Odpuštění
Ten večer spolu usedli ve svých klubovkách jako za časů, kdy profesor Moriarty a jeho organizace byl spíše výplodem jejich rozžhavené fantazie, než skutečnou hrozbou…
Doktoru Watsonovi se to zdálo velice, velice dávno. Ale přece tu teď viděl tutéž přítelovu tvář, ty známé rysy a srdce se mu ještě chvělo pozdním rozrušením z posledních hodin. Ještě dnes ráno se probudil jako člověk, kterému osud vzal dvě nejmilejší bytosti v jeho životě. A teď měl jít spát jako člověk, který věří v zázraky.
Paní Hudsonová přinesla do pokoje láhev vína a obložené chleby. Popřála jim dobrou chuť a dobrou noc zároveň a zase odešla. Snad aby neviděli, že si ještě teď otírá oči kapesníkem, protože se jí vrátil její nejnesnesitelnější a nejmilejší nájemník.
Doktor pozdvihl plnou skleničku a skoro bezděky si ji prohlédl proti světlu.
„Nač si připijeme?“ zeptal se potom tiše.
"Na návrat starých časů?" navrhl Holmes a usmál se tím svých charakteristickým poloúsměvem a zároveň pozvedl svou číšku. "Na to, že jsem opět zde a již zde zůstanu."
"Scotland Yard si může oddechnout a zločinci by se měli začít bát," podotkl Watson ironicky a sklenky cinkly. Oheň v krbu tiše praskal a naplňoval pokoj milým, domáckým světlem. Vypili své sklenice naráz a znovu dolili. A ještě dvakrát tak. Pak si doktor založil ruce za hlavou, natáhl dlouhé nohy k ohni a na chvíli zavřel oči. Dlouho se necítil tak spokojený. Možná dokonce se dlouho také necítil tak v bezpečí.
Holmes se natáhl pro chléb a spokojeně ukusoval ten kus poctivého pečiva a dobré vyuzené šunky. Přitom pozoroval Watson a jen chvílemi mu pohled sklouznul ke krbu.
"Nudil jsem se," prohlásil po chvíli
"Nevěřím," odtušil prostě doktor. "Cestoval jste po světě, mohl jste provádět své pokusy, aniž by vás za to kdokoliv peskoval. Nevěřím, že jste se nudil... Alespoň ne tolik."
"Přesto byly okamžiky, kdy jsem se nudil a postrádal toto místo..." Holmes sklopil oči a zadíval se jinam.
"To bych nazval spíše steskem, než-li nudou," doktor se protáhl a upřel na něj zkoumavý pohled. Když velký detektiv mlčel, učinil náhle pohyb, jakoby ho chtěl uchopit za ruku a na poslední chvíli si to rozmyslel. "Taky jsem postrádal... Nejen tohle místo. Vás," zašeptal potom. Holmes se na něj zadíval a v očích se mu mihlo něco, co tam doktor vídával málokdy.
"Watsone..."
"Ano?" Zase ten pohled, ty průzračně modré oči... Čelit jim nebylo vůbec snadné. Na několik okamžiků se rozhostilo ticho, téměř trapné.
"Nechtěl byste znovu bydlet zde? Váš pokoj, pokud vím, je stále volný."
Doktor se na něj stále díval a ten pohled naznačoval, že už ho to také napadlo a to nejednou. Možná už od doby, co ovdověl. Jeho dům byl a je tak podivně prázdný... A teď se se jim tady naskytla šance, možná jediná, alespoň nějak dohnat ty tři podivné roky. Pak náhle oči sklopil a začal hledat cigarety. Ale kývnul.
"Moc rád, drahý příteli. Ani nevíte jak rád."
"Výborně," pousmál se Holmes," nastěhovat se můžete zítra a upozorňuji vás, chodí za mnou dost lidí..." nadhodil jejich první rozhovor do poněkud propracovanějších kolejí. Najednou se však zadíval na Watsona zas jinak.
"Chyběl jste mi," hlesl tiše.
"Taktéž," odpověděl Watson stručně, protože cítil, že mu vypovídá hlas. Nevěděl proč, ale cítil, že ještě řekne slovo navíc a stane se něco, čeho by potom velice litoval. Konečně vylovil cigártašku a zápalky.
Holmes se natáhl pro svou dýmku a pomalu si ji nacpal a pak jen pohybem požádal přítele o sirky. Doktor mu rychle připálil a vzduchem se zavlnily dvě tenké pentličky dýmu. Oba přátelé se střežili na sebe podívat.
"Watsone?"
"Ano?"
"Nechcete se zdržet již dnes přes noc, váš pokoj je jistě volný a vy budete mít zajisté tolik otázek, že se naše sezení protáhne do noci."
"Rád," přikývl doktor a popotáhl ze své cigarety. "Jen už mne nenapadá žádná otázka, kterou bych vám mohl položit... Asi toho bylo přece jen moc, vždyť to, co se stalo dnešní den, mnozí lidé neprožijí za celý svůj život."
"Ach, drahý příteli, přeci nevěříte, že to bylo vše. Spolu toho jistě zažijeme mnohem více."
"Tak o tom bych zcela určitě nepochyboval. A odpustíte mi, že teď zmařím vaše proroctví a půjdu spát?" Watsonovi v očích bleskly ty staré známé jiskřičky trochu poťouchlého humoru.
"Jistě, bude to asi i lepší. Také se cítím unaven," Holmes se usmál a pak udělal něco zcela neholmesovského. Jemně se ho dotkl. "Tedy dobrou noc nejdražší příteli."
"Dobrou noc," odpověděl mu nezvykle tiše a takřka kradmo se vydal ke dveřím. Už sahal na kliku, když mu cosi podivného nedalo, ještě jednou se na přítele ohlédl. Holmes seděl shrbený ve své klubovce a náhle vypadal nešťastný, zestárlý a sám. Světlo z krbu mu ve tváři vykreslilo hluboké vrásky. Doktor pocítil podivné mrazení v zádech.
"Holmesi..." zašeptal potom, protože musel něco říct. "Holmesi, jste v pořádku?"
"Proč jste se znova neoženil?" zeptal se tiše velký detektiv a stále se díval do plamenů. Náhle ztracený a opuštěný. Jako by měl strach. Doktor se zarazil v polovině kroku a tváří se mu mihl užaslý výraz. Po chvíli, ale sklopil hlavu a pokrčil rameny. Jakoby se snad omlouval.
"Nevím... Asi jsem už nepotkal tu pravou. Nejspíše..."
"Aha… Jistě," Holmes stále vypadal jako by zakřiknutý. "Omlouvám se, byl jsem příliš dotěrný."
"Holmesi, co je s vámi?" Došel až k němu a po chvilce váhání mu položil ruku na rameno. "Holmesi... Tři roky jsou dlouhá doba, já vím. Ale což se vytratila všechna důvěra mezi námi?"
"Ne," Holmes se otočil od krbu. "Promiňte mi to, jen že jsem byl dlouho pouze přihlížející, v skrytu. A… Bez vás to byly dlouhé roky."
"Mrzí mne, že by se asi opravdu vyplnil váš předpoklad. Kdybyste mi během těch uplynulých tří let napsal, já bych se samou radostí neovládl..." pronesl Watson zamyšleně a potom si přitáhl druhé křeslo. "Mám ještě zůstat? Nemusíme mluvit, nikdy jsme přece nemuseli."
Sherlock Holmes jen neznatelně kývl a když se doktor znovu posadil vedle něj, tiše spustil. O tom, jak nemohl na sebe upozornit, ani jeho, ani nikoho jiného. Jak osamělý a bolestný to byl život, když viděl, že Watson, ztratil milovanou osobu – svou ženu – a on ho v zájmu vyšetřování musel nechat samotného...
Mluvil dlouho, oheň skoro dohoříval a venku zhasnuly všechny lampy. Ale to nebylo důležité. Důležitá byla Watsonova dlaň, která se dotkla jeho ruky. A ty jemné prsty chirurga, které se propletly s těmi jeho. Doktor nemluvil. Jen ho držel. A to bylo víc než dostačující.
Nakonec se rozhostilo ticho. Ale nebylo tíživé, třebaže za okny již bylo šero svítání. Nikoliv. Bylo příjemné, jako mnohdy jindy mezi nimi. Holmes zvedl oči a zadíval se na Watsona.
"Odpusťte mi, příteli."
Doktor mlčel, ani se na něj nedíval. Pozoroval odlesky tančící kolem nich po stěnách s poslední silou skomírajícího plamene. Vypadal jako když o něčem hluboce přemýšlí… Pak se pomalu a s rozmyslem otočil. Jeho modré oči byly smutné, pátravé. A znenadání přitiskl svá ústa na pohublou tvář. Nejdůvěrnější gesto nejdůvěrnějšího přátelství.
„Odpouštím, příteli,“ zašeptal potom.