Vítejte, drazí návštěvníci!

 Probouzím se s hroznou bolestí. Ležím na špinavém, asi ode mne zakrváceném lůžku. Očima přejedu pokoj, postel leží u zdi, napravo ode mne stojí malá polorozpadlá skříňka a naproti posteli jsou dveře. Celý pokoj je porostlý plísní, nebo něčím podobným a všude jsou skvrny. Myslela jsem, že Galbatorix má aspoň trochu úroveň. Napadne mě, podívat se na sebe. Oděv mám špinavý, ale stejný jako předtím (stále světle modrý). Jediné, co se změnilo, bylo ovázané břicho, také ne moc čistým obvazem. Zvedám se. Skučím přitom bolestí, ale postavím se. Do pokoje vtrhne ten jezdec s červeným mečem a zírá na mě. „Co je na mě tak zajímavého?!“ Hmm, černý kratší vlasy, ach jo, přes tu vestu není ni vidět. Proč na mě civí jak vrah? Murtagh odtrhne oči od mého odvážného oblečení a přesune vražedný pohled do mých očí. „Ehm, jsem Murtagh. S králem jsem se domluvil, abys mi mohla dělat osobní služku.“ Nevěřila jsem svým bystrým smyslům. „Si asi děláš prdel! Já ti služku dělat nebudu! Nikdy! Ty…pitomče, úchyle…“ Zavalila jsem ho ještě dalšíma nadávkami, ale vypadal, že mu to je jedno. Měl totiž takový neutrální výraz. „Zítra mi přineseš snídani.“ S těmito slovy odešel. Zírala jsem tím směrem 2 hodiny, dokud se mi opět neudělalo špatně. To jsem pak urychleně běžela do koupelny pro sluhy a dál si to dokážete představit. Když už jsem tam byla, tak jsem se i osprchovala. S mokrými vlasy jsem šla po chodbě, směrem k tomu hnusu, čemu říkali útulný pokoj. Cestou jsem potkala 5x stráže, kteří si na mě dovolovali, zřejmě opět kvůli oblečení. Dorazila jsem ve zdraví do svého pokojíčku. Se znechucením, jsem si lehla a usnula.

Ležela jsem na zemi. Po mě lezl ožralý voják, který si chtěl nejspíš užít. Naštěstí přišel nějaký muž a jenom pohled na něj vojáka tak vyděsil, že toho ihned nechal. Ten muž mi pomohl vstát. Požádal mě, abych šla s ním. Přikývla jsem. Vedl mě chodbami, které jsem nikdy neviděla. Kdo to je? ptala jsem se sebe stále dokola. Vešli jsme do přepychové místnosti, plné zlata a drahého nábytku. Shodil mě na postel. Sundal kápi. Byl to Murtagh. Zuřivě jsem se bránila, nakonec mě ale svázal kouzlem. Svlékl se. Měl vypracované nádherné tělo. Pak si vlezl na postel a začal mi svlékat oblečení. Neváhala jsem a zaútočila na jeho mysl. Překvapilo mě, jak má silnou mysl. Bránil se urputně, dostkrát na mě myslí zaútočil a přitom mi stále sundával oblečení. Byla jsem už celkem vyčerpaná, ale nevzdávala jsem se, když se k Murtagovi připojil i Trn. Vydržela jsem tak 3 hodiny, pak se Murtaghovi podařilo ovládnout mou mysl. Prohledával každou vzpomínku, co našel. Když jsem byla kompletně svlečená, zarazil se. Propátrala jsem svou mysl, abych zjistila, co prohledal jako poslední. Ne, mé tajemství je odhaleno. Murtagh tomu očividně nemůže uvěčit a myslím, že povolilo i to kouzlo. Zakřičela jsem kouzlo, které povolí moje svázání. Murtagh se tomu ani nebránil, takže jsem se mohla už normálně hýbat. Přímo před jeho očima jsem se přeměnila na vlka, bílou vlčici s modrýma očima, která má na levé straně krku černý flek ve tvaru měsíce. Zděsil se. Já zuřivě vrčela a chtěla ho zabít. Vrhla jsem se na něj. Stihl popadnout svůj meč. Nabodla jsem se na něj.

Spadla jsem na zem. S leknutím jsem se probudila. Byla jsem stále ve svém pokoji. Byl to jen sen. Byl to jen sen! Nikdy se to nestane. Nedovolím tomu. Popadla jsem se za břicho, opět. Skučela jsem bolestí, dokud to neustalo. Lehla jsem si zpátky na postel. Rozdla jsem se, že za každou cenu neusnu.