Muraki´s page

 Byla horká noc a vzduch byl ještě trochu cítit po krvi. Bohové, nebyla to právě příjemná vůně. Byl na ni sice zvyklý, jako voják si zvykl na ledacos, ale tu noc... Jakoby ji cítil poprvé. Snad za to mohla ta situace, ve které se nacházel. Před branami vlastního města a dvě možnosti na výběr: poušť, nebo nepřítel.

Stiskl si krvácející ránu na paži a odhodlaně se posunul blíž. Blíž k jednomu strážnímu ohni. Stál poněkud stranou, mohl se kdykoliv ztratit ve tmě. I když, pokud měl být upřímný, v tuhle chvíli by klidně i vyjednával, ačkoliv se to nejevilo jako moudré rozhodnutí. Raději nechal marných myšlenek a udělal další dva opatrné kroky.

Sklonil hlavu a pak zívl. Bylo toho na něj moc a bolavá noha mu taky situaci neulehčovala. A už vůbec ne, protestující a trucující Achilleus. Hádes by to spral!

On chtěl jen domů, nic víc.

Rameno krvácelo víc a víc, krev mu pomalu stékala po paži až dolů na dlaň. Ne, nebylo to tak vážné, ale nepříjemné. Potřeboval ošetřit... Ach bohové, co si jen myslel, když zůstával venku? Co si jen myslel? Rozhodně ne tohle...

Pokročil ještě kousek, voják u strážního ohně už jej mohl vidět.

Zvedl hlavu a oheň se odrazil na vlasech barvy mědi. Byl tam sám a ten muž přicházel ze tmy, od bojiště, mohl to být nepřítel. Nebo nemusel. Ale to nevadilo, teď se nebojovalo, teď byl klid. Kývl mu na pozdrav a pozval ho posunkem blíž. Neznámý jej váhavě poslechl a postoupil ještě kousek dopředu. Krev pomalu odkapávala do písku.

Zůstane mu jizva, jizva, jako památka na zradu. Ten voják měl jejich brnění, jejich erby - ale nebyl to Trójan. A stihl jej zranil dřív, než si uvědomil, kdo je. Zůstal za to ležet v písku tváří dolů, další z bezejmenných obětí téhle války.

Ale on nevkročil zpátky do bran města, zůstal venku v poušti, chtěl vědět zda špeh neměl komplice…

To mu snad bohové zatemnili rozum, když udělal tak nemoudré rozhodnutí!

"Dobrý večer..." zašeptal.

"Dobrý i tobě, příteli," pozdravil ho zrzavý bojovník a pokynul mu, ať se posadí. "Vidím, že jsi raněný," dodal, když ho poslechl. Nevšímal si jeho zbroje, teď už věděl, že to je Trójan, ale nevadilo mu to. Ten muž byl zrněný a neskrýval svou identitu, nebyl to špeh. Takže se jen natáhl a podal mu kus plátna, vodu a víno.

"Díky," vydechl raněný a sklesl na kolena vedle ohně.

Nepřítel. Našel pomoc, kde by ji nečekal. I když, pravda, tak trochu ano. Možná v duchu počítal i se zajetím, byl připraven se vykoupit... Zamrkal. Teprve teď si uvědomil tupou bolest v ráně. Začal se nemotorně ošetřovat.

Zrzek se zvedl a byť trochu kulhal, přešel k němu a vzal mu ty věci.

"Udělám to." Víc neřekl a začal pracovat pomalu a rozvážně. Klidnými tahy vyčistil ránu a pak ji několika stehy zašil. Znovu ošetřil její okolí a pak to celé obvázal. A pořád ty stejné jisté a klidné tahy. Nakonec mu dal napít vína.

"Děkuji," pousmál se trójský voják namáhavě a zkusmo rukou zahýbal. "Jsem na druhou ruku trochu nešikovný... Ale takhle je to více, než dobré. Opravdu děkuji. Mohu zůstat?" Zhluboka se napil z měchu a otřel si koutky úst. Víno bylo silné, ale dobré. Tázavě se na zrzka podíval.

"Zůstaň, noc je dlouhá a do rána daleko." Zrzek se napil také a pak si natáhl bolavou nohu. Nakonec se položil na pokrývku, kterou měl nedaleko a zadíval se na hvězdy. Byly tu noc tak blízko...

"Válka je dlouhá a bolestivá," ukázal tmavovlasý bradou a přisunul se kousek k němu. Zdravou rukou se dotkl jeho nohy. "Pomohl jste mě, mohu pomoci já vám?"

"Můžete to zkusit, ale prostě to trochu zlobí. Nic s tím neudělám," řekl zrzek a zkoumavě si ho prohlížel jiskřícíma očima.Ten muž mu byl povědomý a navíc se mu zamlouval. Byl to příjemný společník

Voják dlaní přejel po jeho noze a jemně přitlačil. Potom znovu a silněji. Bylo vidět, že tohle nedělá poprvé. Zkušeně mu prohmatával bolavá místa a jeho ruka přinášela tolik vítané uvolnění. Svoji zraněnou ruku měl položenou v klíně, ale klidně. Celý jeho postoj byl - neútočný.

Tiché příměří v horké noci.

Dva, nekonečně unavení bojem, kteří na jednu chvíli složili zbraně.

Zrzek na chvíli přivřel oči a pak zaklonil hlavu. Sykl. Bylo to příjemné. Moc příjemné. Nechal ho, aby mu pomohl. A užíval si to.

"Bolí to ještě tolik?" zeptal se Trójan pojednou a zdvihl hlavu. Ve světle ohně nebyly jeho rysy tak dobře rozeznatelné, ale jeho tvář to dělalo ještě zajímavější. Rámovaly ji tmavé vlasy a pod očima měl jemné kruhy. Asi toho moc nenaspal... Ale kdo tady nebyl unavený? Koho tahle válka nevyčerpala?

"Je to lepší," zrzek se natáhl pro víno a znova se napil. Pak měch podal vojákovi, stejně jako uzlík s kouskem masa a nějakými plackami.

"Vem si, ještě se to dá jíst."

Tmavovlasý je přijal, podruhé se zhluboka napil a potom se s chutí zakousl do masa.

"Je docela dobré," pousmál se, když polkl, "opravdu. Tohle jsem asi potřeboval."

"Jídlo?"

"Spíš ten klid. I když je zvláštní, že jsem ho našel zrovna zde..."

"Spoustu věcí najdeme na místech, kde bychom je nečekali, můj příteli." Zrzek se usmál a pak se pomalu zvedl. "Vlastně je to ironické, že? Tady uprostřed toho všeho. Bohové ví, že lidé jsou bláhoví, když bojují své války."

"Bohové vědí, že lidé jsou zaslepení svými touhami, city... A dopouštějí se bláznivých věcí," odpověděl Trójan a odložil jídlo stranou. Neměl příliš hlad, i když mu to přišlo k chuti. Znovu se napil vína. "A všechny války jsou nesmyslné..." povzdechl si nakonec.

"Ano,“ zrzek mu pokynul, aby si sednul vedle něj na pokrývku. Od moře vám studený vítr a trochu se ochladilo. Zrzek přiložil na oheň. K nebi vylétlo několik jisker a jemu to připomnělo pohřební hranice. V poslední době jich viděl mnoho. Pak se opřel o paže a díval se do ohně.

Tady, daleko od ostatních po boku toho Trójana, vládl pro tuto noc mír. A on mohl snít.

Myslel na věštbu, která kdysi předurčila zkázu hrdého Ílova města. Myslel na všechny padlé, i na ty, kteří ještě padnou, ať už z rozmaru lidského, či rozmaru bohů. Pokud to byla vůle bohů, aby hradby jeho města byly probořeny, staň se tak. Ale muselo tolik lidí zemřít? Sklopil hlavu a upřel oči do plamenů. Cítil úzkost, ale i zvláštní klid, který vyzařoval z těla, sedícího vedle něj.

"Pro tuto noc jsme složili zbraně," usmál se potom.

"Pro tuto noc," usmál se zrzek. "Můj princi."

Podíval se na něj, ale v jeho očích nebyl strach. Jen lehké, pobavené překvapení. Potom nepatrně sklonil hlavu. "Pro tuto noc, můj králi."

Podal mu ruku a on ji přijal. Jejich prsty se propletly. Bylo to zvláštní a příjemné. Král i princ cítili blízkost toho druhého tak nějak líp. Zvláštní chvíle vprostřed temné doby.

Dva nepřátelé, kteří se sešli u jednoho ohně.

Dva, kteří si pomohli.

Dva, kteří potřebovali blízkost někoho, kdo chápe a rozumí.

Ale přesto... Něco zůstalo nevysloveno a vznášelo se mezi nimi.

"Noc s ránem končí a my budeme opět nepřátelé..." podíval se Trójan svému společníkovi do očí.

"Ano," řekl jen tiše zrzavý Řek a pak se smutně usmál. "Ale to bude až ráno..."

Trójan vztáhl svou zraněnou paži a ukázal mu dlaň na znamení přátelství. Řek naň přiložil svoji. A ruce se pevně sevřely. Tak pevně, jako zůstane pevnou vzpomínka na toto setkání pod hradbami nedobytné Tróje, uprostřed dlouhé a krvavé války.

"Až Jitřenka ohlásí nový den, rozloučím se..." zašeptal Trójan a naklonil se k němu.

"Teprve pak," řekl tiše Řek. A když se nad něj sklonil a rty se poprvé dotkl těch jeho, tiše vydechl a přitáhl si ho blíž. Proč to dělá, nevěděl, možná že jen potřeboval kousek lásky.

Tmavovlasý muž zavřel oči a jen trochu pootevřel ústa. Bylo to tak zvláštní, nepoznané, ale... Nebránil se. Z jedné strany ho kolébal samet noci, z druhé strany měl oporu v jeho hrudi. Opatrně se k němu přisunul blíž a zachytil jeho další vzdech v dalším polibku. Měl pocit, že ho ten zrzavý řecký král potřebuje. Že stejně jako on sám, potřebuje někoho, kdo by ho měl rád. Ano, on měl v Tróji rodinu, ale co tento muž? Daleko od domova... A sám.

Bohové hrají podivné hry... Nechal jeho rty sklouznout na svou čelist, na krk a nakonec ucítil polibek v místě, kde se krk stýká s ramenem. Jemně se pousmál a jak cítil, že sklouzává dozadu, sevřel pevně jeho tuniku a stáhl jej s sebou. Náhle se však Řek zarazil. Trójský voják si uvědomil, že ještě pořád na sobě má brnění... Pohlédl do průzračně modrých očí, které se nad ním skláněly. A dal se do smíchu.

Zrzek mu pomalu začal brnění sundávat a přitom se pochechtával stejně jako jeho trójský princ. Oba dva se smáli. Nevěděli pořádně čemu, ale bylo to příjemné se takhle uvolnit a ničím se nezatěžovat.

Tmavovlasý se usmál, když se ho velké Řekovy dlaně dotkly na bocích. Ten dotek byl hřejivý, příjemný... Znělo to zvláštně, ale potřeboval jej cítit. Jeho blízkost. Jeho přítomnost. Přitáhl si jej blíž a zajel prsty do té nepoddajné, bujné hřívy, ve které tančily plameny. A stáhl jej dolů, až pod zády ucítil pokrývku.

Zrzek se nad něj naklonil a políbil ho. Trójan pod ním měl jen holenní chrániče a ty mu teď opatrně stahoval.

Líbilo se mu to. Líbilo se mu, jak ho ten Řek ošetřuje a teď i svléká. Pak si ho přitáhl za tuniku blíž a hladově políbil.

"Můj králi," zašeptal potom a světlo ohně se mu odrazilo v očích. Náhle jej jeho noční milenec vytáhl do sedu a začal chvatně rozvazovat tkanice na jeho tunice. Potom mu zdvihl ruce a přetáhl tuniku přes hlavu. Voják málem zapomněl, jak se dýchá, když mu ty horké dlaně přejely po nahé kůži.

Zrzek tiše vydechl, když zjistil, že zase leží na zádech a mladý princ se nad ním sklání. Bylo mu příjemné jak ho drží v náručí, jak ho hladí po nahé hrudi a pomalu líbá. Jeho tělo na něj reagovalo téměř okamžitě.

Princ se na něj na chvíli položil a král zasténal už víc.

Trójan dýchal tiše, ale rychle a prudce. Zmocnil se ho naléhavý hlad, nezměrná touha. Pevně mu svými stehny obemkl boky a sklonil se nad něj. Mladý a krásný, jako ztělesnění smyslnosti a žádostivosti. Odlesky plamenů mihotavě tančily po jejich nahotě, obkreslovaly křivky svalů - jen zvyšovaly touhu po tom druhém.

Princ se nad nepřátelským králem sklonil.

"Přeji... si, abys mě miloval. Alespoň tuto jedinou noc."

Polibek, co si vyměnili, byl divoký a plný vášně. Oba potřebovali toho druhého. Oba toužili po lidském teple a klidu. A hledali ho u toho druhého. Zrzkovy paže, kolem mladého prince. Trójanovo zasténání, když rukou sjel až na pevné hýždě a pak do vzrušeného klína.

Obrat, Řek jej strhl pod sebe. Trójský princ jen tiše vyjekl, jak to bylo náhlé. Silné ruce mu zajely do vlasů a král ho dychtivě a toužebně políbil. Princ zavřel oči, ale chvěl se po celém těle. Věděl, i nevěděl, co čekat, vzrušení mu hořelo pod kůží a šípy chtíče ho nelítostně bodaly. Pomalu se uvolňoval, jak ruce sklouzly z jeho vlasů na tělo. Poddal se mu.

Řek ho hladil a jak jeho ruce putovaly po tom svalnatém těle, rozechvíval v něm každou strunu. Princ vzdychal, sténal, ale král věděl, že k jeho ohni nikdo nepřijde. Věděli, že chtěl být sám, a i kdyby jeho muži něco zaslechli, on byl král a chtěl mít klid. A oni to ctili. Trochu se usmál, když si vzpomněl na masážní olej, který si vzal s sebou kvůli bolavé noze. Teď se mu měl dokonale hodit.

Mladíkova tvář zahořela červení, když ucítil neznámý, trochu bolestivý, ale nekonečně vzrušující dotek. Prudce zaklonil hlavu, až se přikrývka shrnula a jeho vlasy se propletly s pískem. Z hrdla se mu vydralo zavzdychání. Přitiskl se k Řekově ruce a do jeho těla vstoupil další prst. Zabolelo to, stiskl zuby k sobě. Zrzavý král jej jemně políbil na čelist.

Po chvilce přikývl. Bolelo to, ale nedokázal přestat. To ne...

Král na chvilku ustal ve svém konání a věnoval se mu jinak. Hladil ho po nohách, v klíně a věnoval mu i několik polibků na břicho. Mladý princ už se zase chvěl a když Řek usoudil, že bolest ustala, začal ho znovu připravovat.

Odpovědí mu bylo několik vzrušených zasténaní. Zprvu tiché, jako naříkání malého chlapce, a potom silné, živočišné. Bezhlesé prosby o ukojení. Princovy dlaně mu sklouzly po hrudi, paže ho objaly a stáhly k neočekávanému nočnímu návštěvníkovi. Trójan se nazdvihl a lehce ho kousl do ucha.

"Pro-prosím..." vydechl potom trhaně.

A on mu to splnil. Sklonil se nad ním a pomalu do něj vstoupil. Zasténal, když ho to tělo sevřelo a chvíli čekal, než se princ přestal chvět. A pak se pohnul. Pomalu… A pak víc. Princ zasténal a zrzek se usmál. Polibek na rty.

"Můj princi..."

Tmavovlasý voják vydal něco mezi vzlyknutím a zasténáním. Bolest pominula a nahradila ji pomalu se vzmáhající rozkoš. Prostupovala mu celým tělem. Svaly se stáhly, s každým přírazem cítil, jak mu celým tělem prošel blesk slasti.

Bylo to krásné a divoké. Oba dva teď sténali a na jejich tělech tančily v rytmu milování odlesky ohně. Tmavovlasý si zrzka přitáhl blíž a stiskl mu zadek. Zrzavý řek zasténal. Tempo milování je strhlo. Už nevnímali okolí, nepohodlí, které zjemňovala pouze pokrývka, chlad, který šel od moře... Jen toho druhého.

Když potom v zápalu vášně znovu změnili polohu, mladý Trójan vykřikl, jak ho zalila nová vlna slasti. Seděl řeckému králi na stehnech a rozpálenými dlaněmi se mu opíral o hruď. Z jeho těla sálalo téměř takové teplo, jako z ohně. Teplo nezkrotného temperamentu, zvyšující se rozkoše... Zaklonil hlavu a zrzavý voják tomu pohledu neodolal. Zdvihl se do sedu a na jeho chvějící se šíji přitiskl své rty. Pomalu dospěl až k ústům, která jej naléhavě pohltila.

Polibky byly divoké, skoro se jim nedostávalo dechu a oba se v nich ztráceli, stejně jako v extázi, která se jim pomalu šířila těly. Řek sténal, když mu pomáhal se nadzvedávat a přivíral oči, když ho Trójský princ hladově líbal a hladil po zádech

A pak se svět na okamžik zastavil v jedné jediné kapce času…

V tmavovlasém vojákovi se roztřásl každičký kousek, zachvěl se od hlavy až patě, svaly se mu stáhly, skoro to bolelo a přitom to bylo tak nádherné. Rozkoš, která jím projela jako nůž, byla nejsilnější, co doposud zažil. Naléhavě a celkem zbytečně se kousl do rtů, aby nekřičel moc nahlas, ale neubránil se. Chtěl, aby to věděl celý svět... Který se mu před očima rozpil v duhových barvách.

Zrzavému Řekovi stačilo pár přírazů, aby ho následoval. Vyhladovění a frustrace... To všechno smyl ten nádherný pocit naprostého uvolnění. Hluboký polibek a pak jen vlastní chraplavý dech a ticho. Pomalu se položil na záda a stáhl Trójana sebou. Na hrudi cítil tlukot jiného srdce, zběsilého a prudkého, stejně jako dech, který mu ovíval ucho. Princ měl zavřené oči a zčervenalé rty slastně pootevřené. Zavázanou paží se opíral o jeho hrudník, obvaz byl nasáklý potem a začínal studit.

"Chtělo by to deku, nebo plášť," zabručel zrzek, ale v hlase mu zněla spokojenost a dost možná i pobavení.

"Nemám," zašeptal ospale jeho znavený společník a sladce se usmál. Oči neotevřel, jen se k němu víc přitisknul a přehodil nohu přes jeho klín. Byli oba jen tak, jako před tím, schoulení k sobě a skutečně spokojení.

Nejistota, strach, válka - to vše zůstalo někde daleko...

Nakonec se víc přitiskli k sobě a zamotali do houně, na které předtím leželi. Stačilo to. Oheň, ke kterému se mimoděk přikulili blíž, hřál a řecký král se z polospánku, který mu už zastřel rozum, usmíval.

* * *

To objetí bylo pevné a hřálo. Bylo bezpečné, náruč klidu, kterou tolik potřeboval. Kterou oba potřebovali. A kterou našli. Blízkost a spojenectví, v náruči toho druhého. V náruči nepřítele. A také vášeň a touhu, která láme hradby, byť sebepevnější. Všechno tady, v objetí těch paží...

Trójský voják spal dlouhou a hluboce, klidným spánkem beze snů, jen s tajemnými dozvuky nočního milování. Vzbudil se, když se Jitřenka ukázala na východě a ohlásila nový den. Den, kdy budou opět nepřáteli. Byl čas se vrátit.

Řek ještě spal, nebo to alespoň předstíral. Možná se nechtěl loučit. Možná si chtěl zachovat vzpomínku na krásný večer a kouzelnou noc ničím nezkalenou. V ranních červáncích bledého svítání měly jeho vlasy barvu mědi. A když spal, usmíval se.

Možná to tak bylo lepší.

Neměli se loučit, jen se rozdělit a přesto být spojeni tajemstvím noci.

Trójan se opatrně vymanil z jeho objetí a začal shledávat své věci. Zkusmo zahýbal paží, ale Řek ji ošetřil dobře. Když se potom oblékal, skoro ji necítil. Natáhl na sebe zbytek oblečení, připjal si brnění i meč a naposledy pohledem zabloudil k spícímu. Chvíli seděl nehybně, ale světlo postupovalo. Musel jít. Rychle si přitiskl dva prsty na rty a potom je přiložil k Řekovým ústům. Pak se zdvihl a jako kočka zmizel k obléhanému městu.

Lehký větřík, který se zdvihl, milosrdně zavál jeho stopy.

Řecký král se probudil záhy. Jen se nechtěl loučit. Bál se loučení, které pro něj bylo už doma bolestivé. Ranními červánky si zašel až k moři a vykoupal se. Vítr osušil jeho tělo a on se teprve pak oblékl. A když vyšel na písečný násep, již ve zbroji, dlouho, velmi dlouho se díval k městu a vzpomínal.

"Hodně štěstí, můj princi, kéž jsou k nám bohové milosrdní."

Stál na hradbách a vítr mu čechral dlouhé, tmavé vlasy. Blízké moře tiše šumělo svou uklidňující píseň a Jitřenka postoupila místo Héliovi, který se vydával na svou každodenní pouť. Začínal další den Trójské války. Jen na západě se ještě světlal měsíc, jako poslední pozdrav Selenin a připomínka uplynulé noci.

Té noci, kdy byl princem, protože si to přál, protože ho tak někdo nazýval a toužil po něm. Ne tak, jako dnes, kdy je princem z vůle osudu, který ho vložil do kolébky královským rodičům, kdy ten úděl ze sebe nemůže sejmout. Včera byl princem z pouště, na krátkou dobu milovaný nepřítelem. Dnes je princem Trójským, miláčkem svého lidu, jeho jedinou nadějí.

"Kéž nad tebou bohové drží ochrannou ruku, můj králi," zašeptal a potom se obrátil zpátky do paláce.

Hektor, prvorozený Priamův a Štít Ílova města.

Díval se na město, které měl pod vlajkou Agamenóna dobýt. On, král malého ostrovního království, které, pokud chtělo přežít, muselo něco obětovat. Povzdechl si. Přijde na to, jak se do toho města dostat. On ano.

Nadarmo mu neříkali lišák Odysseus.