4. Kapitola
2. 1. 2014
Čtvrtá kapitola
PÁLÍME KOVOVÝ RUBÁŠ Zdál se mi sen, že Rachel Elizabeth Dareová hází šipky na můj
obraz.
Stála ve svém pokoji… No jasně, počkat. Musím vysvětlit, že
Rachel nemá pokoj. Má horní patro rodinného sídla, což je
renovovaný palác v Brooklynu. Její „pokoj“ je obrovský loft se
zářivkami a okny od podlahy ke stropu. Měří asi dvakrát tolik jako
celý mámin byt.
Z digitálního hudebního systému Bose Sound-Dock,
počmáraného barvou, vřískal jakýsi alternativní rock. Pokud vím,
Rachel v hudbě vyznávala jediné pravidlo, a to, že žádné dvě
písničky na jejím iPodu nesmí znít podobně a všechny musí být
divné.
Měla kimono a zacuchané vlasy, zřejmě se zrovna probudila.
Postel byla zválená. Přes několik malířských stojanů visela
prostěradla. Po podlaze se válelo špinavé oblečení a obaly od
energetických tyčinek, ale když má člověk veliký pokoj, nevypadá
ten binec tak zle. Z oken byla vidět celá noční silueta Manhattanu.
Na obraze, na který útočila, jsem byl já, jak stojím nad obrem
Antaiem. Rachel to namalovala před pár měsíci. Tvářil jsem se
zuřivě – šel ze mě dokonce strach –, takže nebylo poznat, jestli jsem
hodný nebo zlý, ale Rachel tvrdila, že po té bitvě jsem vypadal
přesně takhle.
„Polobohové,“ zamumlala Rachel a hodila na plátno další šipku.
„A ty jejich pitomé výpravy.“
Většina šipek se odrazila, ale pár se jich v obrazu zachytilo. Jedna
mi visela z obličeje jako kozí bradka.
Někdo zabušil na dveře.
„Rachel!“ zavolal mužský hlas. „Co to proboha děláš? Vypni to –“
Rachel popadla dálkové ovládání a zastavila hudbu. „Pojď dál!“
Vešel její táta, mračil se a v tom jasném světle pomrkával. Měl
rezavé vlasy, o něco tmavší než Rachel. Na jedné straně byly
přeleželé, jako by prohrál bitvu s vlastním polštářem. Na kapse
modrého hedvábného pyžama stál monogram WD. Páni, kdo dneska
nosí pyžama s monogramem?
„Co se děje?“ chtěl vědět. „Jsou tři ráno.“
„Nemůžu spát,“ zavrčela Rachel.
Šipka na obraze ze mě odpadla. Rachel schovala ostatní za zády,
ale pan Dare si toho všiml.
„Takže… chápu to dobře, že tvůj přítel na St. Thomas nejede?“
Takhle mi pan Dare říkal. Nikdy Percy. Jenom tvůj přítel. Nebo
mladý muž, když mluvil přímo se mnou, což dělal málokdy.
Rachel se zakabonila. „Co já vím.“
„Odjíždíme ráno,“ povytáhl obočí její táta. „Pokud se ještě
nerozhodl –“
„Asi nepojede,“ zabručela Rachel utrápeně. „Už jsi spokojený?“
Pan Dare si založil ruce za zády. Tvářil se přísně a začal
přecházet po pokoji. Dovedl jsem si představit, že to dělá i v zasedací
síni své realitní společnosti a týrá tak zaměstnance.
„Pořád máš zlé sny?“ zeptal se. „Bolesti hlavy?“
Rachel zahodila šipky na zem. „Neměla jsem ti to říkat.“
„Jsem tvůj otec,“ namítl. „Mám o tebe starost.“
„Máš starost o rodinnou pověst,“ zamumlala Rachel.
Její táta neodpověděl – možná proto, že už tu poznámku znal,
nebo že to byla pravda.
„Mohli bychom zavolat doktora Arkwrighta,“ navrhl. „Pomohl ti,
když ti umřel křeček.“
„To mi bylo šest,“ odsekla. „A ne, tati, nepotřebuju psychologa.
Jenom…“ Bezmocně zavrtěla hlavou.
Její otec se zastavil před okny. Hleděl na siluetu New Yorku, jako
by mu patřil – což nebyla pravda. Patřila mu jenom část.
„Prospěje ti, když se odtud dostaneš,“ prohlásil. „Kamarádi na
tebe mají špatný vliv.“
„Já na tu holčičí školu Clarion nepůjdu,“ zahučela Rachel. „A do
mých kamarádů ti nic není.“
Pan Dare se usmál, ale nebyl to laskavý úsměv. Spíš si myslel:
Jednoho dne si uvědomíš, jak jsi byla hloupá.
„Zkus se trochu vyspat,“ vybídl ji. „Zítra večer už budeme na
pláži. Bude to zábava.“
„Zábava,“ opakovala Rachel. „Kupa zábavy.“
Její otec vyšel z pokoje. Nechal za sebou otevřené dveře.
Rachel hleděla na můj portrét. Pak došla k vedlejšímu stojanu
zakrytému prostěradlem.
„Doufám, že to jsou sny,“ zašeptala.
Odkryla plátno. Ukázal se jen zběžný náčrtek uhlem, ale Rachel
byla zručná kreslířka. Na obraze jsem poznal Luka jako malého
kluka. Culil se na celé kolo, bylo mu asi tak devět let a po jizvě ani
stopa. Netušil jsem, odkud mohla Rachel vědět, jak tehdy vypadal.
Ten portrét byl ale tak dobrý, až jsem měl pocit, že nekreslila
naslepo. Podle toho, co jsem věděl o Lukově životě (a nebylo toho
moc), ho zachytila zrovna předtím, než zjistil, že je polokrevný, a než
utekl z domu.
Rachel na portrét chvíli hleděla. Pak odkryla další plátno. Tenhle
obraz byl ještě podivnější. Ukazoval Empire State Building s blesky
všude kolem. V dálce se schylovalo k temné bouři a z mraků
vystupovala obrovská ruka. Dole u budovy se shlukl dav… Ale nebyl
to obyčejný dav turistů a kolemjdoucích. Viděl jsem kopí, oštěpy a
prapory – armádu.
„Percy,“ zamumlala Rachel, jako by věděla, že ji slyším. „Co se
to děje?“
Sen se rozplynul a poslední, co jsem si zapamatoval, bylo přání,
abych jí na tu otázku dokázal odpovědět. Druhý den ráno bych jí
nejradši zavolal, ale v táboře nebyly telefony. Dionýsos a Cheirón
nic takového nepotřebovali. Když něco chtěli, spojili se s Olympem
pomocí vysílání Iris. A jakmile polobohové zavolají z mobilu,
zburcuje ten signál nestvůry na stovky mil daleko. Je to jako odpálit
světlici: Tady jsem! Prosím, předělejte mi fasádu! Nechce se nám
takhle se nabízet ani uvnitř bezpečných hranic tábora.
Většina polobohů (kromě Annabeth a několika dalších) telefon
ani nemá. A rozhodně jsem nemohl říct Annabeth: „Hele, půjč mi
mobil, ať můžu zavolat Rachel!“ Kvůli tomu hovoru bych musel
odejít z tábora a urazit několik mil pěšky do nejbližší večerky. I
kdyby mě Cheirón pustil, seděla by Rachel už dávno v letadle
směřujícím na St. Thomas, než bych se tam dostal.
Smutně jsem posnídal sám u Poseidónova stolu. Pořád jsem
musel hledět na prasklinu v mramorové podlaze, kudy přede dvěma
lety poslal Nico bandu krvežíznivých kostlivců do podsvětí. Ta
vzpomínka mi na chuti k jídlu nepřidala.
Po snídani jsme se s Annabeth vypravili dolů na prohlídku srubů. S
inspekcí byla vlastně řada na Annabeth. Já měl dopoledne za úkol
projít si zprávy pro Cheiróna. Ale protože jsme ty povinnosti oba
nesnášeli, rozhodli jsme se, že se do nich pustíme společně, aby to
nebyla taková otrava.
Začali jsme v Poseidónově srubu, který byl většinu času jen můj.
To ráno jsem si ustlal (no, tak trochu) a narovnal Mínótaurův roh na
stěně, takže jsem si udělil čtyři body z pěti.
Annabeth se zašklebila. „Ty jsi ale štědrý.“ Koncem tužky zvedla
ze země staré běžecké trenky.
Chňapl jsem je a schoval. „Hele, nech toho. Letos tu nemám
Tysona, aby po mně uklízel.“
„Tři z pěti,“ prohlásila Annabeth. Věděl jsem, že nemá cenu se s
ní dohadovat, a tak jsme šli dál.
Přitom jsem se pokoušel procházet hromádku hlášení pro
Cheiróna. Došly vzkazy od polobohů, duchů přírody a satyrů z celé
země, psali o posledních tazích nestvůr. Nebylo to veselé čtení a můj
hyperaktivní mozek s poruchami pozornosti se na takové depresivní
věci nerad soustředil.
Všude zuřily drobné bitvy. Nikdo nový do tábora nepřicházel.
Satyrům se nedařilo objevovat polobohy a přivádět je, protože se po
zemi potulovala spousta nestvůr. O naší kamarádce Thalii, která
vedla Artemidiny Lovkyně, jsme neslyšeli už celé měsíce, a pokud o
nich Artemis věděla, stejně by nám to neprozradila.
Navštívili jsme Afrodítin srub, který samozřejmě dostal plný
počet bodů. Všichni měli perfektně ustlané postele a šaty ve
skříňkách srovnané podle barev. Na parapetech kvetly čerstvé
květiny. Chtěl jsem jim srazit bod za to, že to tam tak smrdělo
nějakým značkovým parfémem, ale Annabeth mě neposlechla.
„Výborně jako obyčejně, Sileno,“ pochválila ji.
Silena lhostejně přikývla. Stěnu za postelí měla ozdobenou
fotkami Beckendorfa. Seděla na lůžku a na klíně držela krabici
čokoládových bonbonů. Vzpomněl jsem si, že její otec vede obchod
s čokoládou v Greenwich Village na Manhattanu. Právě díky tomu si
ho Afrodíta všimla.
„Chceš bonbon?“ zeptala se Silena. „Poslal mi je táta. Myslel si –
myslel si, že mě to rozveselí.“
„Jsou dobré?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Chutnají jako kartonová krabice.“
Proti krabicím jsem nic neměl, a tak jsem jeden zkusil. Annabeth
nechtěla. Slíbili jsme Sileně, že se uvidíme později, a vyrazili jsme
dál.
Když jsme přecházeli po volném prostranství, propukla zrovna
bitva mezi Arésovým a Apollónovým srubem. Pár Apollónových
potomků, vyzbrojených zápalnými pumami, přeletělo nad Arésovým
srubem ve voze taženém dvěma pegasy. Nikdy jsem ten vůz neviděl,
ale vypadalo to na pořádný odvaz. Netrvalo dlouho a střecha Arésova
srubu vzplanula. Přispěchaly najády z jezírka a začaly ji polévat
vodou.
Pak Arésovi táborníci vykřikli nějakou kletbu a všechny šípy
Apollónových kluků a holek se proměnily na gumu. Apollónovci dál
stříleli na arésovce, ale šípy se od nich jen neškodně odrážely.
Proběhli kolem nás dva lučištníci, pronásledovaní rozzuřeným
Arésovým klukem, který ječel ve verších: „Pomstím se! Kletbou
zasažen, nechci tu rýmovat celý den!“
Annabeth si vzdychla. „Proboha, už zase. Když apollónovci
naposled prokleli nějaký srub, trvalo to týden, než ty veršovánky
skončily.“
Otřásl jsem se. Apollón byl bůh básnictví a lukostřelby a já ho
slyšel básnit na vlastní uši. Spíš bych si vybral ten zásah šípem.
„Kvůli čemu se vlastně bijí?“ zeptal jsem se.
Annabeth si mě nevšímala, dokud nedokončila záznam do
inspekčního svitku. Oběma srubům dala po jednom bodu.
Přistihl jsem se, jak si ji prohlížím. Byla to pitomost, protože
jsem ji viděl už bilionkrát. Tohle léto jsme byli zhruba stejně vysocí,
což mě těšilo. Ale stejně mi připadala mnohem dospělejší než já.
Trochu mě to lekalo. Jasně, odjakživa byla hezká, ale teď začínala
být přímo krásná.
Konečně odpověděla: „Kvůli tomu létajícímu vozu.“
„Co?“
„Ptal ses, kvůli čemu se bijí.“
„Aha. Jo, jasně.“
„Ukořistili ho minulý týden ve Filadelfii. Zaútočili na pár
Lukových polobohů, kteří v něm seděli. Apollónův srub ho v bitvě
zabavil, ale útok vedl Arésův srub. Takže se od té doby přetahují,
kdo si ho nechá.“
Sehnuli jsme se, když se vůz Michaela Yewa střemhlav vrhl na
jednoho Arésova táborníka. Ten se ho pokusil bodnout a zaklel.
Docela se mu to povedlo i ve verších.
„My bojujeme o život,“ povzdechl jsem si, „a oni se přetahují o
pitomý vozík.“
„Nakonec je to přestane bavit,“ tvrdila Annabeth. „Clarisse přijde
k rozumu.“
Tím jsem si nebyl tak jistý. Jak jsem znal Clarisse, nebylo jí to
podobné.
Prošel jsem další zprávy a zkontrolovali jsme ještě několik srubů.
Démétér dostala čtyři body. Héfaistův srub tři, a byl by dostal ještě
míň, ale kapku jsme přimhouřili oči, když mu umřel Beckendorf.
Hermésovci si vysloužili dva body, což nikoho nepřekvapilo. Do
Hermova srubu putoval každý táborník, který neznal svého božského
rodiče, a protože bohové byli tak trochu zapomnětliví, praskal ten
srub věčně ve švech.
Nakonec jsme se dostali do Athénina srubu, který byl uklizený a
čistý jako obyčejně. Knihy na policích stály vzorně srovnané, zbroj
se leskla. Stěny zdobily mapy bojišť a plány. Jenom postel Annabeth
byla rozházená, pokrytá papíry a povaloval se tam zapnutý laptop.
„Vlacas,“ vynadala si Annabeth řecky do idiotů.
Její zástupce Malcolm se držel, aby se nesmál. „Jo, no… všechno
ostatní jsme uklidili. Nevěděli jsme, jestli se s tvými poznámkami
smí hýbat.“
Udělali asi dobře. Annabeth měla bronzový nůž a schovávala si
ho na nestvůry a lidi, kteří jí lezli do věcí.
Malcolm se na mě zaculil. „Počkáme venku, než dokončíte
inspekci.“ Athénini táborníci se vyhrnuli ze dveří, zatímco si
Annabeth uklízela postel.
Celý nesvůj jsem chodil sem tam a tvářil se, že si procházím další
zprávy. Technicky vzato, dokonce i při inspekci bylo proti
táborovým pravidlům, aby dva táborníci zůstali… no, sami ve srubu.
To pravidlo se dost uplatnilo, když spolu začali chodit Silena a
Beckendorf. Já vím, někdo si možná pomyslí – nejsou všichni
polobohové z té božské strany příbuzní, takže by mezi sebou neměli
nic mít? Jenomže božská strana rodiny se geneticky nepočítá,
protože bohové žádnou DNA nemají. A žádného poloboha by ani
nenapadlo začít si s někým, kdo má stejného božského rodiče. Dva
lidi z Athénina srubu? Ani náhodou. Ale dcera Afrodíty a syn
Héfaista? Ti příbuzní nejsou. Takže žádný problém.
Zkrátka, z nějakého divného důvodu jsem na tohle myslel, když
jsem se díval, jak Annabeth uklízí. Vypnula laptop, který dostala loni
v létě od vynálezce Daidala.
Odkašlal jsem si. „Tak co… pomohl ti nějak?“
„Až moc,“ přikývla. „Daidalos měl takovou spoustu nápadů, že
by mi trvalo padesát let jenom je všechny pochopit.“
„Jo,“ zamumlal jsem, „to by byla zábava.“
Zpřeházela papíry – většinou nákresy budov a hromady ručně
psaných poznámek. Věděl jsem, že se chce stát architektkou, ale už
dávno jsem se poučil, že se jí nesmím ptát, na čem zrovna pracuje.
Začala by mlít něco o úhlech a nosných spojích, až by mi z toho šla
hlava kolem.
„Víš…“ Zastrčila si vlasy za ucho, jako to dělávala, když byla
nervózní. „Celá ta věc se Silenou a Beckendorfem. Člověka to nutí
přemýšlet. O tom… na čem záleží. Jaké to je, ztratit člověka, který je
pro něj důležitý.“
Přikývl jsem a všímal si detailů jako třeba toho, že pořád nosí
stříbrné náušnice se sovou od otce, toho moudrého profesora
vojenské historie v San Francisku.
„Ehm, to jo,“ vykoktal jsem. „A co… v rodině, je všechno v
pohodě?“
Jasně, fakt pitomá otázka, ale sakra, byl jsem nervózní.
Annabeth se zatvářila zklamaně, ale přikývla.
„Táta mě chtěl vzít letos v létě do Řecka,“ svěřila se mi toužebně.
„Odjakživa jsem chtěla vidět –“
„Parthenón,“ vzpomněl jsem si.
Podařilo se jí usmát. „Jo.“
„To nic. Budou ještě další léta, ne?“
Sotva jsem to dořekl, došlo mi, jaká je to pitomost. Jak stálo v
tom proroctví, čekal mě můj poslední den. Do týdne může Olymp
padnout. Pokud vážně skončí éra bohů, promění se svět, jak ho
známe, na chaos. Polobohové budou vyhlazeni. Nezažijeme už žádná
léta.
Annabeth hleděla na svůj inspekční svitek. „Tři body,“
zamumlala, „za lajdáckou hlavní instruktorku. Pojďme. Dočteme ty
tvé zprávy a vrátíme se k Cheirónovi.“
Po cestě do hlavní budovy jsme probrali poslední zprávu, která
byla ručně napsaná na javorovém listu a došla od jednoho satyra z
Kanady. Bylo mi z ní ještě hůř, pokud to vůbec šlo.
„Drahý Grovere,“ četl jsem nahlas. „Lesy kolem Toronta
napadeny obřím jezevcem. Pokus nasadit sílu Pana podle tvé rady.
Marně. Zničena spousta stromů najád. Ústup do Ottawy. Co dál? Kde
jsi? – Gleeson Hedge, ochranář.“
Annabeth se zašklebila. „Nevíš o něm něco? Nefunguje ani
spojení vcítěním?“
Sklesle jsem zavrtěl hlavou.
Od loňského léta, když umřel bůh Pan, se náš kamarád Grover
pouštěl dál a dál. Rada kopytnatých starších ho považovala za
vyděděnce, ale Grover přesto putoval po celém východním pobřeží,
pokoušel se rozšířit zprávu o Panovi a přesvědčit duchy přírody, aby
chránili své malé kousky divočiny. Vrátil se do tábora jenom párkrát
za svou přítelkyní Juniper.
Když jsem o něm slyšel naposled, organizoval zrovna v Central
Parku dryády, ale dva měsíce už ho nikdo neviděl a neměli jsme o
něm žádné zprávy. Pokoušeli jsme se ho objevit vysíláním Iris.
Nikdy se nenavázalo. Doufal jsem, že díky tomu spojení vcítěním
bych poznal, kdyby se mu něco stalo. Grover mi jednou řekl, že
kdyby umřel, to spojení by mě možná taky zabilo. Ale nevěděl jsem,
jestli to vůbec ještě platí.
Uvažoval jsem, jestli je pořád na Manhattanu. Pak jsem pomyslel
na sen o Rachelině kresbě – na ty temné mraky, které se uzavírají
kolem města, na armádu, soustředěnou u Empire State Building.
„Annabeth.“ Zastavil jsem ji u hřiště na tetherball. Tušil jsem, že
si koleduju o malér, ale nevěděl jsem, komu jinému věřit. Navíc jsem
odjakživa dal na její rady. „Poslouchej, měl jsem takový sen, hm, o
Rachel…“
Řekl jsem jí všechno, i o tom divném obrázku malého Luka.
Chvíli neříkala nic. Pak stočila inspekční svitek tak pevně, až ho
roztrhla. „Co ti mám na to říct?“
„Já nevím. Jsi nejlepší stratég, jakého znám. Kdybys byla na
Kronově místě a plánovala tuhle válku, co bys udělala dál?“
„Nasadila bych Týfóna, aby odvrátil pozornost. Pak bych zasáhla
Olymp přímo, dokud budou bohové na západě.“
„Přesně jako na tom obrázku Rachel.“
„Percy,“ vyhrkla napjatým hlasem, „Rachel je jenom smrtelnice.“
„Ale co když je ten její sen pravda? Ti další Titáni – říkali, že
Olymp bude v několika dnech zničený. Prý mají v zásobě spoustu
dalších triků. A co ten obrázek malého Luka –“
„Musíme být zkrátka připravení.“
„Jak?“ chtěl jsem vědět. „Podívej se na náš tábor. Neumíme se
ani přestat rvát mezi sebou. A mně rozetnou tu moji pitomou duši.“
Zahodila svitek. „Já věděla, že ti to proroctví nemáme ukazovat.“
Mluvila vztekle a ublíženě. „Jenom tě to vyděsilo. A když se vyděsíš,
před vším utíkáš.“
Hleděl jsem na ni celý ohromený. „Já? Utíkám?“
Přiblížila se až ke mně. „Jo, ty Jsi zbabělec, Percy Jacksone!“
Dívali jsme se zblízka do tváří. Oči měla zarudlé a mně najednou
došlo, že když mi vynadala do zbabělců, možná nemluvila o
proroctví.
„Jestli se ti nelíbí naše vyhlídky,“ nafoukla se, „tak sis mohl jet
na prázdniny s Rachel.“
„Annabeth –“
„Když ti nejsme dost dobří.“
„To není fér!“
Protlačila se kolem mě a hnala se k jahodovým plantážím. Po
cestě chytila tetherball a vztekle ho odpálila kolem stožáru.
Moc rád bych řekl, že pak se ten den vylepšil. Ani náhodou.
Odpoledne jsme měli shromáždění u táborového ohně, abychom
spálili Beckendorfovo pohřební roucho a rozloučili se s ním.
Dokonce i Arésův a Apollónův srub uzavřely dočasné příměří, aby se
obřadu mohly zúčastnit.
Beckendorfův rubáš byl vyrobený z kovových článků jako
kroužková zbroj. Nechápal jsem, jak může hořet, ale zřejmě tomu
nějak pomohly sudičky. Kov se v ohni roztavil a proměnil se na zlatý
dým, který stoupal k nebi. Plameny táborového ohně vždycky
odrážely náladu táborníků a dneska hořely černě.
Doufal jsem, že duch Beckendorfa skončí na Elysejských polích.
Možná si dokonce vybere znovuzrození a pokusí se o Elysium ve
třech různých životech, aby se dostal na Ostrovy blažených, což byla
nejlepší adresa v podsvětí. Pokud si to někdo zasloužil, tak rozhodně
Beckendorf.
Annabeth odešla a nepromluvila se mnou ani slovo. Většina
ostatních se vytratila ke svému odpolednímu zaměstnání. Já tam jen
tak stál a hleděl na dohořívající oheň. O kousek dál seděla Silena a
brečela a Clarisse se svým přítelem Chrisem Rodriguezem se ji
pokoušeli utěšit.
Nakonec jsem sebral odvahu a došel k ní. „Poslyš, Sileno, je mi
to vážně líto.“
Popotáhla. Clarisse se do mě nasupeně zabodla pohledem, ale ona
se zabodává pohledem do každého. Chris se na mě skoro ani
nepodíval. Patřil k Lukovým lidem, dokud ho Clarisse loni v létě
nezachránila z labyrintu, a myslím, že mu z toho bylo ještě pořád
trapně.
Odkašlal jsem si. „Sileno, víš, že Beckendorf u sebe nosil tvou
fotku. Podíval se na ni těsně předtím, než jsme se pustili do boje.
Moc jsi pro něj znamenala. Díky tobě byl ten poslední rok nejlepší v
jeho životě.“
Silena se rozbrečela.
„To se ti povedlo, Percy,“ zamumlala Clarisse.
„Ne, to nic,“ mávla rukou Silena. „Děkuju… děkuju ti, Percy.
Měla bych jít.“
„Chceš společnost?“ zeptala se Clarisse.
Silena zavrtěla hlavou a odběhla.
„Je silnější, než vypadá,“ zabručela Clarisse skoro pro sebe. „Ona
to přežije.“
„Mohla bys tomu pomoct,“ navrhl jsem jí. „Mohla bys uctít
Beckendorfovu památku a bojovat spolu s námi.“
Clarisse sáhla po noži, ale neměla ho. Zahodila ho na
pingpongový stůl v hlavní budově.
„To není můj problém,“ zavrčela. „Dokud se můj srub nedočká
uznání, nebojuju.“
Všiml jsem si, že nemluví ve verších. Možná u toho nebyla, když
její sourozence prokleli, nebo to kouzlo uměla nějak prolomit.
Zamrazilo mě, když mě napadlo, jestli Clarisse náhodou není tím
Kronovým zvědem v táboře. Možná proto drží svůj srub mimo boj?
Ale i když jsem Clarisse zrovna nemusel, nevěřil jsem, že by
dokázala slídit pro Titány.
„Dobře,“ prohlásil jsem. „Nechtěl jsem s tím začínat, ale něco mi
dlužíš. Kdyby nebylo mě, shnila bys v Kyklopově jeskyni v Moři
nestvůr.“
Zaťala zuby. „Všechno ostatní udělám, Percy. Ale tohle ne.
Arésův srub urazili už mockrát. A nemysli si, že nevím, co o mně lidi
říkají za zády.“
Chtělo se mi říct: No, jenom pravdu. Ale radši jsem se kousl do
jazyka.
„Takže co – necháš Krona, aby nás prostě rozdrtil?“ vychrlil jsem
na ni.
„Když tak moc stojíš o mou pomoc, řekni apollónovcům, aby
nám vydali ten vozík.“
„Chováš se jak malá.“
Chystala se na mě vrhnout, ale Chris se vložil mezi nás. „Pr, lidi,“
zasáhl. „Clarisse, víš, on má možná pravdu.“
Ušklíbla se na něj. „Ještě i ty!“ Zamířila pryč a Chris za ní.
„Hej, počkej! Nemyslel jsem to tak – Clarisse, počkej!“
Díval jsem se, jak poslední jiskry Beckendorfova ohně krouží a
stoupají k odpolední obloze. Pak jsem se vydal do šermířské arény.
Potřeboval jsem si dát pauzu a chtěl jsem pozdravit starou
kamarádku.