Z Vůdcova deníku XXII -BAREVNÉ STŘÍPKY Z MONTE NEGRA III
Tak už konečně závěr reportu z Černé Hory.
Z Vůdcova deníku XXII -BAREVNÉ STŘÍPKY Z MONTE NEGRA III
Vystupujeme z autobusu v sedle Trešněvik u Krčmy . Jirka dojde domluvit s krčmářem (majitelem všeho v okolí) zatáboření. Stavíme stany, připravujeme dřevo na oheň. Já jsem líný vařit a tak jdu na průzkum do hospody. Krčmářka mi udělá čevapi, k tomu dám pivko a jednu slivovičku. Paráda. S plným žaludkem se vracím na tábořiště na podvečerní brífínk. zítra dopoledne jdeme nalehko na krpál Kom Vasojevičky a po návratu odpoledne zahajujeme přechod Beljasice. Jdu spokojeně spát jako každý večer, že. Ráno krásné, vyrážíme jen s lehkými batohy. Samozřejmě, že zase do kopce. jak jinak. Na úpatí Kom Vasojevičky svačíme a začíná výstup na vrchol. A také se začínají objevovat mráčky. Všude kolem je plno krásných kytek a tak opouštím skupinu (nějak mne ten vrchol ani neláká) a spokojeně fotím a fotím. A to jsem ještě nevěděl, že plno kytek je endemitický druh, takže jsem některé botanické špeky (no jo, pro nás laiky vypadají stejně jako běžné druhy) vynechal. Chybička se vloudila. Za čas se vrací vrcholové družstvo a jdeme zpátky do krčmy. S velkým i malým písmenem. Balíme, obědváme a …. vyrážíme. Těžké batohy orosují nejen naše čela, naštěstí v této oblasti je vody dost. Bohužel i naneštěstí, protože se mračí a přichází pořádná bouřka. Navlíkáme pláštěnky, schováváme hůlky a na Jirkův pokyn vytváříme roztroušenou skupinu, aby v případě úderu blesku to trefilo jen jednoho. Další metodické rady -jako sednout si na bobek, nohy mít u sebe - abychom nevytvořili vodivý okruh - nelze realizovat. Blesky osvětlují nebe, hromy bouří a tu a tam začernalý strom ukazuje, že následek úderu blesku je poněkud nepřežitelný. Tak jdeme a jdeme, bouřka pomalu odchází, ale lije dál. Všude bahno a alpští čolci. Ani se mi nechce vyndávat foťák, navíc Jirka udává svižné tempo a jakékoliv zdržení znamená dost velkou vzdálenostní ztrátu. Sice se nás vůdce snaží motivovat slibem možnosti nákupu piva na salaši, ale ani tohle nezabírá, všichni už čekají jen na pokyn - „ zatáboříme“ ! Konečně přijde kýžený povel. Vpravo potok, vlevo ve svahu prý pramen. Vybírám si krásný kopeček, který vypadá suše, a vyhazuji stan. K mému překvapení ale přijde pokyn přesunout se zpět, že tam je to lepší. Takže zpátky do kopce. Mně se nechce, už mám vybaleno a jsem ochoten strávit sám noc na svém kopečku. Ale pod záminkou kamarádství mi kradou rozložené části stanu a tak jsem donucen jít zpátky. V okolí to začíná zase bouřit. Bleskem stavíme stany, abychom přežili další blesky - no, tedy spíš bouři. Všechno jen lítá - vlivem větru i drobnosti menší hmotnosti. Takže ve stanu neskutečný bordel, ale přicházející liják každého zažene dovnitř. Ve svém pidihotýlku se vleže snažím vše uspořádat, zalézám do spacáku a čekám, až bouřka přejde. Konečně. Rychle ven, dát vařit večeři , a ač je poněkud chladno, pádím k potůčku na večerní hygienu. Kompletní! Hřeje mne pocit, že jsem tvrďák, protože ostatní to řeší jen očistou zubů. Bohužel nic jiného mne nehřeje, protože žádný alkohol nemám. Naházím do sebe večeři a prchám do stanu. Přichází další bouřka, ale to už spokojeně usínám pod zvuky dopadajících kapek. Ráno je jak vymalované. Cesty jsou pohodové, pomalu usychají, všude lezou čolci, na bažinkách si fotím orchideje. Žádné tragické stoupání. Míjíme místní samoty, opravdu romantický pohled (no, bydlet bych tam nechtěl, je to jen na hezkou fotku). Docházíme k Planinarskému domu Vranjac, dáváme pivko a jiné tekutiny dle chuti. Protože nás čeká drsné několikasetmetrové stoupání, já si objednávám jen čaj. Cesta je pořád příjemná, široká, pozvolna stoupající k vojenskému vysílači na vrcholu Zekovy Glavy. Míjíme jezero Pečica a ostnaté dráty, chránící vysílač. Má i vojenskou ochranu, ale ta je prý přátelská, v bouřce poskytla i střechu nad hlavou. Nejsme krásné blondýny a tak to raději netestujeme a jdeme dál. Konečně je vyhlášená polední (velmi pozdní) obědová pauza. Jirka láká část skupiny na plánovaný výstup a krásný výhled z Černé Hlavy, já zůstávám s moudřejší (lenivější) skupinou a hlídáme batohy. A vaříme oběd. Vleže se kocháme výhledem na okolí a na černé pochodující tečky na hřebínku na obzoru. Obědovou pauzu bohužel přeruší návrat vrcholové skupiny a tak šlapeme dál. Sestoupíme do údolí poněkud suťovitou cestou. A zase míjíme romantické chatrče. Míříme k Šiško jezeru, kde má být náš tábor. Blíží se večer a já dostávám hlad. Tak vyndávám dlabanec a domlouvám se, že dojdu později. Zabloudit se nedá, je tu jediná cesta. Spokojeně baštím krajíce chleba v paprscích zapadajícího sluníčka. Ticho, samota, hory kolem, mraky na nebi. Oáza klidu a míru. Bohužel, vše krásné jednou musí skončit a tak nahazuji batoh a šlapu dál. Vidím jezero, nedaleko je pramen. Beru vodu, doplňuji tedy i chybějící tekutiny a šinu se k našemu táboru. Vybírám si mezi bobky (je jich tu opravdu dost) volný rovný plac, stavím stan. A vaším další večeři. Teplou. Když jsou těstoviny hotové (můj poslední oblíbený Dobrý hostinec), nechávám je vychladnout a mezi tím opět provádím celkovou očistu v jezeře. Je docela teplé, nikdy neplave žádný led. Oheň plápolá a tentokrát i já posedím, žádný spánek. U mne nečekané překvapení. Popíjíme čaj (alkohol už dávno není) a Jirka nám slibuje zářné zítřky. Salaš, kde pečou domácí chléb, sýr, pivo…. a na závěr řeku, kde se vykoupeme, volný čas ve městě, kde na nás bude čekat autobus, na nákup zásob a hospůdku. S těmito růžovými představami odcházím spát. Ráno vstáváme s úsměvem, i když nás čeká zase stoupání. Jak jinak, že. Batohy jsou lehké a tak stoupáme a stoupáme. Postupně se ztrácí pěšinka. A za to přibývá mlhy. Nakonec nevidíme žádnou cestičku a pomalu ani sebe. Jedinou jistotou je směr vzhůru. Jdeme jak v pohádce - jdi tam, nevím kam… nakonec ale příjemné překvapení - hřebenová cesta, ukazatel. A pak již vše podle plánu - sestup do dalšího údolí, salaš pod Bendovacem. Pivko, káva, sýr, domácí chleba…. Jirkovi sliby jsou splněny. Ještě se jdeme podívat na zajímavý „vynález“ u prasečího chlívku - hovnospád. Dál už pokračuje široká cesta údolím do Mojkoviče, kde na nás čeká již dříve zmiňovaný autobus. Optimisticky šlapeme dál. A na rozcestí přichází Jirka se svým posledním nápadem. "Vezmeme to zkratkou," ukazuje nám na mapě. Jakási cestička přes hřebínek. To ve mně vyvolává jisté pochyby o zkratkovitosti (podle teorie zkratka je .... - o to delší a náročnější). Ale neznám to tady a nejsem vůdce. To ještě nevím, že to nezná ani Jirka. Cesta strmě stoupá, postupně se ztrácí. Viditelnost se zmenšuje, zase mlha. Traverzujeme dost riskantním svahem - mokrá tráva. Naštěstí je mlha, tak není vidět, kam bychom spadli. Nakonec už to začíná být nelezitelné a tak přesvědčuji Jirku k návratu (některé holky měly už poněkud „nervy“ ) a vystupujeme jinudy snadnějším terénem. Před námi je salaš. Opuštěná. Na ní jediná červená značka a jinak nikde nic. Zato několik cestiček různými směry. Tak si vybereme směr vzhůru, abychom se dostali na hřeben. Konečně. Viditelnost se zlepšuje. Nálada zhoršuje, protože před námi se v dáli objevuje naše cílové městečko. Je jasné, že to časově nemáme šanci zvládnout. Jirka telefonuje (chytl signál), aby na nás čekali, že nestíháme. A začíná sestup. Strmý, bahnité cestičky, kolena úpí. A makáme a makáme a konečně jsme na dně. Údolí i sil. Přicházíme k řece (ve které jsme se měli koupat, koupeme se ale spíš ve vlastním potu, začíná být dost slunečno) a jdeme kolem ní po silnici. Ze slibovaného kilometrového pochodu se stává v reálu šestikilometrová trýzeň. Vedro, silnicet nažhavuje plosky chodidel. A Mojkovič daleko. Podle svých sil se roztahujeme do dlouhého hada. Sraz máme u kostela, kde čeká autobus. Osamoceně si šlapu a vnitřně nadávám. Opět jsem, blbec, podlehl teorii zkratky. Konečně vidím nádraží. U něj postává Jirka a pár holek. Celé okolí je rozkopané zemními stroji, nádražní oblast přestavují. Ale vidím nadějnou jiskérku. Tedy taxíka. Předpokládám, že orvané holky hodí oko na řidiče a naložíme se i s bagly. Bohužel jiskérka pohasne, holky jen postávají a znechucený taxikář odjíždí. Za balkánské ceny by to bylo levné, ale nějak jim to nedošlo. Další mínus. Pomalu docházím a dozvídám se, že musíme někudy projít stavbou (zase otravné eurodotace). Nohy pálí, zpocené tělo smrdí. A šlapeme po městě hnáni nelítostným časem - konečně vidím kostel a autobus. U něj postávají nažehlené navoněné jednodeňky. Všichni nás sice obdivují, jací jsme borci, ale realita nedostaku času je drsnější. "Máte 15 minut, u kostela je kašnička s vodou." Takže bleskem vzít poslední čisté triko a hurá ke kohoutku. Protože je tu kostel a místní obyvatelstvo, tak očista jen decentně. Žádný nákup. Odjíždíme. Cestou přes Maďarsko na benzínce kupuji poživatiny na kamarádovu kreditní kartu. Maďaři neberou eura. Vyrovnávám dluh hotovostí a už se těším na návrat do Čech. Brno a vystupujeme. Naše přechodová miniparta šlape na vlak, naštěstí za chvíli přijíždí rychlík z Budapešti. Cestou nás opouští Jirka, že se skočí osprchovat a že nás dohoní. My jsme vlak stihli, Jirka ne. Naštosujeme se do kupé, kde už sedí dvě Španělky. Klimatizace moc neklimatizuje, okna samozřejmě nejdou otevřít. Vymoženost moderních vlaků. Je vedro. Sedíme, drbeme. A smrdíme, jak jinak, nemytí, den jízdy v autobuse. Španělky pod záminkou horka raději odcházejí do jídelňáku. Markéta pak jde za nimi, aby jim vysvětlila, že náš odér není znaší houmlesácké povahy, ale žese vracíme z hor z Balkánu…. Prý si popovídaly, ale peřsto se už holky nevrátily. A my měli aspoň víc místa - sami sobě jsmem si skoro nesmrděli. Konečně Praha a hurá domů. Sprcha, jídlo….
Bylo to parádní a bylo toho dost. Tedy i mého psaní. Dost určitě, doufám, že i trochu parádní. A možná příště zážitky z Pohodové turistiky na Ukrajině. Jarda