Náš kocourek
Kocourka Mikeška jsem prvně uviděla na návštěve u známých. Bylo to malinkatý černý chlupatý klubíčko. Pořád jsem se s ním musela mazlit, až mi spokojeně usl v náručí. A protože jsem odjakživa toužila mít kočičku, nedalo to ani takovou práci, abych se do něj zamilovala a rozhodla se, že bych ho chtěla mít doma.
Horší už to však bylo s přemlouváním ostatních členů rodiny. Ale protože byl Mikešek opravdu kouzelný, nechali se přemluvit. Později si to však asi museli vyčítat.. Protože s nástupem na vysokou školu jsem šla bydlet jinam a kocourek zůstal doma mamince a mé sestřičce Michalce. Takže je to teď už spíš jejich kocourek, než-li můj. Naštěstí se do něho později i ony zamilovaly, ale začátky byly krušné...
Když jsem si kocourka vezla v náruči autem domů, nadšená, že budu mít konečně kočku, kocourek byl pravděpodobně tak vyděšený, že se na mě pozvracel. Doma jsme mu nachystali hned mističky s vodou a jídlem pro kočky a na prádelník mu dali dečku s tím, že tohle bude jeho místo. To ale Mikeška nezajímalo.
Mimochodem, podle toho, jak byl černý, jsem si ho pojmenovala Čertík, ale maminka s Míšou mu začaly říkat Mikeš a tak mu to zůstalo.
Mikeškovo nejoblíbenější místo bylo pod postelí a nebo pod skříní. Postupem času, jak rostl, se tam však už se svou velikostí nemohl vměstnat... A při pohledu, jak se tam snaživě plazí a nemůže se tam vmáčknout, jsme se vždycky začali smát...
Většinou jsme ho ze začátku nechávali, ať si po bytě chodí kam chce, jenže pak si nám začal značkovat teritorium. Vyčůral se do postele, do prádla. Prádlo jsme vyprali, zároveň i povlečení a peřiny, a když vše bylo opět čisté, vyčůral se nám tam zase..., a pak zase..., a zase... A i ještě teď to občas dělá... V takových chvílích má maminka s Míšou chuť, mě zaškrtit, což plně chápu :-)
V důsledku toho nechala maminka, na radu zvěrolékaře, Mikeška vykastrovat. Je pravda, že jsme pocítili viditelné zlepšení. Snaží se chodit už jen na svůj záchodek, jenž má v každé místnosti a který mu pravidelně měníme. Ale občas, například když nikdo není doma - vypadá to skoro jako naschvál, jako taková výhružka: "Nemáte mě nechávat samotnýho..." se do toho prádla vyčůrá...
Taky si brousí drápky. Nejlepší bylo, když jsme si pořizovali nový obývací pokoj, měli jsme novou koženou soupravu sedaček a Mikešek si začal obrušovat drápky přímo o ni... Tak stejně jsme nově vytapetovali koupelnu a on nám ji úspěšně opět zeškrabal. Okamžitě jsme mu koupili velkou kočičí prolézačku, na kterou si může škrabat do alelůja. Naštěstí se mu zalíbila více než křesla...
Kočky jsou velice čistotná zvířátka. Neustále se lížou a čístí, vyjímkou není ani náš Mikeš. V důsledku toho mají žaludek plný chlupů a měli by jíst pravidelně trávu, aby se jim lépe trávilo. Tohle jsme ovšem zpočátku nevěděli a tak nám Mikeš ožral a okousal všechny krásně, maminkou šlechtěné, pokojové rostliny...
Z toho si vezměte ponaučení a nekupujte si žádné zvířátko, dokud si o něm nepřečtete alespoň základní informace.
Situaci jsme vyřešili tak, že jsme začali pěstovat pažitku v květináči a tu jsme Mikeškovi položili k miskách s jídlem, aby to mohl jíst dle libosti.
Nejraději Mikešek sedává na balkóně a dívá se ven, dolů. Je strašně zvědavý... Konkrétně sedává na tenkém zábradlí od balkónu. Problém je ten, že bydlíme v desátém patře... Samozřejmě, když tam tak bezstarostně sedí a hledí do dálky, všem nám naskakuje husí kůže a trneme hrůzou, kdy spadne dolů. Byť se říká, že kočky mají devět životů, oprávněně se bojíme, že let z desátého patra by asi nepřežil. O to je to horší, že tady na hoře, v desátém patře, kolem nás často létají netopýři. Co když na ně Mikeš dostane chuť?
Mikešek přímo zbožňuje myšičky, balónky, hrozně rád si hraje..., ale jenom když se mu chce. Když se mu naopak nechce, chodí s ocáskem a hlavou pěkně zvednutou a nic ho nezajímá. Ale protože je, jako všechny kočky, neuvěřitelně mazaný a vypočítavý, když se chystá v kuchyni jídlo, je tam mezi prvníma. Nedočkavě se tře o nohy toho, co jídlo chystá a v očekávání dobrého pamlsku hlasitě mňouká.
Další případ, kdy hlasitě mňouká je ten, když už má svůj záchodek plný a my náhodou ne a ne ho vyměnit. To u něho sedí a mňouká do té chvíle, než mu vyhovíme a pěkně mu záchodek uklidíme.
Mikeš je většinou vzhůru jako první. Slouží nám jako pravidelný ranní budíček a kdyby si někdo chtěl náhodou přispat, nehrozí. Nejprve škrábe na dveře, neuvěřitelně hlasitě u toho mňaučí a pokud nás toto nevytáhne z postele, skáče na kliku dveří tak dlouho, až se mu dveře podaří otevřít. Pyšně si to projde pokojem a spokojeně si vyskočí na postel spící osoby. A když se mu párkrát projde svými drápky po obličeji, dotyčná osoba spící už jistě není.
Přesto máme ale Mikeška pořád moc rádi a každý den s ním zažíváme nové a nové dobrodružství.
Jednou jsme o něm už delší dobu nevěděli. Nikde jsme ho neviděli, ani neslyšeli, což se nám hned zdálo jaksi divné. Prohledali jsme celý byt, ale nikde jsme ho stále nemohli najít. To už jsme si zděšeně říkali, že pravděpodobně konečně spadl z toho balkonu, když se ozval domovní zvonek. Za dveřmi stál soused a u nohou mu seděl náš Mikeš. "Není to náhodou vaše kočka?" ptal se. Mikeš okamžitě vběhl do bytu a my jsme si jen lámali hlavu, jak se dostal ven...
Ne, z balkonu neseskočil :-) Když jedna z nás šla ven, proklouzl nám při tom nepozorovaně mezi nohama domovními dveřmi na chodbu. Tam chvíli lítal a když ho to přestalo bavit, sedl si na naši rohožku a čekal, až mu otevřeme... Později se to ještě totiž párkrát opakovalo...
***
Náhledy fotografií ze složky Kocourek Mikeš