6. Kapitola
2. 1. 2014
Šestá kapitola
SVAČÍM SPÁLENÉ SUŠENKY Nedoporučuju ti stínové cestování, pokud se bojíš:
a/ tmy
b/ mrazení po těle
c/ divných zvuků
d/ tak rychlé jízdy, až cítíš, jak se ti odírá kůže
Jinými slovy, připadalo mi to jako horor. Chvíli jsem vůbec nic
neviděl. Vnímal jsem jenom kožich paní O’Learyové a své prsty,
sevřené na bronzových článcích obojku.
Potom se stíny rozplynuly a odhalily novou scénu. Ocitli jsme se
na útesu v lesích Connecticutu. Aspoň to vypadalo jako Connecticut,
kde jsem párkrát předtím byl: spousta stromů, nízké kamenné zídky,
mohutné domy. Po jedné straně útesu se do rokle zařezávala silnice.
Na druhé straně byl něčí dvorek a dvoupatrový bílý dům v
koloniálním stylu. Kolem se rozkládal veliký pozemek – spíš
divočina než trávník. Přesto, že se hned za kopcem táhla ta silnice,
vypadalo to tam jako uprostřed pustiny. V kuchyňském okně jsem
viděl světlo. Pod jabloní rezavěla stará houpačka.
Nedokázal jsem si představit bydlení v takovém domě, s dvorkem
a tím vším kolem. Celý život jsem strávil v malém bytě nebo ve
společných školních pokojích. Pokud byl tohle Lukův domov, tak by
mě zajímalo, proč odtud chtěl zmizet.
Paní O’Learyová zavrávorala. Vzpomněl jsem si, jak Nico říkal,
že ji stínové cestování vyčerpává, a sklouzl jsem jí ze zad. Otevřela
tlamu a zívla tak, že by vyděsila i tyrannosaura rexe, pak se otočila
na místě a žuchla sebou, až se otřásla zem.
Nico se zjevil těsně vedle mě, přímo se zhmotnil ze stínů. Zakopl,
ale chytil jsem ho za ruku.
„To nic,“ vyrazil ze sebe a protíral si oči.
„Jak to děláš?“
„Zkušenost. Párkrát jsem naběhl do zdi. A párkrát se omylem
objevil v Číně.“
Paní O’Learyová začala chrápat. Kdyby nebylo toho rámusu ze
silnice za námi, určitě by probudila všechno kolem.
„Nezdřímneš si taky?“ zeptal jsem se Nika.
Zavrtěl hlavou. „Poprvé, když jsem cestoval skrz stíny, jsem
zůstal týden bez sebe. Teď už jsem jenom trochu ospalý, ale nemůžu
to dělat víc než jednou dvakrát za noc. S paní O’Learyovou chvilku
ani nehneme.“
„Takže máme volno v Connecticutu.“ Podíval jsem se na ten bílý
koloniální dům. „Co teď?“
„Zazvoníme tam,“ prohlásil Nico.
Být Lukovou mámou, neotevřel bych v noci dveře dvěma divným
klukům. Ale Lukova máma byla někdo úplně jiný než já.
Poznal jsem to, ještě než jsme se dostali k předním dveřím.
Chodníček byl lemovaný vycpanými zvířátky, jaká se prodávají v
dárkových obchodech. Byli tam maličcí lvi, prasátka, draci, hydry,
dokonce i mini-Mínótaurus v minimínótauří plínce. Podle toho, jak
bídně vypadali, tam seděli už dlouho – přinejmenším od té doby, kdy
na jaře roztál sníh. Jedné hydře vyrážel mezi krky drobný stromek.
Přední veranda byla plná zvonkoher. Lesklá sklíčka a kovové
plátky cinkaly ve větru, mosazné pásky zurčely jako voda a
připomněly mi, že se mi chce na záchod. Nechápal jsem, jak paní
Castellanová všechen ten rámus vydrží.
Přední dveře byly natřené tyrkysovou barvou. Jméno CASTELLAN
tam bylo napsáno anglicky a pod tím i řecky: ΔIOIKHTHZ ΦPOYPIOY.
Nico se na mě podíval: „Připraven?“
Ještě ani pořádně nezaklepal na dveře, a už se rozletěly.
„Luku!“ zvolala nadšeně stará žena.
Vypadala jako někdo, koho baví strkat prsty do elektrických
zásuvek. Po celé hlavě jí trčely chumáče bílých vlasů. Růžové
domácí šaty měla různě propálené a špinavé od popela. Když se
usmála, připadala mi nepřirozeně napjatá a v očích měla tak divoké
světlo, až mě napadlo, jestli není slepá.
„Ach, můj drahý chlapče!“ Objala Nika. Snažil jsem se pochopit,
proč považuje Nika za Luka (nebyli si ani trochu podobní), ale pak se
usmála na mě a vyhrkla: „Luku!“
Na Nika úplně zapomněla a sevřela mě. Smrděla po spálených
sušenkách. Byla hubená jako strašák na poli, ale přesto mě málem
rozmačkala.
„Pojďte dál!“ zvala nás. „Oběd mám připravený!“
Odvedla nás dovnitř. Obývák byl ještě výstřednější než trávník
vpředu. Kde se dalo, visela zrcadla a trčely svíčky. Na každém kroku
mě doprovázel vlastní odraz. Nad krbovou římsou odtikávaly hodiny
a na vteřinové ručičce poletoval kolem ciferníku malý bronzový
Hermés. Zkoušel jsem si představit, jak se mohl bůh poslů zamilovat
do téhle stařeny, ale byla to moc divná myšlenka.
Pak jsem si všiml zarámovaného obrázku na římse a ztuhl jsem.
Vypadalo to přesně jako náčrtek Rachel – asi tak devítiletý Luke se
světlými vlasy, širokým úsměvem a dvěma chybějícími zuby. Neměl
jizvu na tváři a vypadal jako někdo úplně jiný – bezstarostný a
šťastný kluk. Jak mohla Rachel o téhle fotce vědět?
„Tudy, můj drahý!“ Paní Castellanová mě vedla dál do domu.
„Páni, říkala jsem jim, že se vrátíš. Já to věděla!“
Usadila nás u kuchyňského stolu. Na kredenci se hromadily
stovky – myslím vážně stovky – plastových boxů s burákovým
máslem a s chleby s džemem. Ty vespod byly zelené a chlupaté,
zřejmě tam ležely už dlouho. Ten smrad mi připomněl mou školní
skříňku ze šesté třídy – a to byla vážně síla.
Nahoře na troubě se válela hromada plechů a na každém tucet
připálených sušenek. Dřez přetékal horou prázdných plastových
džbánků na limonádu. Nad kohoutkem trůnila vycpaná Medúza, jako
by ten svinčík hlídala.
Paní Castellanová si něco mumlala, vytáhla burákové máslo a
džem a začala dělat další sendvič. V troubě se něco pálilo. Měl jsem
pocit, že se chystají čerstvé sušenky.
Okno nad dřezem bylo oblepené desítkami obrázků z časopisů a
novinových inzerátů – obrázky Herma z log různých dodávkových
služeb, kresby Aeskulapova žezla z lékařských inzerátů.
Začínalo se mi to nelíbit. Chtělo se mi z toho pokoje vypadnout,
ale paní Castellanová chystala ten sendvič a pořád se na mě
usmívala, ujišťovala se, že jsem ještě neutekl.
Nico si odkašlal. „Ehm, paní Castellanová?“
„Mmm?“
„Musíme se vás zeptat na syna.“
„Ano! Říkali mi, že se nikdy nevrátí. Ale já věděla, že jim
nemám věřit.“ Láskyplně mě poplácala po tváři a nechala mi tam
šmouhy od burákového másla.
„Kdy jste ho viděla naposled?“ zeptal se Nico.
Zadívala se kamsi do dálky.
„Byl tak malý, když odešel,“ povzdechla si teskně. „Třeťák. To je
moc málo, aby utekl! Říkal, že se na oběd vrátí. A já čekala. Má rád
chleby s burákovým máslem a sušenky a limonádu z prášku. Brzo už
se vrátí na oběd…“ Pak se podívala na mě a usmála se. „Ale ne,
Luku, ty jsi už tady! Vypadáš tak hezky. Máš oči po otci.“
Obrátila se k obrázkům Herma nad dřezem. „Je to dobrý člověk,
víš. Ano, jistěže je. Chodí mě navštěvovat, abys věděl.“
Hodiny v pokoji odtikávaly. Setřel jsem si burákové máslo z
tváře a prosebně se podíval na Nika: Nemůžeme už vypadnout?
„Paní,“ ozval se Nico. „Co, hm… co se vám to stalo s očima?“
Měla rozostřený pohled, jako by se na něj snažila zaměřit skrz
kaleidoskop. „Ale, Luku, ty tu historku přece znáš. Stalo se to zrovna
předtím, než ses narodil, že? Odjakživa jsem byla zvláštní, dokázala
jsem prohlédnout to… jak tomu říkají.“
„Mlhu?“ napověděl jsem.
„Ano, zlato.“ Povzbudivě přikývla. „A nabídli mi důležitou práci.
Tak moc jsem pro ně znamenala!“
Koukl jsem se na Nika, ale tvářil se stejně popleteně jako já.
„Jakou práci?“ zeptal jsem se. „Co se stalo?“
Paní Castellanová se zamračila. Nůž se zastavil nad krajícem
chleba. „Ono to ale nevyšlo, viď, miláčku? Tvůj otec mě varoval, ať
to nezkouším. Říkal, že je to moc nebezpečné. Ale já musela. Byl to
můj osud! A teď… pořád ty vidiny nemůžu dostat z hlavy. Všechno
je s nimi tak rozmazané. Nedáte si sušenky?“
Vytáhla z trouby plech a vysypala na stůl tucet čokoládových
uhlíků.
„Luke byl tak hodný,“ mumlala paní Castellanová. „Odešel, aby
mě chránil, víte. Říkal, že když odejde, nebudou mě nestvůry
ohrožovat. Ale já mu řekla, že mě neohrožují! Celý den jenom sedí
venku na chodníku, nechodí dovnitř.“ Sebrala z okenního parapetu
malou vycpanou Medúzu. „Že je to tak, slečno Medúzo? Ne, vůbec
mě neohrožují!“ Rozzářila se na mě. „Jsem tak ráda, žes přišel domů.
Já věděla, že se za mě nestydíš!“
Poposedl jsem na židli. Představil jsem si, že jsem Luke, je mi
osm nebo devět, sedím tady u stolu a právě mi začíná docházet, že
mamince tak trochu hráblo.
„Paní Castellanová,“ začal jsem.
„Mami,“ opravila mě.
„Ehm, jo. Viděla jste Luka od té doby, co odešel z domova?“
„No jistě!“
Nevěděl jsem, jestli si to vymýšlí, nebo ne. Podle mě stačilo, aby
za dveřmi stál pošťák, a byl to pro ni Luke. Ale Nico se na židli
napjatě předklonil.
„Kdy?“ zeptal se. „Kdy vás Luke navštívil naposled?“
„No, to bylo… Svatá dobroto…“ Po tváři se jí mihl stín.
„Posledně vypadal tak jinak. Ta jizva. Ta hrozná jizva a smutný
hlas…“
„Co oči,“ zajímal jsem se. „Byly zlaté?“
„Zlaté?“ Zamrkala. „Ne. To je hloupost. Luke má modré oči.
Krásné modré oči!“
Takže tu Luke vážně byl a stalo se to dřív než loni v létě – než se
proměnil na Krona.
„Paní Castellanová?“ Nico jí položil ruku na paži. „Tohle je moc
důležité. Nežádal vás o něco?“
Zamračila se, zřejmě se snažila vzpomenout. „O mé – o mé
požehnání. Není to rozkošné?“ Podívala se na nás nejistě. „Chystal
se k nějaké řece a říkal, že ode mě potřebuje požehnání. Dala jsem
mu ho. Jistěže ano.“
Nico si mě vítězně změřil. „Děkujeme vám, paní. To je všechno,
co jsme potřebovali –“
Paní Castellanová zalapala po dechu. Zkroutila se v pase a plech
od sušenek zarachotil na zemi. Nico i já jsme vyskočili.
„Paní Castellanová?“ vyhrkl jsem.
„ACHCHCH.“ Napřímila se. Odvrávoral jsem a málem přepadl
přes kuchyňský stůl, protože její oči – její oči zeleně zazářily.
„Mé dítě,“ zaskřehotala mnohem hlubším hlasem. „Musím ho
chránit! Herme, pomoz! Mé dítě ne! Jeho osudné – to ne!“
Popadla Nika za ramena a začala s ním třást, jako by ho chtěla
donutit, aby to pochopil. „Jeho osud ne!“
Nico tlumeně vyjekl a odstrčil ji. Popadl jílec svého meče.
„Percy, musíme odtud –“
Najednou se paní Castellanová zhroutila. Skočil jsem k ní a
zachytil ji, než se mohla praštit o kraj stolu. Podařilo se mi složit ji
na židli.
„Paní Castellanová?“ zeptal jsem se.
Zamumlala něco nesrozumitelného a zavrtěla hlavou. „Svatá
dobroto. Já… vysypala jsem sušenky. To jsem ale nešika.“
Zamrkala a oči zas měla normální – nebo aspoň takové jako
předtím. Ta zelená zář zmizela.
„Jste v pořádku?“ ptal jsem se.
„No jistě, zlato. Nic mi není. Proč se ptáš?“
Podíval jsem se na Nika, který mi naznačil Padáme.
„Paní Castellanová, něco jste nám vyprávěla,“ připomněl jsem jí.
„Něco o synovi.“
„Vážně?“ protáhla zasněně. „Ano, ty jeho modré oči. Mluvili
jsme o jeho modrých očích. Takový hezký kluk!“
„Musíme jít,“ naléhal Nico. „Vyřídíme Lukovi… hm, vyřídíme
mu, že ho pozdravujete.“
„Nemůžete přece odejít!“ Paní Castellanová se roztřeseně zvedla
a já couvl. Cítil jsem se hloupě, že se bojím takové slabé staré
ženské, ale to, jak se jí změnil hlas, jak chňapla Nika…
„Brzo dorazí Hermés,“ slibovala. „Bude chtít vidět svého
chlapce!“
„Možná příště,“ těšil jsem ji. „Díky za –“ Shlédl jsem na spálené
sušenky, rozházené po zemi. „Díky za všechno.“
Pokoušela se nás zdržet, nabízela nám limonádu z prášku, ale já
se z toho domu už potřeboval dostat. Na přední verandě mě popadla
za zápěstí a já leknutím málem vyskočil z kůže. „Luku, aspoň na
sebe dej pozor. Slib mi, že budeš v bezpečí.“
„Budu… mami.“
Usmála se. Pustila mi zápěstí, a když zavírala přední dveře, slyšel
jsem, jak vysvětluje svíčkám: „Slyšely jste to? Bude v bezpečí.
Říkala jsem vám, že bude!“
Jakmile se dveře zavřely, dali jsme se s Nikem do běhu. Malá
vycpaná zvířátka na chodníku vypadala, že se na nás šklebí, když
jsme je míjeli.
Paní O’Learyová si zatím na útesu našla společnost.
V kruhu kamenů popraskával příjemný ohýnek. Vedle paní
O’Learyové seděla se zkříženýma nohama asi tak osmiletá holka a
škrábala pekelnou fenu za ušima.
Ta dívka měla nevýrazné hnědé vlasy, obyčejné hnědé šaty a na
hlavě šátek, takže vypadala jako děcko osadníků – jako duch z
knížky Domek na prérii. Klacíkem strkala do ohně a mně připadalo,
že hoří jasněji a červeněji než jiné ohně.
„Ahoj,“ pozdravila nás.
Nejdřív ze všeho mě napadlo: nestvůra. Když jsi polobůh a
najdeš v lese samotnou roztomilou holčičku – bývá nejvyšší čas tasit
meč a zaútočit. A po tom setkání s paní Castellanovou jsem byl navíc
pořádně vyvedený z rovnováhy.
Ale Nico se té holce uklonil. „Rád vás zas vidím, paní.“
Prohlížela si mě očima stejně červenýma jako oheň. Usoudil
jsem, že nejbezpečnější bude taky se poklonit.
„Posaď se, Percy Jacksone,“ vybídla mě. „Dal by sis večeři?“
Po tom pohledu na plesnivé chleby s burákovým máslem a
zuhelnatělé sušenky mě přešla chuť, ale dívka mávla rukou a u ohně
se objevil piknik: talíře s pečeným masem, opečenými brambory,
mrkvičkami politými máslem, čerstvým chlebem a s celou spoustou
dalšího jídla, které jsem neměl už věčnost. Začalo mi kručet v břiše.
Bylo to přesně takové to domácí jídlo, jaké by lidi měli jíst, ale nikdy
nejedí. Dívka ještě vyčarovala metr a půl dlouhý psí suchar pro paní
O’Learyovou a ta ho začala spokojeně rvát na kousky.
Posadil jsem se vedle Nika a nabrali jsme si jídlo. Už jsem se
chystal do něj pustit, když jsem se zarazil.
Seškrábl jsem část jídla do plamenů, jako to děláváme v táboře.
„Pro bohy,“ poznamenal jsem.
Dívenka se usmála. „Děkuji. Coby opatrovnice ohně dostávám díl
z každé oběti, abys věděl.“
„Už vás poznávám,“ došlo mi. „Když jsem přišel poprvé do
tábora, seděla jste u ohně na prostranství mezi sruby.“
„A ty ses ani nezastavil na kus řeči,“ vzpomněla si dívka smutně.
„To bohužel neudělá skoro nikdo. Ale tady Nico se mnou mluvil. Byl
první za mnoho let. Všichni jen pospíchají. Není čas navštěvovat
rodiny.“
„Vy jste Hestiá,“ vyhrkl jsem. „Bohyně domácího krbu.“
Přikývla.
Já vím… vypadala na osm let. Neptal jsem se na to. Už jsem se
poučil, že bohové můžou získat podobu, jaká se jim zlíbí.
„Má paní,“ ozval se Nico, „proč nejste s ostatními Olympany,
nebojujete s Týfónem?“
„Já na boj moc nejsem.“ Červené oči jí zablikaly. Uvědomil jsem
si, že to není jen odraz plamenů. Byly plné ohně – ale ne jako
Arésovy oči. Oči této bohyně planuly vřele a přátelsky.
„Kromě toho,“ pokračovala, „musí někdo udržovat oheň v
domácích krbech, když jsou ostatní bohové pryč.“
„Takže vy hlídáte horu Olymp?“ zeptal jsem se.
„‚Hlídám‘, to je možná moc silné slovo. Ale kdybys někdy
potřeboval teplé místečko, kde by sis odpočinul a najedl se, jsi
vítaný. A teď jezte.“
Než jsem se vzpamatoval, měl jsem prázdný talíř. Nico zhltl svoji
večeři stejně rychle.
„To bylo výborné,“ pochválil jsem jídlo. „Děkuji vám, Hestie.“
Pokývla. „Vyvedla se ta návštěva u May Castellanové?“
Na chvíli jsem skoro zapomněl na tu starou ženskou s jasnýma
očima a šíleným úsměvem, na to, jak najednou vypadala jako
posedlá.
„Co se s ní vlastně děje?“ chtěl jsem vědět.
„Narodila se obdařená talentem,“ vysvětlila Hestiá. „Umí
prohlédnout mlhu.“
„Jako moje máma,“ přikývl jsem. A k tomu si pomyslel: Jako
Rachel. „Ale ty zářící oči –“
„Někteří nesou prokletí jasného vidění hůř než jiní,“ povzdechla
si bohyně. „Nějakou dobu byla paní Castellanová velmi nadaná.
Všiml si jí samotný Hermés. Měli spolu krásného chlapečka. Krátkou
dobu si užívala štěstí. Jenže pak zašla moc daleko.“
Vzpomněl jsem si, co řekla paní Castellanová: Nabídli mi
důležitou práci… Nevyšlo to. Uvažoval jsem, po jaké práci člověk
takhle dopadne.
„Nejdřív byla úplně spokojená,“ vykládal jsem. „A hned potom
se děsila synova osudu, jako by věděla, že se proměnil v Krona. Co
se stalo, že… že najednou úplně obrátila?“
Bohyně se zachmuřila. „Ten příběh vyprávím nerada. Ale May
Castellanová toho viděla příliš mnoho. Pokud chceš porozumět
svému nepříteli Lukovi, musíš porozumět jeho rodině.“
Vzpomněl jsem si na smutné obrázky Herma, vylepené nad
dřezem May Castellanové. Uvažoval jsem, jestli se chovala jako
šílená, už když byl Luke malý. Takový záchvat se zelenýma očima
mohl devítiletého kluka vyděsit k smrti. A jestli je Hermés nikdy
nenavštěvoval, jestli nechal celé ty roky Luka samotného s mámou…
„Není divu, že Luke utekl,“ nadhodil jsem. „Podle mě nebylo fér,
že mámu opustil, ale stejně – byl ještě děcko. Hermés je měl
navštěvovat.“
Hestiá poškrábala paní O’Learyovou za ušima. Pekelný pes
máchal ocasem a jen tak mimochodem přitom vyvrátil z kořenů
strom.
„Lehko je soudit druhé,“ varovala mě Hestiá. „Ale budete se
držet Lukovy cesty? Usilovat o stejnou sílu?“
Nico odložil talíř. „Nemáme na výběr, má paní. Je to jediný
způsob, jak může Percy uspět.“
„Hmmm.“ Hestiá roztáhla dlaň a oheň zaburácel. Plameny
vyrazily deset metrů vysoko. Horko mě zasáhlo do tváře. Pak se oheň
zase umírnil.
„Ne každá síla je velkolepá a okázalá.“ Hestiá se na mě podívala.
„Někdy je nejtěžší umět ustoupit, i to je síla. Věříš mi?“
„Hmmm,“ zamumlal jsem, jen aby už neopakovala tu hrůzu s
plameny.
Bohyně se usmála. „Jsi dobrý hrdina, Percy Jacksone. Ne moc
namyšlený. To se mi líbí. Ale musíš se hodně učit. Když udělali
bohem Dionýsa, vzdala jsem se kvůli němu trůnu. Byla to jediná
cesta, jak se vyhnout válce mezi bohy.“
„Porušilo to rovnováhu rady,“ vzpomněl jsem si. „Najednou tam
bylo sedm mužů a pět žen.“
Hestiá pokrčila rameny. „Bylo to nejlepší řešení, ne dokonalé. A
teď pečuji o oheň. Pomalu ztrácím na významu. Nikdo nikdy
nenapíše poémy o hrdinských činech bohyně Hestie. Většina
polobohů se u mě ani nezastaví. Ale o to nejde. Udržuji mír.
Ustupuji, když je to třeba. Dokážeš to taky?“
„Já nevím, jak to myslíte.“
Měřila si mě. „Možná ještě ne. Ale brzo to zjistíš. Budeš
pokračovat ve své výpravě?“
„Proto jste tady – abyste mě varovala, že to nemám dělat?“
Hestiá zavrtěla hlavou. „Jsem tady proto, že když selže všechno
ostatní, když všichni ostatní mocní bohové odejdou do války, zůstanu
jedině já. Domov. Teplo krbu. Já jsem poslední z Olympanů. Musíš
si na mě vzpomenout, až budeš čelit svému konečnému rozhodnutí.“
Nelíbilo se mi, jak řekla konečnému.
Podíval jsem se na Nika a pak zas do vřelých, zářících očí
bohyně. „Musím pokračovat, má paní. Musím zastavit Luka…
Vlastně Krona.“
Hestiá přikývla. „Dobře. Nemůžu ti nijak zvlášť pomoci, kromě
toho, co už jsem ti řekla. Ale protože jsi mi přinesl oběť, vrátím tě ke
tvému domácímu krbu. Příště se setkáme na Olympu, Percy.“
Znělo to zlověstně, jako by naše příští setkání nemělo být
příjemné.
Pak mávla rukou a všechno se rozplynulo.
~ ~ ~
Najednou jsem se ocitl doma. Seděl jsem s Nikem na gauči v
mámině bytě v Upper East Side. To na tom bylo dobré. Špatné bylo,
že zbytek obýváku zabírala paní O’Learyová.
Z ložnice jsem uslyšel tlumený výkřik. Ozval se Paulův hlas:
„Kdo postavil do dveří tu chlupatou stěnu?“
„Percy?“ zavolala máma. „Jsi tam? Nestalo se ti něco?“
„Jsem tady!“ zavolal jsem na ni.
„HAFFF!“ Paní O’Learyová se pokusila obrátit se za mámou a
přitom srazila všechny obrazy ze zdí. Setkala se s ní jenom jednou (a
to je na dlouhé povídání), ale zbožňovala ji.
Zabralo to pár minut, ale nakonec jsme to vyřešili. Zdemolovali
jsme většinu nábytku v obýváku a asi pěkně naštvali sousedy, ale
dostali jsme mé rodiče z ložnice do kuchyně a tam jsme se posadili k
jídelnímu stolu. Paní O’Learyová pořád zabírala celý obývák, ale
položila si hlavu do kuchyňských dveří, aby na nás viděla, a byla
spokojená. Máma jí hodila pětikilové rodinné balení mletého masa,
které jí okamžitě zmizelo v tlamě. Paul nám naléval limonádu a já
přitom vyprávěl o naší návštěvě v Connecticutu.
„Takže je to pravda.“ Paul na mě hleděl, jako by mě viděl poprvé.
Měl na sobě bílý župan, plný chlupů pekelného psa, a vlasy barvy
pepř a sůl mu trčely do všech stran. „Ty řeči o nestvůrách, o tom, že
jsi polobůh… je to vážně pravda.“
Přikývl jsem. Loni na podzim jsem Paulovi vysvětlil, kdo jsem.
Máma mě podpořila. Ale myslím, že nám doopravdy uvěřil teprve
teď.
„Omlouvám se za paní O’Learyovou,“ vyhrkl jsem. „Že zničila
obývák a tak.“
Paul se rozesmál, až to vypadalo, že z toho má radost. „Děláš si
legraci? Tohle je paráda! Páni, když jsem viděl ty důlky po kopytech
na kapotě, říkal jsem si, že to bude pravda. Ale tohle!“
Poplácal paní O’Learyovou po čenichu. Obývák se otřásl – BUM,
BUM, BUM –, což mohlo znamenat, že speciální ozbrojený tým
vyráží dveře, nebo že pekelný pes máchá ocasem.
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát. Paula jsem měl
rád, i když to kromě nevlastního otce byl i můj učitel angličtiny.
„Dík, že nevyšiluješ,“ oddechl jsem si.
„Ale já vyšiluju,“ ujistil mě s vykulenýma očima. „Jenom si
myslím, že je to paráda!“
„No, možná nebudeš tak nadšený, až uslyšíš, co se děje.“
Pověděl jsem Paulovi a mámě o Týfónovi, o bozích a o bitvě, ke
které se jistě schyluje. Pak jsem jim vylíčil Nikův plán.
Máma si propletla prsty kolem sklenice s limonádou. Měla na
sobě starý modrý flanelový župan a vlasy si stáhla dozadu. Poslední
dobou začala psát román, jak už roky plánovala. Tipoval jsem, že na
něm pracovala dlouho do noci, protože měla pod očima tmavší kruhy
než obyčejně.
Za ní na kuchyňském okně zářilo v truhlíku stříbřité měsíční
krajkoví. Přivezl jsem tu rostlinku loni v létě z ostrova Kalypsó a v
mámině péči kvetla jako šílená. Ta vůně mě vždycky uklidnila, ale
zároveň jsem z ní zesmutněl, protože mi připomínala ztracené
přátele.
Máma se zhluboka nadechla, asi uvažovala, jak mi to zakázat.
„Percy, to je nebezpečné,“ spustila. „I pro tebe.“
„Já vím, mami. Můžu umřít. Nico mi to vysvětlil. Ale jestli to
nezkusíme –“
„Umřeme všichni,“ dokončil Nico. Své limonády se ani nedotkl.
„Paní Jacksonová, proti invazi nemáme šanci. A ta invaze nastane.“
„Invaze do New Yorku?“ zeptal se Paul. „Je to vůbec možné? Jak
to, že bychom neviděli ty… ty nestvůry?“
Řekl to slovo, jako by pořád nemohl uvěřit, že je to všechno
pravda.
„Já nevím,“ připustil jsem. „Vůbec nechápu, jak Kronos dokáže
jen tak napochodovat na Manhattan, ale mlha je silná. Týfón se
zrovna teď žene přes celý stát a smrtelníci si myslí, že se přes ně valí
bouřková fronta.“
„Paní Jacksonová,“ naléhal Nico, „Percy potřebuje vaše
požehnání. Ten proces musí začít tímhle. Nebyl jsem si jistý, dokud
jsme se nesetkali s Lukovou mámou, ale teď už to vím. Povedlo se to
zatím jenom dvakrát. A pokaždé musela dát matka svému synovi
požehnání. Musela dovolit, aby její syn podstoupil to riziko.“
„Chceš po mně, abych tomu požehnala?“ zavrtěla hlavou. „To je
šílenost. Percy, prosím –“
„Mami, bez tebe to udělat nemůžu.“
„A pokud ten… ten proces přežiješ?“
„Tak půjdu do války,“ odpověděl jsem. „Já proti Kronovi. A
přežije jenom jeden z nás.“
Neřekl jsem jí o celém proroctví – o tom rozetnutí duše a mém
posledním dnu. Nemusela vědět, že jsem zřejmě odsouzený k smrti.
Mohl jsem jenom doufat, že než umřu, zastavím Krona a zachráním
zbytek světa.
„Jsi můj syn,“ povzdechla si nešťastně. „Nemůžu jen tak…“
Chápal jsem, že pokud od ní chci souhlas, musím na ni tlačit víc,
ale nechtělo se mi. Pamatoval jsem si chudáka paní Castellanovou,
jak čeká v kuchyni, až se její syn vrátí domů. A došlo mi, jaké mám
štěstí. Máma vždycky stála při mně, vždycky se mi snažila všechno
dělat normální, i s těmi bohy a nestvůrami a tak. Smířila se s tím, že
se pouštím do dobrodružství, ale teď jsem po ní chtěl požehnání k
něčemu, co mě nejspíš zabije.
Zahleděl jsem se Paulovi do očí. Projelo mezi námi nějaké
porozumění.
„Sally.“ Přikryl dlaní máminy ruce. „Nemůžu tvrdit, že vím, co
jste si s Percym za ty roky protrpěli. Ale připadá mi… připadá mi, že
Percy dělá něco moc šlechetného. Přál bych si mít takovou odvahu
jako on.“
Krk se mi stáhl. Takové poklony neslýchám často.
Máma hleděla do limonády. Vypadala, že se moc snaží nebrečet.
Vzpomněl jsem si, co říkala Hestiá o tom, jak je těžké ustoupit, a
hádal jsem, že to možná právě teď zjišťuje i máma.
„Percy,“ vydechla, „dávám ti své požehnání.“ Necítil jsem žádný
rozdíl. Kuchyň neosvítila kouzelná záře, nic takového.
Podíval jsem se na Nika.
Vypadal úzkostněji než předtím, ale přikývl. „Je čas.“
„Percy,“ nadechla se máma. „Ještě jedna věc. Pokud… pokud
přežiješ ten boj s Kronem, dej mi znamení.“ Zalovila v kabelce a
podala mi mobil.
„Mami,“ namítl jsem, „víš, že polobohové a telefony –“
„Já vím,“ přikývla. „Ale jen pro všechny případy. Když nebudeš
moct zavolat… tak dej třeba znamení, které bych viděla odevšad z
Manhattanu. A poznala, že jsi v pořádku.“
„Jako Théseus,“ připomněl Paul. „Měl vztyčit bílé plachty, když
se vracel domů do Athén.“
„Jenže na to zapomněl,“ zamumlal Nico. „A jeho otec v
zoufalství skočil ze střechy paláce. Ale jinak je to bezva nápad.“
„A co takhle vlajka nebo světlice?“ navrhovala máma. „Z
Olympu – z Empire State Building.“
„Něco modrého,“ dodal jsem.
Celé roky jsme měli takovou společnou zábavu ohledně modrého
jídla. Byla to moje oblíbená barva a máma se mohla přetrhnout, aby
mi udělala radost. Narozeninový dort, velikonoční košík, vánoční
cukroví, to všechno bývalo každý rok modré.
„Ano,“ souhlasila máma. „Budu se dívat po modrém signálu. A
skoky ze střech paláců si odpustím.“
Naposled mě objala a já se snažil nepřipadat si, že se s ní loučím.
Potřásl jsem si rukou s Paulem. Pak jsme s Nikem došli ke
kuchyňským dveřím a podívali se na paní O’Learyovou.
„Promiň, holka,“ omluvil jsem se jí. „Další cestování skrz stíny.“
Zaskučela a zakryla si tlapami čumák.
„A kam se vydáme teď?“ zeptal jsem se Nika. „Do Los
Angeles?“
„To není třeba,“ zavrtěl hlavou. „Existuje bližší vstup do
podsvětí.“