Bonton a fantasie. Mrtvola
Jednou ve školce při obědě Jarka znenadání zmizela pod stolem. Po chvíli vylezla a s naprostou vážností povídá: „Není slušné smrkat u stolu.“
Také jsem to doma hned vyzkoušela, chtěla jsem u nedělního obědu ukázat, jak se umím slušně chovat. Měla jsem skvělou příležitost, zrovna u nás obědvala teta Lída. Sklouzla jsem slušně pod stůl, abych se tam zdvořile vysmrkala, jenže když jsem se vynořovala, stáhla jsem ubrus i s nedělním obědem. Chtěla jsem vysvětlit, že smrkání u stolu není slušné, ale maminka mě nepochopila. Dala mi pohlavek a poslala mě daleko od stolu.
Slušné smrkání u stolu
Marně jsem se těšila, že po obědě konečně budu mít příležitost povědět o dobrodružství prožité ve školce. Včera na mě nikdo neměl čas a teď pro změnu se mnou nikdo nemluvil. A měla jsem toho tolik na srdci. Chtěla jsem se někomu pochlubit, jak jsme s Jarkou objevily mrtvolu.
To bylo tak. Bylo hezky, a proto jsme si hráli na zahradě. Učitelka mě a Jarce nepůjčila trojkolku, prý je jen pro chlapce a nabídla nám kočárek s panenkou. Jarka jen naštvaně prohodila: „Pchá.., panenky! Jak pro mimina...“, vzala mě kolem ramen a řekla: „S panenkami si nehraji, radši budeme objevovat.“
„Co chceš objevit?“ zeptala jsem se.
„No prostě něco, cokoli. Pojď!“ a vedla mě pomalu zahradou. Sem tam si dřepla na bobek a šťárala klacíkem v zemi. Pojednou ukázala prstem pod keře.
„Vidíš, já věděla, že něco objevíme!“, a táhla mě tam, „Vidíš, tady, …to je kostra.“
Vyděsila jsem se. Jarka vážně pravila: „Někoho zabili, měli bychom to hlásit policajtům. Můj strejda je policajt, já mu to řeknu.“
Žasla jsem a bála se zároveň. To už se k nám hrnuly ostatní děti a chtěly vědět, co jsme našly. Jarka na ně křičela: „Netlačte se, zničíte stopy! Musím zavolat strejdovi, je policajtem!“
Otočila se ke mně a velitelským tónem mi poručila: „Věrko, hlídej místo činu a ať na to nikdo nesahá, já jdu volat strejdovi!“
To už k nám mířila učitelka. Děti ji běžely naproti a volaly: „Jarka našla mrtvolu!!“
„Já zavolám policii, mám tam strejdu,“ křičela do povyku dětí Jarka.
„Klid!“, křičela učitelka. „Klid a seřaďte se do dvojic!“
„Myslím, že vím, kdo ho zabil. Byl to školník! Já ho viděla ráno s lopatou!“ rozkřičela se Jarka z plna hrdla. Náhle se z davu dětí ozval hlásek: „Já jsem také viděl školníka s lopatou, paní učitelko!“
Přidaly se i ostatní děti a tvrdily, že viděly školníka s lopatou.
„To je kostra ptáčka, kočka chytila vrabce a tady ho snědla a nechala tu jeho zbytky“, snažila se nás učitelka uklidnit a seřadit. Nevím jak ostatní, ale já věřila Jarce. Učitelka přece neměla strýce policajtem. Ani Jarka se tak lehce nevzdala, protože řekla: „Stejně zavolám strejdovi, to se musí vypátrat. Uvidíš, strejda to prošetří, určitě nechá místo hlídat. A vyšetří školníka!“
Za chvíli šel školník s lopatou ke keři a snažil se zbytky kostí nabrat a odnést. Jarku to pobouřilo.
„Vidíš to, Věrko, jsi svědek, že školník schovává kosti. No nevadí, já si všechno pamatuji.“
Mrzelo mě, že jsem si nemohla s nikým doma o našem objevu promluvit. Sedla jsem si do koutku a nenáviděla neděli. Bez Jarky bylo všude pusto a prázdno. Těšila jsem se na pondělí, kdy zase něco objevíme. Šla jsem se svěřit alespoň králíkovi. Myslím, že mi ani utéct nechtěl. Prostě vypadl z kotce. Pohotově jsem uchopila jeho uši a snažila se ho nacpat zpět. Nebylo to zrovna snadné, jelikož králík byl pořádný macek a myslím, že se tak dokonce i jmenoval. Začal sebou zběsile mrskat a podrazil mi nohy. Upadla jsem, ale jeho uši nepustila. Králík divoce kopal kolem sebe a začal i kvičet. Držela jsem ho o to pevněji, věděla jsem, že jakmile mi uteče, určitě půjde na záhonky odkud se dá jen těžko chytit a králík to věděl také. Věděl, že může hopsat mezi petrželí, mrkví, květákem…, uždibovat tu i onde a my k němu nemůžeme, abychom si nepošlapali úrodu. Museli jsme se pohybovat jen po cestičkách mezi záhonky.
Urputný zápas s králíkem znenadání ukončila sousedka svým křikem: „Okamžitě pusť to ubohé zvíře! Grázle jeden, co ti udělal?!!“
Polekaně jsem pustila králíka a on si s klidem odhopsal mezi záhonky něco zakousnout.
Sousedčin řev vylákal maminku z domu. Právě jsem se zvedala ze země celá špinavá, poškrábaná a zdrcená křivým nařčením.
Maminka vyslechla sousedčino laní na mou osobu a řekla: „Však já si to už vyřídím...“. Podívala se na spokojeného králíka okusujícího květák a dodala: „Bude lov, střelné zbraně jsou povoleny!“
Za chvíli se všichni kdo měli zdravé nohy, mohli zúčastnit lovu. Králík zatím panáčkoval uprostřed záhonku a sledoval jakou taktiku použijeme. Maminka se vyzbrojila dlouhým smetákem. Tatínek ze sklepa rozdával přítomným nářadí usnadňující odchyt. Milošovi hrábě, tetě kopačku, sám si vzal rýč. Na pomoc přišel také soused, koště měl své. Zbytek sousedů radil a myslím, že se i příjemně bavil. Po hodině a půl byl králík v králíkárně. Konečně!
Maminku moc zajímalo proč jsem králíka vypustila.
„Já ho nepustila, já jsem ho hladila a on vypadl“, přiznala jsem. Maminka si povzdychla a šla mě umýt. Zaradovala jsem se, že už je večer a půjdu spát a potom půjdu do školky a budu s Jarkou… Mé iluze se rozplynuly jak pára nad hrncem. Bylo teprve poledne. Zklamaně jsem tedy čekala na večer a ráno.
…a odhopsal si něco zakousnout