U babičky a dědečka - 2
Ráno jsem otevřela oči a zjistila, že jsem opět sama, jen zválené postele prozrazovaly, že v nich někdo spal. Vyskočila jsem z postele a upalovala dolů, aby mi sourozenci zase neutekli. Dusot mých bosých nožiček zaslechla babička a čile mi vběhla do cesty. Na poslední chvíli jsem zabrzdila.
„Víš co se mohlo stát?!" zeptala se mě. Věděla jsem, ale nevadilo mi to. Babička nečekala na odpověď a začala hubovat. Vadilo jí, že běhám bosá v pyžamu po nebezpečných schodech.
„Ale já pospíchám! Nechci aby mi Zdenka s Milošem utekli." vysvětlovala jsem zoufale.
„Ti už jsou dávno v lese, šli na maliny. Buď ráda, že nejsi s nimi. Máš krátké nohy, nestačila bys jim." uklidňovala mě babička.
Zesmutněla sem a zesmutněla jsem ještě víc, když jsem se dověděla, že tatínek odešel na hřiby a maminka do obchodu, pro chleba, který nám scházel a který nechtěla tahat z Ostravy. Dědeček prý ve stodole seká dříví a nechce být vyrušován. Došlo mi, že budu muset trávit čas s babičkou. Smutně jsem se vrátila nahoru do světničky. Převlékla jsem se do trenýrek a trička a celá skleslá jsem se vrátila dolů, do kuchyně. Babička měla radost, že mě má plně pod kontrolou. Posnídala jsem za přísného dozoru a dbala na to, aby mi ani drobeček z buchty neupadl mimo talířek. Spadané odrobínky jsem nasliněným prstem posbírala a dala do pusy. Babička byla spokojená, nesnášela, když se plýtvalo jídlem. Po snídani mi připravila program, abych se nenudila a taky, abych nemohla ven. Na stůl přede mě rozprostřela zmačkaný papír od salámu, pěkně ho rukou narovnala, podala mi tužku a nekompromisně přikázala ať kreslím. Papír jsem měla za chvíli pokreslený, ale babička na něm stále nacházela místo k malování.
„Tady ještě něco namaluj, tady máš místo,“ ťukala svým zakřiveným revmatickým prstem na malinkaté místečko papíru.
„Nemám babičko, už tu není místo, tady je strom a kytička, dům, pes a sluníčko.“
„Tady máš místo. Nauč se šetřit,“ trvala na svém.
Když už byl papír pokreslen a obrázky se vzájemně překrývaly, vytáhla babička noviny z uhláku, narovnala je a ukázala na prázdná místa mezi odstavci.
„Tady je plno místa, maluj,“ poručila.
Nebavilo mě to, venku svítilo sluníčko, toužila jsem jít ven. Odložila jsem tužku a vykročila ke dveřím.
„Kam jdeš?! Sedni si a maluj!“ přikázala mi.
„Jdu jen tady před dům.“
„Nikam nechoď! Mám tě na starost! Až přijde maminka, tak rozhodne jestli můžeš jít ven. Bez jejího svolení nesmíš nikam!“
„Mě už kreslení nebaví. Už mě z něho bolí ruka,“ lhala jsem a doufala, že můj nos se nudí zároveň se mnou a lež mi ve svém vlastním zájmu promine.
„Tak si hraj na poštu!“ rozhodla babička o mém volném čase.
„Chci jít ven! Aspoň před dům!“
Babička tedy zvolila kompromis. Postavila mi dětský stolek s pohlednicemi do chodby a otevřela obě křídla domovních dveří.
„Budeš doma a ze dveří se můžeš koukat ven!“ vyřešila to šalamounsky.
Seděla jsem a poslušně si hrála na poštu. Malý stoleček měl šuplík plný pohlednic, vesměs psané námi a já je špuntem od octa jako razítkovala.
Babička však spokojená nebyla. Bedlivě střežila kdo jde kolem, co nese a s kým se baví. Taky dávala pozor, abych nepozdravila někoho, s kým je na nože. Vždy mě dopředu varovala: „Tu paní nezdrav, naše slepice snesla vejce na jejích dvoře a ona mi ho odmítla vydat!“
Záviděla jsem tatínkovi a sourozencům volnost a mrzelo mě, že mě s sebou nevzali. Chvílemi babička vyšla na cestu a vyhlížela maminku. Z cesty před chalupou měla báječný výhled.
„Anči nejde, asi je v obchodě spousta lidí. Raději začnu vařit oběd.“ řekla znepokojeně babička a čile odcupitala do kuchyně.
Její věta o vaření mě vyděsila.
„Babičko, ne! Maminka určitě za chvíli přijde!“ přesvědčovala jsem jí zoufale.
Pokud totiž vařila babička, oběd se stál pohromou. Tatínek tvrdil, že babička je šetrná, proto vaří i z toho, co by jiní lidé vyhodili. Silně jsem o tom pochybovala. Spíše jsem si myslela, že babička je lakomá a vaří z toho, co jiní lidé vyhodili. Pokud bylo maso, nám dětem dávala výhradně tučné kousky. V případě, že byl Miloš na blízku, maso jsem mu nenápadně dávala do talíře. Miloš snědl všechno. Vždy byl při chuti a jídlo si nikdy neprohlížel. To já ano a někdy mě, při pohledu na ně, přešel i pořádný hlad. Nejhorší bylo, že babička vždy trvala na vylízaném talíři.
Jednou Miloš nebyl přítomen a já měla opět na talíři kus tučného, nažloutlého, třepajícího se masa. V zoufalství jsem jej nenápadně strčila do kapsy a pak jsem ho nepozorovaně hodila slepicím. Přiběhly všechny tři, ale když zjistily, o co kráčí, přestaly se prát a masa si nevšímaly. Aby babička maso nenašla a neidentifikovala, musela jsem ho sebrat a vhodit do potoka. Jedině voda ho bez protestů přijala.
Nikdy nezapomenu na drastickou příhodu s babiččinými karbanátky. Tenkrát jsem byla u babičky a dědečka úplně sama samotinká. Babička slíbila, že na oběd usmaží karbanátky. Svůj slib dodržela. Karbanátky sice vypadaly od pravých k nerozeznání, ale jen do chvíle, než je měl člověk na talíři. Strašně smrděly. Když jsem do nich zajela lžičkou, vytekla z nich zelená tekutina a objevila se nějaká rozžblechtaná zelenina. Chtěla jsem být statečná, ale po prvním soustu se mi nepříjemně rozhoupal žaludek. Odmítala jsem jíst. Babička trvala na svém a já nesměla odejít od stolu dřív, než to sním. Bylo mi do pláče a na zvracení. Nakonec mě zachránil dědeček. Nenápadně sebral karbanátek z mého talíře a vhodil ho do pece. Babička byla spokojená v domnění, že jsem ho snědla a já konečně mohla odejít od stolu. Dlouho jsem se nemohla zbavit odporného zápachu, stále jsem ho cítila. Šla jsem za chalupu a blinkala a blinkala a blinkala.
Celý den jsem nemohla žádné jídlo vidět, ani cítit. Babička byla spokojená v domnění, že je karbanátek tak vydatný a slíbila, že upeče další. Po této zprávě jsem odešla za chalupu a blinkala a blinkala a blinkala.
Po dlouhém době maminka udělala karbanátky a pro jistou dodala: „Neboj, tyhle jsou moje.“ Pohled na ně mě vyprovokoval a já maminku nechtíc poblinkala. Karbanátky jsem začala znovu jíst až o dvacet let později.
Šetrná babička dávala dědečkovi k snídani i večeři starý suchý chleba s meltou. Dědeček říkával, že je to lahoda. Určitě to byla pravda v porovnání s jejím kulinářským umem.
Kdysi měla babička psa, který pošel právě na její lakotu. Nebyl totiž užitečný jako třeba slepice, tak mu dávala jíst jen vodu, kterou opláchla talíře.
Babiččin pes
Byla jsem vděčná, že maminka vždy nabalila fůru jídla. Vezla jídlo jak pro nás, tak i pro babičku. Vždy ale říkala, že veze jídlo hlavně dědečkovi, ať se aspoň jednou za čas pořádně nají.
Řekla jsem tatínkovi, že babička není ani tak šetrná, jak o ní tvrdí, ale že je spíše lakomá. Tatínek mi nevěřil. Vysvětlil mi, že babička zažila těžkou dobu, celý život šetřila, měla peníze v bance, pak přišel krach a ona přišla o všechny úspory a tak šetří znovu. Nerozuměla jsem tomu. Pomyslela jsem si, že každá doba s babičkou musí být těžká.
Maminka se naštěstí vrátila z obchodu včas a vysvobodila mě z područí babičky.
„Proč si nehraješ venku?! Je hezky a ty sedíš ve studené síni! Sypej ven! Hrát s pohlednicemi si můžeš, až bude pršet!“
Nic jsem mamince nevysvětlovala, zavřela jsem šuplík a upalovala pryč. Slyšela jsem, jak babička lamentuje: „Anči, ty nemáš strach!? Co když se Věrka utopí!“
„Proč by se chtěla topit?“ bezstarostně odpověděla maminka a odcházela do kuchyně.
„Já neříkám, že se chce utopit, ale v potoce je voda a Věrka to tu nezná.“
Přidala jsem do kroku, abych byla co nejdříve mimo dosah. Vychutnávala jsem volnost a teprve hlad mě donutil jít zjistit, co bude dobrého k obědu. Blížila jsem se k chalupě. Maminka seděla na lavičce před ní a někoho vyhlížela.
„Neviděla jsi Zdenu a Miloše?“ zeptala se mě. Dlouho totiž nešli a maminka netrpělivě čekala na dary lesa. Těsto ve veliké míse doslova přetékalo dychtivostí. Konečně se za chalupou objevili. Když je maminka spatřila, zvesela vběhla do kuchyně a vyválela těsto na vál. Zdeňka s Milošem vešli do kuchyně. Maminka dychtivě vytrhla Zdeňce plnou bandasku malin. „Je to čisté, je to z lesa,“ řekla a vysypala obsah bandasky přímo na vyválené těsto.
První se vykutálely maliny a vzápětí se vyvalilo jehličí a zasypalo důkladně celé těsto i s malinami.
Maminka na pár chvil strnula. Asi ten čas potřebovala na vyhodnocení situace, než nalezla vhodné řešení. Pak se vzchopila, uchopila vařechu od těsta a se slovy: „Máš po prdeli!“, hnala se směrem ke Zdeně. Zkoprnělý Miloš stál ve dveřích a slzel. Tolik se na buchtu těšil.
„Přece ji nebudeš bít, Anči, ještě jí ublížíš! Dřevem se děti bít nesmějí! Četla jsem v novinách, jak jeden zbil svého syna vařechou a odrazil mu ledviny!“ vmísila se do konfliktu babička a snažila se sebrat mamince vařechu. Maminka se nechtěně uklidnila. Zabalila těsto a poslala Zdenu vyhodit ho na hnůj.
Zatím co Miloš sbíral poctivě, Zdeňka sbírala tři maliny do pusy, jednu do bandasky. Když zjistila, že Miloš má nasbíráno více než ona, dostala originální nápad. Vyplnila bandasku jehličím a navrch naaranžovala několik malin. Udělala to pěkně a důkladně, nikdo až do inkriminovaného okamžiku nic nepoznal.
Odpoledne se vrátil tatínek z lesa. Pohupoval si spokojeně košíkem. Maminka ho vítala a zvědavě se ho zeptala: „Našel jsi něco? Nebo jako obyčejně?“
Tatínek postavil košíček na lavičku a šel si pro atlas hub. Všichni jsme postupně nakukovali do košíčku. Nakoukla jsem také, něco na dně bylo.
„Myslela jsem, že zítra udělám hříbky na smetaně a zatím bude houby.“ zklamaně konstatovala maminka. Miloš opět zaslzel. Otočil se a někam zklamaně odcházel. Za deset minut byl zpátky a přinesl dva nádherné hříbky.
„Kdes je našel?“ zajímal se o úlovek tatínek.
„Tam,“ ukázal Miloš na kopec za chalupou. „Tam, co se pasou ty krávy, pod těma břízkami. Myslel jsem, že je nechám do zítřka ještě vyrůst.“
Maminka spokojeně převzala hříbky. Ale při pohledu na tatínka se rozčílila: „Co to máš, taťko, v kapse?“
„Co bych tam měl, kapesník.“
„Ne v té, v kapse na koleně?!“
„No, nůžky.“
„K čemu potřebuješ v lese nůžky?!“
„Kdybych něco potřeboval odstřihnout.“
„Co chceš v lese odstřihovat?“
„No, třeba nitku na košili…“
Maminka zalapala po dechu. Vytáhla tatínkovi nůžky z úzké kapsičky a zabavila je.
„Jak malý Jarda! Co kdybys upadl a vrazil by sis nůžky do nohy?“
Tatínka to rozladilo, bylo mu líto nevyužité kapsičky.
„Tak co tam mám dát?“ zeptal se smutně a vsunul si do ní tužku. Tu maminka okamžitě zabavila také.
„Nic tam nedávej, nebo ti ty kalhoty zabavím!“
Tatínkovi se to nelíbilo, ale věděl, že maminka nemluví jen tak do větru a opravdu by se mohlo stát, že by se s kalhotami už neshledal. Po obědě si tatínek sedl na lavičku před domem s atlasem hub a zkoumal, co vlastně přinesl. Dlouho zkoumal, dlouho čistil. Potom triumfálně přinesl hříbky do kuchyně a šel si nahoru do naší světničky lehnout. Maminka mi je nenápadně v novinách podala.
„Jsou to houby nevalné pověsti, běž je hodit do potoka, než se stane nějaké neštěstí. Pak si umyj ruce!“
Byla jsem ráda, že mohu k potoku a ještě s tajným posláním. Houby jsem hodila do vody a opláchla si ruce v chladné vodě. Dívala jsem se za odplouvajícími hříbky a házela po nich kamínky. Tak jsem se do toho zabrala, že jsem ani nepostřehla, že mám babičku za zády.
„Já věděla, že tě tu najdu! Viděla jsem, že tu jdeš!“ křikla na mě.
Strašně jsem se lekla, až jsem sklouzla po mokrém schodku do potoka a plácla sebou na jeho dno. Ledová voda vyšplouchla a postříkala nasupenou babičku.
„Kolikrát jsem ti říkala, že k potoku nesmíš! Vidíš, málem ses utopila, ještě že jsem přišla!“
„Jak se mohu utopit ve vodě, kde je jen vody pod kolena?“ bránila jsem se a vylezla po čtyřech z vody.
„Mohla bys spadnout hlavou na kámen, ztratit vědomí a utopit se! Víš, kolik se stalo takových případů, stále to čtu v novinách!“ lamentovala babička.
To už jsem promočená kráčela k chalupě. Babička celá nadšená běžela za maminkou, aby jí jako první ohlásila, že se její prognóza splnila.
„Vidíš, Anči, už je to tady! Věrka ti spadla do potoka. Ještě, že jsem šla náhodou kolem!“
Ještě, že šla babička kolem
Maminka mi bez řečí sundala mokré oblečení a boty. Převlékla mě do suchého, moje boty vycpala novinami a dala je sušit k peci. Zarmouceně jsem přihlížela.
„Neboj, za chvíli to uschne. Stejně je odpolední klid, teď se spí,“ usmála se na mě, vzala si knihu a šla si lehnout do naší světničky. Mě se spát nechtělo. Rozhodla jsem se, že si půjdu hrát na malinkatý trávník před domem. Vyšla jsem v papučích před dům a opět jsem se stala babiččiným zajatcem. Znovu mě vlekla do kuchyně. Tentokrát babička změnila taktiku: „Chceš, přečtu ti pohádku,“ lákala mě.
Pohádky jsem měla ráda. Sedla jsem si vedle spícího dědečka na kanape a čekala, až babička začne číst. Babička si nasadila brýle, vzala noviny a začala.
„V Ostravě skočil do místní řeky Ostravice, Pavel K., 17 let a utonul. Vidíš jak dopadl? Nesmíš chodit k vodě, já ti to pořád říkám! Dále, Karel Š., 23 let, nedal přednost v jízdě a utrpěl těžký úraz. Já to pořád říkám, dávejte pozor na auta!“
Už jsem pohádku nechtěla, ale babička mě nepustila a pokračovala ve čtení. Pohádku zakončila rubrikou pohřby.
„V pátek 14.9. ve 14:00 se rozloučíme s naším milovaným dědečkem, tatínkem Václavem H. (85), který umřel po těžké nemoci. Rozloučení se koná,…Určitě měl rakovinu, no už byl starý.“
Byla jsem šťastná, když pohádka skončila a já mohla jít před dům, sice pod dohledem, ale hlavně, že jsem nemusela sedět v kuchyni jak přibitá.
„A nikam nechoď, nemáš boty!“ napomínala mě dopředu babička.
„Nikam nejdu,“ ubezpečila jsem babičku.
„Nebuď hubatá!“ přísně mě napomenula babička. „Kdybys nešla k potoku, mohla jsi mít boty!“
Babička stále nahlížela oknem a hlídala, zda se nevzdaluji. V dálce jsem spatřila v houfu dětí své sourozence jak dovádějí. Záviděla jsem jim jejich volnost.
Všimla jsem si, že Eva Kolmusová na mě mává na mostě. Využila jsem nepozornosti babičky a nenápadně jsem se vzdálila. Když jsem byla dostatečně daleko od chalupy, dala jsem se do běhu. S Evou jsme se bouřlivě přivítaly. Eva šla do lesa s košem na šišky a já se k ní přidala. Vypůjčila jsem si od ní starou ušmudlanou tašku, kterou měla na dně koše. V lese hned první šiška, kterou jsem zvedla, se mi přilepila k dlani. Pak už se automaticky lepilo vše na co jsem sáhla. Za chvíli jsem měla upatlané obě ruce od smoly a šišky se mi špatně házely do tašky. Když jsem se chtěla vysmrkat, zhoršilo se to. Kapesník se mi přilepil k ruce, potom k nosu a po delším úsilí i ke kapse. Na zpáteční cestě Eva naložila svůj koš a mou tašku na velkou spadlou větev, zapřáhla se a táhla ji k domovu. Také jsem se větve chytila, přilepila se a pomohla jí táhnou. Před jejím domem už čekala moje babička a s hubováním mě odtáhla zpět do kuchyně.
„Podívej, jak máš zničené papuče! Do lesa se chodí jen v holínkách. Jsou tam zmije! Co kdyby tě některá kousla!“ durdila se babička.
Ve dveřích se objevila maminka, která zaslechla lamentování. Babička začala na mě žalovat. Zakrátko postřehla, že něco dělám s rukama.
„Co máš v ruce?!“ houkla na mě.
„Nic!“
„Ukaž! Něco tam máš!“ uchopila mi ruce a přilepila se k nim. Babička vykřikla: „Anči, Věrka je celá od smoly, to nepůjde umýt!“
Maminku to nijak neohromilo. Zašla do komory a vrátila se s nějakou láhví. Nastavila jsem poslušně ruce i nos a maminka mě s tím smradlavým začala čistit. Babička znepokojeně přihlížela, jak jde smůla dolů.
„Ještě se jí podívej do hlavy. Všude kolem jsou klíšťata. Vůbec si nevzala šátek! Klíšťata jsou nebezpečná, roznášejí zápal mozkových blan.“
Maminka slíbila, že mě pořádně prohlídne. Musela jsem se svléknout a nechat se okukovat. Maminka nic nenašla. Zato babička ano, na každé znamínko upozornila a tvrdila, že se hýbe.
Opravdu moje boty brzo uschly. K večeru jsem v nich mohla jít na procházku před spaním. Šli jsme všichni k hájence a zpátky. Nebyla to jen procházka, ale i zkouška nervů.
Vyšli jsme. Tatínek jako poslední zamkl chalupu. Babička z cesty tatínka bedlivě pozorovala. Jen co od chalupy udělal tři kroky, babička se ho výhružně zeptala: „Alfons, zamkl jsi na dva západy?!“
„Ano, zamkl.“
„Určitě!?“
„Ano, určitě.“
„Neslyšela jsem, že by zámek cvakl dvakrát!“
„Zamykal jsem na dva západy!“ řekl tatínek a mírně znervózněl.
„Jdi se přesvědčit!!“ trvala na svém babička.
„Vím, co dělám! Zamkl jsem na dva západy!!!“ řekl rázně tatínek a odmítl se vrátit ke dveřím, aby odemčením zjistil zdali opravdu zamkl na dva západy.
Babička pochopila, že ji tatínek neposlechne a šla se přesvědčit. Seběhla ze silnice k chalupě. Strčila klíč do zámku a odemkla. Zámek dvakrát klapl. Byla spokojená. Pak opět zamkla na dva západy. Vyšli jsme. Po třech krocích nás babička zastavila otázkou určenou tentokrát mamince.
„Anči, vypnula jsi plyn?!“
„Ano, babičko,“ snažila se maminka klidně odpovídat.
„Víš to určitě?!“
„Babi, plyn je vypnutý!“ už méně klidně odpověděla maminka.
„Běž se podívat!!!“
Maminka nediskutovala, raději šla, ať konečně můžeme jít. Odemkla, šla do kuchyně, zkontrolovala plyn, zamkla na dva západy a šla k nám. Babička už jí šla v ústrety.
„Tak co, byl vypnutý!?“ zajímala se.
„Ano, byl!!“
Babičce to však nestačilo a šla se raději přesvědčit.
Stáli jsme všichni na cestě, koukali jeden na druhého a zoufale si přáli, aby už bylo po procházce a mohli jsme jít spát.