Pohádky pro Samíka III - O víle Vrběnce a starém kaprovi
O víle Vrběnce a starém kaprovi.
Bylo krásné ráno, sluneční paprsky se odrážely v krůpějích rosy a Vrběnka se protahovala ve své mechové postýlce a vůbec, ale vůbec se jí nic nechtělo dělat. Dnes je tak krásný den, přemýšlela, že bych si mohla udělat pohodu. A jak si to vymyslela, tak udělala. Když vstala, pořádně se próóótáhla, pak si uvařila jahodový čaj a k němu si vzala kousek oříškové bábovky, kterou si upekla před dvěma dny, a snídani si odnesla ke kořenu vrby, spokojeně se opřela o vrbový kmen , popíjela jahodový čaj a k němu přikusovala bábovku. Nohama šplouchala po hladině rybníčku a měla naprostou pohodu. Spokojeně hladila chodidly hladinu a pozorovala kapky, které se rozstřikovaly po hladině, a vytvářely nové a nové kroužky. Jenže její pohoda netrvala dlouho, najednou se ozvalo bručení: “ Co to děláš, nešplouchej a nerámus, já chci ticho.” Když se Vrběnka podívala, kdo to bručí, spatřila starého kapra, který žil v kořenech její vrby. “Proč ti to vadí?” “Protože jsem smutnej a nudím se.” “A proč se nudíš?” “Protože jsem starej. Víš, já už jsem tak starý, že ani nevím jak. Je to už dávno, když byla velká voda a já jsem po té potopě uvázl tady té tůňce, když voda opadla. A jsem tu jediný kapr, není tu nikdo od nás, jen samé malé ryby - hrouzci, plotice, mřenky, taková žoužel, a já si nemám s kým popovídat a tak je mi moc smutno. Už jsem přemýšlel, kdyby tu byl nějaký rybář, že se nechám chytit, ale tenhle rybníček je tak ztracenej, že ho ani nikdy žádný rybář nenašel. Víš, když jsem byl mladej, tak jsem se po Dunaji dostal až k Černému moři a taky jsem viděl mořské panny a znal jsem vodníky ze všech rybníků v Čechách a pamatuju, když Jakub Krčín budoval rybníky v jižních Čechách a málem jsem byl hlavním chodem na hostině pana Petra Voka a taky jsem se po Labi dostal až do Hamburku a taky jsem jednou potkal smutnou velrybu a povídal si s delfíny o starých Řecích a …!” “ Páni, ty jsi toho zažil,” přerušila ho Vrběnka. “No, jo, já bych mohl povídat, ale koho to zajímá, vždyť tu není jedinej kapr,” povzdechl si starý kapr. “Ale vždyť je tu hrozně moc malých rybiček, ty nevystrčily z naší tůňky ani ploutvičku a určitě by je to hrozně zajímalo. Proč nepovídáš o svých dobrodružstvích potěru večer před spaním?” “Vždyť to nikoho nezajímá!” “A to není pravda, já si myslím, že všechny malé rybičky budou mít radost, když budeš povídat o svých dobrodružstvích. Jen to zkus!” “No, já nevím,” brumla kapr. “Ale já vím, počkej, já řeknu potěru, že znáš moc příběhů a uvidíš večer!” A jak Vrběnka řekla, tak se skutečně stalo. Večer se malé rybičky, potěr i jejich rodiče shromáždily u kořenů staré vrby a kapr začal povídat o svých dobrodružstvích. A malý potěr ani nechtěl jít spát, jak to bylo napínavé. A teprve, když jim kapr slíbil, že jim bude povídat i další a další a další večer, tak se odebraly se svými maminkami do svých postýlek v pískových mělčinách rodné tůně. A moc se těšily na další povídání. A starý kapr také spokojeně usnul a ze spánku se šťastně usmíval, protože zjistil, že ta droboť ho má za jeho příběhy moc ráda a on není najednou sám. A Vrběnka? Ta šla šťastně spát, že v tůňce je zase pohoda a také se těšila na další večerní povídání.
Dobrou noc a hezké sny.