chvála a díkůvzdání. Tyto žalmy jsou jako jeden celek součástí ranní modlitby o židovských svátcích a jiných významných dnech. Při těchto příležitostech bývá recitován nebo zpíván nahlas bezprostředně po ranní amidě; krom toho je součástí večerní modlitby v první noc svátku Pesach (s výjimkou litevského a německého ritu) a sederové liturgie, kde je výjimečně rozdělen do dvou částí.
cs.wikipedia.org/wiki/Halel
V textu je zmíněn "Holanský katechismus". Je dobré si také přečíst, jak je dnes (1.10.2013) tento katechismus s odstupem času hodnocen, tady: (cituji ze serveru Lumen de Lumine)
Holandský katechismus
Špatný strom nemůže nést dobré ovoce
Holandský katechismus s jeho důsledky
Velká část historiků znamenala v letech 1967 - 1968 v USA a v Evropě revoluci mládeže proti některým tradičním hodnotám. Ve vlně vzpoury, která měla přinést „zdání moci“, byly bourány sociální a hierarchické vztahy ve společnosti, která se odpoutávala od konzervativních systémů, které údajně nedrží krok s dobou. Tato vzpoura vyvolala nejdříve euforii, která přerostla do chaotické rebelie, která bourala řádné mravní struktury a nahrazovala je pseudohodnotami, které pouze rozleptaly etickou základnu společnosti.
Mutatis mutandis(=obdobně)
Ve stejném období také katolickou církev zachvátil analogický, i když omezenější proces, který našel velký ohlas u tzv. „holandských teologů“ a v jejich katechismu, který otevíral nové horizonty a současně měl katastrofální důsledky v katolické společnosti...
celý text o "holandském katechismu" tady:
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=holandsky-katechismus
Není bez zajímavosti zjištění, že zmíněný Pirmin Hugger OSB (ze kterého jsem citoval na začátku) už v průběhu let 70. měl stejný názor na "holandský katechismus".
Tyto blogové stránky jsou o tom, o čem přemýšlím, co čtu, čemu se snažím porozumnět. Pojďte přemýšlet se mnou.
Dole pod reklamou můžete připojit své KOMENTÁŘE na toto téma.
Vaše kritické postřehy budou zajímat i další čtenáře.
Všechny komentáře na tomto blogu je možné shlédnout ZDE