Pohádky pro Samíka VI - O vrabčákovi
Pohádky pro Samíka VI - O vrabčáčkovi.
Bylo nebylo, jak to tak v pohádkách začíná. Ne, takhle to opravdu nezačíná.. Byl jednou jeden dvorek. Ne pohádkový, ale úplně obyčejný dvorek u chalupy v jedné malé a úplně obyčejné vesnici. A na tom dvorku chovala hospodyně slepice, ráno vždy vyšla z chalupy a už volala: Puťa puťa…“ a slepice vybíhaly z kurníku a spokojeně zobaly zrní, které jim hospodyně rozhazovala. A na střeše chalupy posedávala vrabčí cháska a už se vždy také těšila na ranní krmení. A jak začaly slepice vybíhat, vrabčí hejno hned fffrrr a už zobou zrnka společně se slepicemi. Vrabčák je ale malý ptáček a tak mu stačí pár zrníček a je najedený. A s plným žaludkem měla ta vrabčí banda energie jak Temelín po spuštění druhého bloku. A tak se na dvorku honili, hašteřili, přetahovali o peříčka a slámky, prolézali starou rourou od kamen a prováděli dalších sto a jednu neplechu, jak už to tak vrabčí plémě dělává. Ale jeden vrabec se nehonil, nepral, jen posedával a koukal na nebe. „Na co čumíš? Čim,čim…“, ptali se ho ostatní vrabčáci. No, vrabci nejsou zrovna zdvořilá cháska a to jejich štěbetání podle toho vypadá. „Ale, na nebe.“ „Týýý a neprší ti na zvonici??? Prší, prší…., „ a frrrr - je to zkrátka vrabčí cháska nezvedená. Jen ten jeden vrabčák tam zůstal a smutně pokukoval po nebi. Až ho jedné staré slepici, co ho tak po očku pozorovalo, přišlo líto a tak za ním zašla. „Co tě trápí, vrabečku? Proč se nehoníš s kamarády po vesnici a neprovádíš s nimi ty vaše vrabčí alotria?“ „No, víš, já bych chtěl do Afriky“, povídá smutně vrabčák. „Do Afriky?, podivila se slepice, „vždyť tam lítají jen nejlepší ptačí letci, vlaštovky, divoké husy, čápi, kdepak vrabčáci, na to by tvoje křidélka nestačila.“ „To já vím, ale já bych chtěl tolik vidět pyramidy, lvy, opice, palmy a krokodýly, jak mi o tom vyprávěl čáp, co hnízdí na komíně na statku.“ „Joj, vrabčáčku, to asi neuvidíš, křidélka máš slabá a čápi už dávno odletěli, kdopak by tě tam svezl? To bys musel letět letadlem (byla to sice jenom slepice, ale všímavá, poslouchala, co si lidé povídají, když hospodyně sedí na lavičce se sousedkou a pijí kafe, jí bábovku a chlubí se svými dětmi – no, nejvíc ji šlo o ty drobečky z bábovky , ale tu a tam i něco zaslechla, zrovna nedávno se sousedka chlubila, že jejich mladí letěli do Egypta a představte s,i sousedko, v takovým obrovským hotelu u moře bydleli a vnučka jela na velbloudu a blablabla, jak takový sousedský hovor plyne. „Letadlem? Co je to?“, zeptal se vrabčák. „To jsou ti železní ptáci, co létají po obloze hrozně vysoko, tam žádný ptáček nedoletí, „ povídala slepice. „A kde hnízdí? A co žerou?, „ zajímala se vrabčák. „To já nevím, jen jsem slyšela od vrány, že hnízdí ve městech a že žerou lidi,“ „Huch, lekal se vrabčák. „Neboj, sem dolů žádné nepřiletí, aby tě sezoblo. A těm lidem to neublíží, prý z nějakých zas z břicha vylézají, je to tedy divné, já když slupnu červíka, tak ze mne vyleze něco úplně jiného. Ale lidi jsou divní, kdo pak by jim rozuměl,“ ukončila slepice rozhovor. Ale vrabčáček už ji stejně neposlouchal, protože dostal nápad. Co kdyby se nechal tím letadlem spolknout a pak zase v Africe vyplivnout (no, byl to jen vrabčák, kdepak by mu přišlo na mysl, že by letadlo mohlo letět třeba na Sibiř a vyplivlo ho do třeskutého mrazu. A tak musí hned do města a tam najít to hnízdiště. Zalétl k silnici a čekal, až pojede náklaďák, že se sveze. A měl opravdu štěstí, protože kolem jel náklaďák s pytli cementu, které vezl na stavbu domku zrovna do Ruzyně. Cesta to byla dlouhá, až vrabčáček usnul a probudil ho hrozný hukot. Huuuuuh, hučelo to nad ním a když se podíval na nebe, tak se hrozně polekal. Nad ním se vznášel ohromný blýskavý pták. „Teď mě sežere,“ lekl se, ale pták si ho nevšiml a zmizel za střechami a za ním druhý. A za chvilku třetí. „Aha, tam je to hnízdiště,“ pomyslel si vrabec a opatrně letěl stejným směrem. A měl pravdu, za chvíli byl na letišti v Ruzyni. A zíral. Ze všech stran přilétali blýskaví ptáci a jiní zas odlétali. A z břich se jim valily zástupy lidí a jiné zástupy zas do břich lezly. Ale nikdo nevypadal, že by se mu něco stalo, mnozí se smáli, mávali, křičeli…. „Aha, jestli to není jako s blechami našeho Alíka, ty s ním také cestují po celé vsi, když Alík běhá za fenkami, nojo, a některé se přestěhují i na ty fenky,“ mudroval vrabčáček. „Tak to já se musím nějak dostat s těmi lidmi do letadla a pak zase v Africe vystoupit.“ Vymyšleno to měl dobře, ale jak na to? Přiletěl až k těm velkým ptákům, byli skutečně obrovští. A nenápadně pozoroval, jak by se dostal do ptačího břicha. A najednou přijelo dlouhé černé auto a z něj vystoupila úplně černá žena. „Júúú, to je Afričanka,“ vzpomněl si vrabčáček na jedno z čápových vyprávění. „Určitě jede do Afriky. S tou musím letě!“ A měl štěstí, opravdu to byla africká diplomatka, která se s nákupy z módních salónů vracela domů. A na hlavě měla jednu z těch slavných módních kloboučnických kreací, samý šifón, krajka, pštrosí peří, no, vypadala trochu jako pochodující stan , ale to bylo vrabčáčkovo štěstí. Frrrnk a už nenápadně přistál na hlavě (tedy na klobouku) té Afričanky a nenápadně se zavrtal do hromady peří a látek. Bylo tam pěkně teplo a tak zase usnul. Fakt, kliďas, spavej pták. A měl opět štěstí, nikdo si ho nevšiml a pokud všiml, tak ho považoval za součást módní kreace. A tak prospal celý let do Afriky a letadlo zrovna přistávalo, když se probudil „To už jsme tady? , podivil se. Opravdu, byl to dobrej spáč na rozdíl od některých sůviček. Dáma i se svým kloboukem a tedy i s vrabcem vystoupila z letadla. „Juuuj, to je vedro. A hele, palmy“, jásal vrabčák, „já už jsem v Africe.. A támhle lítají nějací ptáci. Tož se jich zaletím zeptat, kde je nějaké pití a zobání, kdy tu sypou slepicím. A co kočky, jestli se tu netoulaj,“ měl už jen vrabčí starosti. A měl zase kliku, byli to snovači. To jsou krásní ptáčci, co si svá hnízda pletou jako košíčky (ale to je už úplně jiná pohádka z mého šuplíčku. No, když hezky poprosíš…. J ). A jsou to příbuzní vrabčáků a proto si dobře rozuměli. Sice přízvuk je přízvuk, ale větě ….. „ Co ty být za difnej ptákoš? A kdepa máš svýho hnízdoše….vcelku porozumí každý a tak se domluvili. Co, domluvili. Cvrlikali a cvrlikali, že si beduíni, co chodili kolem, říkali: “Aha, bude hezky pršet, ptáci spokojeně cvrlikají (v Africe je to trochu jinak, když je sucho a sluníčko svítí, ba přímo peče, ptáčci mají vyschlá hrdélka a jsou potichu, a tak cvrlikají, hlavně když cítí, že zaprší a napijí se do sytosti). A ukázali svému příbuznému z Evropy pyramidy i lvy, velbloudy i krokodýly a moc a moc dalších věcí, že se to vrabčáčkovi ani do hlavy nevešlo. A jak to všechno dopadlo? Jako v pohádce, na jaře, když se naši čápi vraceli domů, vzali s sebou i vrabčáčka na zádech jako správného stopaře a nakonec se dostal i do své vesnice . To bylo překvapení, když ráno najednou vrabčáček vlétl do hejna slepic a zobal spokojeně zrní. A pak to vyprávění a obdiv k dobrodruhovi… cvrlikali a cvrlikali a cvrlikali a cvrlikali a cvrlikali….