"Srdce lva a ruka ženy"
"Srdce lva a ruka ženy"
Toto motto neplatí jen o ošetřovatelském a zdravotním personálu, ale mnohdy i o uživatelích sociálních služeb. Povím vám příběh, kdy se obé propojilo a jedna strana byla motivací, výzvou i odměnou pro tu druhou. Vše začalo nenápadně. Přišel sympatický elegán, jakoby na návštěvu...prošel si náš "Domov" a s úsměvem odcházel.
Nedlouho poté se ozvala rodina, která měla zájem o umístění. Maminka(87let) a synové Jirka(58) a Pavel(54). Vzhledem k tomu, že nesplňovali stejnou cílovou skupinu, byl oříšek zajistit, aby mohli bydlet pod jednou střechou, ale s trochou snahy a individuálního přístupu všechno lze. Legislativa je taková, jací jsou lidé, kteří ji používají. A důvod přijetí? Jirka i Pavel prodělali v dětském věku banální onemocnění - příušnice, které se ranou osudu změnily v zánět mozkových blan. Rodina tehdy žila v Novém městě pod Smrkem, blízko Polska. Tamní lékař zdravotní stav kluků vyhodnotil jako revma, více než rok léčil tuto zcestnou diagnózu. Když se dostali do péče odbornků v Praze, bylo již jasné, že následky budou velké a trvalé. Tehdy se rodině převrátil celý svět. Byla to jedna z těžkých chvil, které paní Františka ustála. Pomyslné uzavření jednoho kruhu, který se táhne historií jejího života.
Paní Františka se narodila ve 20. letech minulého století, ve vesničce Bart v provincii Doubs Montbéliard u švýcarských hranic českým rodičům, kteří odešli do Francie za lepší budoucností. Válku prožila jako chůva u Peugeotů. Její bratr se z války vrátil s tuberkulózou. Doktoři rodině doporučili sanatorium v Českých Budějovicích. Tehdy 21letá François se s vidinou pomoci bratrovi přestěhovala 799km Evropou. Přišla sem, aby jí lékaři zachránili bratra a jiní lékaři podcenili péči, díky které přišla o "normální" život svých synů. V Čechách potkala svou životní lásku a oporu. Ze slečny François se stala paní Františka. Ve šťastném manželství se narodili tři synové. Nejstarší syn, pan Václav, je oním elegánem, který na podzim roku 2011 přišel na návštěvu. Zde uzavíráme první kruh příběhu.
Již delší dobu paní Františka právě s ním řešila, co bude dál. Dosavadní život batři strávili s maminkou, ženou s laskavou rukou a srdcem lva. Nikdy jim nedala nic zadarmo. Vše bylo na nich, aby si zajistili maximum z toho, co jim zdravotní stav umožňoval. Šlo to i bez standardů a individuálního plánování postupným posouváním hranic. Vystudovali, žijí v mezích svého onemocnění "normální a šťastný život". Dům s pečovatelskou službou již nestačil i přesto, že Václav(úspěšný strojní inženýr) je již v důchodu a chodil pravidelně 2x týdně pomáhat. Situaci chtěli řešit včas, aby bratři dostali šanci aklimatizovat se na prostředí pobytové péče. Společně vytipovali několik zařízení, kde by mohla rodina žít a Václav, jako náhodný návštěvník, vyrazil na průzkum.
Čím jsme zrovna my vyhráli, je těžké říci, ale výhra to je i pro nás. Při příjmu bylo vidět, že Františka potřebuje podporu a pomoc s péčí o syny, a Jirka s Pavlem dostatek prostoru k upevňování a zdokonalování dovedností. Maminku na dosah, ne v jednom v pokoji. Přišel čas společný byt rozdělit. Všichni si rychle zvykli. A jak si zvykal tým na ně? Jednoduše. Celé patro ožilo. Multidisciplinární tým se sešel ještě před jejich nástupem, aby byl seznámen se situací a vytvořil podmínky pro úspěšné zvládnutí náročné životní etapy. Adaptace probíhala díky osobnostnímu nastavení, cílevědomosti i postojů našich nových uživatelů úžasně. Pavel i Jirka si rychle začali klást vyšší a vyšší cíle.
A paní Františka? Ve svých 87 letech se učí odpočívat a myslet sama na sebe. Prostřednictvím individuláního plánování zažívá pocit "moci si dovolit odpočinek" a "orientovat se i na své potřeby", třeba mít jednou za čas i odpoledne sama pro sebe, jen tak si posedět v parku. Je to mnohem náročnější cíl, než jaké mají její synové...přestože na první pohled jsou jejich cíle vysoké. Pavel se chtěl postavit na vlastní nohy a možná opět udělat nějaký ten krok. Jirka chtěl o trochu více ovládat své ruce, zvednout telefon, sám se napít, najíst, rozsvítit v místnosti. A po pár měsících jejich houževnatou snahou a elánem ujde Pavel 20 kroků v chodítku a Jirka dokázal sám předat květiny mamince k narozeninám.
Tento celý příběh byl sepsán u kávy v šálku z růžového porcelánu a stylových sušenek z nádherné prastaré plechové krabice v pokoji paní Františky v našem Domově, jen pár dveří od pokoje obou synů. Když k ní vejdete, přivítá vás jemná vůně růží. Útulný pokoj nezapře nádech česko-francouzské domácnosti z poválečného období. jako by se zastavil čas. Povídání přerušil jen telefon vnučky, volala dvakrát. Jednou slyšela, že babička teď nemůže, má návštěvu a ozve se později. Po několika hodinách, kdy babička nezavolala zpět, se vnučka zajímala kde je. Paní Františka do telefonu řekla: "Doma." Její odpověď mi vehnala slzy do očí. Poděkování od personálu domova patří celé rodině. Jsou našimi učiteli v tom jaká je síla lva a jemnost ruky ženy.
Autor textu: Personál z Domova důchodců Jirkov
Foto: Paní Františka a šálek z růžového porcelánu, © Patrik Pumr