pátek 14/02/14 21:46 večer
Na jihu od Te Anau
Tak už je pátek a za ty čtyři dny se událo mnoho. Z Haastu přejeli po silnici č. 6 do Wanaky. Z kavárny poslali předcházející dávku zpráv a fotek. Wanaka se nám líbila, je to přiměřeně malé město posazené mezi horami, je sice dost turistické, ale ještě nějak snesitelně. Z Wanaky jsme pokračovali do Queenstownu, kterým jsme projeli a spali jsme v kempu kousek za Queenstownem u jezera. Ráno pak jsme se do Queenstownu vrátili, abychom si jej užili. Queenstown je totálně turistické město, ulice jsou plné agentur, které nabízejí bungee jumping, tandemové seskoky, jízdu rychlým člunem či podobné atrakce. Město je plné hotelů pro ubytování turistů, pro normální život tam prostor nezbývá. Turisté jsou většinou Japonci a Číňané (podíl Číňanů údajně velmi rychle roste), hodně je slyšet němčina. A všichni nakupují, tedy přinášejí peníze. Queenstown nás velmi zklamal – kdysi to asi bylo krásné místo, kam se hodilo zajet, nyní je to Matějská pouť plná cetek a davů organizovaných turistů. Z Queenstownu jedeme směr Te Anau a dolů na Milford Sound. Spíme kousek za Te Anau v malinkatém kempu. Ráno ve středu je nebe zatažené a brzy začíná pršet. Dle plánu jedeme do Milford Sound, celá cesta je za vydatného deště. Nakonec se až dolů do Milford Sound dotlučeme, vidět není vůbec nic, místo je plné turistů, snad dvacet autobusů, všichni spořádaně odjíždí na výlet lodí a zase se vrací a honem pryč za dalšími zážitky. Měli jsme z toho velmi špatný pocit, další totálně komercionalizované místo uvedené v katalozích snad všech cestovních kanceláří a zdevastované turistickým ruchem. Odjeli jsme zpět a spali kus nad Milford Soundem v malém kempu v údolí u jezera, Jenda chytal ryby. Večer se počasí začalo zlepšovat (celý den bylo mokro, zamračeně a deštivo) – už jsme si zvykli, že za noc se tady počasí dokáže úplně změnit jak k lepšímu, tak i naopak. Šli jsme spát s tím, že vůbec nedokážeme odhadnout, jak bude ráno. V pátek ráno bylo najednou modré nebe, z hor se sice valily hromady mlhy, jak slunce vysušovalo vodu, která včera napadla, ale bylo vidět, že asi bude krásně. Vsadili jsme na to, že krásně bude a rozhodli jsme se, že si zkusíme spravit včerejší dojem z Milford Soundu a zajedeme tam ještě jednou, abychom viděli, jak to tam vypadá, pokud je něco vidět. A hle, tentokrát byl náš dojem z Milford Soundu výrazně lepší. Z nějakých nám nepochopitelných důvodů tam tentokrát nebyly skoro žádné autobusy, místo bylo poloprázdné (v kterémsi průvodci píší, že pokud v Milford Soundu neprší, tak to není to pravé, možná, že tam ty turisty vozí jenom, pokud je opravdu hnusně), bylo vidět hory okolo (Mitre Peak má na výšku víc nežli má Sněžka a to na něj koukáte z úrovně moře). Nakonec jsme podlehli kouzlu místa natolik, že jsme si zakoupili výlet lodí po fjordu (loď byla skoro prázdná a nebyl na ní jediný Japonec ani Číňan …), moc jsme si to užili. Po skončení výletu jsme se s Milford Soundem rozloučili, i když by se tam dalo strávit několik dalších dnů, treky v okolí jsou pestré a bylo by z čeho vybírat. Postupem času se ale asi Milford Sound stane místem, na které se vůbec nebude hodit jezdit. Už nyní je zde turistů nesnesitelně mnoho (alespoň ve čtvrtek bylo), jsou plány, jak jej tunelem propojit s Queenstownem (ono to je přes hory vzdušnou čarou kousek – snad 30km mezi konci existujících silnic), aby bylo možno turisty autobusy vozit přímo z Queenstownu, pak to bude úplný konec. Vůbec máme dojem, že Nový Zéland už není takový, jak o něm člověk snil. Představa divočiny, kde je člověk odkázán sám na sebe a na druhou stranu není omezován státem, se zde už moc nenaplňuje. Téměř všude je zakázáno volně přenocovat (zde zváno „freedom camping“) – jste tlačeni do kempů – údajně je to důsledek mistrovství světa v rugby před několika roky, kdy po návštěvnících zbyl takový nepořádek, že to radši plošně zakázali. Známé treky jsou plné lidí, na Milford Track je plno do konce této sezony (nutná rezervace předem), i další treky jsou hodně obsazené. Queenstown se evidentně stal obětí vlastního úspěchu, kdy se tak dlouho stavěl do pozice města nezávislých dobrodruhů, až toto dobrodružství totálně zkomercionalizovali. Onehdá byla v novinách zpráva, že v Christchurch poprvé přistál Dreamliner, všichni jásali nad tím, jak bude možné přivést ještě více turistů a ekonomika se bude ještě více rozvíjet. Masivní nárůst představují turisté z Číny, mají to kousek a začínají býti schopni si to dovolit. A místní turistický průmysl jim jde vstříc. Stále ještě lze uniknout do divočiny některým z méně profláknutých treků, především dole na jihu. Turistů, kteří jezdí na vlastní pěst, je zde zatím celkem zvládnutelné množství, problémem se, dle našeho názoru, stává organizovaná turistika typu „Hlavní lákadla Nového Zélandu za pět dnů“. No nic, snad to ještě nějakou dobu vydrží aspoň tak, jak jsme to zde poznali my …
Přes Te Anau (nákup jídla, benzinu a plynu do vařiče) jedeme dále na jih, našli jsme šikovné místo u řeky na spaní. Ani kurvušky tu nejsou, ten Haast byl skutečně naprostý extrém, všude jinde je těchhle potvor méně, tady žádné. Zaplaťpánbůh.
Půjdeme spát – zítra jedeme dál na jih, rádi bychom dojeli až na nejjižnější cíp ostrova.
Zdravíme
sobota 15/02/14 18:48 večer
Jezero Hauroko
Dnes jsme se celý den pohybovali po takových končinách, že nás ani nenapadlo se pokusit tady najít veřejný internet, abychom odeslali včerejší povídání. Vrcholným úspěchem byla zastávka u jedné místní školy uprostřed krajiny plné farem, na které byl kohoutek s nápisem „pitná voda“ – nabrali jsme plné zásoby. V noci pršelo (opět pro nás zcela nečekaně), celý den bylo zataženo a nepříliš vlídno. Nechtělo se nám nikam spěchat, nejeli jsme nikam daleko, skončili jsme u jezera Hauroko, což je údajně nejhlubší jezero na NZ (snad 450 m – dno jezera je pod hladinou moře). Zatímco jsme pekli kus krávy k obědu (byla v akci za 11,99 NZD/kilo), objevily se dva tryskové čluny plné mokrých pasažérů – podnikání dvou místních bratrů, dali nám hned prospekt (
www.humpridgejet.co.nz). Inzerují, že jezdí tím tryskovým člunem po řece, co vytéká z jezera, až do moře – je to asi 30 km a musí to být dobrá akce. Tak snad příště. Zakotvili jsme kousek od jezera na tábořišti, jsou tu dva suché záchody, jeden „out of order“ a druhý v takovém stavu, že přemýšlíme, jak asi musí vypadat ten „out of order“. Za celou naši cestu po NZ jsou to snad první záchody, které jsou v nepoužitelném stavu. Mají tu platbu za kempování metodou „příspěvek dobrovolný“, vhodili jsme jim tam pár dolarů v obálce s nápisem „Toalets Terrible“, třeba to aspoň trochu pomůže.
Uvědomili jsme si, že od Te Anau jsme nepotkali žádného autobusového turistu. Občas nějaký karavan, u zajímavostí pár Němců, ale ty organizované zástupy zůstaly kompletně za námi v Te Anau a Queenstownu. Zítra jedeme dále na jih na Invercargil a pak otočíme pomalu k severu. Pokud vyjde počasí, tak bychom rádi k Mt Cook, ale to zcela závisí na tom, jak bude. Jet tam v dešti nemá jakýkoliv smysl. Zítra ráno se s námi loučí Jenda – v pondělí musí v Christchurch do práce a tak zítřek stráví cestou zpět. My naštěstí musíme do práce až pondělí následující a tak směřujeme do Christchurch na pátek odpoledne, původně jsme předpokládali, že budeme auto vracet až v sobotu odpoledne a z půjčovny pojedeme rovnou na letiště, ale máme možnost přespat u Jendy a tak poslední večer strávíme s ním a v sobotu dopoledne ještě proběhneme Christchurch, nežli nás Jenda odveze na letiště.
Budeme dále referovat.
Srdečně zdravíme
Ondřej a Johanka a Jenda
PS: Udělal jsem velmi schematickou mapu naší cesty po dnešní den – je to pouze pro hrubou představu, ale snad to pomůže. Fialové puntíky ukazují (opět velmi přibližně) místa našich noclehů.
PPS: Nyní jsme na úplně nejjižnějším konci jižního ostrova – nejblíž k Antarktidě, jak to tady vůbec jde – ve městě Invercargill. Sedíme v místní knihovně, Jenda se s námi ráno rozloučil. Počasí krásné, opět se to přes noc úplně změnilo, tentokrát k lepšímu. Zdravíme všechny. Ondřej a Johanka
jednička z domácího úkolu - mapa jak se patří
(Zbyněk z Budíškovic, 19. 2. 2014 8:56)