středa 29/01/14 9:00 ráno
Tak se nám včera podařilo něco dát na internet. Byl to docela boj, v kavárně zavírali, čas zakoupený na internetu ubíhal, servery nereagovaly, počítač stávkoval. To trochu na vysvětlení, proč nebyly ani komentáře u fotek a celé to bylo trochu narychlo. Třeba příště se zadaří lépe.
Z Ancient Kauri Kingdom (město Awanui) jsme vyrazili na jih. Od teď už pojedeme skoro jenom na jih (za zimou). V minulých dnech se ukázalo, že jeden z hlavních problémů je najít místo ke spaní. Campingů je docela dost, ale dávat 20 NZD za osobu za to, že mohu postavit někam auto a vyspat se v něm, nám připadá být docela dost. To to radši propijeme v červeném (mají jej zde výborné, stejně tak broskve, avokádo, lososa a další …). Jsou zde campy DOC (Department of Conservation), které provozuje stát, jsou levné (cca 6 NZD/osobu) a pro naše potřeby zcela vyhovující. Máme mapu, kde jsou vyznačeny, je jich po celém Zélandu několik desítek. I našli jsme jeden docela blízko a vyrazili s cílem v něm spát a najednou jsme si všimli ještě kus před plánovaným místem, jak u silnice je malý ukazatel se šipkou, nápisem DOC Camping a obrázkem stanu, který (na rozdíl od většiny ostatních cedulí tady) nebyl přeškrtnutý. Zabočili jsme a našli jsme krásné tábořiště, louka u potoka, suché WC a žádní lidé. Nahoru do lesa vede stezka, šel jsem po ní kus, je to hodně nezvyklé, šlapat mezi kapradinami vysokými několik metrů. Hlavně jsem si musel pořád opakovat, že na NZ nejsou žádní jedovatí hadi ani šelmy, jinak bych asi neměl odvahu se tam tak bezstarostně toulat. V noci jsme koukali na hvězdy, pokusil jsem se je vyfotit.
Několik postřehů ze silničního provozu. Jezdí se tu vlevo, auto má volant napravo, pedály jsou tak, jak jsme zvyklí. Tím očekávatelné končí. Nejhorší jsou přehozené páčky na blinkry a stěrače – před každou křižovatkou pravidelně stíráme, není ani tak složité si uvědomit, po které straně silnice jezdit, ala jak pustit blinkry. Jakmile jedeme mimo hlavní silnici, pak je většina mostů pouze s jedním pruhem, dávají si přednost. Za mostem jsou vždy pro jistotu namalované šipky, aby bylo jasné, na které straně vozovky kdo má jet. Ukazatele jsou zde po Řecku – tedy dle zásady „Místní vědí a ostatním je po tom žádná …“. I na hlavních tazích je často nejisté, kam vlastně jedeme, občas přejedeme nějakou odbočku, protože cedule, která ji označuje, je malinká a dobře ukrytá. A navíc nejsme stále zvyklí hledat ukazatele na levé straně silnice. Auta jsou vesměs na benzin, zdá se, že i autobusy a velké náklaďáky jsou často na benzin a ne na naftu. Nafta je podstatně levnější (cca 1,5 NZD/litr nafty x 2,1 NZD/litr benzinu), mají tu ale nějakou dodatečnou daň, kterou vlastník naftového auta musí platit. Ten náš stroj je pochopitelně na benzin, spotřebuje tak 10l/100km, kupujeme benzin každý den, snažíme se nedostat pod půlku nádrže (osvědčená zásada z Islandu).
Včera jsme okolo poledne zapadli do místního maorského bufáče, původně se záměrem dát si kafe, ale pak jsme podlehli a objednali si smažené ryby, kraby a bramborové hranolky. Donesla nám to pravděpodobně majitelka podniku zabalené nejprve do čistého papíru a přes to do několika vrstev novin, aby to nevychladlo. Bylo to účelné, ale chvíli jsme diskutovali o tom, kdy jsme naposledy obědvali z novin. Ještě, že tu nemají evropskou unii, ta by jim to spočítala.
Na naše očekávání je tu celkem chladno. Pokud srovnáme s Evropou, pak odpovídající zeměpisná šířka je někde v Itálii, na to je zde podstatně chladněji. Když svítí slunce, pak má opravdu sílu a rozehřeje kameny, silnici. Jakmile ale slunko zaleze, pak teplota velmi rychle padá, v noci je odhadem 10 stupňů. Nijak nám to nevadí – jsme vybaveni, ale pořád čekáme, čím dalším nás počasí překvapí. Není tu vidět žádná zvěř. Občas na silnici přejetý nějaký tvor velikosti zajíce. Viděli jsme pár divokých králíků. Na pastvinách ovce a krávy (i s býky pohromadě), stádo muflonů nebo něčeho podobného. Jsou vidět ptáci – běhaví velcí jako koroptve – těch je zde dost, vrabčáci, pár dalších. Ale jinak, mimo cikád, téměř bez viditelného života. Na moři se hodně rybaří, včera jsme potkali dámu, která na pláži sbírala nějaké řasy, vypadalo to, že k jídlu. Kousli jsme do nich – jediná chuť, kterou bylo možné rozeznat, byla slaná od mořské vody.
čtvrtek 30/01/14 9:00 ráno
Hlavní atrakcí včerejšího dne byly damaroně jižní, neboli kauri. To jsou ty obrovské stromy, rostou na západním pobřeží v horách. Západní pobřeží se od východního hodně liší – je podstatně divočejší a méně obydlené. Zatímco východ byl evidentně rekreační oblastí Aucklandu, zde na západním pobřeží se zdá, že lidé opravdu žijí a hospodaří. Vzali jsme to jakousi zkratkou, cesta prašná ale sjízdná. Po cestě byl i ukazatel na nějaké boulders, zajeli jsme tam z ryzí zvědavosti. Dorazili jsme k přístřešku, kde seděla dáma cca padesát, majitelka, provozovatelka a správcová Wairere Boulders, což jsou bazaltové balvany, ve kterých jsou pro geology nějakým nevysvětlitelným způsobem udělány hluboké rýhy, jako by je vymlela voda (ale voda bazalt vymlet nedokáže). Dali jsme se s ní do řeči – byla to původem Švýcarka, říkala, že zde se svým mužem (taky původem Švýcarem) hospodaří již třicet let. Vychází nám to, že jim muselo být pár přes dvacet (dle fotek byli oba krásní mladí lidé), když se ze Švýcarska sbalili, odletěli do Aucklandu, kde požádali o přidělení kusu divoké země. Dostali cca 20 hektarů skal, balvanů a neprostupného buše a na něm pasou kozy a krávy. Zmiňovala se, že na začátku museli postavit 15 km ohrad. A teď tam bydlí, evidentně sami, pokud měli děti, tak ty jsou už pryč, ukazují okolojedoucím (kterých, tušíme, není nijak mnoho – je to opravdu dost zastrčené) balvany, které na pozemku objevili, ona právě pletla nějaký šátek a libovala si, že mají broadband internet a tak, když něco potřebují, si to objednají přes eshop a pošta jim to doručí. O ekonomických podrobnostech jsme nediskutovali, jak je to uživí, zda budou mít nějakou penzi, jak je to se zdravotní péčí, ale ona se tvářila zcela spokojeně. Diskutovali jsme s Johankou pak o tom, jak bychom asi co rodiče reagovali na sdělení některého ze svých potomků, že se se svou vyvolenou/vyvoleným stěhuje pást kozy např. na Sibiř…
Ale zpět k těm damaroním. Ty stromy jsou opravdu obrovské. Vůbec nechápeme, jak tohle někdo někdy mohl pokácet. A pokud pokácel, jak to dostali ven z lesa. Stromy s kmenem o obvodu 17 metrů, nejsou nijak extrémně vysoké, ale mohutné tak, že jsme něco podobného ještě neviděli. Nejvíc nám připomínaly stromovouse z Pána prstenů – on to ten Jackson měl usnadněné – řadu věcí nemusel pracně vymýšlet, stačilo mu natočit to, co zde na NZ, jeho rodné zemi, mají.
Večer jsme skončili v DOC campu, teplá sprcha a pak noční výlet do lesa za zvířátky (je třeba mít sebou červeně svítící baterku, tady v campu na nástěnce mají pro ty, co nemají červenou, k zapůjčení aspoň červené papírky, přes které se má svítit). Potkali jsme jednu nějakou šplhavou potvoru, čuměla na nás a pak utekla do koruny stromu. Kiwiů jsme slyšeli okolo hromadu, ale žádného nepotkali. A večer se zatáhlo, po třech zcela nádherných dnech plných slunce, je teď ráno pod mrakem, asi bude časem i pršet, uvidíme. Náš hlavní cíl dnes je projet okolo Aucklandu na jih do vulkanické části severního ostrova. Aucklandu se vyhneme, vůbec nás města nelákají.
Třeba se nám ale po cestě podaří narazit někde na wifi a poslat nějaké zprávy.
Srdečně zdravíme
Ondřej a Johanka, Trouson Kauri Park Campground, čtvrtek30/01/14 v 9:20
PS: nyní jsme ve Wellsfordu v knihovně, zdá se, že internet je jedině v knihovnách, v kavárnách ani v McDonalds internet nemají … O.
PPS: a doplnil jsem komentáře k fotkám OO.
NZ
(Marie Poláková, 31. 1. 2014 9:35)