Zdeňka už nečeří život rodičů sama
Přes veškera úskalí rodiče neodradilo mít další dítě, a na svět přišel Miloš. Byl skvěle vybaven pro přežití. Už od narození patřil k silnějším jedincům. Narodil se pětikilový. Doktor, který Milošovi pomáhal na svět, řekl: „To bude zápasník maminko!“ A měl pravdu.
Miloš se nikdy do peřinek nevešel, a když v porodnici rozváželi miminka, maminky na sestry křičely: „Dejte toho valibuka zvlášť!! Zalehne naše miminka…!“ Naši maminku to uráželo, ona přece také měla miminko, sice větší, ale miminko.
Ani s ním naši nudu nepoznali. Miloš byl vždy při chuti a v jídle si nikdy nevybíral, jen jednou v životě. To mu bylo asi osm měsíců. Maminka si odskočila k sousedce na slovíčko a asi nezůstalo jen u jednoho slovíčka, protože do hodiny se ještě nevrátila. Tatínek dostal hlad. Ohřál si segedinský guláš a začal jíst. Miloš otvíral pusu naprázdno a na otce. Dožadoval se jídla. Tatínkovi bylo Miloše líto a tak mu trošku guláše dal. Myslel, si, že mu guláš nebude chutnat a dá pokoj. Zmýlil se. Milošovi troška nestačila, stále otvíral pusinku a dožadoval se dalšího a dalšího přídělu. Miloš snědl skoro plný talíř. Když se maminka konečně vrátila, Miloš spokojeně spal. Od té doby Miloš zarputile odmítal kašičky, krupičky, polívčičky…
Maminka si zoufale stěžovala porodní bábě, že Miloš odmítá jíst.
„A co má rád?“ zajímalo porodní bábu, při pohledu na spokojené a usměvavé dítě.
„Párky a guláš!“ odpověděla maminka zoufale.
„Když to Miloškovi chutná, tak mu to dejte,“ přimluvila se za Miloše porodní bába.
Maminka tedy dala Milošovi do jedné ruky párek, do druhé chleba. Miloš byl spokojený a maminka se s tím smířila také.
Miloše nemilovala jen maminka a tatínek, ale i strýc Šverma. Byl o dvacet let starší než jeho žena a nemohli mít děti, ač po nich velice toužili. Snad proto se strýc velice upnul na Miloše.
Jednou maminka musela se Zdeňkou k lékaři. Strýc Šverma se ochotně nabídl, že ročního Miloška pohlídá. Maminka zanechala nakrmeného, přebaleného a spokojeného Miloše se šťastným strejdou doma.
Když se vrátila, nevěřila vlastním očím. Strejda z opatrnosti, aby mu Miloš nespadl, umístil ho raději na zem. A protože se bál, aby mu Miloš někam nezalezl, přivázal ho za nohu k noze stolu. Strejda byl velice překvapen, že tak se děti nehlídají.
Tak se děti nehlídají?
Strýc Šverma byl svérázný pěstoun, přesto Miloše dokázal vždy uhlídat, na rozdíl od rodičů.
Jednou na Silvestra, když byly Milošovi asi tři roky, znenadání upadl v kuchyni do uhláku a nemohl vstát. Maminka se vyděsila, že Miloš dostal obrnu. Snažila se Miloše postavit, marně. Milošovy nožičky se vlnily a odmítaly poslušnost. Maminka uchopila tedy Miloše do náruče a chtěla s ním jet do nemocnice. Přitulila ho zoufale k sobě a Miloš si pořádně říhl. Alkoholický výpar uhodil nešťastnou a polekanou maminku donosu. Pochopila. Miloš byl úplně na mol. Jak se nenuceně procházel mezi hosty, nenápadně jim upíjel ze sklenic. Maminka tedy změnila diagnózu, místo do nemocnice, dala Miloše spát. Miloš se vyblinkal, vyspal a nohy mu opět fungovaly.
Od té doby byl Miloš velmi společenský a návštěvy miloval, ovšem každý návštěvník si musel bedlivě střežit sklenici a maminka zase střežila Miloše, ve snaze zabránit výskytu předčasného alkoholika.
Společenský a družný Miloš
Časem se i on rozkoukával vůkol, ovšem činil to v tichosti. Do tří let nemluvil a nočník ignoroval. Skutečnost, že nemluví, rodiče velice trápila. Marně si s Milošem povídali, marně ho nutili ke konverzaci.
Nakonec unaven tříletým mlčením rozvázal a pusu už nezavřel. Tentokrát byli rodiče unaveni záplavou nikdy nekončících dotazů a informací. Když jim došly síly, byl to mrňous, kdo našel řešení. Z kredence vyházel hrnce, zalezl dovnitř a proměnil se v rádio. Sám zpíval, dával si otázky a také si na ně odpovídal: „Haló, haló, vysílá Praha, zahrajeme vám oblíbenou píseň…“
Několikahodinové každodenní vysílání a stále opakující se repertoár drásal nervy všem posluchačům. Navíc Miloš stěhoval své „studio“ i několikrát denně a tím měnil vzhled bytu. Kopec bot uprostřed síně rodiče upozornil, že Miloš okupuje botník. Opět se neslo bytem jeho: „Haló,haló…“
„Alespoň víme, kde je.“ utěšovala se maminka. Časem si rodiče zvykli a nechali se ukolébat Milošovou poměrně jednotvárnou hrou.
Miloš ve studiu
Maminka podlehla dojmu, že může nechat Miloše na chvíli bez dozoru a vylezla na strom, obrat třešně na buchtu a na zavařování. Trhá a trhá, těší se, jak jí jde práce od ruky a najednou si uvědomí, že neslyší Milošovo tradiční „Haló,haló….“ a navíc ho nikde ani nevidí.
Rychle slezla ze stromu a pospíchala ho hledat. Tekoucí voda z kuchyně, síní, verandou a ven, vedla maminku bezpečně na místa postižená Milošem, chtějícím si umýt ruce. Našla ho uprostřed plovoucí kuchyně, spokojeně cákajícího ručičkami a nožičkami. Když spatřil šokovanou maminku, v obavách se optal: „Maminto, neutopím se?“
„Maminta“ neschopná odpovědi vytáhla Miloše z vody a pár pořádných mu dala na mokrý zadek, jen to plesklo. Nebrečel, jen se naštval. Nebylo přeci jeho chybou, že naše umyvadlo vlastnilo zatvrzelý mosazný kohoutek. Tento kohoutek sám určoval, zda se otevře nebo zavře. Domlouvat mu mohla pouze těžká, silná ruka a tu on zdaleka ještě neměl.
Na oplátku za nespravedlnost na něm spáchanou, se Miloš pomstil. Než maminka stačila vytřít kuchyň, síň a vše čeho se voda dotkla, vyhodil jednu z tašek plnou třešní do sklepa a šel vysílat. Maminka dlouho hledala tašku, marně. Našel ji až za pár měsíců tatínek, který šel náhodou do sklepa. Nebyly použitelné ani třešně, ani taška. Maminka si s úlevou oddechla: „Nejsem cvok! Já věděla,že jsem měla ještě jednu tašku třešní!“
Miloš chtějící si umýt ruce
Netrvalo dlouho a Miloš se opět stal středem zájmu. Znovu nebyl nikde k nalezení. Okamžitě byla prohledána všechna provizorní studia, včetně kurníku. Bezúspěšně.
Našel se sám a byl zcela zničen. Nalezl totiž vyhozené lístky na jídlo v uhláku. Sebral je a šel si sám k řezníkovi pro párečky. Miloš zřídka plakal, ale tentokrát se neudržel. Se srdcervoucím pláčem a zdrcen se vracel domů. Párečky mu neprodali. Lístky byly dávno zrušeny, platilo se penězi a ty Miloš neměl.
Nakupující Miloš
Ještě se rodiče pořádně nevzpamatovali a už zase Miloše hledali. Tentokrát své hledání rozšířili i po okolí. Vyptávali se sousedů a kolemjdoucích. Nikdo ho neviděl ani nezahlédl. Po Milošovi jako by se slehla zem. Naposledy byl viděn u oběda.
Někdo ho nakonec objevil spokojeně spícího doma po dobrém obědě, na gauči pod rozevřeným Rudým právem.
Ztracený Miloš
Miloš se neztrácel jen doma, ale i venku. Než šla Zdeňka do školy, měla za úkol zavést Miloše do školky a na zpáteční cestě ho zase vyzvednout. Pospíchala a Miloš se tradičně loudal za ní, on prostě nikam nespěchal. U vrat školky zanechala Zdeňka loudajícího se Miloše a chvátala do školy. Cestou domů ho šla tradičně vyzvednout. Jenže Miloš ve školce nebyl, do školky nedošel a nikdo ho ani neviděl. Strachy celá bez sebe kráčela domů. Nevěděla, co si počít. Před domem uviděla stát policistu. Ve Zdeňce hrklo. Určitě mě zavřou, pomyslela si.
Policajt si všiml vyklepané, strachy zelené Zdeňky a zeptal se jí: „Máš bratra Miloše?“
„Ano,“ špitla nejistě Zdeňka.
„Tak ten je u nás, pojď si pro něj.“
A tak se i Zdeňka ocitla na policejní stanici. Miloš tam už na ni spokojeně čekal.
Do školky nedošel proto, že se mu nepodařilo otevřít vrata školky, nerozmýšlel se a šel jinam. Nechtěl se vnucovat. Došel ke křižovatce, kde byla spousta zajímavostí a věcí ke koukání. Nějaký občan si ho všiml a odvedl jej na policejní stanici. Tam Miloš bez rozpaků sdělil svou adresu a snědl všem přítomným svačinu.
Tímto naše rodina děkuje všem hodným policistům.
Zadržený Miloš
Ani Miloš to se Zdeňkou neměl dvakrát lehké. Byl rozvážný a čas neuznával. Rána vypadala následovně:
„Dělej, oblékej se!“ křikla Zdeňka na Miloše, který se nepřítomně kolem sebe rozkoukával.
„Dělej, není čas, oblékej se, obouvej se, ať můžeme vyrazit!“ A k výzvě přidala pohlavek.
Miloš se nevzrušeně a bez náznaku rozčílení obouval svým vlastním tempem. Zdeňce došla trpělivost. Vyšoupla Miloše ze dveří s jednou botou obutou, druhou botu držel v ruce a na noze měl ještě nesezutý papuč.
„Jdeme, jdeme…to je dobrý…“ s těmito slovy vytrhla Zdeňka Milošovi botu z rukou a vhodila ji zpátky do bytu. „Dělej, není čas!“ zamykala a hnala Miloše směrem ke školce.
Miloš se loudal za pospíchající Zdeňkou napůl oblečen, napůl obut, neučesán a bez kapesníku. Ani jedno mu nevadilo. Nos si běžně utíral do rukávu a pokud rukávy neměl, v nouzi nejvyšší, límec byl nejbližší.
Milošovy rukávy byly vždy lesklé a držely tvar. A pokud šlo o oblečení, nedbalá elegance mu byla vlastní.
Zdeňka poháněla Miloše nadávkami i pohlavky. Ale bez valného úspěchu. Soused, který pravidelně viděl odcházet Miloše pohlavkovaného Zdeňkou, žaloval naší mamince.
„Vždyť Miloš někdy odchází z domu bez čepice! Někdy nemá ani kabát! Jindy kalhoty! Kdyby se po ní Miloš jednou pořádně ohnal, tak ji zmrzačí! Už je pomalu větší než Zdeňka…a nechá se tak od ní mlátit!“
Maminka to nechala bez komentáře. Pomyslela si, co funguje, to netřeba měnit. Přece jen ale Zdeňku upozornila, ať více dbá na Milošovou garderobu. Hlavně ať má dobře zapnutý kabát. Zdeňka to slíbila.
Když si všimla, že Miloš má sice zapnutý kabát, ale přece jen u krku mu jedna dírka přebývá, pohlavkem ho na tento nedostatek upozornila. Miloš pochopil a přebytečnou dírkou přehnul a připnul o patro níž na již zapnutý knoflík. Zdeňka si pomyslela, že i to je možnost a ranní maratón mohl pokračovat.
Nedbalá elegance byla Milošovi vlastní