3. Kapitola
2. 1. 2014
POSLECHNU SI UPOUTÁVKU
NA VLASTNÍ SMRT Když chceš být oblíbený v Táboře polokrevných, nevracej se z
výpravy se špatnými zprávami.
Zvěst o mém návratu se roznesla, jakmile jsem se vynořil z moře.
Naše pláž leží na severním pobřeží Long Islandu a je zakletá, takže ji
většina lidí vůbec nevidí. Na té pláži se nikdo nemůže jen tak objevit,
pokud to není polobůh nebo fakt beznadějně ztracený kluk od
rozvážky pizzy. (To se vážně stalo – ale to sem nepatří.)
Zkrátka, to odpoledne držel hlídku Connor Stoll z Hermova
srubu. Když mě zahlédl, nadchl se tak, že se svalil ze stromu. Pak
zadul na roh z lastury, aby dal signál do tábora, a hrnul se mě
přivítat.
Connor měl křivý úsměv, který seděl k jeho pokřivenému smyslu
pro humor. Je to docela milý kluk, ale když je poblíž, musíš si držet
ruku na peněžence, a nikdy, za žádnou cenu ho nepustit k pěně na
holení, pokud ji nechceš pak najít nastříkanou ve svém spacím pytli.
Má kudrnaté hnědé vlasy a je o fous menší než jeho bratr Travis, což
je jediná věc, podle které je od sebe rozeznám. Oba se tolik liší od
mého starého nepřítele Luka, až se nechce věřit, že jsou všichni
Hermovi synové.
„Percy!“ zaječel. „Co se stalo? Kde je Beckendorf?“
Pak si všiml, jak se tvářím, a úsměv ho opustil. „Ale ne. Chudák
Silena. U svatého Dia, až zjistí…“
Společně jsme vystoupali po písečných přesypech. Pár set metrů
před námi se k nám už valili dychtiví a rozesmátí táborníci. Percy se
vrátil, mysleli si asi. Všechno zachránil! Možná nám nese suvenýry!
Zastavil jsem se u jídelního pavilonu a čekal na ně. Nemělo smysl
hnát se až k nim, abych se pochlubil, jak jsem to zpackal.
Zahleděl jsem se přes údolí a pokoušel se vzpomenout si, jak
vypadal Tábor polokrevných, když jsem ho viděl poprvé. Připadalo
mi to jako bambilion roků.
Od jídelního pavilonu bylo vidět skoro všechno. Údolí lemovaly
kopce. Na tom nejvyšším, na Vrchu polokrevných, stála Thaliina
borovice. Z větví jí viselo zlaté rouno a kouzlem chránilo tábor před
nepřáteli. Hlídací drak Peleus už vyrostl tak, že jsem ho viděl i odsud
– ležel stočený kolem kmene stromu, chrápal a z nozder mu šel dým.
Po mé pravici se táhly lesy. Po levici se lesklo jezírko pro kánoe a
lezecká stěna zářila lávou, která se po ní řinula. Volné prostranství
uprostřed lemovala podkova z dvanácti srubů – jeden za každého
olympského boha. Dál na jihu ležela jahodová pole, zbrojnice a
čtyřpatrová hlavní budova s nebesky modrou fasádou a bronzovým
orlem jako korouhvičkou.
Tábor se v ničem nezměnil. Ale válku člověk nevidí, když hledí
na budovy nebo na pole. Pozná ji až ve tvářích polobohů, satyrů a
najád, kteří stoupali do kopce.
Nebylo jich v táboře tolik jako čtyři léta předtím. Někteří odešli a
už se nevrátili. Někteří zahynuli v boji. A jiní – snažili jsme se o nich
nemluvit – přešli k nepříteli.
Ti, kdo zůstali, byli zocelení bojem a vyčerpaní. Poslední dobou
se v táboře málokdo zasmál. Dokonce ani Hermův srub neprováděl
tolik vtípků. Přejde tě na ně chuť, když ti celý život připadá jako
jeden velký kanadský žertík.
Cheirón vběhl do pavilonu jako první. Zvládl to hladce, protože
je od pasu dolů bílý hřebec. Vousy mu přes léto trochu přerostly. Měl
na sobě zelené tričko s nápisem Kentaur na palubě a na zádech mu
visel luk.
„Percy!“ vyhrkl. „Díky bohům. Ale kde…“
Hned za ním vběhla dovnitř Annabeth a musím přiznat, že se ve
mně trochu splašilo srdce, když jsem ji viděl. Ne že by se zvlášť
snažila, aby vypadala dobře. Poslední dobou jsme podnikali tolik
bojových misí, že si ty vlnité blond vlasy skoro ani nečesala a
nestarala se, co si obleče – obyčejně si natáhla staré oranžové
táborové tričko a džínsy a občas bronzové brnění. Oči měla šedé jako
bouřkové mraky. Většina našich debat končila tak, že jsme měli chuť
jeden druhého uškrtit. Ale přesto jsem cítil, jak se mi zatočila hlava,
jenom jsem ji uviděl. Loni v létě, než se Luke proměnil na Krona a
všechno šlo do háje, mě párkrát napadlo… No, prostě, že bychom se
třeba od toho škrcení mohli dostat někam dál.
„Co se stalo?“ Popadla mě za ruku. „Je Luke –“
„Loď vyletěla do vzduchu,“ přerušil jsem ji. „Jeho to nezničilo.
Nevím, kde –“
Dopředu se protlačila Silena Beauregardová. Byla rozcuchaná a
dokonce i nenalíčená, jako by to ani nebyla ona.
„Kde je Charlie?“ chtěla vědět a rozhlížela se, jako by se
schovával.
Bezmocně jsem se podíval na Cheiróna.
Starý kentaur si odkašlal. „Sileno, drahoušku, promluvíme si o
tom v hlavní budově –“
„Ne,“ zamumlala. „To ne. Ne.“
Rozbrečela se a my ostatní jsme postávali kolem a zaraženě
mlčeli. Přes léto jsme ztratili už spoustu lidí, ale tohle bylo nejhorší.
Bez Beckendorfa nám připadalo, že nám někdo ukradl kotvu celého
tábora.
Konečně se dopředu protlačila Clarisse z Arésova srubu. Vzala
Silenu kolem ramen. Bylo to hrozně divné kamarádství – dcera boha
války a dcera bohyně lásky –, ale od loňského léta, kdy Silena
Clarisse radila s jejím klukem, se Clarisse pasovala na Sileninu
osobní strážkyni.
Clarisse měla navlečený svůj krvavě rudý bojový krunýř, hnědé
vlasy svázané šátkem. Byla velká a svalnatá jako ragbista, věčně se
mračila, ale na Silenu promluvila laskavě.
„Pojď, holka,“ pobídla ji. „Půjdeme do hlavní budovy. Udělám ti
horkou čokoládu.“
Všichni se obrátili a po dvojicích a trojicích se trousili pryč,
zpátky do srubů. Nikdo už nebyl nadšený, že mě vidí. Nikdo se
nechtěl dozvědět, jak loď vyletěla do vzduchu.
Zůstali jen Annabeth a Cheirón.
Annabeth si setřela z tváře slzu. „Jsem ráda, žes to přežil,
chaluhový mozečku.“
„Díky,“ přikývl jsem. „To já taky.“
Cheirón mi položil ruku na rameno. „Jistě jsi udělal všechno, co
se dalo, Percy. Řekneš nám, co se stalo?“
Nechtělo se mi to znova probírat, ale vypověděl jsem jim celou
historku včetně snu o Titánech. Vynechal jsem jen tu věc s Nikem.
Musel jsem mu slíbit, že o jeho plánu nikomu nic neřeknu, dokud se
nerozhodnu, a ten plán byl tak hrozný, že jsem ho docela rád držel v
tajnosti.
Cheirón shlédl dolů do údolí. „Musíme okamžitě svolat válečnou
radu, promluvit si o tom špionovi a o dalších věcech.“
„Poseidón se zmínil o další hrozbě,“ vzpomněl jsem si. „O něčem
ještě větším než Princezna Andromeda. Myslel jsem, že by to mohla
být ta výzva, o které mluvil Titán v mém snu.“
Cheirón a Annabeth se na sebe podívali, zřejmě věděli něco, co já
ne. Nesnášel jsem, když tohle dělali.
„To taky probereme,“ slíbil Cheirón.
„Ještě jedna věc.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Když jsem mluvil
s otcem, řekl mi, abych vám vyřídil, že nastal čas. Musím znát celé
proroctví.“
Cheirón svěsil ramena, ale nevypadal překvapeně. „Tohoto dne
jsem se děsil. Dobře. Annabeth, ukážeme Percymu pravdu – celou.
Pojďme do podkroví.“
Podkroví hlavní budovy jsem navštívil už třikrát, což bylo o tři
případy víc, než bych si přál.
Z vršku schodiště tam vedl žebřík. Uvažoval jsem, jak se tam
Cheirón dostane, když je napůl kůň a tak, ale ani to nezkoušel.
„Víš, kde to je,“ obrátil se na Annabeth. „Přines to dolů, prosím.“
Annabeth přikývla. „Pojď, Percy.“
Slunce venku zapadalo, takže podkroví vypadalo ještě temnější a
strašidelnější než obyčejně. Všude byly nastrkány staré trofeje hrdinů
– promáčknuté štíty, v nádobách naložené hlavy různých nestvůr, pár
plyšových kostek – přívěsků do auta s bronzovou tabulkou s
nápisem: ROKU 1988 UKRADL GUS, HERMŮV SYN, Z HONDY CIVIC OBRA
CHRÝSÁÓRA.
Zvedl jsem zahnutou bronzovou šavli, tak pokroucenou, že
vypadala jako písmeno M. Na kovu ještě byly vidět zelené skvrny po
kouzelném jedu, který ji pokrýval. Popisek pocházel z loňského léta.
Stálo tam: Šavle Kampê, zničená během bitvy o labyrint.
„Vzpomínáš, jak Briares házel ty balvany?“ zeptal jsem se.
Annabeth se na mě neochotně usmála. „A jak Grover vyvolal
paniku?“
Zahleděli jsme se na sebe. Pomyslel jsem na jinou příhodu z
loňského léta, tehdy pod horou St. Helens, když si Annabeth myslela,
že jdu na smrt, a dala mi pusu.
Odkašlala si a uhnula pohledem. „Proroctví.“
„Správně.“ Odložil jsem šavli. „Proroctví.“
Došli jsme k oknu. Na třínohé stoličce tam sedělo Orákulum –
scvrklá ženská mumie v batikovaných šatech. K lebce se jí lepily
chumáče černých vlasů. Z vrásčité tváře hleděly skelné oči. Stačilo
mi kouknout na ni a naskočila mi husí kůže.
Pokud se chtěl člověk v létě dostat z tábora, musel sem přijít a
nechat si schválit výpravu. Letos v létě šlo to pravidlo do háje.
Táborníci se v jednom kuse vydávali na různé bojové mise. Neměli
jsme jinou šanci, pokud jsme chtěli Krona zastavit.
Ale stejně jsem si moc dobře pamatoval tu divnou zelenou mlhu
– ducha Orákula –, která žila v mumii. Ta teď vypadala nehybně, ale
když pronášela proroctví, ožila. Někdy se jí z pusy valila mlha a
tvořila divné tvary. Jednou mumie dokonce odešla z podkroví a
dopřála si vycházku do lesa, aby předala vzkaz. Netušil jsem, co
provede s tím „velkým proroctvím“. Napůl jsem čekal, že začne
přinejmenším stepovat.
Ale ona tam jen seděla jako mrtvá – což taky byla.
„To jsem nikdy nepochopil,“ zašeptal jsem.
„Co?“ zeptala se Annabeth.
„Proč je to mumie.“
„Percy, ona nebývala mumie. Tisíce let žil duch Orákula v
krásných dívkách. Předával se z generace na generaci. Cheirón mi
řekl, že před padesáti lety vypadala tahle taky tak.“ Annabeth
ukázala na mumii. „Ale byla poslední.“
„Co se stalo?“
Annabeth se chystala něco říct, ale najednou si to rozmyslela.
„Prostě udělejme, co máme, a vypadněme odsud.“
Podíval jsem se nervózně na vysušený obličej Orákula. „Tak co
teď?“
Annabeth popošla k mumii a vztáhla k ní dlaně. „Ó, Orákulum,
nastal čas. Žádám tě o velké proroctví.“
Připravil jsem se na všechno, ale mumie se ani nepohnula. Místo
toho k ní Annabeth přistoupila a rozepnula jí jeden náhrdelník. Nikdy
jsem si jejích ozdob moc nevšímal, připadaly mi prostě jako korálky
hippies. Ale když se ke mně Annabeth obrátila, držela kožený váček,
vypadal jako indiánský šamanský pytlík na šňůrce s pírky. Otevřela
ho a vytáhla svitek pergamenu, ne větší než její malíček.
„To není možné,“ rozčilil jsem se. „Chceš říct, že jsem se celé ty
roky vyptával na to pitomé proroctví, a ona ho měla přímo tady,
kolem krku?“
„Nebyla vhodná doba,“ prohlásila Annabeth. „Věř mi, Percy,
četla jsem to, když mi bylo deset, a pořád z toho mám zlé sny.“
„No fajn,“ zabručel jsem. „Můžu si to už přečíst?“
„Až dole na válečné radě,“ prohlásila Annabeth. „Ne před… ty
víš kým.“
Podíval jsem se mumii do skelných očí a rozhodl se ji
poslechnout. Zamířili jsme dolů za ostatními. Tehdy jsem to ještě
nevěděl, ale mělo to být naposled, kdy jsem navštívil podkroví.
Hlavní instruktoři se shromáždili kolem pingpongového stolu.
Netuším proč, ale tahle herna se stala neoficiálním táborovým
dějištěm válečných rad. Když jsme s Annabeth a Cheirónem vešli,
vypadalo to tam ale spíš na soutěž v překřikování.
Clarisse byla pořád v plné bojové zbroji. Na zádech měla
připevněný svůj oštěp, nabitý elektřinou. (Vlastně svůj druhý oštěp,
protože ten první jsem jí zlámal. Nazývala ho „drsňák“. Za jejími
zády mu ale všichni říkali „tupoun“.) Pod paží měla přilbu ve tvaru
kančí hlavy a u pasu nůž.
Zrovna byla v ráži, ječela na Michaela Yewa, nového hlavního
instruktora Apollónova srubu. Vypadalo to docela legračně, protože
Clarisse byla asi o hlavu vyšší. Michael přebral vedení, když Lee
Fletcher loni v létě padl v bitvě. Michael měřil asi tak metr pětatřicet,
ale choval se, jako by měl o půl metru víc. Připomínal mi fretku, měl
špičatý nos a vrásčitý obličej – buď proto, že se věčně mračil, nebo
že pořád šilhal po šípech v tětivě.
„Je to naše kořist!“ řval a stavěl se na špičky, aby viděl Clarisse
do obličeje. „A pokud se ti to nelíbí, tak mi polib toulec!“
Ostatní kolem stolu se snažili nesmát – byli tam bratři Stollové,
Pollux z Dionýsova srubu, Katie Gardnerová od Démétér. I Jake
Mason, narychlo jmenovaný nový instruktor od Héfaista, se ovládl a
jen se malinko usmíval. Silena Beauregardová si ničeho nevšímala.
Seděla vedle Clarisse a nepřítomně hleděla na pingpongovou síťku.
Měla červené oteklé oči a před sebou nedotčený hrnek horké
čokolády. Zdálo se mi nefér, že tam musí být. Nechtělo se mi věřit,
že Clarisse a Michael stojí přímo nad ní a hádají se o něco tak
pitomého jako kořist, když ona zrovna ztratila Beckendorfa.
„TAK DOST!“ vyjekl jsem. „Co to tu děláte?“
Clarisse se do mě zabodla pohledem. „Řekni Michaelovi, aby
nebyl takový sobecký kretén.“
„No, od tebe to teda sedí,“ rýpl si Michael.
„Jsem tady jedině proto, abych podpořila Silenu!“ houkla
Clarisse. „Jinak bych se vrátila do srubu.“
„O čem to mluvíš?“ chtěl jsem vědět.
Pollux si odkašlal. „Clarisse nechce s nikým z nás mluvit, dokud
se nevyřeší ta její, hm, záležitost. Nepromluvila už tři dny.“
„To bylo prima,“ vzpomínal Travis Stoll.
„Jaká záležitost?“ zeptal jsem se.
Clarisse se obrátila na Cheiróna. „Vy to tu řídíte, co? Dostane
můj srub to, co chceme, nebo ne?“
Cheirón zahrabal kopyty. „Má drahá, jak jsem už vysvětloval,
Michael má pravdu. Apollónův srub má na tu záležitost největší
nárok. Kromě toho máme důležitější věci –“
„Jasně,“ vyštěkla Clarisse. „Vždycky je všechno důležitější než
to, co chce Arés. Máme prostě jen napochodovat a bojovat, když nás
potřebujete, a držet zobák!“
„To by bylo bezva,“ zamumlal Connor Stoll.
Clarisse sevřela nůž. „Možná bych se měla zeptat pana D. –“
„Jak víš,“ přerušil ji Cheirón už trochu rozzlobeně, „náš ředitel
Dionýsos je zaměstnaný válkou. Nemůže se tímhle zatěžovat.“
„Aha,“ zavrčela Clarisse. „A co hlavní instruktoři? Postaví se
aspoň někdo z vás za mě?“
Nikdo se už neusmíval. Nikdo z nich se nepodíval Clarisse do
očí.
„Fajn.“ Clarisse pohlédla na Silenu. „Omlouvám se. Nechtěla
jsem se do toho pouštět, když jsi zrovna přišla o… Zkrátka,
omlouvám se. Tobě. Nikomu jinému.“
Silena vypadala, že nevnímá, co jí říká.
Clarisse hodila nůž na pingpongový stůl. „Bojujte si tuhle válku
bez Arése. Dokud se nedočkám omluvy, nikdo z mého srubu nehne
ani prstem, aby vám pomohl. Užijte si to umírání.“
Instruktory to tak ohromilo, že se nezmohli na slovo, když
Clarisse vyrazila z místnosti.
Nakonec se ozval Michael Yew: „Díky bohům.“
„Děláš si legraci?“ zaprotestovala Katie Gardnerová. „Tohle je
malér!“
„To nemůže myslet vážně,“ mínil Travis. „Nebo jo?“
Cheirón si vzdychl. „Ranili jsme její hrdost. Časem se uklidní.“
Ale znělo to, jako že tomu sám nevěří.
Chtěl jsem se zeptat, co to sakra Clarisse tak šíleně chce, ale
podíval jsem se na Annabeth a ta mi pusou naznačila Povím ti to pak.
„A teď,“ pokračoval Cheirón, „dávejte laskavě pozor, instruktoři.
Percy přinesl něco, co byste si podle mě měli vyslechnout. Percy –
přednes velké proroctví.“
Annabeth mi podala pergamen. Byl vysušený a starý a moje prsty
s tím svitkem zápasily. Rozvinul jsem ho, snažil se ho přitom
neroztrhnout, a pustil se do čtení:
„Až polokrevného od Velké trojice pozná skřet…“
„Ehm, Percy,“ přerušila mě Annabeth. „Je tam svět. Ne skřet.“
„Aha, jasně,“ přikývl jsem. Polobohové trpí dyslexií běžně, ale
někdy to vážně nesnáším. Čím jsem nervóznější, tím hůř se mi čte.
„Až polokrevného od Velké trojice pozná svět… a až přes nástrahy
osudu oslaví šestnáct let…“
Zaváhal jsem a hleděl na další řádky. Prsty mě začaly studit, jako
by byl ten svitek zmrzlý.
„Vše kolem upadne do spánku hlubiny bezedné
a duši hrdiny pak čepel prokletá rozetne.“
Anaklusmos mi najednou v kapse ztěžkl. Prokletá čepel? Cheirón
mi jednou řekl, že můj meč přinesl smutek mnoha lidem. Je možné,
že by mě zabila vlastní zbraň? A jak by mohlo všechno upadnout do
bezedného spánku, pokud by to neznamenalo smrt?
„Percy,“ pobídl mě Cheirón. „Přečti ten zbytek.“
Připadalo mi, že mám pusu plnou písku, ale přelouskal jsem
poslední dva verše.
„Jedinou volbou v ten… poslední jeho den
na věky Olymp je psa-spa –“
„Spasen,“ opravila mě Annabeth jemně. „To je zachráněn.“
„Já vím, co to znamená,“ zavrčel jsem. „Olymp je spasen, či
vyhlazen.“
V pokoji zavládlo ticho. Konečně se ozval Connor Stoll:
„Vychlazen – to není tak zlé, ne?“
„Ne vychlazen,“ opravila ho Silena. Mluvila dutě, ale mě
vylekalo, že vůbec promluvila. „Ale vyhlazen.“
„Vyhlazen,“ vysvětlovala pro jistotu Annabeth. „Rozdrcen.
Obrácen v trosky.“
„Já to chápu.“ Srdce mi ztěžklo jako balvan. „Díky.“
Všichni se na mě dívali – se starostí, soucitem nebo možná trochu
se strachem.
Cheirón měl zavřené oči, jako by se v duchu modlil. Ve své
koňské podobě se hlavou skoro dotýkal světel na stropě. „Teď vidíš,
Percy, proč jsme považovali za nejlepší neříkat ti celé to proroctví.
Měl jsi toho naloženo už dost –“
„Nemusel jsem ještě vědět, že nakonec stejně umřu?“ spustil
jsem. „Jo, tomu rozumím.“
Cheirón na mě smutně hleděl. Ten chlapík byl starý tři tisíce let.
Viděl umírat stovky hrdinů. Možná se mu to nelíbilo, ale zvykl si.
Asi věděl, že mě nemá cenu utěšovat.
„Percy,“ ozvala se Annabeth, „víš, že proroctví mají vždycky
dvojí význam. Třeba to neznamená, že umřeš doslova.“
„Jasně,“ odsekl jsem. „Poslední jeho den. To má tuny významů,
že?“
„Třeba by se to dalo zarazit,“ navrhl Jake Mason. „A duši hrdiny
pak čepel prokletá rozetne. Mohli bychom najít tu prokletou čepel a
zničit ji. Zní to jako Kronův srp, že?“
To mě nenapadlo, ale bylo mi jedno, jestli je ta prokletá čepel
Anaklusmos nebo Kronův srp. Každopádně jsem pochyboval, že
proroctví dokážeme zastavit. Prokletá čepel mi měla rozetnout duši.
Především bych uvítal, kdyby se žádné roztínání nekonalo.
„Snad bychom měli Percyho nechat o těch verších pouvažovat,“
navrhl Cheirón. „Potřebuje čas –“
„Ne.“ Sroloval jsem věštbu a zastrčil si ji do kapsy. Připadal jsem
si podrážděný a vzteklý, i když jsem vlastně nevěděl, na koho se
zlobím. „Nepotřebuju čas. Pokud umřu, tak umřu. Proč si s tím dělat
hlavu, ne?“
Annabeth se trochu třásly ruce. Vyhýbala se mému pohledu.
„Pojďme dál,“ houkl jsem. „Máme tu další problémy. Zvěda.“
Michael Yew se zamračil. „Zvěda?“
Řekl jsem jim, co se stalo na Princezně Andromedě – jak Kronos
věděl, že přicházíme, jak mi ukázal ten přívěsek ve tvaru srpu,
kterým komunikoval s někým v táboře.
Silena začala zase natahovat a Annabeth jí položila ruku kolem
ramen.
„No,“ spustil stísněně Connor Stoll, „už pár let jsme měli
podezření, že je tu zvěd, ne? Někdo předával informace Lukovi –
před pár lety mu například prozradil místo, kde je zlaté rouno. Musel
to být někdo, kdo ho dobře znal.“
Snad podvědomě se podíval na Annabeth. Jasně, znala Luka líp
než kdo jiný, ale Connor hned uhnul pohledem. „Ehm, chci říct, že to
mohl být každý.“
„Ano.“ Katie Gardnerová se na Connora a Travise zamračila.
Neměla je v lásce od té doby, kdy vyzdobili travnatou střechu srubu
Démétér velikonočními čokoládovými zajíčky. „Třeba nějaký Lukův
sourozenec.“
Travis a Connor začali protestovat.
„Nechte toho!“ Silena práskla do stolu tak prudce, až se jí rozlila
čokoláda. „Charlie je mrtvý a… a vy se tu všichni hádáte jako
děcka!“ Sklonila hlavu a začala vzlykat.
Čokoláda kapala z pingpongového stolu na zem. Všichni se
tvářili zahanbeně.
„Má pravdu,“ vzdychl si nakonec Pollux. „Nepomůže nám, když
se budeme obviňovat navzájem. Musíme si všímat, kdo nosí stříbrný
náhrdelník s přívěskem srpu. Když ho má Kronos, ten zvěd bude mít
nejspíš taky takový.“
Michael Yew si odfrkl. „Musíme ho najít, než naplánujeme další
operaci. Výbuch Princezny Andromedy nezastaví Krona navěky.“
„To jistě ne,“ přikývl Cheirón. „Jeho další útok je vlastně už v
chodu.“
Zamračil jsem se. „Myslíte tu ‚horší hrozbu‘, o které mluvil
Poseidón?“
S Annabeth se na sebe podívali, jako by si mysleli: Nastal čas.
Říkal jsem už, jak nesnáším, když tohle dělají?
„Percy,“ začal Cheirón, „nechtěli jsme ti to říkat, dokud ses
nevrátil do tábora. Potřeboval sis trochu oddechnout se svými…
smrtelnými přáteli.“
Annabeth se začervenala. Došlo mi, že ví o mých schůzkách s
Rachel, a cítil jsem se provinile. Pak jsem pro změnu dostal vztek, že
se cítím provinile. Smím přece mít kamarády mimo tábor, ne? Přece
jsem nic…
„Řekněte mi, co se děje,“ zavrčel jsem.
Cheirón vzal ze svačinového stolku bronzový pohár. Nalil vodu
na horký plát, kde si obyčejně roztavujeme sýrovou omáčku ke
kukuřičným chipsům. Zvedla se pára a vytvořila v jasném světle
duhu. Cheirón vylovil z váčku zlatou drachmu, hodil ji do páry a
zamumlal: „Ó, Iris, bohyně duhy, ukaž nám hrozbu.“
Mlha se zamihotala. Uviděl jsem známý obrázek doutnající sopky
– hory St. Helens. Přímo před mýma očima boční svah sopky
vybuchl. Z trhliny vyrazily plameny, popel a láva. Hlas nějakého
hlasatele říkal: „– dokonce větší než výbuch loňského roku a
geologové varují, že hora možná ještě neřekla poslední slovo.“
O té loňské explozi jsem věděl všechno. Sám jsem ji způsobil.
Ale tenhle výbuch byl mnohem horší. Hora se rozervala, zhroutila se
dovnitř a z kouře a lávy se vynořila obrovská postava, jako by prošla
průlezem. Doufal jsem, že to mlha před lidmi zahalí, protože to, co
jsem viděl já, by vyvolalo paniku a nepokoje po celých Spojených
státech.
Ten obr byl větší než všechno, co jsem kdy potkal. Ani se svýma
polobožskýma očima jsem skrz ten popel a oheň nerozeznal přesnou
podobu té stvůry, ale zhruba připomínala člověka a byla tak veliká,
že by mohla používat Chryslerův mrakodrap jako baseballovou
pálku. Hora se otřásala příšerným duněním. Připadalo mi, že se ten
obr chechtá.
„To je on,“ vydechl jsem. „Týfón.“
Moc jsem doufal, že Cheirón řekne něco jako Ale kdepak, to je
náš velký kamarád Leroy! Jde nám na pomoc! Ale takové štěstí jsme
neměli. Kentaur jen přikývl. „Nejhorší nestvůra ze všech, největší
samostatná hrozba, jaké kdy bohové čelili. Nakonec se zpod té hory
osvobodil. Ale ta scéna se odehrála před dvěma dny. Tohle se děje
dneska.“
Cheirón mávl rukou a obraz se změnil. Viděl jsem hradbu
bouřkových mraků, jak se valí přes pláně Středozápadu. Blýskalo se.
Vlny tornád ničily všechno, co jim stálo v cestě – rvaly domy a
přívěsy, metaly auta jako modýlky od Matchboxu.
„Obrovské záplavy,“ oznamoval ten hlasatel. „Pět států vyhlásilo
stav nouze a ten podivný bouřkový systém se dál žene po své ničivé
dráze na východ.“ Kamery zaostřily na bouřkovou hradbu,
demolující nějaké město. Nepoznal jsem, které to je. V té změti jsem
zahlédl obra – jen drobné záblesky jeho pravé podoby: paži z dýmu,
temnou ruku s drápy, velkou jako blok domů. Jeho vzteklý řev se
valil po pláních jako jaderný výbuch. Skrz mraky se hnaly další
menší siluety, obklopovaly tu nestvůru. Všiml jsem si záblesků světla
a došlo mi, že se je ten obr pokouší plácnout. Zamžoural jsem a měl
jsem pocit, že vidím zlatý vůz, jak se řítí do té temnoty. Pak se z
nebe snesl nějaký obří pták – gigantická sova – a napadl Týfóna.
„To jsou… bohové?“ zeptal jsem se.
„Ano, Percy,“ přikývl Cheirón. „Bojují s ním už pár dní, snaží se
ho zpomalit. Ale Týfón postupuje kupředu – k New Yorku. K
Olympu.“
Pomalu mi to docházelo. „Jak dlouho bude trvat, než se tam
dostane?“
„Pokud ho bohové nezastaví? Snad pět dní. Je tam většina
Olympanů… kromě tvého otce, ten musí vést vlastní válku.“
„Ale kdo potom chrání Olymp?“
Connor Stoll zavrtěl hlavou. „Pokud se Týfón dostane do New
Yorku, bude jedno, kdo chrání Olymp.“
Pomyslel jsem na Kronova slova na lodi: Moc rád bych ti v očích
viděl ten děs, až ti dojde, jak zničím Olymp.
Mluvil snad o tomhle, o útoku Týfóna? Děsivé to bylo rozhodně
dost. Ale Kronos nás věčně klamal, naváděl nás špatným směrem.
Tohle na něj bylo moc předvídatelné. A ten zlatý Titán ve snu mluvil
o nějakých dalších výzvách, které přijdou, jako by Týfón byl jenom
ta první.
„Je to léčka,“ rozhodl jsem se. „Musíme bohy varovat. Stane se
ještě něco jiného.“
Cheirón si mě vážně změřil. „Něco horšího než Týfón? Doufám,
že ne.“
„Musíme bránit Olymp,“ stál jsem na svém. „Kronos naplánoval
ještě další útok.“
„To ano,“ připomněl mi Travis Stoll. „Ale loď jste mu potopili.“
Všichni se na mě dívali. Chtěli slyšet nějakou dobrou zprávu.
Chtěli věřit, že jim dám aspoň malou naději.
Koukl jsem se na Annabeth. Tušil jsem, že si myslíme totéž: Co
když byla Princezna Andromeda jenom návnada? Co když nás
Kronos nechal tu loď odpálit schválně, aby nás uchlácholil?
Ale nemínil jsem to říkat před Silenou. Její kluk se kvůli tomu
úkolu obětoval.
„Možná máš pravdu,“ připustil jsem, i když jsem tomu nevěřil.
Snažil jsem se představit si, že se všechno může ještě mnohem
zhoršit. Bohové byli na Středozápadě a bojovali s obrovskou
nestvůrou, která je už kdysi málem porazila. Poseidón v obležení
prohrával válku s mořským Titánem Okeanem. Kronos se potuloval
kdovíkde. Olymp zůstal prakticky nechráněný. Polobohové z Tábora
polokrevných byli odkázaní sami na sebe a měli mezi sebou zvěda.
A abych nezapomněl, podle toho starého proroctví umřu, až mi
bude šestnáct – což se stane za pět dní, náhodou přesně v době, kdy
má Týfón dorazit do New Yorku.
„No,“ povzdechl si Cheirón. „Myslím, že na jeden večer to
stačilo.“
Mávl rukou a pára se rozplynula. Bouřková bitva Týfóna a bohů
zmizela.
„Mírně řečeno,“ zabručel jsem.
A válečná rada byla odročena.