Když dospělí neslyší

     Babička stála na cestě a netrpělivě nás vyhlížela. Když nás spatřila vystoupit z autobusu, vesele nám spěchala naproti.

  „To jsem ráda, že jste tady!" vítala nás a než jsme stačili sborově pozdravit, začala se vyptávat jakou jsme měli cestu.

   Maminka si povzdychla, zvedla vyčerpaně oči k nebi a za nás za všechny odpověděla: „Ani to nechtějte vědět, babi,"

 „No, hlavně, že jste dojeli,“ mínila babička a dál nepátrala po podrobnostech.

   Maminka mlčky a naštvaným pohledem změřila tatínka. Ten stál opodál a vychutnával si svou zapálenou cigaretu. Jediné příkoří, které se mu cestou dostalo, bylo, že si nesměl ve vlaku zapálit. Vůbec ho netrápilo, že zbytek rodiny měl z jeho kuřácké vášně nervy doslova nadranc.

Začal hned babičku zpovídat, jak je to s hřiby, zda rostou a v jakém počtu. 

Babička vesele pravila: „Hřibů je tu plno, jen si pro ně musíš zajít, pokud víš kde rostou.“

Tatínek byl spokojený, víc vědět nepotřeboval. Maminka se po chvíli uklidnila. Odpouštěla lehce. Vždycky říkala: „Dvakrát se otočím a nevím o tom, že se hněvám. To jen chlapi dokáží být ududlani celý den.“

Volným krokem jsme kráčeli k chalupě a maminka nás děti nabádala ať zhluboka dýcháme, protože je kolem kyslík.

    „Ten je i v Ostravě," namítl Miloš.

  „To je sice pravda, ale tenhle je zdravější," řekla maminka a při té příležitosti napomenula tatínka, aby jí cigaretou nečmoudil u nosu. Přijela přece za čerstvým vzduchem. Tatínek se začal ještě více soustředit na svou nezbytnou cigaretu. Podle směru jejího kouře kličkoval z jedné strany cesty na druhou tak, aby maminku kouř z cigarety nedráždil.

Došli jsme k chalupě. Dědeček stál ve dveřích, pokuřoval faječku a s úsměvem nás vítal. Dědečka jsem milovala a nejen já, milovali jsme ho všichni, až na babičku. Dědeček byl klidný, usměvavý a nemohl moc chodit. Jeho nohy připomínaly sloupy. Od stehen dolů, až po kotníky měl nohy stejně široké a strašně fialové. Raději seděl nebo ležel. Když jsem měla čas, vyprávěl mi pohádku. Byla napínavá a tak dlouhá, že mi ji ještě celou nedopověděl. Pohádka se jmenovala o princezně Šeherezád.

Kdyby pokaždé nebylo cestování tak dramatické, těšila bych se na něj už týden dopředu.

  Babička s dědečkem žili v malebné vesničce nedaleko Zlatých Hor. Jejich chalupa byla jako tvrz. Měla metrové kamenné stěny. Celý dům byl tajuplný a měl spoustu tajných dveří a výklenků. Neměla jsem moc možností vše pořádně prozkoumat. Babička byla lepší než hlídací pes a zakazovala jakýkoliv volný pohyb.

    Za každého počasí bylo v domě vlhko a chladno, až na horní místnůstku pod střechou, kterou jsme obývali. Byla to nejútulnější místnost v celém domě. Vždy mi připadalo, že pokojíček byl postaven pro mě. Dospělí se až příliš často třískali do hlavy o dřevěné trámy stropu. Když jsem si stoupla na postel a pod nohy si dala polštář, mohla jsem se pohodlně stropu dotknout. Také okna této místnosti byla malá a umístěná nízko, takže jsem mohla pohodlně koukat ven. Podél oken visel závěs neurčité barvy. Nejhezčí ze všeho byla kachlová kamna v rohu místnosti. Dále tu byla jedna skříň, železný stůl a dvě nepohodlné židle. Nejvíce místa zabraly postele. Stačili dva lidé a v místnůsce nebylo k hnutí. Pravý mumraj nastal, když jsme se tam sešli všichni. Kdo se nestrkal, ten kličkoval, nebo podlézal, přelézal a hlavně zavázel. Naštěstí jsme všichni byli dobře vytrénovaní z jízdy ve vlaku a autobusu, takže k velkým potyčkám nedocházelo. Příjemné na této místnosti bylo, že k ní vedly příkré točivé schody a babička se po nich bála chodit.

  Sourozenci se okamžitě po příjezdu rozprchli. Já tolik štěstí neměla. Zůstala jsem babičce na očích, které měla jako ostříž a nikam mi nedovolovala chodit. Mohla jsem se zdržovat jedině v kuchyni. Tatínek odnesl naše tašky do naší malé světničky a zůstal tam, aby zatopil. Maminka začala vybalovat v kuchyni jídlo, které jsme přivezli a babička vše kontrolovala jako celník. Stále jen naoko naříkala: „Na co to všechno Anči taháš?! Co s tím budeš dělat!"

    „Však se to sní, Miloš je ve vývinu," vysvětlovala maminka.

    „To mu praskne břicho!" teatrálně se hrozila babička.

Byla jsem ráda, že babička kontroluje maminku a na mě zapomněla. Nenápadně jsem se přiblížila ke dveřím. 

    „Kam jdeš?!" vyštěkla na mě babička.

  „Jen ven,“ informovala jsem ji pravdivě o svém úmyslu.

 „Kam ven?! K potoku nechoď!“ přikazovala mi a nadšeně dodala: „Nemáš gumáky, tráva je mokrá, namočíš si boty a budeš nemocná!“

Pro jistotu mě uchopila za rukáv a odvlekla od dveří.

 „Jdu nahoru, za tatínkem,“ protestovala jsem a snažila se pod touto záminkou opustit kuchyň. Babička mě však svírala pevně.

  „Nahoru nemůžeš, teprve jste přijeli a taťka ještě nahoře nezatopil.“

  Nezbývalo než čekat na další šanci. Ta se brzy naskytla. Maminka přestala rovnat potraviny ve špajzce, usedla na židli ke stolu a začala si s dědečkem a babičkou povídat. Využila jsem nepozornosti babičky a upalovala ven, jako by mi za patami hořelo. Babička však byla ve střehu a protože mě dohnat nemohla, aspoň za mnou zoufale volala: „Věrko, vrať se, nikam nechoď, bude večeře! Za chvíli bude tma, budou lítat netopýři! Vletí ti do vlasů!“

    Možná, když byla babička malá, netopýrů se bála, jenže já ne. Mnohem větší hrůzu jsem měla z cestování.

To už se ve dveřích chalupy objevil tatínek, který si šel ven zapálit cigaretu. Babička hned začala na mě žalovat. Tatínek ji trpělivě vyslechl a pravil: „Nebojte se, babičko, Věrka daleko nepůjde.“

  „Určitě půjde k potoku. Je tam voda. První schod je pod vodou! Ráno jsem sama málem do něj spadla. Schody jsou mokré a hladké! Rozbije si hlavu a utopí se! Nebo půjde na cestu!“

   „Nic tady nejezdí, babičko,“ konejšivě pravil tatínek.

  „No právě, není zvyklá! Myslí si, že tady nic nejezdí a náhodou pojede auto a přejede ji!“ tvrdila zoufalá babička. Tatínek ji ubezpečil, že se mi nic nestane a vrátil se raději nahoru do naší komůrky topit. Neschůdné schody dobře tatínka před babičkou chránily. Ta se nevzdala a šla za maminkou za mě orodovat. Až ven bylo slyšet jak hořekuje: „Anči, Věrka je venku, už je zima, zavolej ji domů!“

  Maminka babičku ubezpečila, že se neztratím. Cestou k potoku jsem ještě zaslechla babičku jak naříká: „Půjde k potoku, je tam voda…“

   Babička měla pravdu. První schůdek byl skoro pod vodou a zbývající čtyři schody byly naprosto suché, jen několik mokrých kapek na nich prozrazovalo, že zde někdo nabíral vodu. Potok, před kterým babička tak vehementně varovala byl vlastně jen malinký skoro plytký potůček, místy hluboký do půl lýtek. Nabrat z něho vodu do kbelíku byl problém. Kbelík se musel položit naležato na dno potoka, aby se vůbec nějaká voda do něj dostala. Břehy tohoto potoka byly dva metry vysoké a kamenné. Byly naprosto neúměrné k potoku, který se plazil u dna. Vysoké břehy potok využíval jedině z jara, tehdy tající sníh z hor z tohoto neduživého potůčku učinil opravdový živel, který bral nemilosrdně s sebou cokoliv, co se mu postavilo do cesty. Potok obtékal zahradu a nahrazoval tak plot. Pomalu a opatrně jsem sestoupila po kamenných schodech a na posledním schůdku si dřepla na bobek. Sledovala jsem mihotající se pstruhy pod hladinou. Kousek od schodů byl splav a za ním další. Bylo zde krásně, voda šuměla, točila se a pěnila. Vládnul zde nezvyklý klid. Kolem šel dědeček zavřít slepice, zvědavě po mě pokukoval. Čekala jsem, že mě napomene, že jsem neposlechla babičku a šla k potoku. Dědeček se jen tajemně usmál a pravil: „To je krása, že? Pod tím schodem, bydlí velký pstruh. Ale ty ho nespatříš. Je chytrý, slyšel tě. Ten vyplave, až odejdeš.“

Z vděčnosti, že mě dědeček nekárá, jsem mu pomohla zahnat slepice. Těm se nechtělo do kurníku, stejně jako mě do kuchyně za babičkou. Ale neměly na výběr. Měla jsem rychlejší nohy než ony a taky praxi z honů naších králíků.

Dědeček zamknul kurník a pomalu se šoural k domovu. Cestou pobafával ze své faječky. Bylo to jediné, čeho se nehodlal vzdát. Marně babička na jeho faječku nadávala.

Ani maminka na laní babičky nedala a pokaždé mu přivezla jeho oblíbený tabáček a ještě navíc jeden voňavý. Dědeček poděkoval za oba. Voňavý tabák šoupnul do přeplněného šuplíku k ostatním, podobně vonícím tabákům. Svou faječku naplňoval výhradně tabákem své oblíbené značky.

  Na maminčiny rady, aby vyzkoušel voňavější tabák s úsměvem odpovídal, že chce smradit po svém. 

  Doprovodila jsem dědečka ke dveřím chalupy, tam si dědeček sedl na lavičku a pokuřoval. Aby mě babička nespatřila, šikovně jsem se vypařila. Vydala jsem se na malý průzkum po okolí. Šla jsem cestou k hájence. Hned ve druhém domku, který jsem míjela jsem zaslechla Zdeňku a Miloše, kteří se znamenitě bavili s místními dětmi. Záviděla jsem jim. Měli spoustu vrstevníků na dovádění. Já jak sirotek bloudila vesnicí a hledala spřízněnou duši. Došla jsem až ke Kolmusům. 

   Prakticky sousedili přes potok. S nimi nás spojoval most hned vedle naší zahrady. Jenže most byl střežen babičkou. Musela jsem obejít půl vesnice, abych mohla stanout před Kolmusovou chalupou. Babička paní Kolmusovou nenáviděla, protože její slepice chodily na náš hnůj. Navíc ji podezřívala, že nám odloudí tatínka nebo dědečka. Paní Kolmusová byla totiž příjemná a usměvavá žena, což byl pro naši babičku velký přestupek. Stále maminku varovala: „Usmívá se na chlapy. Anči, dej si na ni pozor, odloudí ti Alfonze!“

  Maminka vždy se smíchem odpověděla, že tatínkovi věří, a že paní Kolmusová se usmívá i na ni.

   „Vidíš, jak je chytrá! Já dávám pozor i na dědečka! Kolmusové není nic svaté! Už jsem jí říkala, ať si spraví plot! Včera byla zase ta jejich kura na našem hnoji!“

Maminka se do debat s babičkou moc nepouštěla. Chtěla mít klid.

  Paní Kolmusová neměla zrovna lehký život. Z práce chodila k večeru s plnými taškami jídla a pod paží ještě držela dvě šišky chleba. Žila s chlapem, který nepomohl, nic nespravil, jen chlastal a nadával. Paní Kolmusová měla tři děti, nejstarší se jmenovala Eva. Byla to moje kamarádka, ale málokdy měla čas na hraní. Vařila, uklízela, sekala trávu, starala se o králíky, slepice a kozu. Pokud jí zbylo trochu času, vyplnili jí ho dva mladší sourozenci a nemocná babička. Spousta práce pro človíčka o málo staršího než jsem byla já. Navíc Eva silně dopadala na nohu, kterou si zranila při štípání dříví. Smeklo se jí polínko a ona si sekerou rozsekla koleno, už ho víckrát neohnula.

Snad proto, že pan Kolmus nechtěl nic opravovat, časem prodal rozpadající se chalupu a koupil si auto. Kam se potom Kolmusovi poděli, nevím. Už jsem o nich nikdy neslyšela.

  Došla jsem opatrně až k jejich domku. Na zahradě byl klid. Zaklepat jsem se bála, nevěděla jsem, jestli je pan Kolmus doma. Chvilku jsem jen tak lelkovala před jejich domem, ale nic se nikde nehýbalo a tak jsem kráčela smutně k domovu. Babička mě zahlédla přes potok a běžela mi v ústrety. Její první slova byla: „Už tě hodinu hledám. Kde je Miloš a Zdena!“

Zapřela jsem, že vůbec někoho tohoto jména znám. Babička se rozčilovala: „Přece byli s tebou!“

   „Nebyli, babičko.“

   „Nevěřím ti. Lžeš a půjdeš za to do pekla!“

   Vyděsilo mě to, ale ne natolik, abych řekla, kde mé sourozence najde. V duchu jsem se hájila tím, že už vůbec nemusejí být v místech, kde jsem je naposledy viděla. Měla jsem pravdu. Miloš přicházel z úplně jiné strany, než jsem očekávala. Když spatřil babičku, okamžitě hodil zpátečku a byl fuč.

Opět jsem seděla v kuchyni. Babička mi zabavila boty pod záminkou, že jsou mokré a musí se usušit. Vítězně mamce pravila: „Vidíš, Anči, neříkala jsem to? Určitě byla v potoce, boty má úplně promočené,“ pak se nadšeně podívala na mě a dodala: „Nevím, zda do zítřka uschnou! Budeš muset sedět doma!“

   Podívala jsem se polekaně na maminku. Ta na mě vesele zamrkala a já pochopila, že nemusím mít obavy. Maminka postavila na stůl talíř s obloženými chleby. Zaradovala jsem se, že je večeře. Věřila jsem, že Miloš jídlo vycítí na dálku. Těšila jsem se, že zase budu ze svými sourozenci. Sedla jsem si ke stolu a jedla. Babičku popudilo, že jí neodporuji. Začala proto z jiného soudku. Koukla na klidnou maminku a začala řeč: „Miloš a Zdena tu taky ještě nejsou a ty jsi, Anči, tak klidná! Copak se o ně nebojíš?!“

  „Babi, uklidněte se. Až budou mít hlad, dojdou,“ odrazila maminka babiččin útok. Babičku však neodradila. Tentokrát byl terčem tatínek: „Alfons, jdi se za nimi podívat!“

    Tatínek vstal a vyšel ven. Po chvíli babička celá zoufalá mamince hlásí: „Anči, Alfons nešel pro děcka, sedí na lávce před domem a kouří.“

   „To víte, babičko, je zima, tak si zatápí pod nosem,“ řekla maminka klidně.

    „No, ale Miloš a Zdena jsou někde venku a je tma. Všechna děcka jsou už doma! Běž je zavolat!“

    „Babi, nebojte se o ně, určitě tu budou co by dup.“

   Babička se s odpovědí nespokojila. Nesnášela, když neměla přehled. Spokojená byla jen tehdy, když jsme všichni byli pod jejím přísným dozorem, seděli v kuchyni, pokud možno se nehýbali a nemluvili.

   Babička vyšla před dům. Vesnici se neslo její zoufale a srdceryvně volaní: „Milošííí! Zdenóóó!!…“

  Marně. Celá nespokojená se vrátila do kuchyně. Stále chodila od okna k oknu a vyhlížela mé sourozence. Rodiče se snažili babičku uklidnit, taky marně. Byla jsem ráda, že nejsem hlavním předmětem babiččina zájmu. Těšila jsem se, že až Miloš a Zdena hladoví dojdou, budou jim zabaveny boty, aby nikam nemohli. Těšila jsem se jak boudou muset vyslechnout babiččinu přednášku o číhajícím nebezpečí okolo chalupy.

    Maminka, ale zhatila mé plány. Poslala mě umýt zuby a spát. Zuby jsem si myla za přísného dozoru babičky, číhající na můj chybný zásah při ústní hygieně. Také jsem musela vyslechnout přednášku o tom, jak se mi tvoří v puse jedovatý povlak, na kterém si bakterie doslova uspořádaly konferenci.

    Vyplivla jsem pastu a prohlížela si pozorně plivanec. Ukázala jsem na bublinu v něm, která splňovala mou představu o baktérii.

    „To je ono?“ ptala jsem se babičky.

    „Co?“

    „No ta baterie?“

    „Jaká baterie?“ vyděsila se babička.

    „No, ta co mám v puse?“

    „Ty máš v puse baterii? To nesmíš dávat baterie do pusy, to je jedovaté. Alfons! Věrka snědla baterii!“ hystericky se rozkřičela babička. Tatínek přišel, vyslechl obě strany, uspořádal si to v hlavě a správně celou věc pochopil. Vyfasovala jsem baterku, abych nespadla na neosvětlených schodech a byla jsem poslaná nahoru spát.

   Babička mně ještě poučila, že nesmím lízat žádnou baterku, jinak že dostanu do pusy žábu. To mě zaujalo.

  „Žábu? Jakou žábu a jak se ta žába dozví, že jsem lízala baterku?“ pátrala jsem po podrobnostech.

    Maminka mě vystrčila ze dveří se slovy: „To je bolák v puse, říká se mu žába.“

   Šla jsem poslušně nahoru a ještě na schodech jsem slyšela hlasitě bědovat babičku: „Ty ji, Alfons, necháš samotnou nahoře? Co když vypadne z okna! A Miloš se Zdenou ještě nejsou doma, už je osm!“

   Převlékla jsem se do pyžama a šla si lehnout. Moje postel stála pod oknem. Rozhrnula jsem okenní závěs, abych lépe viděla ven. Zalezla jsem si pod vlhkou a studenou peřinu. Pozorovala jsem noční oblohu posetou hvězdami a poslouchala praskot ohně v kamnech. Dneškem jsem byla zklamaná. Vysvětlení, které se mi dostalo ohledně žáby a bakterií bylo neuspokojivé. Těšila jsem se na Jarku, až mi věc náležitě objasní. Nerada bych byla za hlupáka. Usínala jsem s představou, jak vedle mě sedí žába, hlídá vyfasovanou baterku a číhá na příležitost, aby mi mohla vlézt do pusy.