ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST NÝRSKO - ZANIKLÉ KOSTELY - Červené Dřevo- Kostel Panny Marie Bolestné

Červené Dřevo- Kostel Panny Marie Bolestné

5. 10. 2013

Kostel založil bratr Wolfa Maxmiliána Lamingena, známého „Lomikara“ Wolf Fridrich Lamingen z Albenreuthu, kanovník salcburský a řezenský roku 1680.

Otec obou bratří Lamingenů Wolf Vilém Lamingen po bitvě na Bílé Hoře značně rozšířil rodové jmění v západních Čechách. V souvislosti s Červeným Dřevem zmiňme zisk deseti německých vsí tzv. „Na království“, jež byly konfiskovány původnímu vlastníku, městu Domažlice. To je mělo založit mezi roky 1570–1590. Jednalo se mj. o tyto vesnice: Hadrava, Chudenín, Liščí, Velká Pláň, Loužnice (pozdější Fleky). Když roku 1635 zemřel, zanechal tři syny – zmíněné Wolfa Fridricha (*1629) a Wolfa Maxmiliána (1634–1696), dále Wolfa Ferdinanda (*1631) a dceru Marii Margaretu. Roku 1660 se bratři Lamingenové porovnovali o dědictví. Wolf Fridrich, který byl už v té době řezenským kanovníkem a rytmistr Wolf Ferdinand „hledající své štěstí v cizině a nehodlající se oženit“, jak doslova znělo v listině postoupili své díly majetku nejmladšímu Wolfu Maxmiliánovi s podmínkou výplaty roční renty až do smrti. Sestřin podíl byl řešen taktéž roční rentou, než se provdá a věnem.

Založení fary a osady Červené Dřevo mezi vesnicemi Liščí a Fleky bylo v souladu se snahou Lamingenů podržet vsi „Na království“, na něž město Domažlice stále vznášelo svůj nárok. K nové faře v Červeném Dřevě pak byly připojeny i další Lamingenovy vesnice, dosud náležející pod faru kdyňskou. Lamingen tedy nadále měl vliv na obsazení fary a výkon patronátního práva.

K založení kostela se váže pověst o červeném dřevu, která však v sobě skrývá mnoho doložitelných faktů. „Zbožný pastýř z Fleků vydlabal kmen stromu, jenž červeně natřel a do něj vložil sošku Panny Marie, kterou sám vyřezal. O místo pečoval a o nedělích a svátcích zde konal svou pobožnost. Fridrich z Lamingenu, kanovník salcburský a řezenský nalezl tento strom na lovu ve zdejších lesích a nechal si historii místa vyprávět. Hned si přál zde vystavět kostel.“

Původní zasvěcení kostela bylo svátku Navštívení Panny Marie (Maria Heimsuchung), což potvrzují i nejstarší kostelní účty počínající rokem 1682. Zasvěcení kostela tomuto svátku uvádí i Schallerova topografie z roku 1789. Naproti tomu o padesát let mladší Sommerova topografie uvádí kostel jako zasvěcený Bolestné Panně Marii. Inventář kostela z roku 1829, sice zasvěcení kostela nezmiňuje, ale na hlavním oltáři udává obraz Bolestné Panny Marie pořízený roku 1777.

Kostel byl vysvěcen roku 1680 a na faru byl dosazen první farář. Wolf Maxmilián Lamingen, bratr zakladatele spolu s manželkou Kateřinou Polyxenou z Lobkovic věnoval následujícího roku do kostelní věže zvon, na němž byl mj. i nápis Mater dolorosa (tj. Matko bolestná) ora pro nobis. Zároveň uvolnil pro faru 6000 zl (z toho 1500 zl. od svého bratra Wolfa Fridricha), z nichž měl dostávat farář roční plat 130 zl., pamatováno bylo i na kostelníka, kantora, ministranty a hrobníka. Krom toho měl farář prakticky neomezené právo těžby dřeva v panských lesích (roku 1770 bylo sníženo na 20 sáhů). Mimo to byly farnímu beneficiu věnovány louky a polnosti, které mohl farář pronajímat.

Fara byla přestavěna z původního loveckého zámečku. Prvním farářem se stal Paul Pangratz z bavorského Grossaign poblíž Eschlkammu. Po něm roku 1700 následoval minorita Kaspar Seifried, jenž se zasloužil o přestavbu kostelní věže z dřevěné na kamennou. Náklady stavby byly hrazeny ze sbírky mezi osadníky. I v dalších letech byly nákladnější investice do kostela či fary kryty sbírkami.

Roku 1706 nastoupil na místo faráře rodák z Nýrska Johann Fridrich Schwarz, jenž zde působil až do roku 1744. Farář Schwarz nechal na vlastní náklady zhotovit roku 1711 do kostelní věže velký zvon.

Čtvrtým farářem v pořadí byl Franz Andreas Seidl narozený v Myslívu (jedné ze vsí „Na Království“), dnes již zaniklé samotě poblíž Maxova.

Roku 1784 připadla zdejší farnost do nově zřízeného biskupství v Českých Budějovicích. První biskup Jan Prokop hrabě Schafgotsch vykonal v Červeném Dřevě 5. září 1787 vizitaci. V roce 1782 byly přifařeny osady Hvězda (Sternhof) a Sruby (Heuhof), dosud náležející do bavorského Neukirchenu beim Hl. Blut. Hadrava a Orlovice náležely od roku 1785 pod farnost Pocínovice. Červené Dřevo už mělo v tomto roce sedm popisných čísel.

Farní kroniku začal roku 1804 psát až Seidlův následovník farář Thomas Theofil Maria Sorger, jenž pocházel ze Starého Sedliště u Tachova a v Červeném Dřevě působil od roku 1798 do roku 1805, kdy zemřel. Kroniku uvedl pověstí o založení Červeného Dřeva, pokračoval opisem právních dokumentů (např. Krátce po nástupu faráře Sorgera byly nákladem 400 zl. na základě sbírky, s níž začal už jeho předchůdce farář Seidl, do kostela pořízeny nové varhany.

Páter Reitmaier byl zdejší, pocházel z přifařených Fleků. Jeho zápisy vlivem třicetileté doby zdejšího působení zaujímají ve farní kronice nejvíce stran. Roku 1858 byl pensionován a dožil v Červeném Dřevě u své neteře v čp. 7, kde roku 1860 zemřel. Během jeho správy farnosti byly roku 1840, poté co byl iniciativou obchodníka s peřím Andrease Schmidtpetera vystavěn a vysvěcen nový kostel v Hyršově, odděleny od fary vsi Hyršov, Myslív a Chalupy. V roce 1839 už měla osada Červené Dřevo osm popisných čísel, její obyvatelé pracovali v zemědělství, někteří se však věnovali i pěstování a tkaní lnu. Tato činnost však zřejmě nebyla příliš výnosná, její poslední stopy najdeme ve sčítání lidu z roku 1880, kdy se jí věnovali Stephan Heinrich v čp. 2 a Franz Haas v čp. 5.

Farář Reitmaier se zmínil o letech 1821–1823, kdy byla stavěna silnice z Klenčí do Waldmünchen. Stavbu označil za mistrovský kousek, který se úspěšně vyrovnal se stoupáním v terénu. „Dříve to byla formanská cesta z kopce do kopce, jíž se formani už zdaleka obávali. Vůbec se silnice v Čechách v tomto století velmi zlepšily. Když pisatel roku 1799 jel poprvé na studia do Prahy, viděl pořádnou silnici až dvě hodiny před Prahou. Byly to strašné formanské cesty, kde zůstávali za deštivého počasí formani i osm dní stát, než se z takových míst dostali. Jeden forman pisateli ukázal místo, kde zůstal stát po šest dní.“

Farář Reitmaier zanechal v kronice i jiná cenná svědectví, např. o první vystěhovalecké vlně ze západní Šumavy do Banátu roku 1828. Osud vystěhovalců v tamním kraji okomentoval slovy: „Vedlo se jim velmi špatně, mnozí se vrátili ve velké bídě, mnozí tam zemřeli na uherskou horečku.“

Ve farní kronice většinou převažují informace o poškození kostela či farní budovy a jejich opravách. Úsměvná je v této souvislosti česky psaná poznámka v zápiscích desátého faráře Václava Tůmy (v Červeném Dřevě v letech 1877–1888), jenž v souvislosti s opravou střechy kostela a vymalováním farních místností akademickým malířem Amerlingem z Domažlic, což si vyžádalo více než dva tisíce zlatých, projevil přesto svou nespokojenost: „Starého koně omaluj, jak chceš, přece mrchou zůstane.“

Podle sčítání lidu, které proběhlo roku 1880, mělo Červené Dřevo už deset popisných čísel. V čp. 3 bychom našli školu, hostince sídlily v čp. 5 a 6. V čp. 8 bydlela krom jiných i jediná židovská rodina Hahnových, která v místě provozovala obchod.

Po vypuknutí světové války byly roku 1916 zrekvírovány zvony – z kostela v Červeném Dřevě onen pořízený roku 1711 a zvon z kaple v Chudeníně.

Po 1. světové válce vzplanul mezi nájemci farních pozemků a tehdejším farářem Zahradníkem spor kvůli vyvlastnění pozemků. Farář poslal ve věci i stížnost na patronátní úřad do Kouta, neboť byl jedním ze sedláků i fyzicky napaden. „Kdybych byl chtěl býti tak surový jako on, byl bych byl hotov hned, ale co je dnes kněz v Čechách, jenom psanec, a zas to mi bylo dáti pozor, abych já mu nic neudělal...“ Nakonec bylo pachtýřům postoupeno 5 hektarů a 65 arů z farního beneficia. Farní beneficium, co se polností týkalo, nedosahovalo celkově ani 9 hektarů. K tomu náležely ještě louky a zahrada dohromady okolo 4 ha.

Poslední zápisky ve farní kronice jsou tak od Msgr. Leopolda Klimy, který se začal starat o farníky v březnu 1946. Tehdy Martin Wierer tajně opustil faru. Přes hranice dostal část farního mobiliáře a také svá včelstva. Leopold Klima už nebyl farářem jmenován a setrval zde do svého odsunu na podzim 1946.

Msgr. Leopold Klima, narozený v Červeném Dřevě pocházel z učitelské rodiny Klimů, působících po generace na zdejší škole. Narodil se roku 1882, navštěvoval v letech 1894–1902 německé gymnázium v Českých Budějovicích, poté studoval rok germanistiku na pražské německé univerzitě a roku 1903 začal studovat bohosloví na budějovickém semináři. Od roku 1912 sloužil jako kaplan v Horšovském Týně, posléze zde byl arciděkanem. Roku 1941 byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračním táboře Dachau. Po roce byl propuštěn, ale měl zákaz výkonu kněžského povolání. Byl činný i literárně jeho pseudonym zněl Wolfgang Baumroth.

Poloha osady jeden kilometr od státní hranice předurčila její postupný zánik v poválečném období. Po odsunu německých obyvatel nebyla ještě v roce 1947 dosídlena, bydlela zde pouze německá rodina Mathiase Haase. Fara zůstala opuštěna. 25. dubna toho roku došlo k vyloupení farního archivu, za účelem sběru starého papíru. Celý incident byl vyšetřován SNB a projednáván Okresním soudem v Klatovech.

O dva roky později operovala v prostoru Červeného Dřeva skupina převaděčů přes hranice z Klatov. Členové této skupiny byli v prosinci roku 1950 odsouzeni k vysokým trestům v procesu s tzv. Skupinou MUDr. Krbce. Snad proto, že kostel představoval v tomto směru spolehlivý orientační bod směrem k hranici, byl 3. května roku 1953 úmyslně zapálen a „mnozí vyhnanci z této farnosti mohli z hranice výjev pozorovat.“ Ruiny kostela byly posléze zbourány. Hned na začátku 90. let bylo místo někdejšího kostela v Červeném Dřevě ve spolupráci s německými krajany pietně upraveno, vyznačeny obrysy základů kostela a dosud existující náhrobky vyrovnány podél relativně zachovalé ohradní zdi hřbitova.

Jen to dnes připomíná kdysi kvetoucí farnost.