Jak jsem se zabydlel
Jmenuji se Max a narodil jsem se 28.11.2011. Se svoji lidskou rodinkou bydlím v malém městečku v Českém ráji. Oficiálně jsem v průkazu zapsán jako EMAX DEJVICKÉ KVÍTKO. Asi bych měl vysvětlit, jak jsem vlastně k takovému jménu přišel.
DEJVICKÉ KVÍTKO je název chovatelské stanice, kde jsem se narodil mamince ANIE , spolu s dvěma bratry (ELVISEM a ELFEM) a dvěmi sestrami (ELIS a ERINKOU).
Jméno Emax jsem tak trochu podědil po tatínkovi. Ten byl oficiálně pojmenován FREDY EREBIA MANTO, ale jeho rodinka mu dala jméno Max. Při mém narození padlo přání, aby i jeden „štěňátkový“ kluk nesl jeho jméno. A protože všechna jména musela začínat na E, vymyslela to paní chovatelka přímo bravurně a stal se ze mě EMAX. Moje rodinka často pro pobavení říká, že jsem Emax, pro přátelé Max :o) Tak tolik k původu mého jména.
Rád bych ještě objasnil, jak jsem se vlastně dostal ke své lidské smečce. Moje rodinka si moc přála psího kamaráda. Požadavky byly jasné, hledal se menší pejsek do bytu. Avšak žádného „gaučáka“ moje rodinka nechtěla. Hledala akčního pejska, který se nezalekne ani dlouhých výletů v přírodě, ale přitom bude velikostně „skladný“ :o).
A takový jsem přesně JÁ. Jenže moje panička v té době ještě neměla ani tušení, že nějaký PAPILLON existuje. Natož, že já jsem již na světě a čekám na ni. Naštěstí se ze všech sil ponořila do hledání na internetu. Po krátké době už měla dostatek informací, aby věděla, že ten pravý pejsek bude papillonek.
Na ten okamžik jsem čekal a vybafnul na ni, coby malé štěňátko, z obrazovky počítače. Byla to láska na první pohled. A protože zbytek rodinky souhlasil s paničky výběrem (a já se jim ani nedivím, protože jsem byl rozkošné štěňátko), stačilo už jen stanovit vhodný den, kdy se budu moci se svoji rodinkou osobně setkat. Netrvalo to dlouho a jednoho velmi mrazivého dne přišel čas, vydat se na svoji první dlouhou cestu autem - k „nám“ domů. Cesta trvala přes čtyři hodiny a doma jsem zjistil, že kromě paničky a páníčka, kteří si pro mě přijeli, tvoří lidskou smečku ještě dvě poněkud menší „paničky“.
Ty se mi od začátku také moc líbily a hlavně ten jejich pokojíček – tam bylo tolik zajímavých věcí :o) Hraček vhodných pro pejsky jsem měl dostatek, ale tak moc mě lákaly právě hračky mých malých kamarádek.
Například mě naprosto uchvátilo malé molitanové křesílko. Ono totiž bylo přesně pro mě, takže jsem při každé návštěvě pokojíčku musel vyzkoušet, zda se do něj ještě vejdu. A jelikož bylo hned jasné, že se do něj vejdu i jako dospělák (na rozdíl od mých malých „paniček“) dostal jsem křesílko jako svůj pelíšek.
A abych netroškařil, tak jsem si z pokojíčku odnesl ještě dlouhý kus čehosi chlupatého, co se mi moc líbilo a s čím si hraji hrozně rád dodnes. Původně to byl límec od kabátu, ale moje malé kamarádky s bujnou fantazií ho přejmenovaly na HADA a hraly si s tím. Bral jsem jim ho, jak jen to šlo a bavilo mě se o něj s nimi přetahovat. Nakonec se HAD přemístil do mého pelíšku, a tak jsem se vlastně u nás doma pořádně zabydlel :o))))