Kouzelné zrcadlo
Dostala jsem nádherný vánoční dárek. Kamarádka mi přinesla krásně zabalený balíček. Mačkaný hedvábný papír, krásná stuha, vylisované umělé listy, co vypadají jako pravé (nebo jsou to pravé vylisované listy, co vypadají jako umělé?), takový důstojný umělecký obal. "Uvnitř je kouzelné zrcadlo," řekla mi zcela vážně. "Je ve zlatém rámu vykládaném drahokamy a není jen tak obyčejné. Jako každé kouzelné zrcadlo pravdivě ukazuje věci, které běžně nejsou vidět. Na zadní straně je napsané zaklínadlo. To musíš říct nahlas a potom se do zrcadla podívat. Pak uvidíš." Radila mi, abych dobře zvážila, koho do něj nechám se dívat jako do kouzelného zrcadla. Varovala mě: "Každý to nesnese." Ti, kdo neznají tajemství zrcadla, uvidí jen obyčejné zrcátko.
Dovedete si jistě představit, jak strašně jsem byla zvědavá. Mé pobavené očekávání se pralo s opatrností a nedůvěrou. Tahle moje kamarádka je báječně umělecky praštěná a často mi nějakým svým výtvarným vyjádřením předala hluboké věci, slovy nevypravitelné. Ale kouzlo? To snad je trochu příliš, ne? Tahle jsem uvažovala, zatímco jsem opatrně rozvazovala stuhu a rozbalovala ten nádherný balicí papír tajemného dárku.
V balíčku skutečně bylo obyčejné zrcátko velké jako sešit A4 ve zvláštním lepenkovém rámečku polepeném oranžovým papírem a vyzdobeném kousky barevného staniolu a ještě jakýmisi chuchvalci žlutého papíru zmačkaného do kuliček. Rámeček měl tvar obdélníku postaveného na užší straně. Užší horní strana znázorňovala tvar koruny. No dobrá, a co to kouzelné zaklínadlo? Otočila jsem zrcadlo v ruce a četla: "Jsem krásné Boží dítě." Převrátila jsem zrcadlo zpět a trochu rozpačitě se do něj podívala. "No to ale musíš říct nahlas," nabádala mě přítelkyně. "Jsem krásné Boží dítě," pronesla jsem nahlas. Přitom jsem se pořád upřeně dívala na svou tvář v zrcadle. A v tom jsem to spatřila. Nad mým obličejem se zatřpytila královská koruna. Rám zezlátl, drahokamy se zablyštěly. Ten třpyt se nějak odrazil i na mně. Pochopila jsem. Skutečně jsem krásné Boží dítě. Koukla jsem na mou přítelkyni a ona z mého výrazu pochopila, že kouzlo funguje.
Těšila jsem se, až tohle kouzelné zrcadlo předvedu dalším krasavicím. První příležitost se mi naskytla hned nazítří. Navštívila mne kamarádka, šťastně vdaná mladá žena, z mého pohledu opravdu krásná. Vysoká, štíhlá, ženské tvary tam, kde mají být, výrazné oči, při úsměvu se jí dělají nádherné dolíčky ve tvářích. Nadšeně jsem jí hned vyprávěla o svém úžasném dárku. Prozradila jsem jí zaklínadlo a podala jí do ruky zrcadlo. Vzala je trochu se třesoucí rukou a zahleděla se do jeho lesklé plochy. "Teď musíš říct zaklínadlo," napovídám jí šeptem. "Ale ona ani muk. Stojí, dívá se a z očí jí stékají slzy. "Já to nedokážu," řekla tiše. Asi zahlédla otazníky v mých očích, tak dodala: "Nemůžu říct, že jsem krásná." Jiná přítelkyně tvrdošíjně setrvávala u nekompletního zaklínadla, které pak samozřejmě nefungovalo. Stále jen opakovala: "Jsem Boží dítě." Taky nedokázala říct, že je krásná. "Co je to s nimi?" podivala jsem se. A ještě víc mi docházelo, v čem spočívá to kouzlo.
Ptala jsem se v Boží královské kanceláři, co bych si s takovým dárkem měla počít. Dlouho jsem neměla žádnou odpověď, až mi přišlo na mysl slovo - sebepřijetí. To se mi už rozsvítilo naplno. Která z nás dokáže bez uzardění říci: "Jsem krásná" nebo "Vím, že mi to sluší." Většinou se omlouváme za to, že vypadáme dobře. Když máme něco nového, musíme své krásné nové oblečení nějak shodit. "Tyhle nové šaty? Ó ne, ty jsou jen ze secondhandu. A tady, vidíte, tady ta dírečka, no žádný model." Pokud se nedá utajit, že jsou z nějakého drahého obchodu a ten sekáč by nám nikdo nevěřil, tvrdíme: "No to byla velmi výhodná sleva, už to není módní novinka." Včera jsme byly u kadeřníka a víme, že vypadáme dost dobře. Po pochvale však spouštíme proud řečí o tom, jak hrozně jsme vypadaly předtím a jak už byl ten kadeřnický zásah nezbytný.
Dělala jsem to často a dlouho, ale Bůh mě z toho dostal. Ještě i dnes se někdy přistihnu, že někomu vymlouvám pochvalu mého zevnějšku. Ale nechci se už bránit. Je to totiž od nás žen nefér. Bůh nás stvořil krásné, a dokonce nám dává prostředky, jak ještě zdůraznit ty zvlášť podařené pasáže (stačí si povšimnout, jak ozdobená a navoněná je žena z Písně písní). Když mi z očí kouká Boží duch, prosvětluje mě zevnitř. To je krása! Nezáleží na tom, kolik kilogramů mám navíc, jestli míry mého těla odpovídají nějakým tabulkám, co obsahuje můj šatník, jestli se líčím nebo ne ... na tom krása nezáleží.
Já jsme se přijala taková, jakou mě stvořil Bůh. Ani jsem si neuvědomila, jak a kdy mne v tom změnil. Moje kouzelné zrcadlo mi pomohlo to poznat. A už neříkám o svých modelech, že jsou ze secondhandu.
(Hana Pinkerová, Co Bůh šeptá maminkám)
Zdroj: http://www.terapieuovecky.cz
Obrázek namalovala Zuzanka Holubová