Miroslav Švidrnoch

Práce průvodčího byla docela zajímavá – dostal jsem se do styku jak s nejrůznějšími řidiči, tak i s nejrůznějšími cestujícími. Ještě po letech se přihodilo, že mne někdo zastavil ve městě a řekl mi – ty jsi mi povědomý, ano, už vím – ty jsi jezdil na Hlučín.  A tak se stalo, že tramvaj se pro mne stala druhým domovem – odjezdil jsem i 160 hodin měsíčně, což se blížilo tzv. „povinnému výkonu“ běžných průvodčích. Jezdil jsem na lince číslo 7 z Hranečníku  do Hrabové Ščučí, na lince číslo 1 z Hlučína na nádraží do Vítkovic, na lince číslo 6 ze Svinova  do Klimkovic a na lince číslo 5 z tehdejší Poruby smyčky (dnes Vřesinská) do Kyjovic-Budišovic (dnes Zátiší).

V létě se jezdilo parádně, v zimě to bylo horší, vyhřívané výhybky neexistovaly, a tak bylo třeba, když výhybka byla zasypána sněhem a nedoléhala, a to se v zimě stávalo často, jít a vymetat. K tomu byl ve voze kovový háček a proutěná metla. Většinou metl vlakvedoucí, někdy se přidal průvodčí z druhého vlečného vozu, a když to pořád nešlo, ruku k metle připojil i řidič. A bylo nutné mést alespoň tak rychle, jak byl nyní vymeten pučista Hašek, protože staré tramvaje kromě vnitřního města jezdily jednokolejně, takže každé zpoždění mělo vliv i na protitramvaj.

Takzvané křižování bylo uvedeno v tabulce, kterou musel sledovat řidič i vlakvedoucí. O vlakvedoucím jsem se už zmínil – byl to „hlavní“ průvodčí, který prodával jízdenky v prvním vlečném voze a spolu s řidičem zodpovídal za křižování.  Pokud byl zejména v noci nebo v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne vlečný vůz odpojen, přešel vlakvedoucí do motorového vozu a odbavoval cestující zde. Měla-li tramvaj vlek, mohli  do prvního vozu nastupovat jen cestující, kteří měli odpočítaný obnos k úhradě jízdného ve výši 1 Kčs. Jízdné uhradili vhozením do plechové kasy a od řidiče obdrželi jízdenku - běžní cestující červenou, nádražáci, kteří platili „reži“, modrou (ti vhazovali desetník, ano je to tak, režijní jízdenka MHD stála 0,10 Kčs).  Když se vlek odpojil, plechová kasa se zakryla a cestující odbavoval průvodčí. Mimochodem - tento způsob měl pro řidiče jednu nespornou výhodu – pokud do tramvaje dveřmi u řidiče nastoupil jeho známý, tak mu řidič mohl dát jízdenku, aniž by cestující cokoliv vhodil do kasy. Jak je to možné, ptáte se - samozřejmě se peníze z kasy počítaly, ale částka se nikdy nerovnala počtu odebraných jízdenek, a to zcela jednoduše proto, že děti platily 0,50 Kčs, dospělí 1 Kčs a jak děti, tak dospělí dostávali stejný lístek (kontrolní otázka – jaký lístek – ano, správně, lístek s červeným tiskem).  Kontrola počtu prodaných jízdenek a částka v kase se proto prováděla jen tehdy, pokud bylo na řidiče podezření, že na konečné s kasou manipuluje.  

Když už jsme u toho křižování, jednoho nezapomenutelného dne jsme přijeli na zastávku kino Edison, kde jsme měli mít křižování.  Po zastavení řidička paní Lída vyběhla z tramvaje míříc rychlým krokem ke kinu Edison. I když křižování ještě nebylo v dohledu, došlo mi (bylo to v odpolední špičce, všechny tři vozy byly plné), že paní Lída si neodskočila shlédnout oblíbený film Jak se kalila ocel, nýbrž kino potřebovala ze zcela diskrétních důvodů. Diskrétnost ale vzala úplně za své.  Když se totiž paní Lída vracela, průvodčí druhého vozu, který se zřejmě s paní Lídou dost dlouho znal, na celé kolo, aby ho bylo přes všechny tři vozy slyšet, volal: „Tak co Lida, to se to po vysraňu fajně pojedě, co?“

Každá tramvaj měla kromě čísla linky i své pořadové číslo. Tak se určil takzvaný kurz - tramvaj linky 6 s pořadím jedna měla tedy kurz 61, další 62 atp. Odpoledne se z 61 stal kurz 61a, z 62 kurz 62a a v noci logicky 61b a 62b.  Pozorný čtenář se zřejmě diví – znamená to, že i v noci byli obyvatelé Klimkovic a Polanky tak žádostiví jezdit za nočními radostmi do Ostravy, že bylo nutné, aby na trase Ostrava Svinov – Klimkovice byl i v noci stejně častý provoz jako přes den?   Ale kde, Stodolní ulice byla tehdy ulicí domů s vybitými okny a toho času trendy hudební skupina Šumařinka, která pravidelně hrála v Elektře, obyvatele Klimkovicka zase až tolik nepřitahovala.  Celé to bylo způsobenou náročnou „logistikou“, kterou bylo nutné zajistit z důvodu nutné pravidelné kontroly výměny vozů jezdících na klimkovické a kyjovické trati.  Všechny staré tramvaje měly totiž svůj domicile ve vozovně na Křivé. A proto kurs 61b zajišťoval „klasický“ noční provoz na této lince cca v hodinovém až dvouhodinovém intervalu (jak krásně se při nočním čekání na odjezd spalo na dřevěném podélném sedadle, pod kterým hřála elektrická kamínka, s vědomím, že jdou peníze).

A kurz 62b? Ten začínal už asi ve 22 hodin, odjel jednou ze Svinova do Klimkovic a zpět, pak připnul dva vleky, které byly odstavené ve Svinově,   a hybaj s nimi služebně do vozovny na Křivou. Po pauze tam posádka šedesátého druhého béčka vyfasovala opět motorový vůz, běžně označovaný jen jako motor,  a dva vleky, a ty vezla režijně na smyčku do Poruby, aby tam tato souprava byla připravena na ranní výjezd na lince číslo 5. Majitelé noční směny číslo 62b se pak vrátili formou běžných cestujících devítkou a dvojkou zpět do vozovny na Křivou. Pomalu se chystalo ráno a tak jsme vyfasovali čerstvý motor a dva vleky a zamířili směr Svinov.  A pak už nastala klasika – do Klimkovic a zpět do Svinova a pak ještě jednou totéž. A potom došlo ke změně  – ve Svinově se odpojily vleky, já jsem přešel do motoru a pozor, nikoliv režijně, nýbrž s cestujícími jako Vsuvka (označení linky Vs) jsme vyrazili na svinovský most, po něm do Nové Vsi, odtud doprava směr zábřežská nemocnice, Stadion, most ČSA a pak rovně podél vítkovického hřbitova po trati linky číslo 7 (nyní tři) směr Hrabová Ščučí. Ale ne až tam, konečná této vsuvky byla u kina Edison.  Tam se totiž dvě koleje spojovaly, a proto bylo možné nechat cestující vystoupit, kousek popojet, řidič přešel na druhou plošinu a jelo se zpět.  Odtud jsme, opět s cestujícími, jeli k Dolu Jindřich, odtud již režijně do vozovny Křivá, a noční směny, zvané „poznej svou vlast“ byl konec.

"I muži mají své dny" říká aktuální reklamní slogan, já mám kromě toho své nezapomenutelné dny, na které jste si doufám již zvykli. Jeden z nich mám spojen rovněž s noční směnou 62b. Když jsme tedy jednoho nezapomenutelného dne jezdili ráno ze Svinova do Klimkovic a zpět, jezdil s námi jeden velmi, velmi unavený občan, a to jak do Klimkovic, tak z Klimkovic, a opět ze Svinova do Klimkovic a zase zpátky. Nechali jsme ho ve voze, bylo mu tam příjemně teplo a tak spal  tvrdě jako bývalý ministr Schwarzenberg při jednání v parlamentu. Když jsme naposled přijeli do Svinova, chystal jsem se ho vzbudit . Ať tě to ani nenapadne, řekla mi řidička, okolo něj teď choď po špičkách. A tak jsme vyjeli směr Nová Ves, až jsme dojeli do Hrabůvky ke kinu Edison. A teď ho vzbuď, přikázala řidička. Pána jsem vzbudil, už byl docela vyspaný, a tak vystoupil do tmy – očekávaje, že bude někde ve Svinově nebo v Klimkovicích nebo nanejvýš v Polance. Šestka přece nikam jinam nejezdí. My jsme mezitím popojeli a pak se vraceli zpět a řidička nechala jet tramvaj pomalou jízdou samu a stojíc ve dveřích pozorovala, jak se nešťastný muž zmateně rozhlíží mezi vysokými domy, které v životě neviděl a kde nikdy nebyl. Zda se přitom řidička popadala za břicho, to si už nepamatuji, ale o lidské zlomyslnosti jsem toho  věděl zase o něco víc.  

Příští blog "vyjde" 17. listopadu 2013 pod názvem

Jak jsem se stal řidičem MHD a o dobrodružství se studentkou