23. Kapitola
4. 1. 2014
XXIII
LEO
Leo by ocenil, kdyby drak nepřistál přímo v záchodech.
Ze všech míst, kam se zřítit, by si řadu mobilních chemic
kých záchodů zrovna nevybral. Vzadu na dvoře továrny stál
vyrovnaný tucet modrých plastových kabinek a Festus je
všechny srovnal se zemí. Naštěstí se už dlouho nepoužívaly
a ohnivá koule z dopadu většinu obsahu spálila; ale stejně z tro
sek prosakovaly dost nechutné chemikálie a Leo tím musel
projít. Snažil se přitom nedýchat nosem. Silně sněžilo, ale dra
kův hřbet pořád sálal. Leovi to samozřejmě nevadilo.
Po několika minutách lezení po drakově nehybném těle po
padl Lea vztek. Festus vypadal naprosto v pořádku. Jistě, spadl
z nebe a přistál se strašlivou ranou, ale na těle neměl ani důlek.
Ohnivá koule zřejmě vznikla z plynu v kabinkách, ne z draka
samotného. Křídla byla nedotčená. Nevypadalo to, že má něco
zlomeného. Neexistoval prostě důvod, proč se zřítil.
„Já za to nemůžu," zam umlal Leo. „Festusi, kvůli tobě vy
padám jako neschopný."
Otevřel ovládací panel na drakově hlavě a začal ztrácet na
ději. „Páni, Festusi, co to, sakra, je?“
Vedení bylo zamrzlé. Leo věděl, že ještě včera bylo v pořád
ku. Tolik se snažil, aby opravil zrezivělé dráty, ale v drakově
lebce, kde měl být žár, došlo k bleskovému zmrazení. Kvůli
tomu ledu se vedení přetížilo a spálilo ovládací disk. Leo nechá
pal, jak se to mohlo stát. Jistě, drak byl starý, ale stejně to ne
dávalo smysl.
Mohl vyměnit dráty. To problém nebyl. Ale spálený ovláda
cí disk, to nevypadalo dobře. Řecká písmena a obrázky, vyryté
kolem okrajů, které zřejmě skrývaly nejrůznější kouzla, se roz
mazaly a zčernaly.
Jediná součástka, kterou Leo nemohl nahradit - a zrovna ta
se poškodila. Už zas.
Vybavil si mám in hlas: Většina problémů vypadá horší, než
je. Není nic, co se nedá spravit.
Mám a si poradila skoro se vším, ale Leo věděl, že nikdy ne
pracovala na padesát let starém kouzelném kovovém drakovi.
Zaťal zuby a rozhodl se to zkusit. Z Detroitu do Chicaga
ve sněhové vánici nedojdou a nemínil si vzít na svědomí, že
nechá kam arády ve štychu.
„Tak dobře,“ zašeptal a oprášil si sníh z ramen. „Prosím
jemný nylonový štěteček, nitrilové rukavice a možná čisticí
rozpouštědlo ve spreji."
Pás s nářadím poslechl. Leo se neubránil úsměvu, když vy
tahoval ty potřeby. Kapsy pásu měly své hranice. Nevydaly by
nic kouzelného jako třeba Jasonův meč ani nic velkého jako
řetězovou pilu. To obojí už zkusil. A když požádal o moc věcí
najednou, potřeboval pás vychladnout, než začal zase fungovat.
Čím složitější žádost, tím delší ochlazování. Ale cokoli malého
a jednoduchého, co se najde v dílně - o to si stačilo jen říct.
Pustil se do čištění ovládacího disku. Zatímco pracoval, sy
pal se na vychládajícího draka sníh. Leo musel čas od času pře
stat, povolat oheň a roztopit ho, ale většinou pracoval automa
ticky, ruce se hýbaly sam y od sebe a myšlenky se toulaly
kdovíkde.
Leovi se nechtělo věřit, jak hloupě se choval tam v Boreáso-
vě paláci. Mělo ho napadnout, že ho bude rodina zimních bo
hů na první pohled nenávidět. Syn boha ohně a vletí si na dra
kovi chrlícím oheň do ledového podkroví - jo, to asi nebyl
nejlepší tah. Ale připadal si odmítnutý, a to se mu nelíbilo. Ja
son a Piper směli na návštěvu do trůnního sálu. Leo musel če
kat v hale s Kalem, polobohem hokeje a ran do hlavy.
„Oheň je špatný? vysvětlil mu Kal.
Tím to všechno pěkně vystihl. Leo věděl, že se bude muset
kam arádům brzo přiznat. Už od Tábora polokrevných se mu
pořád vracel ten verš Velkého proroctví: Svět musí padnout, a ť
v ohni ěi hromu.
A Leo ovládal oheň, byl první takový od roku 1666, když
shořel Londýn. Ale až kam arádům řekne, co ve skutečnosti
umí - Hej, víte co, lidi? Dokážu zničit svět! - proč by ho někdo
vítal zpátky v táboře? Zase se bude muset dát na útěk. I když
už to znal, to pomyšlení ho tížilo.
A pak ta Chioné. Páni, ta holka ale byla hezká. Leo věděl,
že se choval jako úplný idiot, ovšem nemohl si pomoci. Nechal
si vyčistit šaty hodinovou hotelovou službou, mimochodem
velmi ochotnou. Učesal si vlasy - což nikdy nebyla hračka -
a dokonce se mu povedlo vymámit z pásu na nářadí mátové
pastilky, to všechno v naději, že se k Chioné dostane blízko.
Samozřejmě, že se takového štěstí nedočkal.
Vždycky ho nakonec vyšachovali — příbuzní, opatrovníci,
na koho si vzpomněl. Dokonce i ve škole Wilderness si posled
ních pár týdnů připadal s Jasonem a Piper jako páté kolo u vo
zu, když spolu jeho jediní kam arádi začali chodit. Měl z jejich
vztahu samozřejmě radost a tak, ale stejně mu připadalo, že už
ho nepotřebují.
Když zjistil, že celý ten Jasonův pobyt ve škole byl jenom
iluze - takové škobrtnutí paměti - tajně se radoval. Byla to
šance na nový začátek. A teď už to zas vypadalo, že se Jason
a Piper dají dohromady. To bylo jasné z toho, jak se chovali
ve skladišti, jako by si chtěli promluvit sami bez Lea. Co čekal?
Skončí zase jako křen. Chioné ho jenom poslala do háje rych
leji než ostatní.
„Tak dost, Valdezi,“ vynadal si. „N ikdo nad tebou nebude
jásat jenom proto, že jsi taková nula. Sprav toho pitomého
draka.“
Tak se zabral do práce, že ani nevěděl, kolik času uplynulo,
než uslyšel ten hlas.
Mýlíš se, Leo, ozvalo se.
Lekl se a upustil štětec drakovi do hlavy. Postavil se, ale ne
viděl, kdo to promluvil. Pak se podíval na zem. Sníh, chemická
močka ze záchodů a dokonce i samotný asfalt se hýbaly, jako
by se společně roztápěly. N a třímetrové ploše se zformovaly
oči, nos a ústa - obří tvář spící ženy.
Nem luvila přímo. Rty se jí nehýbaly. Ale Leo slyšel její hlas
v hlavě, jako by vibrace procházely zemí a jeho nohama, roze-
chvívaly mu páteř.
Oni té zoufale potřebují, prohlásila. V jistých směrech jsi nejdůležitější z těch sedmi —jako ten ovládací disk v drakově mozku.
Bez tebe síla ostatních neznamená nic. Nikdy se ke mně nedostanou,
nikdy mě nezastaví. A já se probudím naplno.
„Vy.“ Leo se tak třásl, že ani nevěděl, jestli to řekl nahlas.
Neslyšel ten hlas od svých osmi let, ale patřil jí, té hliněné ženě
z dílny. „Zabila jste mi mámu."
Tvář se změnila. Pusa se zkroutila do ospalého úsměvu, ja
ko by ta žena měla příjemný sen. „Ale jdi, Leo. J á jsem taky tvá
matka — tvá prvotní matka. Nestavěj se proti mně. Odejdi. Nech
mého syna Porfyrióna povstat a stát se králem a já ulehčím tvému
břemeni. Budeš si kráčet po světě lehce.
Leo popadl to nejbližší, co našel - záchodové prkénko -
a hodil ho na tu tvář. „Nechte mě být!“
Sedátko se ponořilo do tekuté země. Sníh a kal se rozčeřily
a tvář zmizela.
Leo hleděl dolů a čekal, jestli se obličej znovu objeví. Ale
nic už se nestalo. Nejradši by si myslel, že se mu to jenom zdálo.
Pak odkudsi od továrny uslyšel ránu - jako by se srazily dva
popelářské vozy. Kov se mačkal a sténal a ten zvuk se ozvěnou
odrážel po dvoře. Leo okamžitě věděl, že Jason a Piper mají
malér.
Odejdi hned teď, pobídl ho ten hlas.
„To ani náhodou,“ zavrčel Leo. „Prosím tu největší palici,
co je na skladě.”
Sáhl do pásu a vytáhl půldruhakilové kladivo s hlavicí vel
kou jako pečený brambor. Seskočil z dračích zad a rozběhl se
ke skladišti.