16 - 20 srpna 2009
16.8 Neděle – depka utopená
Včerejší neúspěch chlopka nikterak neodradil a znovu se pustil do vaření. Já se mu opět do toho nepletla. Věděla jsem, že ať se budu snažit nebo ne, výsledek neovlivním.
Chlopek na oběd dělal vepřové se zelím a chlupatým knedlíkem. Asi byl chlopek na mě nahněvaný a tak mě ničím neobtěžoval a ani mě nezaúkoloval škrábáním brambor a raději koupil chlupaté knedliky v prášku. Vypadalo to zas na tichou domácnost. Mě to nikterak nevadilo, měla jsem svůj bol a tak jsem si ho pěkně hýčkala.
Přec jen ale chlopek promluvil a to dokonce třikrát.
První jeho věta oznamovala, že koupil vegetu i s moly.
Druhá věta byla rozčilovací, protože jsem si po obědě k tomu zelí dala pivo a třetí věta byla žasnoucí, protože jsem si pak otevřela červené víno. Vysvětlila jsem chlopkovi, že pivo bylo k zelí. A červené víno zase k tomu vepři.
A tak jsem pila a pila, až jsem depku ve víně utopila
17.8 Pondělí - opět pochodové cvičení
Dnešek byl dost dynamický a za vše může chlopek. Vždy mu říkám ať nepřekrmuje psa, ať do něj stále něco nehází jak do pece.
Jenže chlopek to stále ne a ne pochopit, nechápe že pes už je starý a ne vše stráví tak jak za mlada a taky nechci aby César přibíral na váze, nohy mu už totiž moc neslouží, srdíčko ho zlobí a špatně se mu dýchá.
Takže jsme si s Césarem trochu přes pátek, sobotu a neděli odpočinuli a v pondělí opět vyrazili ze srajdou do polí.Opět jsem Césarem nacpala endiaronem a proseděla s ním skoro pět hodin na venku, než se mu střeva uklidnila. Jindy by to tak nevadilo, ale v pondělí bylo dusno, že by i kůň padl. Ani jednomu z nás to vedro nedělalo dobře i když jsme seděli ve stínu pod stromy.
Kolem šesté se konečně zvedl vítr a trochu povětří ochladil, to už jsme byli oba doma a César celý utrmácený spal.Chlopek si hrál na počítači a venku se začal zvedat vítr a stále sílil. Chlopka vůbec netrápilo, že by mohl nějaký květináč odfrknout a tak jsem šla na balkon sundat květináče z parapetu. A zrovna když jsem dávala jeden velký květináč dolu na zem balkonu a byla sehnutá, přistál mi na hlavě květináč.
No deníčku, byla to děsná pecka do zátylku, málem jsem se už nepostavila. Ještě štěstí, že mám tak tvrdou palici a všechny květináče z umělé hmoty.
Když jsem se dovrávorala do obýváku a řekla chlopkovi, že mi na hlavu spadl květináč. Chlopek ani nezvedl oči od obrazovky počítače a střílel dál.
Říkám mu, že už mohl slavit, že je vdovcem a chlopek zas nic, jen si dál střílel.
Takže jsem došla k závěru, že kdybych se nepostavila, tak ležím na balkoně dokud by smrtelný puch nevyburcoval sousedy.
Večer mě dost bolela hlava a tak jsem šla brzo spát.
18.8 Úterý - bolehlav
Ještě jsem se ze spánku pořádně neprobrala a cítila jsem bolest hlavy. Takže celý den podle toho vypadal. Jen jsem se vykodrcala z postýlky hned jsem šla k lékárničce a vzala si Valetol.
Dnes moje mládě pralo, Markovi se totiž pokazila pračka a tak přinesla jeho prádlo v krosně. Při věšení prádla zjistila, že žádnou ponožku nemá do páru. Než jsem stačila zasvětit své mládě do historicky nepodloženého příběhu o malém pračkovém rarášku, který se vždy snaží nějaké ty ponožky během praní ukrást a místo ně nastrčit papírový kapesník, moje mládě našlo zbývající ponožky v krosně.
Tak nic, poučná přednáška se nekonala.
Tento obrázek raráška jsem věnovala své přítelkyni Ewě
Dál jsem jen poslouchala jak si mládě brumlá: „Bílé tričko, černé tričko, červené tričko, pět ponožek… herdek! jak to mám prát,“
Nepletla jsem se jí do toho, nakonec, nejlépe se učí za provozu.
Další kámen úrazu bylo žehlení.
„Mámí! Podívej co ta žehlička udělala s tím obrázkem! Co mám dělat?“ křičelo zoufale moje mládě. Ubezpečila jsem ji, že už se nic dělat nedá. Moje mládě mi nevěřilo a začalo prstíčky vyždibovat žmolky které zbyly po obrázků.
V duchu jsem slyšela smát se pračkového raráška. Ano, stejně ji dostal
A ještě jeden Rarášek
Ale jsou i dobré zprávy dnes moje mládě udělalo opravnou zkoušku z Němčiny a udělalo ji za dvě.
17.8 Středa - stále bolest hlavy
Vzbudila mě opět děsná bolest hlavy,jen jsem se vykodrcala z postýlky a už jsem se ploužila do lékárničky pro Valetol. Hlavu jsem měla jako střep. Na chvíli jsem si ještě lehla a čekala až pilulka zabere.Dnešek jsem se rozhodla prožít v pyžamku, připadalo mi to jako príma nápad, jenže jsem zjistila, že mi na balkoně visí ručník, který potřebuji a který jsem tam pověsila včera večer a taky jsem si vzpomněla, že dnes má přijít na oběd Marek.Takže se nedalo jinak a musela jsem ze svého plánu ustoupit.
Odpoledne když jsem šla se psem potkala jsem jednoho známého. Záměrně nepíší přítele ani kamaráda a tak podobně. Prostě je to jeden chlápek kterému je dobré se vyhnout. Je to totiž totální cvok. Budeme mu milý deníčku říkat Franknštajn. Tahle přezdívka mu docela sedí, protože je to vlastně jen hrubá síla s malinkým mozečkem.
Jen tak na ukázku: Jednou potkal Franknštajn jednu ženu a nějak si vsugeroval, že s ní chodí a dokonce ve své fantazii už s ní byl těsně před svatbou. Ta dotyčná samozřejmě nic o jeho plánech ohledně chození a svatby nevěděla. Ona mu jen prodala hamburger a mile se na něj usmála. Takže když ji potkal na nádraží jak se drží se svým manželem za ruku, chytil Franknštajn toho nic netušícího nešťastníka pod krkem a chtěl mu dát pořádnou nakládačku. Naštěstí Franknštajn nebyl sám, byli tam s ním jeho kamarádí, kteří věděli, že Franknštajn je totální magor a včas toho chlápka z jeho tlap zachránili.
Tak a s tímhle poděsem jsem seděla v parku a poslouchala jeho vyprávění.
Franknštájn mi vyprávěl jak jel do Prahy na nábor státní policie. Když napsal psychotesty, tak mu ten doktor řekl, že kdyby byla rvačka v hospodě a on by tam měl zasahovat, tak odejde z té hospody jako jediný. Prý mu schází pud sebezáchovy a taky vůbec neumí spolupracovat. Prý je mimo realitu a příliš chladnokrevný.Prý se v mládí vyvíjel dobře, ale někde se to zaseklo, prý by měl začít číst a pokusit se přihlásit znovu asi tak za pět let.
„Tak to vidíš Věry, ale já to nevzdám a půjdu k městské policii!“ řekl odhodlaně Franknštájn.
Jak jsem se nemohla nesmát?
Naštěstí Frankenštain ví, že můj smích je vlastně něco jako tik. Nakonec něco takového prý viděl i v televizi,takže mi za něj jednu nenatáh
20.8 Čtvrtek – flek
Dnes ráno jsem zjistila od čeho má Tekil na hlavičce ty černé čmouhy. Má je od toho jak stále rejdi kolem kola,které parkuje v síni. Nevím proč ji učaroval právě řetěz. Už je pomalovaná od šmíru jako Indián na válečné stezce. Taky ty dvě kaňky, které na ní ukáply, když jsem si barvila vlasy se rozpily do jedné vetší čmouhy, takže Tekil zezadu vypadá jako by rezivěla.
To mi připomíná, že moje mládě si chce vymalovat svůj pokojíček. Strop chce mít pistáciový a stěny oranžové. Takže je šance, že Tekil zase změní svou imič.
Odpoledne mi chlopek oznámil, že objednal novou sedačku a že než ji přivezou zavolají Veronice.
Musela jsem se uklidnit, takže nádech a výdech, nádech a výdech
„Proč, Veronice, proč ne mi nebo tobě? Proč to takhle komplikovat? Co když bude Věrča ve škole?“ ptala jsem se chlopka.
A tak jsem se dověděla, že mu to tak připadalo rozumné.
Ano, oni zavolají Věrče ta zavolá mi a pak chlopkovi.Jasně proč to nezkomplikovat.
Minule nevolali nikomu a dovezli čtyřmetrový koberec. Doma jsem byla jen já, pes a Tekil. Naštěstí šel zrovna soused domů z nákupu, takže položil svůj nákup na schody, přehodil si koberec přes rameno a vynesl mi ho až k bytu. Jasně že se koberec zlomil a na rubu zašpinil jak ho vláčel za sebou. Já ani nestihla zareagovat. Marně jsem na něj volala ať počká, že mu pomohu, já totiž musela ještě podepsat ty papíry o převzetí a než ten chlápek odtrhnul dodací list, soused už stál přede dveřmi s kobercem na rameni a kasal se jaký je chlapák, zatím co já měla děsnou chuť ho zabít kvůli těm způsobeným defektům.
Jen jsem doufala, že než přijde chlopek domů koberec se uzdraví.
Poprosila jsem souseda ať položí koberec do síně a poděkovala mu, podala jsem mu ten jeho nákup, který jsem sebrala cestou do schodů a těšila se až za ním zaklapnou dveře. Ba ne, takhle lehce to nešlo. Musela jsem vyslechnou všechny ódy na svou osobu. Jak je rád, že mi mohl pomoc a co by pro mě neudělal a kdybych cokoliv potřebovala atd ... atd ... a já mu stále jen opakovala: „Děkuji, jsi hodný, zachránil jsi mě,“
Jestli mi přivezou sedačku a já zas na to budu sama… a soused náhodou půjde z nákupu, docela se těším jak si tentokrát poradí