Motocestování

  Skotsko - země, kterou  omývá Atlantik a Severní moře, země, ve které žije asi pět milionů obyvatel, země, která má stovky větších i menších ostrovů,  parlamentní demokracii a taky nádhernou vrchovinu, skalnaté útesy, nekonečná stáda ovcí, lesklé hladiny jezer, pohádkové hrady a zámky a nám valachům tak sympatické palírny whisky. Tak to všechno bylo cílem naší další motodovolené v roce 2010.

            Po zimním sestavení itineráře, jarnímu víkendovému výletu na Ukrajinu a  průběžné údržbě motorky jsme připraveni. Kromě Skotska jsme do plánu  vecpali ještě návštěvu Londýna a krátkou zastávku v Bruselu.

            Čas v posledních letech nějak moc rychle ubíhá, a tak sotva roztál sníh, bylo tu léto a s ním i naše motodovolená. Než jsme se nadáli, byl 17. červen , což byl náš den odjezdu.

            Ráno je slunečné, což je v letošním na počasí nevyzpytatelném roce skoro zázrak. První zastávku děláme ještě v Bystřici, kde v obchůdku se suvenýry kupujeme malý dárek pro naši "bytnou" v Londýně. Tam máme domluveny 2 noclehy. S tím nám pomohla Lenka Z, která nám u své kamarádky Katky, žijící v londýnském Harow zajistila ubytování a zbavila nás tak starosti, kde v metropoli složíme hlavu. Oběma jim srdečně děkuji.

            Plán je asi takový, že už třetí noc bychom měli spát v Londýně. Přes Brusel do francouzského Calais je to z domu asi 1400 km. Takže dálnice a zase dálnice. První podvečer nás dohání déšť a tak se s potěšením ubytováváme v útulném  motelu, pár kilometrů před německým Wurzburgerem. Krásné, leč drahé. Pětasedmdesát euro za noc! To by se nám penízky brzy rozkutálely :-(. Od zítřka zavedu úsporný režim :-).

            Druhý den zase dálnice. Sjíždíme z ní jen v Bruselu, kde před velitelstvím NATO pořizujeme pár fotek a chvilku odpočíváme v městském  parku. Pak se vracíme na přeplněnou dálnici a ukrajujeme další kilometry. Končíme v kempu belgického města Gent. Cena za noc je 12 €. No, to už je lepší.

            Vyjíždíme před devátou. Počasí hnusné, přeprchá a silně fouká. Čím víc se blížíme k moři, tím je to horší. Mám pocit, že kdybych Ivě řekl, že se otáčíme a jedeme domů, bude bez váhání souhlasit. Ale oba víme, že cestování na motorce už takové je, a že zase bude fajn. A taky že jo.

            Po dvou nepříjemných hodinách už vykukuje sluníčko a cedule i GPS nás vedou k přístavu v Calais. Tam není problém se zorientovat - všechno je dobře značené - po chvíli jsem to pochopil i já :-). V jedné z kanceláří (P&O Ferries) kupujeme lístky a za necelou hodinku už vjíždíme do útrob trajektu. Za nás dva plus motorku jsem platil 68 €.

Tak na levou stranu a vítejte v Anglii! Z lodi jedeme tam kam všichni. Proč? Jednak proto, že to asi bude ten správný směr a taky proto, že ta levá strana je nějaká divná :-). Je to trošku křečovité, stále se ujišťuji kde je vlevo a že jedu správně. Pak přichází první kruhový objezd. Stále vlevo! Pak druhý, třetí a desítky dalších. Pomalu si zvykám, zdá se, že jízda vlevo nebude až takový problém. Pak už dálnice a obchvat Londýna. Jedu pozorně, ostatně jízdních pruhů přibylo, tak to jinak ani nejde. Sleduji cedule, navigaci, tachometr a hlavně auta zprava i zleva. Možná to tak nevypadá, ale celkem to jde. GPS nás bezchybně vede do Harow, do čtvrti, kde se máme setkat s Katkou. Přesné souřadnice domu bohužel nemám a tak poslední kilometry dolaďujeme telefonem. Něco po šestnácté se už se sympatickou slovenkou seznamujeme, parkujeme motorku a po sprše a krátkém povídání jdeme  na obhlídku Harow.  Budovy jsou tu všeho druhu, většina však v "anglickém" stylu. Počasí slušné, akorát tak na tričko a mikinu. Na první pohled se zdá, že většina lidí jsou mladí, převážně snědí asiati. Katka nám povídá a my jsme rádi, že jsme tu. Krátkou procházku zakončujeme v asijském bistru, u nudlí s kuřecím masem. Večer pak kecáme o životě, o cestování a hlavně o Anglii. Katka tu žije už šestým rokem a tak má co povídat. Usínáme a těšíme se na zítřejší Londýn.

            Už včera se nám Katka nabídla, že pokud nás to nebude obtěžovat, tak že nás Londýnem ráda doprovodí. Samozřejmě to s nadšením přijímáme, nebudeme se muset starat o to, jak, čím a kam, ale budeme mít klid a prostor si nerušeně projít hlavní londýnské památky.

            Ráno je chladné, něco kolem 15 °C. Pro jistotu si bereme s sebou i mikiny a vyrážíme na metro. Kupujeme celodenní Travel card po 5£  na osobu a jedeme k buckinghamskému paláci. Do oblíbeného rituálu střídání stráží zbývají dvě hodiny. Ty trávíme prohlídkou přilehlých parků. Jsou upravené, plné zajímavých stromů, rostlin a ptáků. Asi po hodině si všímáme, že prostor před palácem se už zaplnil davy lidí, regulované desítkami policistů. Tlačíme se dopředu, nacházíme slušný výhled a už to začíná. S velkou parádou pochoduje v rytmu hudby strážní směna buckinghamského paláce. Prochází špalírem lidí až za ochranný plot před palác. Tam už na ně pořádně vidí jen pár vyvolených, kteří mají místo přímo u plotu. My ostatní toho moc nevidíme, zato slyšíme rázné povely velitelů nutné pro každou vojenskou parádu. Po chvíli pak se stejnou slávou přichází druhá, zřejmě nová směna a rituál se opakuje. Vojáci se po skupinkách rozcházejí, aby si převzali svá stanoviště. Dav se pomalu rozpadá a také my se pohledem loučíme. Opouštíme park, procházíme budovou jízdní gardy, před kterou stojí vojáci určení  pouze k tomu, aby se s nimi nekonečný dav fotkychtivých turistů zvěčnil. Ani my nejsme vyjímka. Děláme fotky na památku a pokračujeme po Downing street. Prohlížíme si  kostel svaté Margarety, procházíme okolo parku, na kterém se permanentně demonstruje a pak už přicházíme k jedné z dominant města - ke známého Big Benu. Fotíme jej ze všech stran, nejlepší záběry zřejmě skýtá pohled přes Temži, zWestminsterského mostu. Pak jen pár kroků po nábřeží a jsme pod obřím ruským kolem. Skýtá se z něj prý nezapomenutelný výhled na město, o který jsme se z časových důvodů ošidili :-(.  Po procházce po nábřeží nasedáme do další z atrakcí Londýna, do patrového double deckeru a přesouváme se k nejznámějšímu londýnskému mostu  - k Tower Bridgi. Ten je obklopen spoustou turistů, každou chvíli snad snad 100x vyfocen a obdivován. Zřejmě nejfotografovanější londýnský objekt.

            Teď už slunečný a teplý den se chýlí k večeru a my se pomalu vracíme domů. Cestou ještě navštěvujeme  kostel sv. Pavla a fotíme si  sochu Erose, patrona zamilovaných  na Piccadiily circus.

        Ráno se s Katkou loučíme , děkujeme jí za dva krásné dny a upalujeme přeplněnou dálnicí stále na sever. Po šestnácté hodině začíná být na dálnici víc a více místa, občas je úplně prázdná, krajina se mění, je znatelně jiná, hezčí. To je neklamným znamením, že jsme přejeli  Hadriánův val a že jsme ve Skotsku. První dojem? Je to přesně takové, jaké jsem čekal. Málo aut, krásná příroda a jako bonus pěkné počasí. Zajíždíme k půvabnému městečku Moffat, nalézáme kemp a stavíme stan. Málo lidí, čisto a útulno. Jediné, co nám v kempu bere náladu jsou otravné pidimušky. Nevíme, jak se jmenují, ale jmen jsme jim dali požehnaně. Žádné není publikovatelné :-). Jsou jich mračna a snažit se je odhánět nemá smysl. Vzdáváme tedy nerovný boj a zalézáme do stanu. Po sprše a pořádné večeři spokojeni usínáme.

Následující dny budou ve znamení kochání, poznávání, prohlížení a popojíždění. Jsme v oblasti Borders , rozkládající se na jih od Edinburghu. Po ránu je sice mlha, ale vykukující sluníčko slibuje pěkný den. Projíždíme silnici č.708 okolo vodopádu Grey Mareś Tail, těšíme se z krásné přírody, jen sem tam potkáme nějaké turisty, nic nám nechybí, je nám fajn. Fotíme si krajinu, za každou zatáčkou jiný výhled, jiné obydlí, jiná podívaná. A ovce. Ty jsou všude, u cest i na kopcích. Občas taky na cestě, člověk nikdy neví, jestli za zatáčkou nějaká není. Jedu opatrně, není kam spěchat. Cestou navštěvujeme Abbotsfort House - dům, kde počátkem 19. století  žil a tvořil spisovatel Walter Scott. Průvodce s nadsázkou uvádí, že to byla "skromná poustevna", no posuďte sami. Motáme se krajinou  a kolem Berwick upon Tweed směřujeme k východnímu pobřeží, k hnízdištím mořských ptáků. Místo se jmenuje Saint Abbs Head a je to prostě paráda. Moře, slunce, útesy, do toho křik ptáků a šplouchání vln. Sedíme a vnímáme to, co známe jen z romantických filmů. Nádherné místo. Ani se nám odsud nechce odcházet, ale nic naplat, je pozdní odpoledne, musíme dál.

            Podél pobřeží po E15 vjíždíme do metropole Skotska, do Edinburghu. Tady mám podle nějakého cestopisu souřadnice na ubytování, snad někde v centru. Neklaplo to. Ne, že bychom to nenašli, ale 80£ za noc je fakt hodně. S díky jedeme hledat něco jiného. Po chvíli nacházíme kemp. Cena za 24£ za noc, no nekupte to :-). Mimochodem to byl nejdražší kemp, běžně se ceny pohybovaly okolo 15£.

      Po snídani a sbalení svých "pěti švestek" (když je všechno rozházené po zemi, tak by člověk nevěřil, že se to dá naložit) jedeme na prohlídku rosslynské kaple - asi 10 km na jih od Edinburghu. V ní se údajně nachází Svatý grál, o němž ve své knize Šifra mistra Leonarda tak mistrně píše Dan Brown . Za 2x 6£ to máme i s výkladem, kterému sice moc nerozumíme, ale jinak to nešlo. Jedná se o nádherně zdobenou, pozdně gotickou kapli z 15. století, nyní v péči restaurátorů. Ač je focení zakázáno, neodolal jsem a nějakou tu fotku pořídil. Většina fotek je však pořízená z prezentace, takže taková špionáž to zase nebyla.

            Nejznámějším místem Edinburghu je Royal Mile a taky Edinburgský hrad. To jsou další cíle našeho putování. Hrad okukujeme jenom zvenčí, zato "Královskou míli" si procházíme celou. Je tu spousta lidí a hlavně obchodů se suvenýry a občerstvením. Nákupu kiltu jsem odolal, zřejmě bych jej moc nevyužil, i když by se možná  v letních vedrech hodil. Koupil jsem si alespoň skotský baret, a musím uznat, že mi fakt sluší :-))) .

            Město opouštíme po mostě přes záliv Firth of Forth a míříme na sever. Mimo plán navštěvujeme Tesco, abychom dokoupili něco potravin a hlavně nový foťák, který se nám pokazil. ( Doma jsem pak zjistil, že nešlo o poruchu, že foťák je v pořádku. To jen německý autoturista  mi velice ochotně, bohužel však špatně nabíjel fotobaterii.) No, co, máme o foťák víc. Spíme v privátním, sympatickém kempu za městečkem Crieff.

Dostali jsme se do oblasti Highlands, do oblasti náhorních plošin a vřesovišť, sem tam se pasoucích stád ovcí, vzdáleni 100 a více km na sever od Edinburghu.  Když se člověk podívá na mapu, je to tu samý hrad a destilérka. Jen si vybrat. Jako první volíme  hrad Blair. Jsme tu po ránu jedni z prvních, kupujeme po 5£ vstupenky pouze do zahrady a jdeme. V oplocené zahradě je jenom zahradník a my. Není těžké se na chvilku vžít do role majitelů a procházet se překrásnou zahradou. Postupně, když  turistů přibude, máme shlédnuto a nafoceno. Odjíždíme.

            Jenom co by kamenem dohodil a zbytek na motorce dojel, je údajně nejmenší destilérka ve Skotsku - Edradour destilery. Parkujeme a jdeme se podívat, jak to ti Skoti dělají. Proces je podobný a stejně voní, jako proces v našich pálenicích. Místo švestek zkvasí ječmen, 2x se to přepálí a pak už lihovina zraje v dubových sudech. Exkurze zahrnovala i malou ochutnávku, což celou prohlídku výrazně polidštilo :-).

            Včera, když foukalo, trvalo věčnost, než jsem ohřál trošku vody na kafe. Proto dnes zajíždíme k podivnému domečku, s cedulkou káva free. Je to útulný, podlouhlý, dřevěný, přízemní domeček v péči tří dam v nejlepších letech.K mání jsou tu snad veškeré suvenýry Skotska. Jsme přivítáni jako staří známí, usazeni na stylové židle a pohoštěni kávou. Stejně jako jiní hosté si vybíráme  nějaký ten suvenýr a v mezích jazykových možností si povídáme. Součást domečku je i keramická dílna, což pohostinnou atmosféru dokonale dotváří. Příjemné setkání. Loučíme se, jako bychom tu nestrávili půlhodinku , ale snad celou dovolenou.

            Na noc dnes chceme vyzkoušet B&B (postel a snídaně) a taky se po pár dnech vyspat v normální posteli. Po vyselektování těch dražších se  za 40 £ ubytováváme u starších sympatických manželů  v městečku Dufftown. Navenek malý kamenný domek je uvnitř pěkně zařízen, stěny plné serepetiček, všude čisto a útulno. Na 8 ráno domlouváme typical scottish breakfast a sledujeme nějaký fotbalový zápas z právě probíhajícího mistrovství světa. Brzy usínáme.

Dnes chceme dojet k nejsevernějšímu místu našeho putování, do města Nairn, pár kilometrů nad  Loch Ness. Počasí ráno podobné jako v jiné dny, neprší, je zataženo, teplota kousek pod 20°C. Projíždíme skotskou vrchovinou, míjíme střídavě hrady a destilérky - dokonce míjíme i tu, ve které vzniká proslulý Johny Wolker a přijíždíme až  k zálivu Moray Firth, do městečka Nairn. Tam na pobřeží Severního moře chvíli odpočíváme, zkoušíme teplotu vody (na koupání to není) a stáčíme na jihozápad. Odsud je už jen kousek ke známému Loch Ness. Přes  Inverness po břehu jezera do Drumadrochitu. Tam je  centrum celého toho humbuku, který z Loch Ness dělá nejznámější jezero Skotska. Je tu betonová příšera v malém jezírku, ponorka, ve které někdo jezero zkoumal a obchod se suvenýry a zajímavosti o jezeře. Ve skutečnosti je Loch Ness jezero, jako každé jiné (skotské). Sjíždíme kolem něj k jihozápadu, ve městě Fort Augustus nacházíme kemp, ve kterém tentokrát strávíme dvě noci. To proto, že zítra navštívíme ostrov Skye, prý nejkrásnější z ostrovů vnitřních Hebrid. Žije na něm asi 8000 obyvatel a název dostal podle norského slova  skuy, což znamená "mraky a mlha".

            Ještě než vyrazíme na Skye, chci se zmínit o Caledonianském kanálu, jehož dvě části spojují  jezera Linnhe, Lochy a Ness a umožňují tak menším  lodím plout ze zálivu Firth of Lorn až do zálivu Moray Firth, čili z Irského přímo do Severního moře. Jedná se o soustavy až 5ti až 6ti komor, které postupným napouštěním a vypouštěním umožní lodím překonat až 25 výškových metrů. Byl vybudován v první polovině 19. století, dodnes je využíván a udržován v perfektním stavu. Jedná se ojedinělou technickou zajímavost, která už více jak 150 let plní svou funkci.

Dnes nás čeká asi 420 kilometrů, z toho asi 300 po ostrově Skye. Počasí slušné, zpoza mraků vykukuje sluníčko. Část věcí necháváme ve stanu a tak patřičně odlehčeni něco po osmé vyrážíme. Příjemné je vědomí, že dnes  nebudeme muset shánět místo na spaní.

            Cesta téměř liduprázdná, příroda jak z časopisu, nádhera. Po 60-ti kilometrech přejíždíme most a jsme na ostrově. Počasí se trošku zhoršuje, lehce prší. Přes Iviny protesty prosazuji oblečení nepromoků a jedeme dál. GPSka nás vede po úzkých silnicích s dobrým povrchem, jedeme na sever po východním pobřeží ostrova a tak jako jiní turisté vstřebáváme klidnou, surovou a zároveň krásnou atmosféru ostrova. Zastavujeme na značených vyhlídkách, kocháme se teď už sluníčkem vyhřátými útesy,  bílými tečkami ovcí  rozesetých po kopcích a šploucháním moře (Iva měla pravdu, déšť nestál za řeč). Scenérie jak z romantického filmu. Projíždíme Kilmaluagem, nejsevernějším městečkem ostrova a západním pobřežím po cestě 78 otáčíme zpátky k jihu. V Brove odbočujeme vpravo na 850ku s cílem navštívit hrad Dunvegan, nejznámější hrad na ostrově. Ten nás upřímně řečeno trochu zklamal. Bohužel až po zaplacení vstupného (2x6£) zjišťujeme, že exteriér  hradu je v rekonstrukci a stavební plachty jej z velké části zakrývají. Nadšení se tentokrát nekoná.  Přilehlé zahrady jsou sice rozsáhlé, s pěknými názvy, ale nejsou nijak mimořádné. Děláme tedy jen pár fotek, kousek dál tankujeme a nádhernou krajinou se vracíme "domů". 

            Děláme večeři, vaříme kafe. V tom přichází z nedalekého přívěsu drobný, starší pán. Dává se s námi do řeči, po chvíli už vím, že je to Welšan, bývalý žokej, a je mu 73 let. Líbí se mu naše motorka, vyptává se odkud jsme, kam máme namířeno a tak. Dáváme si s ním po loku slivovice. Po chvíli mává na svou paní, ta přichází s lahví vína a ptá se na to samé. Zdá se mi, že má trošku naváto, nicméně si s chutí taky dává pár hltů. Jediné co jí rozumím je, že náš bike is bjůtifůl. Slivovice ji evidentně dělá dobře, a vůbec se jí od nás nechce odcházet. Nakonec nám věnuje láhev vína a loučíme se jako staří známí. Můj návrh, že ji vypijeme společně, striktně odmítá. Likvidujeme tedy její  obsah sami a spokojeni usínáme.

 Opouštíme Fort Augustus, projíždíme kolem dalších zdymadel Caledonianského kanálu , míjíme  Loch Lochy.  Projíždíme Fort William, město,  označované za hlavní město vysočiny (Highlands), míjíme nejvyšší horu Skotska, Ben Nevis (1344 m.n.m.). Zastavujeme ale až u největšího jezera Skotska, u Loch Lomond. To je jako jiná jezera rekreačním a turistickým centrem. Nečekejte tu však opalující a koupající se rekreanty, na to je voda málo teplá. Tady se vodní hladina využívá hlavně k windsurfingu, plachtění.a projížďkám na výletních lodích. Po malém odpočinku a skromném obědě pokračujeme.

            Čas letí, den se schyluje k večeru a my jako obvykle sháníme ubytování. Nalézáme jen Holiday Park, pro nás hodně  nepochopitelný způsob rekreace místních. Je to městečko tvořené karavany a dřevěnými chatkami, ve kterých tráví svou dovolenou hlavně senioři se svými vnoučaty. Překvapila nás absence něčeho, čím by se mohli (kromě nicnedělání a běžných domácích činností) rekreanti zabavit. Děcka pouze jezdily sem a tam na kolech a vřískaly na dětském hřišti. Důchodci a rodiče posedávali na zápražích, pozorovali děti a věnovali se sami sobě. No jo, jiný kraj, jiný mrav.

            Recepční nás za 10 £   ubytovává na pěkném malém plácku, v sousedství dětského hřiště. Jsme tu jediný stan. Ten travnatý plácek je něco jako náměstíčko, uprostřed města. K dispozici máme i lavečku se stolem, což je pro nás téměř  "nadstandard".  Z vlastních zdrojů vaříme "nedělní večeři" a pak vyrážíme na obhlídku. Domky jsou úhledné, cesty asfaltové, ulice uspořádané, u domečků posezení, kytičky a  všechno, co je k životu třeba. Satelitní antény jsou samozřejmostí.  Uvědomujeme si, že je to naše poslední noc ve Skotsku.

  Ráno nás příjemné sluníčko vytahuje ze spacáků. Po nezbytné hygieně, snídani a sbalení věcí vyjíždíme. Směřujeme stále na jih, míjíme Glasgow, dostáváme se až pod město Carlisle, do národního parku Lake District national Park. Ten je se svými 231 čtverečnými kilometry největším národním parkem Velké Británie.  Pro Angličany je tím, čím pro nás Krkonoše. Pomalu jím projíždíme, zastavujeme jenom na malý oběd  v malebném turistickém centru - v městečku  Ullswater.

            Dostáváme se stále jižněji, hustota provozu je už dávno na maximu a naše cestování se pomalu mění na pouhý návrat domů. Jednu noc trávíme v kempu za městečkem Schester, poslední noc v Anglii pak na jižním pobřeží asi 60 km od Doveru. Jsme zase v Holiday parku, podobnému tomu minulému. Rozdíl je jen v tom, že je u moře. Bláhově jsme si mysleli, že  se jako na jiných cestách okoupáeme v moři a  možná tu den či dva pobudeme. Kdepak! Ač je celý den teplo a je konec června, nikoho jsme se v moři koupat neviděli. Pěkná pláž slouží pouze k polehávání u moře a prohánění "oplachtovaných prken".  

Před polednem už máme motorku v podpalubí trajektu společnosti P&O Ferries a máváme vzdalujícím se Anglii. Ve 13.15 sjíždíme na kontinent, najíždíme na pravou stranu a se zastávkami pouze na benzín a jídlo jedeme přes Francii, Belgii a Holandsko až do Německa. Přespáváme v luxusním motelu, bohužel i s luxusní cenou.

            I když do cíle zbývá více než 900 km, oba se už vidíme dnes večer doma.  A taky že jo. Okolo sedmé večer unaveni ale spokojeni slézáme s motorky, probíráme první zážitky se sousedy a letošní dovolená se stává minulostí.

            Co říci na závěr? Najeli jsme 6 100 km, kupodivu jenom párkrát zmokli, alespoň ve zkratce zhlédli památky Londýna, poznali nové cesty, nové lidi a hlavně strávili 8 dní v kouzelném a jedinečném Skotsku. I když cesta do Skotska je hodně dlouhá, stojí za to!

Fotky zde:    pabfoto.rajce.idnes.cz/Motocesta_2010-Skotsko