Umění překladu
Umění překladu – Jiří Levý
I. část
Stav teoretického myšlení o otázkách překladu
-překladatel má znát:
1) jazyk, ze kterého překládá
2) jazyk, do kterého překládá
3) věcný obsah překládaného textu
-překlad má působit jako umělecké dílo
-nejvzdálenější je pro nás překladatelská estetika francouzská – zásada překládat verše prózou
Překladatelský proces
Vznik literárního díla a překladu
-původní umělecké dílo vzniká odrazem a subjektivním přetvořením objektivní skutečnosti
-př. způsob, jakým autor historického románu vybírá fakta pro svůj román závisí na jeho politickém přesvědčení
-součástí uměleckého díla je nikoliv skutečnost objektivní, ale autorova interpretace skutečnosti
-pro překladatele by mělo být východiskem nikoliv metrum, ale rytmus originálu
-překladatel je v prvé řadě čtenář, konkretizací textu, tj. vytvořením jeho odrazu v mysli čtenáře, proces vnímání končí, překladatel tuto koncepci však ještě vyjádří jazykem
-jazyk není jen materiálem, ale také účastníkem obou tvůrčích aktů, zasahuje pasivně, i aktivně
-překladatel však musí počítat se čtenářem, pro kterého překládá
-souhrnně-ústředním bodem překladatelské problematiky je poměr tří celků: objektivního obsahu díla a jeho dvojí konkretizace čtenářem originálu a čtenářem překladu
-v překladatelské problematice jde především o vztahy:
1) mezi jazykem originálu a překladu
2) mezi obsahem a formou v předloze
3) mezi výslednou hodnotou díla původního a překladu
Tři fáze překladatelovy práce
1) Pochopení předlohy
-dobrý překladatel musí být především dobrý čtenář, máme tři roviny:
a) pochopení textu, tj. porozumění filologické (k omylům může vést mnohovýznamnost slov)
b) ideově estetické hodnoty, tj. náladové ladění, ironické či tragické podbarvení apod. – překladatel by měl být schopen tohle vše racionálně rozpoznat
c) pochopení uměleckých celků, tj. postavy díla, jejich vztahy, prostředí, autorův záměr
-na překladatelské nedorozumění působí dva faktory:
1) neschopnost překladatele představit si skutečnost či myšlenku autorovu
2) mylné významové spoje navozené jazykem originálu
-překladatel tvůrčí si na cestě mezi originálem a překladem představí skutečnost
-překladatel mechanický vnímá jen text a překládá jen slova
2) Interpretace předlohy
-při nesouměřitelnosti obou jazykových materiálů není možná úplná významová shoda vyjádření mezi překladem a předlohou, a pak nestačí jazykově správný překlad, ale je nutná interpretace
-častý je případ, že mateřský jazyk není schopen významově tak širokého nebo mnohoznačného překladu jako je originál, překladatel pak musí význam specifikovat, rozhodnout se pro jeden z užších významů, a k tomu potřebuje znát skutečnost, která se za textem skrývá, při tom je třeba si všimnout tří momentů:
a) hledání objektivního ideje díla – co nejvíce potlačit své subjektivní zásahy
b) interpretační stanovisko překladatele
c) interpretace objektivních hodnot díla z tohoto stanoviska – i umělecký výklad musí vycházet z těch ideových hodnot, které jsou v díle, v koncepci překladu se někdy do popředí dostane motiv, který v originálu byl druhotný a dílo se tím objeví v docela jiném kontextu
3) Přestylizování předlohy
-od původního umělce žádáme umělecky hodnotnou stylizaci skutečnosti – od překladatele žádáme umělecky hodnotné přestylizování předlohy, potřebuje proto stylistické nadání
-jazyková problematika překladu se dotýká těchto otázek:
a) poměr dvou jazykových systémů
b) stopy jazyka originálu ve stylizaci překladu
c) napětí ve stylu překladu, jež vzniká tím, že myšlenka se převádí do jazyka, v němž byla vytvořena – objevování a volba začínají tam, kde překladatel má k dispozici více stylistických možností a musí mezi nimi volit podle potřeb kontextu, tam také končí řemeslo a začíná umění, překladatel potřebuj jazykovou představivost a vynalézavost, čím dokonalejší je překladatelovo poznání díla, tím důsledněji je jím předurčován výběr překladatelských řešení, čím větší je jeho umělecký a jazykový talent, tím dokonalejší prostředky k vystižení této správné interpretace má k dispozici
-talent překladatelského umění vyžaduje: představivost, schopnost objektivizace a stylistické nadání
Realismus v překladatelství
Tvůrčí reprodukce
Překladatelství jako typ umění
-Otokar Fischer definoval překlad jako pomeznou činnost na rozhraní vědy a umění
-teorie překladu se pokládá za disciplínu lingvistickou nebo literárněvědnou
-cíl překladu je reprodukční, pracovním postupem tohoto umění je náhrada jednoho jazykového materiálu jiným a tudíž samostatné vytvoření všech uměleckých prostředků vycházejících z jazyka, překlad jako dílo je umělecká reprodukce, překlad jako proces je původní tvoření
Dvojí norma v překladu
-ve vývoji reprodukčního umění se uplatňují dvě normy:
1) norma reprodukční (požadavek věrnosti, výstižnosti)
-pravdivost v uměleckém díle neznamená shodu se skutečností, ale vystižení a sdělení skutečnosti (aby umělecký výtvor na vnímatele působil jako skutečný)
-překlad nemůže být stejný jako originál, ale má stejně působit na čtenáře
-zachování stylu je požadavek problematický a ne vždy uskutečnitelný, jsou dvě metody:
a) zachování formálních prostředků předlohy
b) substituce odpovídajícího domácího stylu za styl cizí
2) norma uměleckosti (požadavek krásy)
-překladatelé mají přirozenou snahu originál opravovat a přikrášlovat, krása a věrnost tak bývají často stavěny do protikladu, vylučují se však jen tehdy, rozumí-li se krásou líbivost a pravdivostí doslovnost
Podvojnost přeloženého díla
-překlad není dílo jednolité, ale prolínání dvou struktur: na jedné straně je významový obsah a formální obrys originálu, na druhé straně celá soustava uměleckých rysů vázaných na jazyk, které dílu dodal překladatel, obě vrstvy, či spíše kvality, které se v celku díla prostupují, jsou v napětí a to se může projevit rozpory
-překlad jako celek je tím dokonalejší, čím lépe se podaří překonat jeho rozpornost
-proto je požadavek na překladatele, aby dovedl smiřovat rozpory, dále lpění na detailech
Dvojznačný vztah k původní literatuře
-specifická poznávací hodnota literatury je, že nás informuje o originálu a o cizí kultuře vůbec
-v některých situacích čtenář chce mít vědomí, že čte překlad (př. cizí jména a názvy)
Překladatel jako literární a jazykový tvůrce
Klasický překlad
Tj. normativní překlad, máme zde otázku, jestli je možný tzv. ideální (aspoň pro jednu generaci) normativní překlad
Překladatelská tradice
-reprodukce je činnost opakovaná, proto se u větších děl, která se překládají častěji, vytvoří interpretační tradice, každý další interpret navazuje na dílo interpretů předchozích, poučuje se na jejich zkušenostech, případně podléhá jejich omylům
Jazyková tvořivost
-tvořivost překladatele je omezena na oblast jazykovou, o nové jazykové hodnoty může svou národní literaturu obohacovat nejen tím, že nové výrazy vytváří (neologismy), ale i tím, že cizí výrazy ve svém prostředí zdomácňuje (exotismy)
Reprodukční věrnost
Překladatelovy pracovní postupy
-stěžejní problém je přesnost překladu, věrný překlad se upíná na momenty zvláštní, volný klade důraz na obecné momenty
-o překladu v pravém slova smyslu možno mluvit v oblasti obecného, tj. u čistě pojmového významu, v oblasti zvláštního, tj. při těsné závislosti na jazykovém materiálu a národním prostředí, dochází buď k substituci nebo k transkripci, volný a věrný překlad se ostře diferencují
-substituce, tj. náhrada domácí analogií, potřeba tam, kde se silně uplatňuje obecný význam a transkripce, tj. přepis, nutný tam, kde činitel obecný mizí
-jako překladatelský postup je však možno uznat jen přepis, nikoliv opis.
Národní a dobová specifičnost
-co do národní a dobové specifičnosti patří a co z toho je účelové zachovávat – vyjdeme z definice překladu: přeložit dílo znamená vyjádřit je jiným jazykovým materiálem
-nejde o to, zachovat všechny jednotlivosti, v nichž se uplatnilo historické prostředí vzniku, jako spíše vzbudit ve čtenáři dojem, iluzi dobového a národního prostředí, z toho plynou zásady:
1) zachovávat jen ty prvky specifična, které čtenář překladu může cítit jako charakteristické pro cizí prostředí
2) nemůžeme-li prostředí originálu vystihnout, je nutné se vyhnout aspoň jasnému rozporu s ním, náznak je na místě, kde není možné plné přetlumočení (př. obtížný je překlad místního nářečí)
Celek a část
-ulpívání na jednotlivosti je podstatou neumělé formy věrného překladu, tj. překladu otrockého, který je příznačný pro pedantské překladatele bez uměleckého nadání
-součástí problematiky překladatelské pravdivosti je poznání poměrné důležitosti hodnot v díle (zaměnění slov-hononymy páže a paže, tj. anglické slovo arms-buď znak nebo paže, či odchýlení se od předlohy páteř nebo páže)
-protože se dílo nutně někde ochudí, je nutno je zase jinde obohatit, tj. správné, ale svádí ke zneužití
-realistický překlad staví do popředí celek, ale nepotlačuje ani část
Dvě kapitoly z překladatelské poetiky
Styl umělecký a styl překladatelský
Výběr slov
-k lexikálnímu ochuzení dochází velmi často tím, že při volbě českého výraz použije překladatel slova obecnějšího a tím méně názorného a svěžího (ne strom, ale Olše)
-většinu naší aktivní zásoby tvoří výrazy nejznámější, tj. právě ty nejobecnější a významově nejchudší, a právě ty se nejsnadněji vybavují při hledání
-překladatelská práce svádí ke 3 typům stylistického ochuzení:
a) užití obecného pojmu místo konkrétního přesného označení
b) užití stylisticky neutrálního slova místo citově zabarveného
c) malé využití synonym k obměňování výrazu (kde mateřský jazyk nemá protějšek k cizímu speciálnímu termínu, nezbude než využít pojmu bezprostředně mu nadřazeného, či použít pojmenování popisného)
Vztah myšlenky a výrazu
-překladatel má k textu poměr interpreta, proto text nejen překládá, ale také vykládá, tj. dokresluje, intelektualizuje, tím jej často zbavuje umělecky účinného napětí mezi myšlenkou a jejím vyjádřením
-v překladu dochází hlavně ke 3 typům intelektualizace:
a) zlogičťování textu
b) vykládání nedořečeného
c) formální vyjadřování syntaktických vztahů – překladatelé často skryté vztahy mezi myšlenkami, které jsou v textu obsaženy jen v náznaku, naplno vyslovují a vyjadřují spojkami, tedy mění souvětí souřadná na podřadná, tím vzniká spíše pedantský styl, umělecký dává přednost souřadným větám
-protože pedantský překladatel přetlumočí jen slova významová, vyhýbá se tak slovům jako „pak“, „jen“, „třeba“ apod., která vyrovnávají rytmus věty
Překládání knižního názvu
-rozlišujeme dva typy knižních titulků:
1) Název popisný, čistě sdělovací
2) Název symbolizující, udává téma, problematiku nebo atmosféru knihy zkratkou, symbolem
Překládání divadelního dialogu
Princip nerovnoměrné stylizace
-text divadelní hry je spíše soustavou proměnlivých postupů, podřízených překladatelovu pojetí příslušných dramatických útvarů a jeho představě o hlavním cíli představení
-záleží na vztazích mezi postavou a tím, co říká, či postavou a situací apod.
-platí zde princip nerovnoměrné stylizace – v divadle se připouští globální řešení či experiment
Mluvnost a jevištní stylizace
-divadelní dialog je promluva, zvláštní případ řeči mluvené, a proto má funkční vztah
a) k obecné normě mluveného jazyka, tj. hovorové češtině
-divadelní dialog je text mluvený, určený k přednesu a poslechu, nevhodnost těžce vyslovitelných hláskových spojení, snadnější věty kratší
b) k posluchači, tj. k ostatním postavám na scéně a k hledišti
-postavy v dramatech nemluví slangem, či hantýrkou, ale jejich jazyk je změněn do tónů jazyka lidového, přitom však postavy prosté nemluví jazykem lidovým, nýbrž takovým, který se více podobá hovorovému jazyku vrstev vzdělaných apod.
c) k mluvčímu, tj. k dramatické postavě
-dnešní divadelní jazyk se dosti radikálně již liší od jazyka, jímž se překládalo dříve
Významové kontexty a slovní jednání
-divadelní dialog je po stránce významové složitější, protože replika vedle vztahu k pojmenovaným objektům může vstoupit ještě do řady dalších významových vztahů:
a) do vztahu k předmětům na jevišti, příp. k dramatické situaci
-překladatelé rádi věci plně pojmenovávají a tím dialog od situace na jevišti odtrhnou
b) může mít současně pro několik vnímatelů různý význam
-replika, tj. slovo vstupuje v divadelní hře do několika významových kontextů, překladatel musí v těch případech volit takové formulace, aby replika mohla být několika způsoby chápána
c) replika není jen slovní pojmenování, ale také slovní jednání
-dialog je jednání slovy, jde také při překladu o zachování jeho specifické energie, jeho aktivního zaměření na protihráče
-ve veršovaném dramatu je zdrojem scénické energie dialogu často rytmus a rým
Dialog a postavy
-divadelní dialog je systém významových podnětů, řídí i formování ostatních složek divadelního projevu do dramatických útvarů, především postav
-mnohé rysy postav mají zůstat zpočátku utajeny
-všechny části partu dramatické postavy nejsou stejně závažné
-překladatelské pojetí hlavních postav se tak nutně dotýká celého smyslu hry
Překlad jako problém literárně historický
Stav práce v dějinách překladatelství
-pro překladatelskou práci i pro literární teorii bude zapotřebí soustavně pracovat na dějinách českého překladatelství
-mnohé otázky, které si překladatelé kladou, byly již v minulosti řešeny
Analýza překladu
-překlad hodnotíme ve vztahu k originálu, proto je třeba v první řadě zjistit, jaký text byl vlastně překladateli předlohou
-musíme počítat s tím, že překladatel často pracoval s několika texty
-byl-li východiskem originál a cizí překlad jen pomůckou, pak zpravidla český překladatel podlehne záludnosti předlohy tam, kde výklad je zdánlivě prostý a jasný, a cizí verze se přidrží v místech, která v předloze jsou obtížná
-má-li literární historik zjištěny opěrné body, z nichž vyšel překladatel, může překročit k hlavnímu úkolu svého rozboru a to k analyzování základních principů pracovního postupu samotného, tj. překladatelské metody a koncepce
-musí začít srovnáním převodu s předlohou a hromaděním detailních odchylek
(část odchylek bude náhodných, sem patří významové omyly, část příznačná pro překladatelova osobního i dobového stylu)
-při dostatečně jemném rozboru lze zjistit, jak si překladatel vykládal předlohu, jaký byl jeho estetický názor, charakteristický rytmus či intonace jeho prozaické věty a ke kterým hodnotám je zvláště vnímavý
Překlad v národní kultuře
-překladatelův podíl bývá podceněn, ale někdy též přeceněn
-vztahy k literatuře původní:
a) poměr původní a překladové tvorby téhož autora
b) vztah konkrétního díla literatury přeložené ke konkrétním díkům literatury původní a naopak
c) vztah mezi celou oblastí překladové literatury a českým písemnictvím
II. část
Verš původní a verš přeložený
Verš a próza
-rozdílem mezi veršem a prózou je ten, že v próze bývá stavební jednotkou spíše rozvitější myšlenka (vyjádřena bohatěji členěnou větou), ve verši spíše dílčí motiv (vyjádřený kupř. obrazem)
-próza mívá rozvitější větnou stavbu, proto ne všichni překladatelé poezie jsou schopni překládat prózu
-poezie zase vyžaduje daleko větší pozornost k obrazům a citlivost k jednotlivým slovům
Rýmovaný a nerýmovaný verš
-překladatelské obtíže představuje především rýmovaný verš, který dosahuje ještě vyššího stupně stylizace jazyka
-nevyhnutelným rysem rýmu v překladové poezii je jeho volnější vztah k myšlenkové kompozici básně (jen zřídka čeština souzní s předlohou)
Významová hustota
-básnický překladatel mívá často potíže s tím, že tatáž myšlenka, formulována v několika národních jazycích, zabere odlišný počet slabik
-naši básníci vyrovnávají rozdíly v obsažnosti verše těmito prostředky:
a) při rozhodování mezi synonymy volí slova kratší
b) spojují několik významů do jediného významu, či vynechají některé dílčí významy předlohy
c) výjimečně rozšiřují počet veršů
d) běžně se rozšiřuje rozměr o 1 slabiku (místo anglického mužského zakončení se užívá ženského), výjimečně i o více slabik
Verš předlohy a verš překladatele
-moderní české básnické překlady zachovávají rysy tzv. vnější formy: strofické kompozice, pořadí rýmů a metrické schéma
Rozměr originálu
-zprvu je potřeba zjistit, zda je oprávněnější zásada překládat „rytmem originálu“, či „rozměrem originálu“ a to dle toho, zda se překládalo z prozodického systému příbuzného nebo nepříbuzného
Překládání z nepříbuzných veršových systémů
-pro evropské (a americké) překladatele přicházejí v úvahu čtyři základní typy verše:
1) Časoměrný verš
2) Tónický verš
3) Verš sylabický
4) Verš sylabotónický
Překládání z příbuzných veršových systémů
Rytmus
Dvojí typ rytmu
-který prozodický systém je pro češtinu nejvýhodnější - časomíra nebo přízvuk
-dvojímu rytmickému řádu prózy odpovídá dvojí prozodický systém
Uvolněný verš
-uvolňuje se zpravidla sekundární, méně závažný rytmický princip: v české poezii počet a rozložení přízvuků, v anglické, ruské a německé počet slabik ve verši
Tempo daktylu
-z rytmických vlastností verše právě tempo souvisí nejtěsněji s významem
-protože při odhadu tempa předlohy bývá překladatel pod vlivem českého rytmického úzu, upozorníme aspoň na hlavní případ, kdy se tempo téhož metra v různých národních verzifikacích podstatně liší, rytmická realizace trojslabičných meter, tj. daktylu, anapestu, případně amfibrachu
Lidový verš a verš modernistický
-tradiční verš každého národa má své rozpětí rytmických možností, své uvolněné formy
-moderní poezie pak experimentuje i s rytmickými typy, které do verše nepatří
Sylabotónické verzifikace
-dominantou anglického rytmu je přízvuk, pravidelný anglický stopový verš je tónicko-sylabický
-dominantou českého rytmu je sylabismus, česky pravidelný (stopový) verš je sylabicko-tónický
Rým
-není izolovaná složka básně, ale součást složité souhry akustických a významových hodnot díla, má ve verši funkci:
a) významovou
b) rytmickou
c) eufonickou – rým je zvukosled (opakování zvuků), který nabyl rytmické a významové funkce
Rýmový slovník
-pro významovou platnost je rozhodující:
a) zda se významové spoje uskutečňují mezi různými lexikálními jednotkami, nebo jen mezi stejnými gramatickými koncovkami (rým štěpný – gramatický)
b) zda je rýmové spojení často užívané (automatizované),či zda objevuje nezvyklé spojení představ(rým banální–originální)
-jakým způsobem vytváří rým spoje mezi významy, závisí na struktuře rýmového slovníku
-je zásadní rozdíl mezi rýmovým slovníkem jazyka syntektického a analytického, oba typy jazyků si vyžadují odlišnou rýmovou techniku
Jednoslabičný a dvojslabičný rým
-spor je, zda má překladatel zachovávat slabičný rozsah rýmu
-podle školského pravidla je normou rým dvojslabičný
-slabičný rozsah rýmu má vliv na rytmické vyznění verše
Bohatý rým
-je rým, v němž se kromě přízvučné samohlásky rýmuje též souhláska,co před ní předchází,tj. opěrná souhláska: hraje–kraje
-je v rozporu s postačujícím rýmem, tj. takový rým, v němž se opěrná souhláska neshoduje: hraje – taje
Nedokonalý a nekanonizovaný rým
-podstatou rýmu je akustická shoda
-asonance je rým samohláskový (pole – moře)
-konsonance je rým jen souhláskový (pole – pálí)
-rým useknutý je souznění slov, z nichž jedno končí na souhlásku a druhé ne (vesel – nese)
-rým samohláskově nepřesný (např. při rozdílné kvantitě: pálí – valy)
-rým souhláskově nepřesný (např. liší se znělostí: může – nůše)
-rým grafický
-rým jen akustický – uvolněný (med – let)
-useknutý rým je forma typicky ruská, která vyrostla ze zvláštních podmínek ruštiny, a protože čeština tyto podmínky nemá, nelze ji mechanicky uvádět do českého verše
-asonance – shoda hlásek, a protože základem českého rýmu je samohláska, asonance je základní forma českého lidového rýmu
Eufonie
-zvukové znění je stylizováno i uvnitř veršů
-z překladového hlediska složitější
Hlavní překladové formy
Blankvers
-především divadelní, je to stylistický prostředek, který z našeho jeviště působí na nejširší masy diváků, z nichž někteří jinak po poezii sáhnou jen zřídka
-rozdíly mezi českým a anglickým blankversem:
1) Odstupňování přízvučnosti, a tím i významové závažnosti slov je v anglickém blankversu přesněji určeno textem než v českém
2) Rytmické odstínění je v anglickém verši jemnější než v českém
3) V anglickém je možno k výraznějšímu členění repliky využít nepravidelného rozložení přízvuků
4) Rytmická podoba anglického verše předurčuje také tempo jeho jednotlivých úseků
5) V českém blankversu se na zpřesnění významu verše silně účastní slovosled
6) Intonace českého blankversu je expresivnější než lidná intonace anglického
7) Z odlišné rytmické struktury anglického a českého jevištního verše vychází odlišná recitační a herecká tradice
Alexandrín
-typický verš básnických překladů
-většina českých alexandrínů je napodobením obdobných forem románských, zvláště francouzským
Volný verš
-není možno překládat jako prózu, jak se s tím někdy setkáváme, nestačí zachovat dělení myšlenky do řádků, je třeba vycházet z faktu, že jde o verš, v němž tradiční veršové principy nechybí, ale jsou jen jistým způsobem zastřeny
Jednota stylu a myšlenky
-v básni jednotlivé oddělené složky vytvářejí historicky konkrétní soustavu tvárných prostředků, které označujeme jako styl
LEVÝ, JIŘÍ. Umění překladu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1963. 288 s.