Děti..děti..děti..požehnání
Když se moji rodiče vzali, usadili se v malé vilce se zahrádkou. Zleva je obklopoval les a zprava malebná čtvrt zvaná Mariánské Hory a aby nebyl život jak stojaté vody, chtěli děti. To se jim splnilo. Každý je něčím výjimečný a taky každé dítě je jiné. Ovšem v naší rodině, každé dítě bylo unikát.
Děti…děti…děti…požehnání…?!
První, kdo zčeřil poklidnou hladinu domova, byla Zdeňka. Činila to důkladně.
Jednou nic netušící maminka, uložila dítě k spánku a v odpoledním klidu nabírala nových sil k dalším činnostem. Zdeňka využila jak příležitost samoty, tak i svého talentu a místo spaní oddala se s…. Protože byla zvědavá a potřebovala vědět, co se to odehrává za jejími zády, prozkoumala místa, kam její oko nedohlédlo. Objevila ve svých plenečkách pěknou hromádku. Okamžitě věděla, jak tento materiál využít. Jelikož tvárného materiálu měla dostatek, pomalovala sebe, postýlku a nezapomněla ani na stěnu. Prostě kreslila ráda, malovala podle možností a všemi dostupnými prostředky. Je příkladem toho, že tvůrčí duch se nedá jen tak zastavit. Rodiče sice užasli nad jejím výtvorem, ale nadchnout je nedokázala.
Zdeňka políbená múzou
Avšak tento neúspěch Zdeňku neodradil a čeřila poklidnou hladinu domova dál. Neboť se stala nepochopeným umělcem, vydala se tedy na dráhu průkopníků a vynálezců. Nikdy nezaváhala a otestovala, co sedalo. Mnohdy se pouštěla do věcí odvážných a nevyzkoušených. Udivovala rodiče svými činy a tím je často přiváděla do stavu naprostého zoufalství.
Jednou když byla zase na chvíli zanechána bez dozoru, prozkoumávala okolí kuchyně a nalezla uhlák plný popele. Zaujal ji natolik, že se rozhodla nenechat ho bez povšimnutí. Chvíli nerušeně přebírala jemný popel a inspirovaná starostlivou maminkou, která ji dennodenně pudrovala zadeček, Zdeňka odhodila plenečky a napudrovala se popelem, pro jistotu celá. Není třeba zdůrazňovat, že i její novátorský čin zůstal nepochopen.
Zdeňka inspirovaná maminkou
O Zdeňce se dalo říci, že od plenek vnímala svět velice intenzivně, a dokázala se v něm lehce zorientovat. Slovo „majetek“ ještě neznala, ale dobře chápala jeho podstatu. Dobře si uvědomovala, co znamená „něco vlastnit“. Z této příčiny obdivuhodně lpěla na svých věcech denní potřeby. Zahrnula do nich také svůj polštářek a rozsvícené světýlko. Ani bez jediného nebyla ochotná usnout.
Rodiče to ale vzali příliš na lehkou váhu, což se jim škaredě vymstilo. Zdeňce ještě nebyl ani rok, když maminka s tatínkem obdrželi v práci poukaz na rekreaci pořádanou ROH. Maminka se radovala, že si odpočine, nebude muset vařit. Tatínek se těšil, že si zajde na ryby, na houby, do luhů a hájů, oddechne si od maminky. Oba jeli se svými představami o klidu. Ani ve snu je nenapadlo vzít sebou Zdenčin milovaný polštářek. Netušili jaký hluboký vztah k němu má.
Naši si na rekreaci neodpočinuli a Zdeňka také ne. Řevem se domáhala navrácení svého majetku. O spaní nemohla být řeč, ani oko nezamhouřila a okolí také ne. Řvala den, dva, týden a to bez přestávky. Veškeré pokusy uklidnit řvoucí dítě selhaly. Všichni toužili po klidu a Zdeňka po polštářku. Jenže její argument byl hlasitější, průbojnější a hlavně neutuchající. Dokonce i personál se snažil zabavit vřeštící dítě. Přehazovali si ji z náruče do náruče, jak horký brambor, až se ocitla v kuchyni. Na chvíli se tam zabavila a přestala křičet. A to ve chvíli, kdy nalezla na zemi bezúčelně ležet hrášek. No, kam s ním? Zdeňka našla pro hrášek místo ve svém nose; pohodlně se tam vešel. Řev začal znovu, ale tentokrát to nebylo kvůli polštářku. Smrkat ještě neuměla a hrášku se ven dobrovolně nechtělo. Zabydlel se, spokojeně nabobtnával a hodlal v nose vyklíčit.
Mamka se rozhodla jít s ní k lékaři, což nebylo snadné; lékař bydlel poměrně daleko. Sehnala auto a vyjela s vřeštícím potomkem. Po několika kilometrech hrášek v nose rezignoval. Následkem vlhka a živočišného tepla puknul a rozpůlil se. Stále přítomný snoplík vyplavil půlky hrášku. S úlevou se jelo zpátky na chatu, kde všichni zatím blaženě vychutnávali ticho.
Rodiče si oddechli teprve doma. Nejen oni – oddechli si rekreanti, personál a Zdeňka také. Konečně byla doma, měla svůj polštářek a rozsvícené světýlko. Schoulila se s polštářkem v náruči a spokojeně vyčerpaná usnula. Naši rovněž.
Zdeňka bez polštářku Zdeňka s hráškem
Myslím si, že při této příhodě se mamince vybavily vzpomínky na její dvě sestry, Evu a Helenu. Byla to dvojčata. Co učinila jedna, nikdy nezapomněla udělat druhá. Vzniklé situace se stávaly nepřehledné a infarktní.
I Eva si jako dítě strčila hrášek do nosu z čilé zvědavosti; pochopila bohužel pozdě, že hrášek jde jen dovnitř, ale ven ne. Vyšťourávat hrášek z nosu nebylo snadné, protože hrášek postupoval jen nosem vzhůru. Když už prstík dotlačil hrášek až ke kořenu nosu a dál už cesta nevedla, rozeřvala se na celé kolo. Maminka se zájmem vyslechla dceřino sdělení, o této nehodě, bohužel je vyslechla i Helena. Než maminka stačila správně zareagovat, Helena ze solidarity použila další hrášek, přesně podle Evina návodu a okamžitě se rozeřvala také. Nyní řvaly svorně obě.
Vzájemná soudržnost šla tak daleko, že když Helena spadla do studny. Eva pochopila, že je Helena v nouzi, nezaváhala a skočila do studny za ní. Potom se obě řevem odtamtud dožadovaly pozornosti a záchrany.
Eva a Helena vždy svorně spolu
Když Zdeňka o trošku více povyrostla a začala chodit, svět jí učaroval. Zvláště tatínkova břitva. Tatínek s nevšední láskou a péčí břitvu ošetřoval a opatroval. Zdeňka vždy závistivě sledovala tatínka při každém holení a břitvu mu tiše záviděla. Věděla, že se jí nikdo nesmí ani myšlenkou dotknout.
Jenže Zdeňku obzvlášť lákaly zákazy a dráždily příkazy. Zákazy všeho druhu byly pro ni výzvou a hozenou rukavicí, kterou nikdy neváhala zvednout.
Využila hned první příležitost a nikým nerušená se zmocnila břitvy. Aby měla aspoň nějakou představu, jak je břitva ostrá, šla do kuchyně a nakrájela s ní buchtu. Potom břitvu pečlivě vrátila zpět na své místo, aby tatínek nic nepoznal. Tatínek to poznal okamžitě. Upatlaná břitva se zbytky marmelády a drobty z buchty přilepené na ostří a všude kolem, ho přesvědčili o cizím zásahu. Viníka dopadl a jal se ho řádně ztrestat.
„Konec dobrý, všechno dobré…“, bránila maminka Zdeňku před rozzlobeným tatínkem a schovávala jí za svou sukní, dokud se tatínek neuklidnil.
Zdeňku mrzelo, že se na ni tatínek zlobí, a chtěla si to u něj nějak vyžehlit. Všimla si, že vždy, když odchází, zavazuje si boty na mašličku. Rozhodla se, že mu práci usnadní a tkaničky mu na botách sama dopředu zaváže. Vzala boty a pustila se do zavazování. Podařilo sejí vytvořit sice nekvalitní mašličky, ze kterých se ale tvořily kvalitní uzlíčky. Zdeňka se nevzdávala, mašličky chtěla na tatínkových botách mít a tím tatínka potěšit. Ráno nic netušící tatínek vstal jako obvykle. Nevěděl, že není ráno jako ráno. Toto ráno bylo znenadání jiné. Našel boty na svém obvyklém místě, ale důkladně svázané. Začal bojovat s uzlíky i s časem. Věděl, že musí být v práci v 6:00, tramvaj, že jede v 5:25, ale uzlíky v 5:15 ještě nepovolily. V 5:20 tatínek boj vzdal a rozhodl se pro nouzové řešení. Rozpáral tkaničky, aby mohl boty nazout. Tím vytvořil z bot jakési pantofle. Nové tkaničky neměl a do práce musel. V 5:21 doslova odcupital do práce. Od tohoto dne, nejen břitva, ale i boty se staly pro Zdeňku tabu.
Tatínek v 5:15