Miroslav Švidrnoch

Řízení tramvaje mne bavilo. Stošedesát hodin za měsíc jsem sice jezdit nemohl, protože řidič na rozdíl od průvodčího si nemůže mezi zastávkami zdřímnout, a proto jsem potřeboval víc odpočinku, ale cca 110 hodin za měsíc jsem odjezdil. Jak jsem již napsal, chtěl jsem být řidičem nenabaterky, i proto jsem si bral dovolenou a jezdil jsem i v pracovní dny. To se v Hlučíně v ranní špičce sjížděly i dvě soupravy, a tak to tam bylo složité. Proto tam zajížděl dispečer, aby dohlédl na to, zda všichni postupují správně. Kuplování neboli spojování vozů jsem již v předcházejícím blogu popsal.  Motorový vůz napřed zastavil metr před vozem vlečným a pak se pomalu sunul k vozu vlečnému, až spřáhla do sebe zapadla. V ten moment vlakvedoucí musel pískat stůj, což je několik krátkých tónů po sobě. Tak to mělo probíhat a ve většině případů i probíhalo. Jednoho nezapomenutelného dne jsem jezdil s průvodčí paní Malinovou. Bylo to ve všední den ráno, v Hlučíně nás bylo několik a ani jsme netušili, že opodál stojí dispečer.  Já i paní Malinová jsme byli profíci, tak nám vše šlo jako po másle.  Před vlečným vozem jsem podle předpisu na metr zastavil, pomalu se rozjel, spřáhla do sebe zapadla a paní Malinová, které se nechtělo vytahovat píšťalku z kapsy, ukončila spojovací manévr hlasitým ústním signálem „Uúž“. Signál bylo slyšet široko daleko, takže ho slyšel i opodál stojící dispečer. Paní Malinová se pak z modernizovaného zastavovacího signálu musela zodpovídat.  Ale myslím si, že to skončilo jen domluvou, a pokud vím, do služebních předpisů se signál stůj formou „Uúž“ nedostal.  

Jiná situace byla v Hrabové Ščučí. Tam byla smyčka, proto rozpojování a spojování vozů nebylo nutné. Osmnáctiminutovou pauzu tam tramvajové posádky trávily podle svého gusta. Většinou jsme šli do „boudy“, kde se v zimě topilo v kamínkách, takže bylo třeba přikládat, v létě někteří zůstali ve voze a buď se bavili nebo četli. Průvodčí paní Veselá  měla problém – tradovalo se, že byla vychována a pak žila v klášteře možná i někde v zahraničí, a proto neměla odpracováno 25 let, což byla podmínka pro přiznání starobního důchodu. I když paní Veselé bylo skoro šedesát, musela proto pracovat. Její klášterní výchova byla červeným hadrem pro velkou skupinu řidičů, a ti když se na konečné bavili, svůj projev záměrně prošpikovávali tolika vulgárními výrazy, že paní Veselé vůbec nebylo veselo, červenala se, při supervulgárním výrazu až vypískla, a raději proto do boudy nechodila. Aby si ukrátila čas, sbírala na travnaté smyčce čtyřlístky. Říká se, že sbírala tak dlouho, až tramvaj vesele odjela i bez průvodčí paní Veselé.  Ta právě našla čtyřlístek a ani nezaregistrovala, že nastala doba odjezdu. Řidič, předpokládaje, že paní Veselá je ve voze, se vesele rozjel vstříc světlým zítřkům. Jak to dopadlo, zda od Kostelíka souprava couvala pro paní Veselou zpět, si nepamatuji a vymýšlet si nechci.

Když už jsem zmínil ten Kostelík, jedná se o historický kostel v Hrabové, který v roce 2002 vyhořel a obnoven byl v roce 2004.  Zastávka, ze které se dalo do kostela dojít, se jmenovala Kostelík, na konečnou do Hrabové Ščučí to bylo nedaleko.

 V neděli dopoledne byl velmi malý provoz. Jednoho nezapomenutelného dne jsem zaregistroval, že na zastávce Kostelík vystoupili poslední cestující. Toho jsem využil, domluvil se s průvodčí, vzal kliky, aby s tramvají nemohl nikdo odjet, soupravu jsem nechal stát na zastávce a vydal se po cca 150 metrů dlouhé polní cestě do kostela. Dřevěný kostel tohoto typu jsem viděl snad jen někde ve skanzenu a tady stál v celé své kráse a přitom funkční, až se mi tajil dech z  té skromné krásy. Na prohlídku jsem měl osmnáct minut, pak jsem se vrátil,  dojeli jsme na smyčku do Hrabové Ščučí a ihned jeli zcela „v intencích“ jízdního řádu zpět.

Mimochodem – když jsem u těch intencí – později jsem pracoval na oddělení Plánování, kde jsme kromě jiného vyráběli roční "Rozbor", což byl jakýsi předchůdce dnešních Výročních zpráv. A představte si, jaká perla do "Rozboru" pronikla z pera pracovníka investičního oddělení pana Vladimíra:

„Telefonickou sondací bylo zjištěno,

že nebylo pamatováno

na maličké posečkání,

ve věci odevzdání

investičního limitu

v intencích Sm KV KSČ.“

Potom jsem nějakou dobu netelefonoval, nýbrž "prováděl telefonické sondace", protože se mi to velmi líbilo. Uznejte, není to paráda? Ale abych nevzpomínal jen na komické výstupy jiných -  jak u nynější Výroční zprávy, tak tenkrát u "Rozboru" se pracovalo tak, že se vždy vzalo znění z minulého roku a "aktualizovalo se". Jednoho nezapomenutelného dne jsme měli začít pracovat na aktuálním "Rozboru". Vzal jsem si tedy k ruce minuloroční výtisk, který byl vždy rozdán nejméně na dvaceti institucích (Národní výbor města Ostravy, Krajský národní výbor,  Státní banka československá, Dopravní komise, a já nevím, kam všude jsme Rozbor nosili), otevřu složku, a titulní strana tohoto veledůležitého materiálu  se pyšnila velkým nadpisem ROBOR. Ano, všem institucím jsme hrdě předali nikoliv ROZBOR, nýbrž ROBOR. A nikdo se nám ani slůvkem nezmínil, že se nám tam vloudila chybička. Buď to bylo tím, že vůči nám chtěli být ohleduplní, a nebo - že by? Že by ty rozbory nikdo nikdy ani neotevřel? Na tuto otázku odpověď tuším, nechám si ji ale pro sebe a jen dodám, že o "Rozboru" jsem pak už nikdy nemluvil jinak než o "Roboru", i když už titulek byl napsán vždy správně. 

Ale zpět do Hrabové Ščučí. Jiného nezapomenutelného dne jsem vyjížděl z Hrabové Ščučí směr, jak jinak, ano správně, nach Hultschin. Při vyjíždění ze smyčky jsem si všiml, že po polní cestě, která na zastávce Kostelík křižovala tramvajovou trať, jede traktor s vlekem a s nějakým nákladem. Při přejezdu kolejí začalo něco z vlečky padat, ale řidič traktoru nic nezaregistroval a jel směle dál. Když jsem přijel na zastávku Kostelík, nestačil jsem se divit. V jízdním profilu tramvajových kolejí se tyčila hutná vrstva hnoje. Ano, to byl ten „materiál“, který  se při přejíždění tramvajových kolejí roztřásl a jehož část se  umístila na kolej. Co teď? Babo raď! Projet to nešlo, vrstva byla moc vysoká. Nakonec jsem si poradil, vzal jsem tyč na přehazování výhybek a začal kupu hnoje touto tyčí z koleje odhazovat. Šlo to pomalu, protože se jednalo ne o lopatu nebo vidle, nýbrž skutečně o tyč, na kterou jsem toho na jedno nabrání moc nenabral.  V zadním voze byla průvodčí Kristýna. Ta o ničem nevěděla, na zastávce jen ledabyle pískla odjezd a šla si hovět do vozu. Jenže tramvaj se nerozjela. Když to bylo Kristýně podezřelé, vystoupila a šla se dopředu podívat. Dodnes nezapomenu na to, jakým huronským smíchem se začala dusit, když viděla řidiče městské hromadné dopravy s vyhrnutými rukávy odhazujícího výhybkovou tyčí kravský hnůj z tramvajové trati........  

Příště - zpět do mzdové účtárny a o povýšení do čtvrtého patra