Motocestování

Tak se mi ten letošní rok zdá nějaký nepovedený. A asi nejsem sám. Ne, že by to bylo až nesnesitelné, ale mohly by ty příští roky být o poznání lepší. A dovolené taky.

Letní sezona je už dávno za námi, ležím v posteli a prodělávám si svůj Covid-19. Jako většina jím postižených mám naštěstí mírný průběh a tak mám čas přemýšlet a psát. Dochází mi, že nejenom omezení ale i počasí byly příčinou naší hodně zkrácené dovolené. A tak mě napadlo, že zavzpomínám na léto a abych dostál tradici, napíšu pár řádek o naší letošní cestě.

Jen krátce jsme se zabývali myšlenkou vyrazit do zahraničí. Po zvážení pro a proti jsme zvolili pobyt v ČR. A vzhledem k nestálému počasí jsem přikývnul i na to, že pojedeme bez kempinkového vybavení a tudíž spát budeme jen a jen na posteli. A abychom zcela porušili tradici, domluvil jsem si dopředu ubytování na třech ubytovnách. Tři noci v Liberci, tři v Čáslavi a tři ve Strakonicích.

Předpověď neslibuje zázraky, ale při trošce štěstí to vyjde. Přesně v polovině června vyrážíme. Jedeme směr Zábřeh, Žamberk, Dobruška. Cestou se stavujeme u přátel ve Zboží u Dvora Králového a pak už se motáme po okreskách až do Liberce. Nechtěli jsme využívat hlavní tahy, i když po tolika objížďkách, které jsme dnes museli absolvovat jsem toho rozhodnutí trošku litoval. Po ubytování a nezbytném prohlášení že jsme čistí (rozuměj, že my ani nikdo v okolí nemá Covid ani příznaky) jdeme obhlídnout část města a taky ten krásný slunečný den spláchnout pivem. Ubytovna je v části Staré Město, které je ukázkou výstavby přepychových vil z konce 19. a začátku 20. století. Postavené byly tehdejším německým obyvatelstvem. Zajímavostí je, že mezi válkami měl Liberec jen 15% Čechů. Po skončení 2. světové války byli Němci odsunuti.

Druhý den jedeme na sever. Přes Raspenavu, Jindřichovice pod Smrkem a Lázně Libverda jenom projíždíme. Nejsme v těchto místech poprvé. Ale zastavujeme v Hejnici, kde navštěvujeme poutní kostel Navštívení Panny Marie, jehož historie sahá až do 13. století. 

Dále jedeme po nádherné  téměř liduprázdné cestě č. 290 směr Tanvald. Přestávku děláme u vodní nádrže Souš s malou vodní elektrárnou a taky s informační tabulí, ze které se dovídáme spoustu zajímavého. Např. to, že byla zbudována v letech 1911 až 1915, že voda slouží pro vodárenské účely Jablonecka, Tanvaldska a Železnobrodska. A taky to, že tato oblast byla českými a polskými institucemi v roce 2009 vyhlášena Jizerskou oblastí tmavé oblohy. Je to první mezinárodní oblast tohoto typu na světě nezatížená světelným smogem, která umožňuje ideální pozorování noční oblohy.

Po obědě v jedné z restaurací, kde si číšník a pronajímatel v jedné osobě oprávněně stěžuje na špatný rok, odbočujeme vlevo a přes Kořenov jedeme již asi po šesté v životě navštívit osadu Jizerka. To je pro mě jedinečné místo, které má úžasnou atmosféru a patří k místům, kam se dá zajet snad každý rok. Navíc je tu jen pár turistů a tak se nám odsud ani nechce odcházet. Ideální počasí umožňuje udělat spoustu krásných fotek. Pak už přes Josefův Důl a Bedřichov míříme zpět do Liberce.

Třetí den jedeme na Hruboskalsko. Motorku necháváme na úplně prázdném parkovišti a šlapeme do kopce k hradu Valdštejn. Prohlížíme si nádvoří a pak už vyrážíme nádhernými skalními vyhlídkami k zámku Hrubá Skála. Taky tu nejsme poprvé, ale to, co je tentokrát jinak je, že jsme sami. Nebo téměř sami. Jindy by tu bylo lidí a lidí, dnes nikdo. Je to jedinečné a asi se to už tak rychle opakovat nebude. Z nádvoří Hrubé Skály se kocháme krajinou pod námi, u kiosku si dáváme klobásu a pivo a pomalu se touláme zpátky.

Sedáme na motorku a směřujeme na místní dominantu – na Ještěd. Na semaforu u parkoviště Ještědka sice svítí permanentně červená, ale paní v blízkém bufetu má pochopení a mrknutím oka nás posílá nahoru. Prý na motorce je to v pohodě. A bylo. Pak už fotíme co se dá a prohlížíme zvenku i zevnitř tuto unikátní stavbu. Do Liberce už je to jenom kousek. Poslední noc a zítra směr Čáslav.

Ráno je předpověď počasí nic moc. Uvidíme. Pojedeme bez větších zastávek do Čáslavi, ubytujeme se a pak začneme výletit. Před obědem jsme v Čáslavi na ubytovně  a venku začíná pršet. A prší……………..prší……v kuse prší…..nejdeme nikam……..ráno prší….odpoledne prší………chvilku přestalo……..jdeme na oběd……zase prší.... . Další den pro změnu leje…. A tak víc než cokoli sledujeme předpověď počasí. Špatný. Sice na Strakonicku a Šumavě, kam jsme chtěli pokračovat by mohl být jeden den bez deště, ale to nás už nepřesvědčí v rozhodnutí, že to nemá cenu. Samozřejmě v zahraničí by to bylo jinak. Ale vidina toho, že za půl dne můžeme být doma, zrušit dovolenou a pošetřit si ji na lepší počasí nás přiměla k tomu, že to ukončíme. Ráno balíme, sedáme na motorku a máme štěstí. Pršet začíná až u Olomouce a to už je domů co by kamenem dohodil.

Co říct na závěr? Dobrý ale krátký. Ale já věřím, jak zpíval Wabi: „……zase bude líp“