Operace Tajfun
Od začátku celé operace Barbarossa byla Moskva hlavním operačním cílem skupiny armád Střed (Mitte), neboť dobytí hlavního města nepřítele bývá tradičně považováno za vítězství ve válce. Tato skupina armád pod velením polního maršála von Bocka měla dle směrnic vydaných pro tuto gigantickou operaci směřovat na Moskvu, ale zastavit se ihned jakmile dobude Smolensk a vyčkat nových rozkazů.
Postup v oblasti centrálního Ruska byl pro Němce prioritou. Proto také měla skupina armád střed, narozdíl od zbylých dvou armádních skupin, ve svých řadách dvě tankové skupiny - 3. tankovou skupinu generála Hotha a 2. tankovou skupinu generála Guderiana. Právě tyto tankové jednotky měly pomocí rychlých a drtivých útoků do hlouby země vytvořit prostor pro postup na Moskvu. Tento úkol také skvěle plnily - Guderianova 2. tanková skupina postoupila jenom během prvních 7 dnů operace o neuvěřitelných 434 kilometrů a 29. června bušila na brány Minsku.
Heinz Guderian dělal čest přezdívce "schnelle" Heinz, kterou si vysloužil již ve Francii když nechtěl se svými tanky čekat na pomalou pěchotu a zuřivě postupoval vpřed. Jeho postup Ruskem byl tak rychlý i přes to, že jej brzdila nutnost postarat se o více než 200 000 ruských zajatců, kteří uvízli v kleštích obou tankových skupin armádní skupiny Mitte.
Jak je vidět tankové jednotky nesly během této fáze operace Barbarossa hlavní tíhu bojů a slavily rovněž největší úspěchy. Není divu, vždyť tanky a jejich rychlý postup byly páteří Blitzkriegu, který Němci v této době ještě stále úspěšně aplikovali.
Za pouhých 25 dnů válečného tažení se skupině armád Střed podařilo splnit první operační cíle operace Barbarossa. Smolensk byl dobyt 16. července jednotkami 29. motorizované divize patřícími právě ke Guderianově 2. tankové skupině. Mechanizovaná vojska skupiny armád Střed nyní stála na čáře Jarcevo-Smolensk-Jelňa-Roslavl a byla připravena nastoupit útok na samotné hlavní město Sovětského svazu. Za sebou v tu chvíli měla již více něž 700 km ruské země. Pouze v hlubokém týlu obrovských zabraných oblastí centrálního Ruska se nadále bránila část ruských vojsk u města Mogilev, ale i ten byl do konce měsíce dobyt. Skupina armád Střed se zastavila a čekala na další rozkazy. Do Moskvy v tu chvíli zbývalo ještě dalších 350 km.
Protože Moskva byla ještě stále hlavním operačním cílem v této oblasti, začaly již 12. července první německé nálety na ni. Ovšem již tou dobou se objevovaly v německém generálním štábu rozpory, týkající se strategie dalšího postupu. Generálové z OKH (Ober Komando der Heer - vrchní armádní velení) naléhali na Hitlera aby dal rozkaz k okamžitému soustředěnému útoku na Moskvu. Hitler však trval na zničení Rudé armády v poli. Chtěl Rusy rozdrtit v boji, ne nechat je kapitulovat po pádu jejich hlavního města (což by se také pravděpodobně stalo).
19. července 1941 proto Hitler vydal novou směrnici naprosto měnící původní plán tažení. Dle nových rozkazů měla od Smolenska dále k Moskvě postupovat pouze pěchota a obě tankové skupiny byly odkloněny. Hothovy tanky měly vyrazit na sever pomoci při dobývání Leningradu, Guderianovy tanky se měly vydat na jih a připojit se u Kyjeva k Von Rundstetovi.
Sotva však tankové jednotky dorazily na svá nová místa určení a zapojily se do bojů, Hitler opět změnil názor. Již 6.září vydal novou směrnici, kterou zastavil postup pěchoty na Moskvu a přikázal Hothovi a Guderianovi, aby se vrátili k původně plánované trase postupu od severu a jihu, jakmile zlomí odpor v oblastech současného působení. Tento Hitlerem konečně schválený útok na Moskvu, který byl zahájen 6. října, dostal kódové jméno operace Tajfun. Měl to být poslední velký tah operační sezóny roku 1941.
S obleženým Leningradem na severu a Ukrajinou v německých rukou se zdály šance vysoké. Bylo však již pozdě. Po 3 měsících těžkých bojů operovali němečtí vojáci i technika s vypětím posledních sil. Vyvstávaly však i další problémy. Němečtí plánovači neuvážili potřebu ženistů, kteří by zbudovali železnici. Logistika na dlouhých zásobovacích trasách obklopených spálenou zemí selhávala.
Přesto se útok zpočátku vyvíjel úspěšně. V půli října Němci prolomily ruskou obranu na nejdůležitějších směrech - Vjazma, Brjansk a Orel. Při obkličovacích manévrech padlo do zajetí na 660.000 Rusů. Ruské ztráty se zdály být nekonečné. Od června do konce roku 1941 se vyšplhaly na hrůzných 5 milionů padlých a raněných a 3 miliony zajatých mužů. Bylo zničeno 20.000 tanků a 30.000 děl. Takové ztráty by znamenaly naprostý konec jakékoliv armády "evropských měřítek". V Sovětském svazu se ovšem prostě počítalo (a počítá) jinak. Zásoby lidského materiálu k nahrazení ztrát byly nevyčerpatelné. Co však Rusům zoufale chybělo byl čas.
Jak se svět teprve v 60. letech dozvěděl měli Rusové ještě před vypuknutím operace Tajfun v rukou informace zásadního strategického významu. Sovětský zpravodajec dr. Sorge, nasazený v Japonsku v roli německého korespondenta, získal text obsahující podmínky, za jakých Japonci pomohou Němcům v Rusku. Hlavní podmínkou bylo právě dobytí Moskvy, teprve po jejím pádu byla japonská vláda ochotna napadnout SSSR na Dálném východě. Tato informace umožnila Stalinovi stáhnout ze Sibiře jednotky, nachystané pro případ války s Japonskem, a vypracovat plány zimní protiofenzívy u Moskvy, do níž mohly být nasazeny. To ale vyžadovalo nejméně 6 týdnů času. Ty Rusům poskytlo Hitlerovo osudové červencové zaváhání.
Ruské velení jej samozřejmě plně využilo a začalo posilovat obranu města. V době než dorazí jednotky ze Sibiře bylo nutné alespoň zpomalit postup němců. V obranných liniích před Moskvou ovšem byly obrovské díry, ve kterých nebyly téměř žádné ruské síly. Ty musela "zacpat" moskevská domobrana. Desetitisíce nevycvičených Moskvanů byly se starými puškami a víceméně bez munice vrženi do mezer mezi prořídlé jednotky Rudé armády a do posledního muže pobiti vycvičenými a vyzbrojenými elitními jednotkami Wehrmachtu.
Mnoho ruských historiků tvrdí, že právě pomoc civilního obyvatelstva pomohla zbrzdit Němce a obrovské ztráty v jeho řadách jsou tedy ospravedlnitelné. Němečtí historikové oproti tomu vždy zdůrazňovali roli počasí. Ruská země se bránila sama. Ještě dříve než krutým mrazům museli Němci čelit dešťům a rozbahněnému terénu. Základem německé taktiku Blitzkriegu byla rychlost. Z tankových formací, které se před několika měsíci řítily napříč západní Evropou po upravených pevných silnicích rychlostí blesku se v Rusku staly hlemýždi sotva se vlekoucí vpřed hlubokým bahnem.
Otto Skorzeny například popisuje ve svých pamětech smutný pohled na několik kilometrů dlouhou kolonu nákladních automobilů se zásobami, zapadlých do řídkého bahna až po kapotu, které museli vojáci dlouho vyprošťovat a ztráceli tak celé dny. Na zásobování byla přitom německá armáda čím dál více závislá. Původní plán totiž počítal s koncem války v Rusku dříve než přijde zima. Vždyť Hitler sám označil Rusko za shnilou stavbu, která se celá zřítí jakmile vykopnete dveře. Jeho "kopnutí do dveří" ovšem nebylo dost silné a bylo proto nutné bojující jednotky na zimní podmínky připravit.
Podzimní deště, které měnily silnice v bažiny, znamenaly pro Němce těžkého nepřítele. Rozbahněný terén a postup ním znamenal rovněž nárůst poruch na technice a zároveň značně omezoval možnosti oprav. Guderianovi, který měl v létě k dispozici 600 tanků, jich nyní zbývalo v bojeschopném stavu okolo 250! Jeho druhá tanková skupina tedy během podzimu přišla o 60% svých tanků bez jediného výstřelu. Navíc za ně nedostávala adekvátní počet nových strojů neboť zbrojní výroba v Německu již tou dobou začala být utlumována - Hitler totiž východní tažení považoval již za technicky vyhrané.
Boj s bahnem potom už vůbec nezvládala kolová vozidla a musela být většinou vlečena tanky. Čím těžší technika byla k vyproštění zapadlých strojů nasazena tím více se silnice stávaly "rozorané" a neprůjezdné. Těžké a silné stroje pouze tlačily stěnu bahna před sebou dokud se sami vlastním pohybem a vahou nepohřbily.
Toto období dešťů a bahna bylo v Rusku nazýváno "Rasputica" a pro Němce znamenalo další z řady nemilých překvapení. Pásy a pneumatiky Německých strojů všeho druhu byly příliš úzké pro pohyb v takovémto terénu. Ruská technika byla pro něj vybavena lépe a proto ji Němci velmi často používali.
Civilní moskevské obyvatelstvo zatím dál neslo tíhu německého náporu. Další moskevští dělníci byli posíláni na obvod města kopat zákopy. Také zde došlo k obrovským ztrátám ostřelováním a bombardováním letouny Luftwaffe. Zatímco zmobilizování občané Moskvy pod vedením generála Grigorije Žukova, budovali protitankové překážky a příkopy, k hlavnímu městu se přesunovaly již zmíněné čerstvé jednotky ze Sibiře. Moskva byla rozdělena do několika obranných sektorů, továrny byly připraveny k rychlé demolici pro případ, že by hrozilo, že padnou do německých rukou. Všechny mosty byly zaminovány.
To však bylo stále ještě před začátkem hlavního útoku dne 6. října. Do té doby postupovala na Moskvu pouze pěchota. S operací Tajfun však na Moskvu sbíhavými manévry ze severu a jihu znovu vyrazily obě tankové skupiny o síle 2 000 tanků. Operace Tajfun měla být podle Hitlerových slov pronesených k bojujícím jednotkám rozhlasem "poslední velkou a rozhodující bitvou války".
Teď šlo skutečně do tuhého. 20. října vyhlásil Státní výbor obrany v Moskvě výjimečný stav a nařídil evakuaci státních úřadů do Kujbyševa. I když situace byla zoufalá, Moskvané (potažmo všichni Rusové) stále věřili ve zvrat. Morálku pozvedlo zveřejnění zprávy, že Stalin v Moskvě zůstává a také konání tradiční slavnostní vojenské přehlídky 7. listopadu. Fakt, že si Moskva ve chvílích nebezpečí může dovolit uspořádat vojenskou přehlídku působil na obyvatelstvo povzbudivě a zvedal jeho morálku. I Stalinův projev během ní byl optimistický a plný víry v budoucnost. Nikdo ovšem příliš nezdůrazňoval fakt, že vojáci z přehlídky nastupovali přímo do bojů.
Ke konci října se Němci, zoufalí z nekonečného boje s hlubokým bahnem, modlili za příchod mrazu. Ten přišel poprvé v noci ze 6. na 7. listopadu a zpevnil rozbahněné cesty. Guderianovia jeho jednotkám se poté podařilo přiblížit k Moskvě a některé útvary dosáhly dokonce okrajových částí města. 1. prosince 1941 si jejich velitelé dalekohledem prohlíželi pouhých 12 kilometrů vzdálené věže Kremlu. Blíže se k němu ovšem už nedostali.
Mráz znamenal pro Němce pomocníka jen velmi krátce. Brzy se k němu přidal sníh, a teplota klesla k mínus 40 stupňům, postup se úplně zastavil. Vojákům zamrzaly zbraně, motory tanků nevybavené nemrznoucími oleji nešly nastartovat a mnoho vojáků, vystrojených ještě pro letní podmínky, trpělo omrzlinami. Operace Tajfun zamrzla "za minutu dvanáct". Rusové, lépe vybavení i vyzbrojení pro zimní podmínky, převzali iniciativu.
Tou dobou již měl generál Žukov k dispozici okolo třiceti čerstvých mongolských divizí ze Sibiře, které kruté mrazy dobře snášely. Naplánoval protiútok na sever od Moskvy kde byl protivník zranitelný. V noci z 5. na 6.prosince více než půl miliónů sovětských vojáků udeřilo na 600 kilometrů široké frontě. Objevili se zcela náhle ze zimní mlhy a donutili překvapeného nepřítele ustoupit. Němci se stáhli do obranných postavení.
Již dříve ovšem v německých řadách začala klesat morálka a vypařovat se neochvějná víra v dobytí Moskvy. Rusové, kteří od začátku celého tažení pouze umírali, vzdávali se a utíkali nejevili žádné známky pocitu poražení. Právě naopak, boj se stával zarputilejší a trpčí s každým dalším dnem.
Přesto nebyl ruský protiútok tak zdrcující jak by se mohlo zdát. Ofenzíva byla vedena neprofesionálně a tak bezohledně k vlastním vojákům, že přinášela větší ztráty Rusům než Němcům.
Hitler z neúspěchu obviňoval své generály. 19. prosince sesadil vrchního velitele von Brauchitsche a sám převzal přímé velení. 26. prosince sesadil Guderiana a velitele skupin armád Sever a Jih. Od té doby převzal Hitler zodpovědnost za události na východní frontě. Během zimy 1941 už probíhaly boje o udržení stávajících pozic.
Dnes se dá již pouze spekulovat jak by dopadla válka na východní frontě, nebýt Hitlerova nešťastného a diletantského rozhodnutí. Historie ovšem nezná kdyby. Oněch několik týdnů, které Hitler svým nepřátelům naservíroval na zlatém podnosu umožnilo Rusům zmobilizovat potřebné zdroje a připravit se na útok a hlavně nechalo tradičního zachránce Ruska, "generála Zimu", aby převzal kontrolu nad dalším osudem německé operace.
Německý plán selhal a to znamenalo pro Wehrmacht a Třetí říši bod zlomu. Pryč byly dny rychlých postupů a neodvratných vítězství. V první sezóně tažení měli Němci téměř 750 000 mrtvých.