4. Kapitola
4. 1. 2014
IV
PIPER
Piper brzy došlo, že Annabeth tu exkurzi nedělá s velkým zá
palem.
Vykládala o všech těch úžasných věcech, které tábor nabí
zí - o kouzelné lukostřelbě, jízdě na pegasech, lávové stěně, boji
s nestvůrami - ale bez nadšení, jako by byla v duchu někde jin
de. Ukázala jí otevřený jídelní pavilon s výhledem na záliv Long
Island. (Ano, Long Island v New Yorku; takhle daleko doletěli
tím vozem.) Vysvětlovala, že Tábor polokrevných je hlavně let
ní tábor, ale někteří kluci a holky tu zůstávají celý rok a posled
ní dobou sem přišlo tolik nových dětí, že mají plno i v zimě.
Piper uvažovala, kdo ten tábor vede a jak věděl, že sem s ka
marády patří. Napadlo ji, jestli tu bude muset zůstat napořád
a jak si povede v těch všech táborových činnostech. Může člo
věk propadnout z boje s nestvůrami? V hlavě jí vířil milion
otázek, ale při té Annabethině náladě se rozhodla být zticha.
Když vystoupaly na kopec na kraji tábora, Piper se obráti
la. Naskytl se jí úchvatný výhled do údolí - mohutný pás lesa
na severozápade, krásná pláž, potok, jezírko, svěží zelená pole
a shluk srubů - podivná směs budov, uspořádaných do tvaru
řeckého písmene omega, Q, s obloukem srubů kolem ústřední
ho prostranství a dvěma křídly, táhnoucími se na obě strany.
Piper napočítala celkem dvacet stavení. Jedno zářilo zlatě, jiné
stříbrně. Další mělo na střeše trávu. Jiné bylo jasně rudé se zá
kopy a ostnatým drátem, další černé s planoucími zelenými
pochodněm i vpředu.
Oproti zasněženým kopcům a polím kolem to vypadalo ja
ko jiný svět.
„Údolí je chráněno před očima smrtelníků,“ vykládala
Annabeth. „Jak vidíš, ovládá se tu i počasí. Každý srub před
stavuje nějakého řeckého boha — žijí v něm jeho děti.“
Podívala se na Piper, jako by si chtěla ověřit, jak Piper tu
zprávu nese.
„Chceš mi říct, že moje mám a je bohyně.“
Annabeth přikývla. „Bereš to dost klidně."
Piper jí nemohla říct, proč. Nem ohla přiznat, že tohle
všechno jí jen potvrzuje ty divné pocity za spoustu let, hádky
s tátou o to, proč nemají dom a žádné máminy fotky a proč jí
nikdy přesně nevysvětlil, jak a kvůli čemu je opustila. Ale hlav
ně ji varoval ten sen. Brzy tě najdou, polobožskd, duněl ten hlas.
Až to udělají, řiď se našimi příkazy. Spolupracuj s námi a tvůj
táta možná přežije.
Piper se roztřeseně nadechla. „Po tom, co se stalo dopoled
ne, už věřím všemu. Takže kdo je moje mám a?“
„To bychom měli brzo zjistit," odpověděla Annabeth. „Ko
lik ti je - patnáct? Bohové se mají k dětem přihlásit do jejich
třinácti. Tak to bylo dohodnuté."
„D ohodnuté?11
„Loni v létě to slíb ili... no, to je na dlouhé povídání... ale
zavázali se k tomu, že už nebudou své děti ignorovat, přihlásí
se k nim, než jim bude třináct. Někdy to trvá déle, ale viděla
jsi, jak rychle byl určen Leo, sotva se sem dostal. I tobě by se to
mělo stát brzo. Vsadím se, že dneska večer u táborového ohně
se nám zjeví znamení.11
Piper uvažovala o tom, jestli se jí nad hlavou objeví velké
planoucí kladivo, nebo při její smůle ještě něco trapnějšího.
Třeba zářící skunk. Ať je její matka kdokoli, asi se nebude hrdě
hlásit k dceři kleptomance s horou problémů. „Proč zrovna do
třinácti?11
„Čím jsi starší,11 vysvětlovala Annabeth, „tím spíš si tě ne
stvůry všimnou a pokusí se tě zabít. Začíná to obyčejně kolem
třinácti. Proto posíláme do škol ochránce, aby vás hledali a při
váděli do tábora, než bude pozdě."
„Jako trenér Hedge?"
Annabeth přikývla. „On je - on byl satyr, napůl člověk, na
půl kozel. Satyrové pracují pro tábor, hledají polobohy, chrání
je a ve správný čas je přivádějí."
Piper klidně věřila tomu, že trenér Hedge byl napůl kozel.
Viděla ho při jídle. Nikdy ho moc v lásce neměla, ale nechtělo
se jí věřit, že se obětoval pro jejich záchranu.
„C o se s ním stalo?" zeptala se. „Když se vznesl tam do mra
ků ... zmizel nadobro?"
„Těžko říct." Annabeth se zatvářila mrzutě. „Duchové bou
ře... s těmi se těžko bojuje. I naše nejlepší zbraně z božského
bronzu jimi jen projdou, pokud je nezastihneš nepřipravené."
„Jasonův meč je rozsekal na prach," vzpomněla si Piper.
„Tak to měl štěstí. Když nestvůru správně zasáhneš, můžeš
ji zničit, poslat její podstatu zpátky do Tartaru.“
„Do Tartaru?“
„To je velká propast v podsvětí, odkud pocházejí nejhorší
nestvůry. Něco jako bezedná ďábelská jám a. Každopádně,
když se nestvůry zničí, trvá to obyčejně měsíce nebo i roky, než
se zase dají dohromady. Ale protože ten duch bouře - Dylan -
unik l... No, nevím, proč by toho satyra nechával naživu. Ale
Hedge byl ochránce. Věděl, co mu hrozí. Satyrové nemají
smrtelné duše. Převtělí se do stromu nebo do květiny nebo
tak.“
Piper si zkusila trenéra představit jako trs pořádně naštva
ných macešek. Bylo jí z toho ještě hůř.
Hleděla na sruby dole a přepadl ji strach. Hedge zemřel, aby
se sem bezpečně dostala. Tam někde dole stojí mám in srub,
a to znamená, že má bratry a sestry, další lidi, které musí zradit.
Udělej, co ti řekneme, nařídil jí ten hlas. Jinak přijdou strašné
následky. Zastrčila si ruce do podpaží, aby se jí přestaly třást.
„To nic,“ ujišťovala ji Annabeth. „M áš tu přátele. Všichni
jsme zažili něco hrozného. Víme, jak ti teď je.“
To těžko, pomyslela si Piper.
„Za minulých pět let mě vyhodili z pěti škol,“ postěžovala
si. „Táta už mě pom alu nemá kam dát.“
„Jenom z pěti?“ Neznělo to, že si Annabeth dělá legraci.
„Piper, my všichni jsme známí průšviháři. Já v sedmi letech
utekla z domu.“
„Vážně?”
„Jasně. Většina z nás trpí poruchami pozornosti nebo dysle-
xií nebo obojím —“
„Leo je hyperaktivní s poruchami pozornosti," vzpomněla
si Piper.
„Přesně tak. To proto, že jsme pořád připraveni k boji.
Jsm e roztěkaní, impulzivní - mezi norm ální děti nezapadá
me. Měla bys slyšet, kolik problémů měl Percy —“ Zakabonila
se. „Z krátka, polobohové mají špatnou pověst. Co ty tvoje
problémy?"
Když se Piper na tohle někdo zeptal, obyčejně se začala prát,
nějak to zamluvila nebo odvedla pozornost jinam. Ale ted se
kdovíproč přistihla, že říká pravdu.
„Kradu věci," přiznala. „Teda, ne tak úplně kradu..."
„Jsi z chudé rodiny?"
Piper se hořce zasmála. „Ani ne. Dělala jsem to ... já nevím,
proč. Asi aby si mě táta všiml. Neměl na mě čas, dokud jsem
neprovedla nějaký malér."
Annabeth přikývla. „To chápu. Ale říkáš, že kradeš ne tak
úplně? Co to znamená?"
„N o... nikdo mi to nikdy nevěří. Policie, učitelé - ani ti
okradení. Je jim tak trapně, že zapřou, co se stalo. Ale já do
opravdy nekradu. Já prostě o ty věci požádám. A lidi mi je dáva
jí sami. Dokonce i kabriolet BMW. Prostě jsem si o něj řekla.
A ten dealer na to: Jistě. Jen si ho vezměte.1 Pak mu asi došlo,
co udělal. A přišla za mnou policie."
Piper čekala. Byla zvyklá, že jí lidi nevěří, ale když vzhlédla,
Annabeth jenom přikývla.
„Zajímavé. Kdybys měla božského otce, řekla bych, že jsi
dítě Herma, boha zlodějů. Ten umí být pěkně přesvědčivý. Ale
tvůj otec je smrtelník..."
„Přesně tak," souhlasila Piper.
Annabeth nechápavě zavrtěla hlavou. „Tak to pak nevím.
Při troše štěstí se k tobě mám a večer přihlásí."
Piper skoro doufala, že se to nestane. Pokud je mám a bohy
ně, bude vědět o tom snu? Bude vědět, co se po Piper žádá?
Piper napadlo, jestli olympští bohové sráží vlastní děti bles
kem, když zlobí, nebo je svrhnou do podsvětí.
Annabeth si ji prohlížela. Piper se rozhodla, že si musí dávat
pozor na jazyk. Annabeth byla hodně bystrá. Pokud někdo
odhalí její tajemství...
„Pojď,“ promluvila Annabeth konečně. „Je ještě něco, co
musím zkontrolovat."
Šly dál, až se dostaly k jeskyni poblíž vrcholku kopce. Po ze
mi se tam válely kosti a staré meče. Louče lemovaly vchod,
zakrytý sametovým závěsem s vyšitými hady. Vypadalo to jako
scéna pro nějaké zvrácené loutkové divadlo.
„C o je tam ?" chtěla vědět Piper.
Annabeth strčila hlavu dovnitř, pak si vzdychla a zatáhla
závěs. „Z atím nic. Žije tu jedna kam arádka. Čekám na ni už
pár dní, ale ještě nedorazila."
„Tvoje kam arádka žije v jeskyni?"
Annabeth se málem usmála. „N o, vlastně, její rodina má
luxusní byt v Queensu a ona studuje na soukromé dívčí škole
v Connecticutu. Ale když je tady v táboře, tak ano, žije v jes
kyni. Je naším Orákulem , předpovídá budoucnost. Doufala
jsem, že mi pomůže —"
„Najít Percyho," uhodla Piper.
Annabeth najednou došla energie, jako by ji v sobě držela,
jak nejdéle mohla. Svezla se na skálu a tvářila se tak zoufale, až si
Piper připadala trapně, že to vidí.
Přinutila se dívat jinam . Zabloudila pohledem k vrcholku
kopce, kde se na obzoru rýsovala jediná borovice. Na nejnižší
větvi se něco lesklo - vypadalo to jako chlupatý zlatý kobere
ček do koupelny.
N e... kobereček to nebyl. Bylo to ovčí rouno.
Jasně, pomyslela si Piper. Řecký tábor. Mají tu repliku zla
tého rouna.
Pak si všimla kmene stromu. Nejdřív jí připadalo, že je
omotaný silnými červenými kabely. Jenže ty kabely měly šupi
ny jako had, nohy s drápy a hadí hlavu se žlutýma očima
a kouřícími nozdrami.
„To je - drak,“ zakoktala se. „A pravé zlaté rouno?11
Annabeth přikývla, ale bylo jasné, že ji pořádně neposlou
chá. Ramena měla svěšená. Promnula si tvář a roztřeseně se
nadechla. „Promiň. Jsem trochu unavená.11
„Vypadáš na omdlení,11 přikývla Piper. „Jak dlouho už toho
svého kluka hledáš?11
„Tři dny, šest hodin a asi dvacet minut.11
„A vůbec netušíš, co se s ním stalo?"
Annabeth zoufale zavrtěla hlavou. „Byli jsme nadšení, obě
ma nám už brzy měly začít zimní prázdniny. Sešli jsme se v tá
boře v úterý, mysleli jsme, že spolu budeme tři týdny. Mělo to
být super. Po táborovém ohni mi dal pusu na dobrou noc, šel
do svého srubu a ráno prostě zmizel. Prohledali jsme celý tá
bor. Kontaktovali jeho mámu. Zkoušeli se s ním spojit všemi
možnými způsoby. Nic. Prostě je pryč.11
Piper si pomyslela: Před třemi dny. Tu noc, kdy měla ten
sen. „Jak dlouho jste spolu?11
„O d srpna,11 posteskla si Annabeth. „O d osmnáctého srpna.11
„Tehdy jsem potkala Jasona," vzpomínala Piper. „Ale cho
díme spolu teprve pár týdnů."
Annabeth sebou škubla. „Piper, když jsme u toho... Možná
by sis měla sednout."
Piper věděla, že to přijde. Rostla v ní panika, jako by se jí
plíce plnily vodou. „Podívej, já vím, co si Jason myslí — že se
dneska prostě objevil u nás ve škole. Ale tak to není. Znám ho
už čtyři měsíce."
„Piper," zavrtěla hlavou Annabeth. „To způsobuje mlha."
„Cože?"
„M lha. Takový závoj, který odděluje smrtelný svět od kou
zelného. Smrtelné mozky nedokážou zpracovat takové divné
věci jako bohy a nestvůry, takže mlha mění skutečnost. Způ
sobuje, že smrtelníci vidí věci tak, jak je dokážou pochopit -
třeba že tohle údolí úplně přehlédnou nebo se podívají na dra
ka a vidí jenom hromadu kabelů."
Piper polkla. „N e. Sam a jsi řekla, že nejsem normální smr
telnice. Jsem polobůh."
„M ůže to působit i na polobohy. Viděla jsem to mockrát.
Nestvůra pronikne třeba do školy, vydává se za člověka a všich
ni si myslí, že si ho pamatují. Podle nich je tam odjakživa. Mlha
dokáže změnit vzpomínky, dokonce stvořit vzpom ínky na to,
co se nikdy nestalo —"
„Ale Jason není nestvůra!" stála na svém Piper. „Je to člo
věk, nebo polobůh, nebo jak se tomu říká. Moje vzpomínky
nejsou falešné. Jsou moc skutečné. Třeba jak jsme trenéru Hed-
geovi zapálili kalhoty. Nebo jak jsme se s Jasonem dívali na
meteority na střeše internátu a já toho troubu konečně dotla
čila, aby mi dal pusu ..."
Přistihla se, jak na Annabeth chrlí zážitky celého pololetí
na škole Wilderness. Jason se jí líbil od prvního týdne, kdy se
setkali. Choval se k ní moc pěkně, byl trpělivý, snášel dokonce
i splašeného Lea a jeho pitomé vtípky. Bral ji takovou, jaká je,
a neodsuzoval ji kvůli těm pitomostem, které provedla. Celé
hodiny si povídali, dívali se na hvězdy a nakonec - konečné— se
drželi za ruce. To všechno nemůže být zdání.
Annabeth našpulila rty. „Piper, máš mnohem jasnější vzpo
mínky než většina jiných. To uznávám a nevím, proč to tak je.
Ale kdybys ho tak dobře znala -"
„Znám !“
„Tak odkud pochází?"
Piper připadalo, že dostala ránu mezi oči. „Jistě mi to říkal,
ale —“
„N ikdy dřív sis nevšimla toho cejchu na ruce? Neřekl ti
o svých rodičích nebo kamarádech nebo o minulé škole?“
„Já - já nevím, ale —“
„Piper, jak se jmenuje příjmením?11
V hlavě měla prázdno. Neznala Jasonovo příjmení. Jak je možné?
Rozbrečela se. Připadala si jako úplný pitomec, ale posadila
se na skálu vedle Annabeth a prostě se sesypala. Bylo toho na
ni moc. Vážně přijde o všechno, co v tom jejím pitomém, mizer
ném životě za něco stálo?
Ano, řekl jí ten sen. Ano, pokud neudělášpřesně to, co ti nařídíme.
„N o tak,“ konejšila ji Annabeth. „M y na to přijdeme. Jason
je teď tady. Kdo ví? M ožná vám to bude fungovat i doopravdy."
To asi ne, pomyslela si Piper. Pokud ten sen mluvil pravdu,
tak ne. Ale nahlas to říct nemohla.
Setřela si slzu z tváře. „Přivedla jsi mě sem, aby mě nikdo
neviděl bulit, co?“
Annabeth pokrčila rameny. „Říkala jsem si, že to pro tebe
bude těžké. Vím, jaké to je, přijít o přítele.”
„Ale pořád se mi nechce věřit... Já vím, že mezi námi něco
bylo. A teď je to prostě pryč, jako by mě ani nepoznával. Pokud
se tam vážně dneska jen tak objevil, tak proč? Jak se tam do
stal? Proč si na nic nevzpomíná?"
„Dobré otázky," pokývala Annabeth hlavou. „Snad nám to
řekne Cheirón. Ale nejdřív tě ještě provedu dole. Jsi připravená
se vrátit?"
Piper hleděla na tu bláznivou směs srubů v údolí. Její nový
domov, rodina, jež by jí měla rozumět - ale brzo to bude jenom
další skupina lidí, které zklame, další místo, odkud ji vyhodí.
Zradíš je kvůli nám, upozornil ji ten hlas. Nebo přijdeš o všechno.
Neměla na výběr.
„Ano," zalhala. „Jsem připravená."
Na prostranství mezi sruby hrála skupina táborníků basketbal.
Byli to úžasní střelci. Nikdo netrefil rám koše. Skóre naskako
valo po třech bodech.
„Apollónův srub," vysvětlovala Annabeth. „Parta vejtahů,
ale mířit umějí - šípy i míči."
Prošly kolem ústředního koše na oheň, kde spolu šermovali
dva kluci.
„Opravdové meče?" podivila se Piper. „Není to nebezpečné?"
„O to právě jde," prohlásila Annabeth. „A tamhle je můj
srub. Šestka." Kývla k šedé budově s vyřezanou sovou nade
dveřmi. Za nimi bylo vidět police na knihy, vystavené zbraně
a podobnou tabuli napojenou na počítač, jaké měli ve škole.
Dvě holky tam kreslily mapu, která připomínala bitevní plán.
„Když je řeč o zbraních," prohlásila Annabeth, „pojď sem."
Vedla Piper kolem boku srubu k velké kovové boudě, která
vypadala jako skladiště zahradnického nářadí. Annabeth ji
odemkla. To, co bylo uvnitř, nemělo se zahradničením nic
společného, pokud člověk nechtěl vést válku s rajčaty. Bouda
byla obložená nejrůznějšími zbraněmi - od mečů a kopí až
k palicím, jako měl trenér Hedge.
„K aždý polobůh potřebuje zbraň," vysvětlovala Annabeth.
„Ty nejlepší jsou od Héfaista, ale i my tu mám e docela slušný
výběr. Athéna dá hodně na strategii - dbá na to, aby přiřadila
správnou zbraň správné osobě, la k se podívejme..."
Piper neměla náladu vybírat si vražedný nástroj, ale věděla,
že se pro ni Annabeth snaží něco udělat.
Annabeth jí podala veliký meč a Piper ho málem neuzvedla.
„N e,“ zamítly ho hned obě.
Annabeth zapátrala ještě hlouběji v kůlně a vylovila něco
dalšího.
„Brokovnice?" podivila se Piper.
„M ossberg 5 0 0 “ Annabeth ji zkusmo natáhla, jako by o nic
nešlo. „Neboj se. Lidem to neublíží. Je upravená na střely
z božského bronzu, takže zabíjí jenom nestvůry."
„N o, neřekla bych, že se to pro mě hodí," zavrtěla hlavou
Piper.
„H m, jasně," přisvědčila Annabeth. „M oc nápadné."
Vrátila brokovnici a začala prohrabávat polici s kušemi,
když Piper něco upoutalo v rohu boudy.
„Co je tohle?" zeptala se. „Nůž?"
Annabeth předmět vzala a odfoukla prach z pouzdra. Ta
věc zřejmě že už hezkých pár set let neviděla denní světlo.
„Já ti nevím, Piper.“ Zatvářila se rozpačitě. „Nemyslím, že
bys zrovna tohle chtěla. Meče jsou obyčejně lepší.“
„Ty taky používáš nůž “ Piper ukázala na ten, který měla
Annabeth u pasu.
„Ano, ale ...“ Annabeth pokrčila rameny. „N o, tak se podívej,
jestli chceš.“
Pochva byla z odřené černé kůže lemované bronzem. Nic
zdobeného, nic nóbl. Hladká dřevěná rukojeť Piper příjemně
sedla do ruky. Vytáhla zbraň a objevila trojúhelníkovou čepel,
dlouhou necelého půl metru - bronz se blýskal, jako by ho na
leštili včera. Hrany byly vražedně ostré. Piper překvapilo, když
se uviděla v čepeli. Vypadala starší, vážnější a ne tak vyplašená,
jak si připadala.
„H odí se k tobě,“ připustila Annabeth. „Takové zbrani se
řík áparazonium. Byla hlavně slavnostní, nosili ji vysoce posta
vení důstojníci v řeckém vojsku. Ukazovala, že člověk, který ji
má, je silný a mocný, ale v boji ho dokázala slušně ochránit.”
„Líbí se mi,“ prohlásila Piper. „Proč sis myslela, že není
dobrá?“
Annabeth vydechla. „Ten nůž má dlouhou historii. Většina
lidí by se ho bála vybrat. Jeho první majitelka... no, moc dob
ře to s ní nedopadlo. Jmenovala se Helena."
Piper tyto informace pom alu vstřebávala. „Počkej, ty myslíš
tu Helenu? Helenu Trojskou?"
Annabeth přikývla.
Piper se najednou zdálo, že by dýku měla držet v chirurgic
kých rukavicích. „A tohle se tu jen tak válí v kůlně?"
„M áme kolem sebe spoustu starověkých řeckých věcí," vy
kládala Annabeth. „N ejsm e tu v muzeu. Takové zbraně jsou
k tomu, aby se používaly. Je to naše dědictví polobohů. Tohle
byl svatební dar od Meneláose, Helenina prvního manžela. Po
jmenovala tu dýku Katoptris“
„A to znamenalo?”
„Zrcadlo,“ odpověděla Annabeth. „M ožná proto, že se v ní
Helena jedině zhlížela. Myslím, že se do bitvy nikdy nedostala."
Piper se znovu podívala na čepel. Chvíli na ni hleděl jen
její odraz, ale pak se proměnil. V čepeli se objevily plameny
a pitvorný obličej, jako by byl vytesaný ze skály. Uslyšela ten
smích ze sna. Uviděla otce v řetězech, uvázaného ke sloupu
před plápolajícím ohněm.
Pustila dýku na zem.
„Piper?“ Annabeth houkla na apollónovce na hřišti: „Hej,
potřebuju tady medika!"
„N e, to - to nic,“ vypravila ze sebe Piper.
„Vážně?"
„Jasně. To jenom .. .“ Musela se ovládnout. Třesoucími se prs
ty zvedla dýku. „Jenom mě to všechno přemohlo. Stalo se toho
dneska tolik. Ale... Chci si ten nůž nechat, pokud to nevadí."
Annabeth zaváhala. Pak zase poslala apollónovce pryč.
„D obře, když myslíš. Zbledla jsi jako stěna. Myslela jsem, že
máš nějaký záchvat nebo co."
„N ic mi není,“ ujistila ji Piper, i když jí pořád divoce bilo
srdce. „Je tu v táboře... hm, telefon? Mohla bych zavolat tátovi?"
Annabethiny šedé oči ji znervózňovaly skoro stejně jako ta
čepel. Jako by si promýšlela miliony možností najednou, zkou
šela číst Piper myšlenky.
„M y nemáme povoleny telefony,“ oznámila jí. „Když po
lobůh zavolá mobilem, většinou tím vyšle signál a dá nestvů
rám vědět, kde přesně je. A le ... já ho mám .“ Vytáhla ho z kap
sy. „Je to trochu proti pravidlům, ale jestli to zůstane mezi
nám i...“
Piper si ho vděčně vzala a snažila se, aby se jí netřásly ruce.
Poodešla od Annabeth a obrátila se ke společnému prostranství.
Zavolala na tátovo soukromé číslo, i když věděla, jak to do
padne. Hlasová schránka. Zkoušela to tři dny, už od toho snu.
Ve škole Wilderness bylo povoleno volat jenom jednou denně
a ona to dělala každý večer, ale marně.
S nechutí vyťukala další číslo. Otcova osobní asistentka to
vzala hned. „Kancelář pana McLeana.“
„Jane,“ zavrčela Piper se zaťatými zuby. „Kde je táta?“
Jane chvíli mlčela, nejspíš uvažovala, jestli nemá rovnou za
věsit. „Piper, myslela jsem, že ze školy volat nesmíš.“
„M ožná nejsem ve škole,“ vyrazila ze sebe Piper. „M ožná
jsem utekla a žiju s lesními skřítky."
„Hm m .“ Neznělo to, že by si Jane dělala starosti. „N o, vyří
dím mu, žes volala."
„Kde je?"
„Pryč."
„Vy to nevíte, co?" Piper ztlum ila hlas. Doufala, že Anna
beth má dost slušnosti a neposlouchá. „Kdy se uráčíte zavolat
policii, Jane? Může mít nějaký malér."
„Piper, nebudeme z toho dělat mediální cirkus. Jsem si jistá,
že s ním nic není. Občas takhle zmizí. A vždycky se vrátí."
„Takže je to pravda. Vy vážně nevíte —**
„M usím končit, P ipervyštěkla Jane. „M ěj se ve škole fajn.“
Linka oněměla. Piper zaklela. Vrátila se k Annabeth a po
dala jí telefon.
„Nevyšlo to?" zeptala se Annabeth.
Piper neodpověděla. Nechtěla se před ní zase rozbrečet.
Annabeth se podívala na displej a zaváhala. „Ty se jmenuješ
McLeanová? Promiň, nic mi do toho není. Ale zní mi to dost
povědomě."
„Je to běžné jméno."
„Ano, asi ano. Co dělá tvůj táta?"
„Je umělec," vyhrkla Piper automaticky. „Indiánský umělec
kmene Cerokézů."
Její standardní odpověď. Nebyla to lež, jen ne celá pravda.
Když to někdo slyšel, většinou usoudil, že otec prodává indián
ské suvenýry někde ve Stánku u cesty v rezervaci. Figurky Se
dícího býka, náhrdelníky z mušlí, bloky s indiánským náčelní
kem na obalu.
„Aha." Annabeth se netvářila, že ji to přesvědčilo, ale tele
fon schovala. „Je ti dobře? Chceš jít dál?"
Piper si připevnila novou dýku k opasku. Slíbila si, že poz
ději, až bude sam a, si s ní zkusí zacvičit. „Jasně," přikývla.
„Chci vidět všechno."
Všechny sruby byly parádní, ale žádný z nich Piper nepřipadal
jako její. Žádná planoucí znamení - skunkové ani nic jiného -
se jí nad hlavou neobjevila.
Srub číslo osm byl celý ze stříbra a zářil jako měsíční světlo.
„Artemis?" hádala Piper.
„Ty znáš řeckou mytologii," ocenila Annabeth.
„N ěco jsem si přečetla, když táta loni dělal na jednom pro-
jektu.“
„Myslela jsem, že se věnuje čerokézskému umění."
Piper se udržela a nezaklela. „N o, to ano. Ale - víš, dělá
i jiné věci.“
Myslela si, že už je to venku: McLean, řecká mytologie. N a
štěstí si to Annabeth zřejmě nespojila.
„K aždopádně,1 pokračovala Annabeth, „Artemis je bohyně
měsíce, bohyně lovu. Ale nemá žádné táborníky. Artemis je
V V / / I v • u
vecna panna, nema děti.
„Aha." To Piper trochu zklamalo. Odjakživa měla ráda his
torky o Artemis a myslela si, že by byla skvělá m áma.
„N o, ale existují Artemidiny Lovkyně,11 pokračovala Anna
beth. „Někdy nás tu navštěvují. Nejsou to její děti, ale pomoc
nice - skupina nesmrtelných dívek, která plní nebezpečné úkoly,
loví nestvůry a podobně.11
Piper ožila. „To zní prima. Ony jsou nesmrtelné?11
„Pokud nezemřou v boji nebo neporuší slib. Už jsem říkala,
že se musí zříct kluků? Žádné randění - nikdy. Navěky.11
„A ha,“ povzdechla si Piper. „N o tak nic."
Annabeth se zasmála. Chvíli vypadala skoro šťastná a Piper
napadlo, že za příznivějších okolností by to byla bezva kam a
rádka.
Zapom eň na to, připomněla si. Nebudeš tu mít žádné ka
marády. A rozhodně ne, až na to přijdou.
Minuly srub číslo deset, který byl vyzdoben jako domeček
Barbie, měl krajkové záclonky, růžové dveře a v oknech ka
rafiáty v květináčích. Došly ke dveřím a Piper se málem zvedl
žaludek z vůně parfému.
„Proboha, sem chodí umřít supcrmodelky?“
Annabeth se uculila. „Srub Afrodíty. Bohyně lásky. Drew je
hlavní instruktorka."
„Tak to sedí," zabručela Piper.
„Všichni nejsou špatní," namítla Annabeth. „M inulá in-
struktorka byla výborná."
„Co se s ní stalo?"
Annabeth se zachmuřila. „M usíme dál."
Dívaly se na další sruby, ale Piper to všechno deptalo víc
a víc. Uvažovala, jestli náhodou není dcera Démětér, bohyně
zemědělství. To by ale nesměla zahubit každou rostlinku, jaké
se kdy dotkla. Athéna by byla prima. Nebo možná Hekaté,
bohyně kouzel. Ale vlastně na tom nezáleželo. Věděla, že i ta
dy, kde by měl každý najít ztraceného rodiče, skončí jako vyvr-
ženec. Netěšila se na večerní oheň.
„Začali jsme s dvanácti olympskými bohy," vysvětlovala
Annabeth. „Vlevo byli muži, vpravo ženy. A loni jsme přista
věli spoustu nových srubů pro další bohy, kteří neměli trůny
na Olym pu - jako Hekaté, Hádes, Iris - "
„C o ty dva velké na konci?" zajímalo Piper.
Annabeth se zamračila. „Zeus a Héra. Vládce a vládkyně
bohů."
Piper tam zam ířila a Annabeth šla za ní, i když ne moc nad
šeně. Diův srub připomínal Piper banku. Postavili ho z bílého
mram oru s mohutnými sloupy vpředu a leštěnými bronzovými
dveřmi, ozdobenými blesky.
Héřin srub byl menší, ale vybudovaný ve stejném stylu až
na to, že dveře zdobila vyřezávaná paví pera, třpytící se pestrý
mi barvami.
Na rozdíl od ostatních budov, které byly hlučné, otevřené
a plné života, vypadaly sruby Dia a Héry zavřené a tiché.
„Jsou prázdné?" zeptala se Piper.
Annabeth přikývla. „Z eus už dávno žádné děti neměl. No,
skoro. Zeus, Poseidon a Hádes byli nejstarší bratři mezi boh y-
říká se jim Velká trojka. Jejich děti jsou vážně silné, vážně ne
bezpečné. A tihle bohové se asi tak posledních sedmdesát let
snažili nemít polobožské děti.“
„Snažili se!“
„Někdy... no, podváděli. M ám kam arádku Thalii Graceo-
vou, to je Diova dcera. Ale vzdala se života v táboře a stala se
Artem idinou Lovkyní. A můj přítel Percy je syn Poseidona.
Občas se tu objeví Nico, to je syn Háda. Kromě nich žádné
polobožské děti Velké trojky neexistují. Aspoň o nich nevíme.“
„A co Héra?“ Piper se podívala na dveře s pavími péry. Ten
srub ji znervózňoval, i když nevěděla proč.
„Bohyně manželství/1 Annabeth mluvila opatrně, jako by
nechtěla říct nic špatného. „Nem á děti s nikým jiným než
s Diem . Takže žádné polobožské potomstvo. Ten srub tu má
jen čestné místo.“
„Ty ji nemáš ráda,“ všimla si Piper.
„N ěco už jsme spolu prožily/1 připustila Annabeth. „Mysle
la jsem, že jsme se smířily, ale když Percy zmizel... poslala mi
tu divnou vizi.“
„Která ti řekla, aby ses vypravila pro nás/' doplnila ji Piper.
„A ty sis myslela, že tam bude Percy.“
„Asi bych o tom neměla mluvit/1 usoudila Annabeth.
„Zrovna teď nemůžu říct o Héře jediné dobré slovo.“
Piper pohlédla ke dveřím. „A kdo tam teda chodí?“
„N ikdo. Ten srub tu má jenom čestné místo, jak jsem řekla.
Nechodí tam nikdo."
„N ěkdo ano.“ Piper ukázala na stopu na zaprášeném prahu.
Instinktivně strčila do dveří a ty se lehce otevřely.
Annabeth couvla. „Ehm, Piper, nemyslím, že máme
„Čekají se od nás nebezpečné věci, ne?“ A Piper vešla dovnitř.
Héřin srub by si Piper k životu nevybrala. Bylo tam chladno
jako v ledničce, uprostřed na trůnu seděla třímetrová socha bo
hyně v rozevlátém zlatém rouchu a kolem ní stál kruh bílých
sloupů. Piper znala bílé řecké sochy s prázdnýma očima, ale
tato byla barevná, takže vypadala skoro jako člověk - až na tu
velikost. Héřiny pronikavé oči jako by Piper sledovaly.
U nohou bohyně hořel v bronzovém koši oheň. Piper na
padlo, kdo ho asi udržuje, když je srub pořád prázdný. Na ra
meni seděl Héře kamenný jestřáb a v ruce svírala hůl s lotoso
vým květem nahoře. Vlasy měla spletené do černých copů.
Usmívala se, ale jako by svýma chladným a a vypočítavýma
očima říkala: Matka ví všechno nejlíp. A opovaž se mi zkřížit
cestu, nebo tě budu muset zašlápnout.
Nic jiného ve srubu nebylo - žádné postele, nábytek, kou
pelna, okna, nic, co by sloužilo k žití. Srub sice patřil bohyni
domova a manželství, ale Piper připomínal spíš hrobku.
Ne, tohle nebyla její mám a. Aspoň tím si byla jistá. Nevešla
sem kvůli příznivému spojení, ale protože tu v ní zesílil pocit
strachu. Její sen - to strašné ultimátum , které dostala — mělo
něco společného s tímhle domem.
Ztuhla. Nebyly tam samy. Za sochou u malého oltáře vza
du stála postava zahalená v černém šálu. Byly vidět jenom ruce
obrácené dlaněmi nahoru. Zdálo se, že drmolí něco jako zaklí
nadlo nebo modlitbu.
Annabeth se prudce nadechla. „Rachel?“
Ta dívka se obrátila. Spustila šál a odhalila hřívu kudrna
tých zrzavých vlasů a pihovatou tvář. Její vzhled nějak neseděl
k vážnosti toho místa a k tomu černému šálu. Vypadala tak
na sedmnáct, úplně normální dospívající holka v zelené blůze
a obnošených džínách, počmáraných fixem. Stála na té stude
né podlaze bosá.
„A hoj!“ Rozběhla se k Annabeth a objala ji. „Je mi to moc
líto! Dorazila jsem, jak to nejdřív šlo.“
Pár minut mluvily o příteli Annabeth a jak o něm nemají
žádné zprávy a tak dále, až si Annabeth konečně vzpomněla
na Piper, která tam stála a připadala si trapně.
„Promiň,“ omlouvala se Annabeth. „Ráchel, to je Piper, jed
na z polokrevných, které jsme dneska zachránili. Piper, to je
Ráchel Elizabeth Dareová, naše Orákulum.“
„Ta kam arádka, která žije v jeskyni," dovtípila se Piper.
Ráchel se zašklebila. „Jo, to jsem já.“
„Takže ty jsi Orákulum?" zeptala se Piper. „U míš předpoví
dat budoucnost?"
„N o, spíš mě vize budoucnosti čas od času přepadnou," vy
kládala Ráchel. „Pronáším proroctví. Duch Orákula mě občas
ovládne a hlásá hrozně důležité věci, kterým nikdo nerozumí.
Ale ano, ty věštby předpovídají budoucnost."
„Aha." Piper přešlápla. „To je fajn."
Ráchel se zasmála. „Neboj se. Každému to připadá straši
delné. I mně. Ale obyčejně jsem neškodná."
„Jsi polokrevná?"
„To n e z a v rtě la hlavou Ráchel. „Obyčejná smrtelnice.”
„Tak jak jsi...“ Piper mávla rukou po místnosti.
Rachelin úsměv se rozplynul. Podívala se na Annabeth
a pak zas na Piper. „Prostě tušení. Něco s tímhle srubem a Per-
cyho zmizením. Je to nějak spojené. Naučila jsem se těm před
tuchám věřit, zvlášť za minulý měsíc, kdy se bohové odmlčeli.11
„O dmlčeli?11 nechápala Piper.
Ráchel se zam račila na Annabeth. „Tys jí to ještě neřekla?11
„Už jsem se k tomu pomalu dostávala. Piper, poslední mě
síc. .. no, bohové se svými dětmi obyčejně moc nemluví, ale
občas od nich dostaneme vzkaz. Někteří z nás můžou dokonce
navštěvovat Olymp. Já strávila skoro celé pololetí nad Empire
State Building.11
„C ože?“
„Tam je dnes vstup na horu Olymp.11
„A ha,“ zabručela Piper. „Jasně, proč by ne?“
„Annabeth přestavovala Olymp, protože byl zničený za vál
ky s Titány,11 vysvětlovala Ráchel. „Je skvělá architektka. Měla
bys vidět ten salátový bar —11
„Zkrátka," přerušila ji Annabeth, „asi tak před měsícem
Olym p umlkl. Vstup se zavřel a nikdo se nedostane dovnitř.
Nikdo neví, proč. Jako by se tam bohové zabarikádovali. Ani
mám a mi neodpovídá na modlitby a ředitele našeho tábora
Dionýsa odvolali.11
„Ředitel tábora je bůh... vína?11
„Ano, je to —11
„N a dlouhé povídání,11 doplnila ji Piper. „Jasně. Tak dál.“
„Přesně tak,11 přikývla Annabeth. „Bohové se dál přihlašují
ke svým dětem, ale nic víc. Žádné vzkazy. Žádné návštěvy.
Žádné známky, že nám vůbec naslouchají. Jako by se něco sta
lo - něco vážně zlého. A pak zmizel Percy."
„A na naší exkurzi se objevil Jason," dodala Piper. „Bez pa
měti."
„K do je Jason?" zeptala se Ráchel.
„M ůj —" Piper se zarazila, než stačila říct „kluk", ale zabole
lo ji z toho u srdce. „M ůj kam arád. Ale Annabeth, tys říkala,
že ti Héra poslala vizi."
„Správně," přikývla Annabeth. „První zpráva od bohů za celý
měsíc, a zrovna od Héry, nejmíň vstřícné bohyně. A ještě k tomu
oslovila mě, svou nejneoblíbenější polokrevnou. Řekla mi, že
zjistím, co se stalo s Percym, když se vydám na tu lávku v Grand
Canyonu a najdu kluka s jednou botou. Místo toho jsem obje
vila vás a ten kluk s jednou botou byl Jason. Nedává to smysl."
„Děje se něco zlého," souhlasila Ráchel. Podívala se na Pi
per a ta dostala hroznou chuť povědět jim o svém snu, přiznat
se, že ví, co se děje — aspoň část toho příběhu. A že to zlé tepr
ve začíná.
„Lidi," začala. „Já-já musím —"
Než mohla pokračovat, Ráchel ztuhla. Oči se jí rozzářily
zelenkavým světlem, popadla Piper za ramena.
Piper se snažila couvnout, ale Racheliny ruce byly jako oce
lové pařáty.
Osvoboď mě, řekla. Ale nebyl to hlas Ráchel. Zněl jako od
nějaké starší ženy, mluvící odněkud z daleka, skrz dlouhou rou
ru. Osvoboď mě, Piper McLeanová, nebo nás spolkne země. Musí
to být do slunovratu.
Pokoj se začal otáčet. Annabeth se pokusila Piper od Rá
chel odtrhnout, ale marně. Obklopil je zelený dým a Piper už
nevěděla, jestli je vzhůru, nebo spí. Obří socha bohyně jako by
se zvedala z trůnu. Naklonila se nad Piper a zabořila se do ní
pohledem. Otevřela pusu a její dech připomínal velmi silný
parfém. Promluvila dunivým hlasem: Naši nepřátelé ožívají.
Ten planoucí je jen první. Podvolíš se jeho vůli, a jejich vládce
povstane a zahubí nás všechny. OSVOBOĎ M E!
Piper se podlom ila kolena a všechno kolem zčernalo.