Pohádky pro Samíka I - O stvoření světa
Mé milé čtenářky,
kdysi dávno, když byly moje děti malé, před spaní si vždycky přály pohádku, tak jsem si sedl na koberec a povídal. Ale po čase mne přestalo bavit povídat pořád to samé (děti jsou neskutečně trpělivé a klidně si nechají povídat pořád tu samou pohádku po enté) a tak jsem si začal vymýšlet svoje varianty. Moc si toho už nepamatuji, ale O perníkové chaloupce si jednu pamatuji (možná ji i napíši, byla docela originální) - byla o pyšné chaloupce a dětech z mateřské školky. A jeden příběh pro zasmání, o tom , jak jsem byl vzorný tatínek- vyprávěl jsem jednou zlatovlásku a po čase jsem se slyšel, jak povídám: “…. a princ šel k jezeru, a šel a šel… napadlo mne, co to meleš za blbosti, vždyť už tam musel dojít !“, a probudil jsem se. Žena se hrozně smála (občas chodila poslouchat), protože jsem při vyprávění usnul, ale jako skvělý tatínek povídal dál…. a když děti povyrostly a na výletech a táborech byli při pochodování s ostatními unaveni, tak jsem povídal příběhy - o ostrovu pokladů, o lovu na yettiho, o trollobijci…. děti šly dál, nekňučely, že je bolí nohy a poslouchaly… občas i maminky. A život letěl dál, někdy jsem povídal pohádky rozzářeným dětským očím na školních výletech, trochu se mi splnil sen, že se budu živit jako vyprávěč pohádek na bagdádském tržišti jako za Šehrezády. A někdy jsem pohádky psal pro smutnou duši, abych jí potěšil anebo jsem se snažil svádět jimi krásné anděly. Na pohádku vždycky člověk potřebuje inspiraci, dospělákům jsem kdysi začal povídat na zřícenině Čapu, chudák Míra pořád pokukoval na hodinky, že už je čas….. ale posluchačstvo poslouchalo. A tak jsem si vymýšlel pohádky občas i na pěšáckých akcích. Pak přišla smutná doba, múzy odletěly a za svody andělů mne peklo potrestalo. No, přestal jsem vyprávět. Jen letos na jaře mne zahřálo, když jsem si přečetl Bářinu pohádku o tom, jak svatý Petr trochu zaspal - krásné, něžné povídání. Ale každý trest jednou skončí a i mně bylo odpuštěno. Dvacátého prvého června se mi narodil vnouček Samuel a já už se moc těším, až povyroste, jak mu budu před spaním vyprávět. A protože z vás se časem také stanou babičky (no, některé už jsou), tak občas sáhnu do šuplíku a vyndám nějakou pohádku, co jsem dřív napsal… aby jste ji třeba někdy přečetly svým vnoučatům a vzpomněly si na jednoho vypravěče. Tahle první pohádka není úplně dětská, asi mi bylo zrovna smutno, ale je o úplném začátku a i o úplném konci (dle astronomů asi za dva a půl miliardy let - to už asi neuvidíme).
Pohádky pro Samíka I - O stvoření světa.
Na počátku nebylo Nic. Jen v nicotě spolu bojoval Řád a Chaos. Nakonec Řád v podobě opeřeného hada Quetzalquatla zvítězil nad hadem Chaosu - Oroborem a stvořil svět. A na světě byl nastolen řád a mír. Ale aby byla rovnováha zachována, polovina času byla svěřena chaosu. A tak den vesmíru osvětloval Řád a noc byla v rukou Chaosu. A po stvoření světa stvořil opeřený had i zemi, rostliny a zvířata. Sám pro sebe stvořil ženu-matku Chitzenmamu a žili spolu v lásce v jeskyni pod horou, z jejíhož vrcholu mohl člověk přehlédnout celý svět. Ale tehdy ještě člověka nebylo. A z úpatí hory pramenily vody sladké i slané, vody plné zlata i diamantů, vody mléka i medu, které poskytovaly obživu i radost všem živým tvorům. A ve dne panoval nad světem mír, ale v noci had Oroboros našeptával všem tvorům závist, lež, nenávist. Ale protože zvířata jsou čistá, jeho snaha byla marná. Proto pátral, kde by mohl svého nepřítele zasáhnout a najít skulinu, jak chaosem rozvrátit řád. A nakonec jednu cestu nalezl. Každý den Quetzalquatl na svých křídlech odlétal z jeskyně, aby oblétl celý svět a shlédl, zda nikde nedochází k porušení řádu. A večer se vracel ke své ženě, aby složil hlavu v jejím klíně a usnul. Ale Chitzenmama nebyla spokojena s jeho láskou, neboť had Oroboros ji v noci našeptával ve spánku nedůvěru, lež a podvod. Proč každý den její manžel odlétá, proč se vrací tak pozdě? A had Oroboros ji za temných nocí šeptal lži o ztracené lásce, o krásce daleko za mořem..... až Chitzenmama uvěřila. A když v jeskyni nečekaně našla černý obsidiánový nůž s čepelí ostrou jako sklo, myslela, že ví, jak najít důkaz o manželově zradě. Ale bylo to jen podlé našeptávání Orobora, který zkazil její mysl a zasel do ní své lži. A když Qutzalqoatl usnul v jejím klíně, jediným řezem mu černým nožem otevřela hruď a vyňala jeho srdce. Jaké však bylo její zděšení, když místo obrazu očekávané krasavice v manželově srdci spatřila jen sama sebe a jeho velkou lásku k ní. Z očí ji vytryskly žalostné slzy, ale zlo již nemohlo být zastaveno. Srdce umírajícího Quetzalquatla se vzneslo k nebi a tak vzniklo z jeho lásky Slunce. A kam dopadla krev z něj tryskající, tam se zrodil člověk - první rudý muž-Indián. Když si Chitzenmama uvědomila, co svou nedůvěrou způsobila, uchopila znovu černý nůž a otevřela svoji hruď a z ní vyrvala své srdce. Ale její srdce již patřilo hadu Oroboros a proto se změnilo na Lunu, aby každého v hodině Chaosu varovala, jaké zlo je možné nedůvěrou způsobit. A z hořkých slz, které vyplakala, vznikly hvězdy na nočním nebi. A tak se nikdy již nemůže srdce Opeřeného hada a jeho ženy spojit, aby se jejich láska znovu obnovila a na světě opět zavládl mír. Ale přesto pro ně existuje naděje, až duše posledního Indiána opustí tento svět, pak se všechna prolitá krev vrátí do srdce Opeřeného hada, které znovu vzplane láskou ke své ženě a vybuchne v žhavém víru a do své ohnivé náruče obejme i srdce své ženy - Lunu a pak se jejich srdce spojí, láska obnoví a vznikne nový svět, kam had Oroboros nebude mít nikdy přístup.