Barzoj - Ruský chrt - Borzoi
Skupina: 10 / Sekce: 1 / ID: 193
Popis plemene
Historie
Kolem málokterého plemene chrtů, pokud jde o jeho původ, bylo tolik dohadů a nejasností, jako kolem barzoje. Exteriér ruského chrta příliš mnoho spolehlivých vodítek neposkytuje. Je poněkud zvláštní směsicí znaků plemen z obou vývojově jinak nezávislých skupin – chrtů orientálních a chrtů okcidentálních.
Rusko bylo v první polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu pokryto převážně komplexy lesů a bažin. Z toho je zřejmé, že tu nebyly ani zdaleka ideální podmínky pro lov s chrty. Tito psi se tu také nevyskytovali. Lovilo se zde převážně pomocí špicovitých psů lajek. Počátek lovu s chrty se datuje do poloviny 16. století, kdy psi, formy tazyho, byli přivedeni Tatary . Ruští bojaři uměli ocenit výkony chrtů, ale záhy pochopili určitou omezenost a pokusili se vytvořit nové plemeno – křížením psů špicovitých s chrty. Šlo jim o plemeno, jež by v sobě spojovalo kvality a přednosti obou výchozích forem. Avšak jen takovým křížením ještě ovšem ruský chrt – barzoj nevznikl. K tomu museli přispět také chrti okcidentální.
Jeho uplatnění byl lov. V Rusku má tato činnost předlouhou tradici. Šlechta se vyžívala ve štvanicích. Nebyly žádnou výjimkou smečky, čítající i několik stovek jedinců. Lov se stával zvláště ve druhé polovině 18. století prestižní záležitostí.
Postupný zánik velkolepých štvanic nastává po roce 1861, kdy bylo v Rusku zrušeno nevolnictví.Bojaři přišli o levnou pracovní sílu, chyběly i prostředky i lidé, kteří by se postarali o velké smečky.Počet chrtů se výrazně redukoval, takže v roce 1873 se již objevují nářky nad úpadkem chovu.
Většina chovatelů si zakládala na tom, že jimi držení psi byli typičtí právě pro jejich chov a výrazně se odlišovali od chovů ostatních. Tak se stalo, že se vyvinulo množství typů barzoje. Linie jako Boldarev, Sumakov, Čelešev, Bibbikov a především Perchino byly ve své době pojmem.
Ve 20.století ruští šlechtici považovali barzoje za stavovský symbol, vnější projev své urozenosti a zámožnosti. Chrt měl v chudém Rusku větší cenu než kůň nebo kráva. Proto po „ velké říjnové“ byly stovky nádherných psů nemilosrdně likvidovány coby buržoazní přežitek.Vůdci revoluce měli brutální přístup ke všemu aristokratickému, ať to byla sama carská rodina, tak i ke všemu co k ní patřilo. Naštěstí ještě před první světovou válkou a osudnými událostmi, které na ni navazovaly, se barzoj dostal do módy i v západní Evropě., kde již vzniklo několik chovných stanic. I po revoluci se podařilo evropským a americkým chovatelům nakoupit v Rusku ( převážně ze Sibiře) kvalitní psy, a tak se postarat o zachování cenného genetického materiálu.
čerpáno: Chrti : I.Stuchlý – M. Císařovský
Standard
ZEMĚ PŮVODU: Rusko
DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU: 25.10.2006.
POUŽITÍ: lovecký chrt, pes pro dostihy a coursing.
KLASIFIKACE FCI: Skupina 10 chrti Sekce 1 dlouhosrstí chrti nebo chrti s praporci
Bez zkoušky z výkonu.
KRÁTKÝ NÁSTIN HISTORIE: Barzoj je již devět století podstatnou součástí národní kultury ruských dějin. Francouzská kronika z jedenáctého století dosvědčuje, že dcera velkovévody Kyjevského Anna Jaroslavna měla ve své družině, která ji doprovázela do Francie na svatbu s Jindřichem I., tři barzoje. Mezi majiteli a chovateli najdeme mnoho známých osobností, cary i básníky: Ivan Hrozný, Petr Veliký, Mikuláš II, Puškin, Turgeněv. Velký význam mělo založení chovatelské stanice »Peršinskaja ochota« slavným chovatelem velkoknížetem Nikolajem Nikolajevičem a správcem psince Dmitrijem Valcevem. Od konce 19. století nacházíme barzoje v největších chovatelských stanicích Evropy i Ameriky.
CELKOVÝ VZHLED: Veliký, aristokraticky vypadající pes se suchou, ale současně robustní stavbou těla: stavba těla lehce prodloužená, u fen o něco více než u psů. Kostra silná, ale ne mohutná. Kosti jsou dosti ploché. Suché, ale dobře vyvinuté svalstvo, hlavně na stehnech, avšak nevystupující. Převažující význam má celková harmonie tělesných tvarů a pohybu.
DŮLEŽITÉ PROPORCE: • U psů odpovídá výška v kohoutku výšce nejvyššího bodu beder, ale může být něco větší. • U fen jsou obě výšky stejné. • Kohoutková výška musí být o něco menší než délka těla. • Hloubka hrudníku odpovídá přibližně polovině kohoutkové výšky. • Délka čenichu od stopu po nosní houbu odpovídá délce mozkovny od týlního hrbolu až ke stopu, nebo je lehce delší.
CHOVÁNÍ / CHARAKTER (POVAHA): ve všedním životě ukazuje barzoj klidnou a vyrovnanou povahu. Při pohledu na zvěř se rychle vzruší. Má ostrý zrak a vidí velice daleko. Jeho reakce jsou prudké.
HLAVA: suchá, dlouhá, úzká, aristokratická při pohledu shora i ze strany. Při pohledu ze strany tvoří ohraničující linie hlavy a čenichu dlouhou, lehce klenutou linii. Linie temene probíhá rovně nebo lehce šikmo k dobře vyznačenému týlnímu hrbolu. Hlava je elegantní a tak suchá, že velké cévy prosvítají kůží.
MOZKOVNA: Lebka: úzká, při pohledu shora podélně oválná, při pohledu ze strany skoro plochá. Stop: velmi málo vyznačen.
OBLIČEJOVÁ PARTIE: Nosní houba: velká, pohyblivá, v poměru k dolní čelisti zřetelně vystupující. Hřbetní část čenichu: dlouhá, v celé délce vyplněná, blízko nosní houby lehce klenutá. Čenich: od stopu po nosní houbu odpovídá délce mozkovny od týlního hrbolu až ke stopu, nebo ji poněkud přesahuje. Pysky: tenké, suché, těsně přiléhající k čelisti. Orámování očí, pysky a nosní houba jsou nezávisle na barvě srsti černé. Čelisti / zuby: silná spodní čelist. Zuby silné a bílé. Nůžkový nebo klešťový skus. Oči: velké, velmi lehce vystouplé. Barva tmavě oříšková nebo tmavě hnědá. Mandlového tvaru, šikmo uložené; nesmí být štěrbinovité. Uši: malé, tenké, pohyblivé; nasazené nad oční linií vzadu, směřující téměř směrem k šíji, pokud pes není v afektu. Špičky boltců leží blízko u sebe, nebo ukazují podél krku dolů a dobře na něj přiléhají. Při vzbuzené pozornosti psa jsou uši neseny výše a stranou nebo dopředu. Někdy je jedno ucho nebo obě uši vztyčeny jako u koně.
KRK: dlouhý, suchý; se strany zploštělý; svalnatý; lehce klenutý; nikdy není nesen vysoko.
TRUP: Kohoutek: není zdůrazněn. Hřbet: široký, svalnatý, pružný. Spolu s bedry a zádí tvoří oblouk, který je více vyznačen u psů. Nejvyšší bod oblouku leží před středem beder nebo u prvního nebo druhého bederního obratle. Bedra: dlouhá, vystupující, svalnatá, přiměřeně široká. Záď: dlouhá, široká, lehce šikmá; šířka horních vrcholů obou kostí pánevních nesmí být užší než 8 cm. Hrudník: v příčném řezu oválný; ne úzký, ale také ne širší než záď; hluboký, hodně dlouhý, prostorný; dosahuje téměř do úrovně loktů. Krajina lopatek je plošší, potom se hrudní koš pozvolna rozšiřuje k volným žebrům, která jsou krátká. Při pohledu z profilu se tím mění sklon; žebra jsou dlouhá a lehce vystupují. V poměru k ramennímu kloubu předhrudí poněkud vystupuje. Břicho: dobře vtažené; dolní linie hrudníku směrem k břichu prudce stoupá.
OCAS: srpovitý nebo šavlovitý; nízko nasazený; tenký, dlouhý; při protažení mezi pánevními končetinami musí dosahovat až k hrbolům kyčelních kostí. Je bohatě osrstěn. V přirozeném postoji visí ocas dolů; při pohybu je nesen poněkud výše, ne však nad úrovní hřbetu.
KONČETINY
HRUDNÍ KONČETINY: hrudní končetiny suché, svalnaté; při pohledu zpředu jsou rovné a zcela rovnoběžné. Výška od loktů k zemi odpovídá polovině kohoutkové výšky, nebo ji poněkud přesahuje. Plece: lopatky jsou dlouhé a šikmo uložené. Nadloktí: mírně šikmé, jeho délka téměř nepřekročí délku lopatek. Úhel ramenního kloubu je zřetelně zdůrazněn. Lokty: jsou uloženy souběžně se středovou rovinou těla. Předloktí: suché, dlouhé; v příčném řezu je oválné; při pohledu zepředu štíhlé, při pohledu ze strany široké. Nadprstí: vzhledem k zemi lehce šikmé.
PÁNEVNÍ KONČETINY: při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny rovné, rovnoběžné a jejich postoj je poněkud širší než u hrudních končetin; při volném postoji musí pomyslná vertikála, spuštěná z hrbolu sedací kosti, probíhat středem hlezna a nadprstí pánevních končetin. Stehno: dobře osvalené, dlouhé a šikmo postavené. Holeň a lýtko: dlouhé, svalnaté, šikmo postavené. Kolení kloub a hlezno musí být dobře vyvinuty, široké a suché. Zaúhlení musí být zřetelně znatelné. Zadní nadprstí: ne dlouhé; téměř kolmo postavené. Zaúhlení jsou dobře zdůrazněna.
TLAPKY: suché, štíhlé, podélně oválné, tzv. zaječí tlapka, klenuté; prsty k sobě dobře přiléhají; dlouhé, silné drápy dosahují k zemi.
CHODY / POHYB: s výjimkou okamžiků při lovu je typickým pohybem pro barzoje prodloužený klus, plynulý, velmi pružný, jako když se barzoj vznáší. Při lovu jde o mimořádně rychlý cval s dlouhými skoky.
KŮŽE: vláčná, pružná.
OSRSTĚNÍ: hedvábné, měkké a hebké. Zvlněné, nebo tvořící krátké kadeře, ale nikdy se nejedná o malé pevné kadeře. Na hlavě, boltcích a končetinách je srst jako satén (hedvábná, ale těžší), krátká, dobře přiléhající k tělu. Na trupu je srst hodně dlouhá a zvlněná. Nad lopatkami a v oblasti zádi tvoří jemné kadeře. Na žebrech a stehnech je srst kratší. Srst, která tvoří praporce v podobě kalhot a vlajky na ocase, je delší. Srst na krku je hustá a bohatá.
BARVA SRSTI: kombinace všech barev, nikdy však s hnědou (čokoládovou), modrou a jakýmikoliv odstíny těchto barev. Všechny barvy se mohou vyskytovat jednobarevně nebo v kombinaci s bílou. Praporce na končetinách, »kalhoty« a vlajka na ocase mají srst zřetelně světlejší, než je základní barva srsti. Černá maska je typická u černě stínovaných barev.
VELIKOST A HMOTNOST: Žádoucí výška v kohoutku: pro psy: 75 – 85 cm.
pro feny: 68 – 78 cm. U psů je kohoutková výška stejná jako vzdálenost nejvyššího bodu beder od země, nebo je poněkud větší. U fen jsou obě výšky stejné. Jedinci přesahující maximální výšku jsou přijatelní za předpokladu, že zůstává zachována typická morfologie plemene.
VADY: Každá odchylka od výše jmenovaných bodů musí být považována za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru se stupněm odchylky, zejména:
Chrup: • chybění jednoho zubu PM2. Malé, abnormálně opotřebované zuby. • na chybějící zuby PM1 a M3 se nebere zřetel.
Barva: • tečkování ve stejném odstínu jako základní zbarvení.
ZÁVAŽNÉ VADY:
Celkový zjev: • podsaditý vzhled, krátký trup. • těžké, kulaté kosti.
Hlava: • ochablé tkáně. • tupá tlama. • velmi zdůrazněný stop. • velmi zdůrazněné jařmové oblouky. • nevýrazný týlní hrbolek.
Chrup: • chybění jednoho zubu PM3, jednoho PM4 v dolní čelisti, jednoho M1 v horní čelisti nebo jednoho M2.
Oči: • hluboko uložené, žluté nebo světlé, štěrbinovitého tvaru (úzký otvor mezi víčky), viditelná spojivka.
Uši: • silné, hrubé, se zaoblenými konci.
Krk: • lalok.
Hřbet: • propadlý hřbet; u psů rovný hřbet.
Záď: • spáditá záď.
Břicho: • visící, nedostatečně vtažené.
Ocas: • hrubý, v akci spadající dolů.
Hrudní končetiny: • úhel u ramenního kloubu příliš otevřený (strmá plec). • lokty vytočené nebo vtočené. • předloktí: kulatého průřezu. Jakékoliv prohnutí nebo odklon předloktí. • výrazné (kostnaté) klouby. • slabé nadprstí.
Pánevní končetiny: • přeúhlení nebo strmé úhlení. • úzký nebo široký postoj zadních končetin.
Tlapky: • sklon k širokým, kulatým, masitým (silným) tlapkám; kočičí tlapky, ploché tlapky; doširoka roztažené prsty.
Srst: • barva: skvrny jiné barvy než je základní barva.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
Chování / charakter (povaha): • agresivita nebo přílišná bázlivost.
Chrup: • předkus, podkus, asymetrický zámek skusu (zkřížený skus). • chybění jednoho řezáku nebo jednoho špičáku, chybění jednoho z trháků (PM4 v horní čelisti nebo M1 v dolní čelisti), chybění více než 4 zubů jakéhokoliv druhu. • Chybné postavení jednoho nebo obou špičáků v dolní čelisti tak, že při zavřené tlamě mohou poškodit patro nebo dáseň horní čelisti.
Oči: • modré (břízové oko)
Ocas: • jako vývrtka, zalomený (srostlé obratle), částečně nebo úplně kupírovaný ocas.
Pánevní končetiny: • výskyt paspárků (vlčích drápů).
Barva srsti: • hnědá, čokoládově hnědá, modrá.
Jedinci, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.
Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.
