Jdi na obsah Jdi na menu
 


O lovci se lví kůží

Pověst, která kolovala kraji kolem Velké pouště i pod názvem Píseň o panně čtvrté krve...

article preview

Pověst o lovci se lví kůží.

Tato pověst není příliš dlouhá svým rozsahem, ale je mimořádně důležitá z hlediska svého obsahu, protože právě v ní začíná příběh, který se vine jako zlatá niť historií tří velkých království položených na sever od Velké pouště. Co tato království spojuje? Je to pokrevní příbuzenství vládnoucích rodů. Mezi tyto tři říše patřil starý Kharad a jeho nástupce Gî nâat, dále Pětiměstí a Hardazin. 

Nejstarším rodem jsou Kharové, vládci území, kterému dali jméno. Kharad dlouhá staletí tvořil protiváhu říši, která ovládala sever kontinentu. Když šest století před Yorrânovými časy vypukla Poslední válka mezi Západem a Východem ovládaným Khâr-anou, postavil se Kharad, vázán prastarou úmluvou mezi Khary a Khâr-anou, po bok svého spojence. Ten však překvapivě ve válce se slabším soupeřem, prvním králem Enqaindoru, podlehl a Kharad se jako spojenec poraženého dostal do područí Enqaindoru. Tento čas poroby trval téměř dvě století a teprve v časech, kdy v Dôrminaru vypuklo povstání černých – morzirim se podařilo Khar Parhamovi, prvnímu panovníku pozdní kharské dynastie, vyvázat se z vazalského postavení vůči Enqaindoru. Jeho nástupce Khar Khaled zahájil budování pozdní kharské říše, která zazářila na historickém nebi jako vlasatice a po pouhém jednom století, ji definitivně vyvrátil z kořenů enqaindorský rek Bregedôr, ale to už je jiný příběh.

Khar Khaled podle pověsti zplodil se svou sestrou Thanou dva syny Arpana, Dakhose a několik dcer z nichž nejmladší byla Shamira. Právě během sporu obou bratrů o nástupnictví se odehrál příběh, který je popsán v Pověsti o lovci se lví kůží. Pokud jej čtenář podrobně prostuduje, dozví se, jak vznikl slavný rod chagarských Goniů, jehož potomci Parsa a Celinor hrají v našem příběhu tak důležitou roli i když rod samotný byl rozprášen po drtivé porážce od Ghireshů po celém Pomoří. Stejně tak zde najde zmínky o tom, co spojuje Khary, Gonie a Nardiny.

 Ještě předtím, než se pustím do vyprávění, je třeba zmínit jednu důležitou drobnost. Pod názvem Pověst o lovci se lví kůží znal tento příběh prostý lid a ten líčil především dobrodružství Farida Goni a končil sňatkem Farida a Shamiry. V Yorrânových časech však kolovala ještě jedna verze, která byla známa především mezi šlechtou a nazývala se Píseň o ženě čtvrté krve. Podle této skryté nepříliš známé verze přijde jednou v daleké budoucnosti na svět dívka, žena z jejíhož lůna vzejde nový vládce Jihu. A rod, jehož zástupce se  s touto ženou spojí, aby zplodil vyvoleného vladaře, povstane jako fenix z popele k nové moci a slávě. Ta dívka se má objevit, až bude nalezen ztracený epos Yô-khâr-ana. Nebylo tedy divu, že příchod této předpovězené dívky toužebně očekávali, jak Gorenové a Eghyanové z Gîvy, kde se jedni i druzí  považovali za následníky Kharů, tak Nardinové z Hyrndaloru. A jistě by svazkem s ní nepohrdli ani al-Haarekové z Nogashaaru a desítky dalších méně významných šlechtických rodin jihu. 

Pověst vám podávám tak, jak jí přednášel Kewal Tarren s tím, že jsem ji rozšířil o několik maličkostí, které tehdy sdělil jen Ekramovi

Tento příběh začíná v časech vlády proslaveného Khar Khaleda, jenž po staletích obnovil moc starodávného Kharadu. Gîva a její vyvolený lid měly tehdy za sebou dlouhé období poroby, kdy byly nuceny sklánět svou hrdou hlavu před stolcem dôrminarských králů. Krátce po Poslední válce bylo území ponechané pod správou Kharů tak nepatrné, že všechny hraniční kameny stály na dohled od Gîvského jezera. Během následujících století Kharad pomalu sílil a Khar Khaled využil toho, že vládci Enqaindoru, měli problémy na východních hranících a později se hašteřili mezi sebou o královský stolec. Svým diplomatickým úsilím a posléze i vítěznými válkami opět získal vzdálené pohraniční kraje. Prvním z nich byl Gonesh na dalekém jihu, na břehu samotného Otce vod. Později vrátil pod svou správu i Gholpir na východě, který se nacházel na dohled od Nebeských sloupů. Poslední hraniční pevností byl Golpar na západě u modrého jezera Nirtlôr. Mocnému králi však žárliví bohové dopřáli jen krátký čas a Khar Khaled se po patnácti letech vlády odebral ke svým velkým předkům. Zůstali po něm dva synové z posvátné gîvské pokrevní linie.

Všichni víte, že na posvátný stolec Kharů v Zilrodu mohl usednout jen nejstarší potomek gîvské krve. Podle prastaré úmluvy sepsané mezi Khary a Khâr-anou se gîvští vládci zavázali střežit čistotu své vyvolené krve. Princové si brali za manželky pouze vlastní sestry nebo sestřenice z bočních rodových linií pocházejících z Gholpiru a Goneshe. Královské dcery, které nebyly provdány za své bratry či bratrance, se stávaly kněžkami, které skládaly slib čistoty a byly zasvěceny pro službu v chrámech Mia’sor či A’shur’nad. Čistota vyvoleného rodu a krve musela být zachována.

Khaled po sobě zanechal dva syny. Staršího Arpana, jenž se podle nástupnického práva měl stát jeho dědicem. Arpan však v době nečekané a náhlé otcovy smrti pobýval daleko na východě v líbezném povodí řeky Shadnah. Zpráva o otcově skonu jej zastihla až týdny po jeho pohřbu. Toho využil mladší Dakhos, který ihned po ukončení pohřebního ritu podstoupil posvátný obřad vyhrazený pouze právoplatným vládcům Gîvy. Jednalo se o uchopení posvátné Yôkhârany, během kterého bylo každému panovníkovi v podobě obrazů a vizí zjeveno poselství důležité pro jeho vládu.

Dakhos v něm spatřil jezdce na bílém koni, který měl přes záda přehozenou lví kůži. Když před ním jezdec poklekl, předal mu Dakhos jako dar růžové poupě, které v jezdcových rukách rozkvetlo v okouzlující květ. V ten samý okamžik panovníka obklopila zlatá záře. Khâr-anovi kněží, strážci posvátné knihy, vizi vyložili tak, že pokud tento válečník povede jeho voje, stane se Dakhos mocným vládcem. Co však znamená ono poupě se i kněží a věštci pouze dohadovali. Jedním si však byli jisti všichni je to nutný předpoklad budoucí úspěšné vlády nového panovníka. Mladý král zatoužil onoho reka poznat, a proto se rozhodl uspořádat štvanici na pouštního lva, kteří byli v oněch dávných časech v okolí Gîvského jezera hojní. Nechal vyhlásit, že kdo z lovců přijede jako první oděn v kůži čerstvě uloveného lva, získá nejvyšší úřad království. Stane se majordomem královského paláce Zilrodu a tím i vojevůdcem mocné kharské armády. V určený čas se sjeli rekové ze všech koutů rozlehlé říše a po skončení honu skutečně do Zilrodu přijel lovec na bílém koni zahalený ve lví kůži. Představil se jako Farid, prostý lovec z daleké východní výspy říše. Dakhosovi dvořané mu začali říkat Goni – lovec a Farid tuto přezdívku přijal za svou. Vládce splnil svůj slib a jmenoval Farida majordomem a vrchním velitelem. Ten se Dakhosovi za jeho přízeň odvděčil, když u jezera Nirtlôr odrazil vojska mocného enqaindorského vladaře a ubránil pohraniční pevnost Golpar. Po návratu do Gîvy mladý oslavovaný vojevůdce slavil zasloužený triumf a během oslav na jeho počet se v Zilrodu setkal s mladičkou nesezdanou sestrou vladaře, Shamirou. Té se mladý a slavný válečník zalíbil, a tak netrvalo dlouho a Shamira se do něj zamilovala. Když se zvěst o zapovězené lásce donesla k Dakhosovi, nesmírně se rozzuřil a oba milence, kteří si svou láskou dovolili překročit přikázání prastaré úmluvy s Khâr-anou, tvrdě potrestal. Ve vzteku si mladý král nevzpomněl na svou vizi a na poupě, které v ní Faridovi daroval. Když mu to později jeho věštci připomněli bylo už pozdě.

Farida poslal do pevnosti Golpar u jezera Nirtlôr, odkud měl jako vězeň shlížet na bitevní pláň, kde se před krátkým časem proslavil. Když spoutaného Farida do vzdáleného žaláře odváželi, zvolal směrem k Dakhosovi.

 „Proklínám tě a přísahám, že se znovu vrátím, i kdyby to mělo být v příštím životě. A tehdy mi, Dakhosi, svou sestru dáš dobrovolně ty sám, jinak zničím tvůj rod a tvou říši.“

Shamiru, která poskvrnila bratrovu čest, nechal Dakhos jako nečistou prodat do otroctví daleko na jih na břeh vnitrozemského moře Nessat. Farid měl mezi svými vězniteli množství obdivovatelů a stoupenců a tak nebylo divu, že se mu po čase podařilo z vězení uprchnout. Jeho pátrání po zmizelé princezně však skončilo bezvýsledně. Jako by se po ní slehla zem. Farid se vrátil do rodného kraje ke své rodině na březích Ettu. Ta jej ukryla pod falešným jménem v horách, ale Farid zde klid nenašel, neboť se soužil steskem po milované Shamiře.

Ve stejném čase zabloudil do stejného kraje princ Arpan, který byl téměř stejně zoufalý. Ač právoplatný následník kharského trůnu, putoval už několik let nepoznán svou říší a marně hledal pomoc. Již se téměř vzdal naděje, že někdy získá zpět trůn, o který jej věrolomně oloupil jeho mladší bratr. Tehdy na své pouti potkal ženu, která mu vyprávěla příběh o nešťastné lásce jezdce ve lví kůži a jeho princezny. Tak se Arpan doslechl o proroctví, že vládcem Gîvy se stane ten, jehož voje tento proslulý válečník povede. Arpan si uvědomil, že konečně našel, co tak dlouho bezvýsledně hledal, a zatoužil slavného lovce poznat. Žena mu po dlouhém přesvědčování prozradila, že to je její syn, který se skrývá v horách.

Arpan se s Faridem setkal a vyslechl si jeho příběh. Okamžitě pochopil, co bylo oním poupětem v Dakhosově vizi a nabídl mladému lovci pomoc při hledání Shamiry, když on jej na oplátku podpoří v boji proti Dakhosovi. Po dlouhém putování oba rekové princeznu skutečně nalezli až ve vzdáleném Mehanu. Tam však zjistili, že Shamira se mezitím zasvětila slavné mehanské věštírně. Arpan radě moudrých v Mehanu odhalil svou totožnost právoplatného následníka kharského trůnu a jako princi vyvolené krve mu bylo povoleno vstoupit do věštírny a mluvit se sestrou. Shamira byla setkáním se starším bratrem sice mile překvapená, ale odchod z chrámu rozhodně odmítla. Arpan však naléhal, prosil a vysvětloval jí, proč potřebuje Faridovu podporu. Výmluvně Shamiře líčil půvaby života po boku milovaného muže, až princezna nakonec podlehla. Oba sourozenci se pak obrátili na radu moudrých Mehanu s prosbou, aby byla Shamira zproštěna posvátného slibu a služby. Rada moudrých přání prince z gîvské krve nemohla odmítnout, avšak předala zaraženým sourozencům temnou věštbu.

„Učiníš-li tak, staneš se matkou slavného pokolení, jež bude zváno čtvrtá krev. Ty sama však za svůj čin musíš zaplatit. Porušila jsi zákon svého rodu, což jsi měla vykoupit službou bohu. Protože však nyní opouštíš boží dům, budeš muset původní dluh splatit. Věz, že se budeš se tak dlouho vracet, dokud nezískáš dobrovolný souhlas svého bratra a vladaře ke sňatku s mužem svého srdce. Ale ani tím nebude tvůj dluh vyrovnán. Ten splatíš jedině svou krví, teprve poté budeš svobodná. Věz však, že stín skutků tvých a tvých bratrů padne i na tvé budoucí pokolení. Jeho členové budou prokleti a mnoho z jeho členů se pod vlivem kletby přikloní na stranu zla. To bude pokračovat až do časů, kdy se z tvé krve zrodí žena, která se stane velkou vědmou. Ta porodí chlapce, jenž bude jednou vládnout všem krajům kolem Velké pouště. O získá moc  kletbu zlomit nebo tvůj rod navždy zatratit. O tom, zda budou jeho činy velebeny, či proklínány, však rozhodne sémě jeho otce.“

Všichni tři se společně vrátili do Golpiru a vyhlásili Dakhosovi válku. Faridův věhlas a proroctví, které mezitím vešlo ve známost, přivedlo pod Arpanovu korouhev tisíce Faridových obdivovatelů. Na řece Ettu pak došlo k bitvě, ve které byl Dakhos poražen a zabit. Proklán Faridovým kopím, umírá Dakhos na bitevním poli, a než vydechne naposledy, Farida a celé jeho budoucí pokolení prokleje.

„Nechtěl jsi sloužit tomu, kdo tě pozdvihl z nicoty? Nechť si Lathan vezme tebe i tvé budoucí plémě. Nechť tvoji dědici zažijí to, co jsi ty připravil mě – slávu a pád. Proklínám tvůj rod, ať jsou zrada, neštěstí a zmar vaším věčným dědictvím.“

Na místě bitevního pole založil nový vládce Kharadu Arpan město Chagar – Vítězné pole, jež poté předal do správy svému novému švagrovi.  Jak bylo předpovězeno, Farid a Shamira se stali zakladateli mocného rodu Goniů, který vládl Chagaru a zakrátku i celému Pětiměstí. Sláva rodu vzrostla tak, že k ní svou pozornost obrátil i mocný vládce severu a jejich dcera Shira se stala druhou ženou dôrminarského vladaře. Tehdy svítilo slunce Goniů nejjasněji. Shiřin syn Elshir vládl říši, který se rozkládala od Qatanu na jihu až po Dardún na severu. Jemu to však nestačilo a díky jeho proradnému jednání pak dokonce načas usedl na dôrminarský trůn. Tehdy však začala působit Dakhosova kletba a následoval pád. Elshir zvaný Balcri přišel o svou moc i říši a zemřel jako vyhnanec a vězeň v jedné z jižním pevností.  tím však příběh nekončí, protože proroctví se musí naplnit a kletby pozbýt své účinnosti. Příběh pokračuje v životních osudech Elshirových vnuků Heshira, řečeného Nardin a jeho bratra Azrana, řečeného Hir.  A příběh se znovu opakuje. Heshir zakládá dynastii, kterou proradné činy jeho potomků vynesou na výsluní slávy a Nardinové v jeden okamžik ovládají celý jih.  Ale ani tento rod není prost vlivu Dakhosova prokletí a jak naznačují události, které se odehrály již za Yorrânových časů, kletba si žádá své oběti. A jak skončil zbytek Faridova rodu? Zlá sudba Gonie pronásledovala tak dlouho, až Chagar padl, Ghireshové rozehnali nešťastné Faridovy dědice do všech koutů známého světa a zničili i velký Faridův palác nad řekou Ettu.

Pro pochopení všech souvislostí doporučuji čtenářům podrobně pročíst i dvě úzce související pověsti – Ningal sin, Princeznin pláč a Pověst o sváru tří bratrů krále Pelendôra. Jsem přesvědčen, že při důkladném čtení zvědavý čtenář objeví velmi zajímavé souvislosti. A kdo ví, možná se mu podaří nahlédnout do tajemství, jak tyto dávno zapomenuté události ovlivňují život současných hrdinů ságy.  Parsy, Celinora a Ekrama.