19. Kapitola
2. 1. 2014
Devatenáctá kapitola
ZPLUNDRUJEME VĚČNÉ MĚSTO Most na Olymp se rozpadal. Vystoupili jsme z výtahu na bílý
mramorový chodník a u nohou se nám hned objevily praskliny.
„Skákejte!“ zavelel Grover, což se mu lehko řekne, protože je tak
trochu horská koza.
Přistál na dalším kusu kamene, zatímco ty naše se nepříjemně
nakláněly.
„Bože, jak já nenávidím výšky!“ vyjekla Thalia, když jsme
vyrazili. Ale Annabeth neměla formu na skákání. Škobrtla a
vykřikla: „Percy!“
Chytil jsem ji za ruku v okamžiku, kdy se chodník rozpadl na
prach. Vteřinu jsem si myslel, že nás snad stáhne oba dolů. Nohy jí
visely volně ve vzduchu. Ruka jí začala klouzat, až jsem ji držel
jenom za prsty. Pak mě Grover a Thalia popadli za nohy a já v sobě
našel novou sílu. Annabeth prostě nespadne.
Vytáhl jsem ji nahoru, leželi jsme na chodníku a klepali se.
Nedošlo mi, že se navzájem objímáme, dokud najednou
nezpozorněla.
„Hm, díky,“ zamumlala.
Pokusil jsem se říct To nic, ale vyšlo ze mě spíš „Uch huh“.
„Jdeme dál!“ zatáhl mě Grover za rameno. Rozpletli jsme se a
rozběhli se přes nebeský most, zatímco se rozpadaly další kameny a
hroutily se do zapomnění. Dostali jsme se na úpatí hory, zrovna když
se dolů poroučela poslední část.
Annabeth se ohlédla na výtah, který teď byl úplně z dosahu –
naleštěné kovové dveře visely volně v prostoru šest set pater nad
Manhattanem.
„A jsme ve štychu,“ vyrazila. „Odkázaní sami na sebe.“
„Bla-ha-ha!“ zamečel Grover. „Spojení mezi Olympem a
Amerikou se rozpadá. Pokud se zhroutí –“
„Bohové se už nepřestěhují do jiné země,“ zamumlala Thalia.
„Bude to konec Olympu. Úplný konec.“
Běželi jsme ulicemi. Domy hořely. Sochy někdo posrážel. Ze
stromů v parku zbyly třísky. Vypadalo to, že na město někdo zaútočil
obří strunovou sekačkou.
„Kronův srp,“ domyslel jsem si.
Drželi jsme se klikaté stezky vedoucí k paláci bohů. Nepamatuju
si, že by ta cesta byla tak dlouhá. Možná, že Kronos zpomalil čas,
nebo mě jen zadržovala hrůza. Celý vršek hory ležel v rozvalinách –
ta spousta nádherných budov a zahrad zmizela.
Pár drobnějších bohů a přírodních duchů se pokusilo Krona
zastavit. To, co z nich zbylo, se válelo po cestě: rozmlácená brnění,
rozervané šaty, meče a kopí zlomená v půlce.
Někde před námi zaduněl Kronův hlas: „Cihlu po cihle! Tak jsem
to slíbil. Zbořím to CIHLU PO CIHLE!“
Najednou explodoval bílý mramorový chrám se zlatou kupolí. Ta
vystřelila jako víko konvice, rozletěla se na miliardu kousíčků a
zasypala město sutinami.
„To byla svatyně Artemis,“ zabručela Thalia. „Za to zaplatí.“
Zrovna jsme probíhali pod mramorovou branou s obřími sochami
Dia a Héry, když celá hora zasténala a zahoupala se jako loď v bouři.
„Pozor!“ vyjekl Grover. Brána se začala hroutit. Vzhlédl jsem
právě včas a viděl, jak se na nás kácí dvacetitunová zakaboněná
Héra. Bylo by nás to s Annabeth rozmačkalo, ale Thalia do nás
zezadu strčila a taktak jsme se katastrofě vyhnuli.
„Thalie!“ křikl Grover.
Když se prach usadil a hora se přestala kývat, našli jsme ji živou,
ale s nohama uvězněnýma pod sochou.
Zoufale jsme se snažili s ní pohnout, ale chtělo by to několik
Kyklopů. Když jsme se pokusili Thalii zpod sochy vytáhnout, ječela
bolestí.
„Přežiju všechny ty bitvy,“ vrčela, „a nechám se porazit pitomým
kusem kamene!“
„To Héra,“ zaprskala Annabeth vztekle. „Měla na mě spadeno
celý rok. Ta socha by mě zabila, kdybys nás neodstrčila.“
Thalia se zašklebila. „No, tak tu jen tak nestůjte! Já to zvládnu.
Běžte!“
Nechtělo se nám ji opouštět, ale slyšel jsem, jak se Kronos
chechtá a blíží se k síni bohů. Explodovaly další budovy.
„Vrátíme se,“ slíbil jsem jí.
„Já nikam neuteču,“ zasténala Thalia.
Na svahu hory vybuchla ohnivá koule, přímo u bran paláce.
„Musíme běžet,“ hlesl jsem.
„Asi nemyslíš pryč odsud,“ zamumlal Grover.
Vyrazil jsem k paláci, Annabeth hned za mnou.
„Toho jsem se bál,“ povzdechl si Grover a dusal za námi.
Palác měl vrata tak velká, že by jimi proplula výletní loď, ale byla
vyrvána z pantů a rozmlácena, jako by nic nevážila. Museli jsme
přelézt přes obrovskou hromadu rozbitého kamení a pokrouceného
kovu, abychom se dostali dovnitř.
Kronos stál uprostřed trůnního sálu s rozpaženýma rukama,
hleděl na hvězdnatý strop, všechno to nasával. Jeho smích zněl ještě
hlasitěji než z jámy Tartaru.
„Konečně!“ duněl. „Olympská rada – tak hrdá a mocná. Který
vladařský trůn mám zničit nejdřív?“
Bokem postával Ethan Nakamura a pokoušel se držet mimo
dosah srpu svého pána. Krb byl skoro vyhaslý, hluboko v popelu
zářilo jen pár uhlíků. Hestii nebylo vidět. Ani Rachel. Doufal jsem,
že se jí nic nestalo, ale už jsem viděl tolik zkázy, že jsem se na to bál
myslet. Ophiotaurus plaval ve své vodní kouli vzadu v rohu sálu,
moudře nevydal ani hlásku, ale nebude trvat dlouho a Kronos si ho
všimne.
Annabeth, Grover a já jsme popošli dopředu do světla louče.
Ethan nás uviděl první.
„Můj pane,“ upozornil ho.
Kronos se obrátil a usmál se Lukovým obličejem. Až na ty zlaté
oči vypadal úplně stejně jako před čtyřmi lety, když mě vítal v
Hermově srubu. Annabeth ze sebe vydala jakýsi hluboký bolestný
zvuk, jako by ji někdo praštil do břicha.
„Mám tě zničit jako prvního, Jacksone?“ zeptal se Kronos. „To je
ta volba, kterou uděláš – bojovat se mnou a umřít, místo aby ses
přede mnou sklonil? Víš, že věštby nikdy nekončí dobře.“
„Luke by bojoval mečem,“ prohlásil jsem. „Ale vy asi neumíte
to, co on.“
Kronos se ušklíbl. Srp se mu začal měnit, až držel Lukovu starou
zbraň, jeho meč s čepelí napůl z oceli a napůl z božského bronzu.
Annabeth se vedle mě těžce nadechla, asi ji něco napadlo. „Percy,
ta čepel!“ Vytáhla nůž. „A duši hrdiny pak čepel prokletá rozetne.“
Nechápal jsem, proč mi zrovna teď připomíná verš proroctví.
Nebylo to zrovna povzbuzení, ale než jsem stačil něco říct, Kronos
napřáhl meč.
„Počkat!“ vyjekla Annabeth.
Kronos se do mě pustil jako smršť.
Ovládl mě instinkt. Vyhýbal jsem se a sekal a otáčel se, ale
připadalo mi, že bojuju se stovkou šermířů. Ethan zmizel na bok,
pokoušel se dostat za mě, dokud ho Annabeth nezastavila. Pustili se
do boje, ale nemohl jsem hlídat, jak si vede. Matně jsem vnímal, že
Grover hraje na píšťalu. Ten zvuk mi dodával teplo a odvahu –
myšlenky na sluneční světlo a modrou oblohu a klidnou louku někde
daleko od války.
Kronos mě zatlačil dozadu až k Héfaistově trůnu, velkému
mechanickému rozkládacímu křeslu s bronzovou a stříbrnou
výbavou. Kronos sekl a mně se podařilo vyskočit přímo na sedadlo.
Trůn zahučel a spustil skrytý mechanismus. Obranný mód, ozvalo se
varování. Obranný mód.
To nevěstilo nic dobrého. Přeskočil jsem Kronovi přímo přes
hlavu a trůn vystřelil elektrické výboje všemi směry. Jeden zasáhl
Krona do tváře a přejel mu po těle a po meči.
„ARRRR!“ Zhroutil se na kolena a upustil meč.
Annabeth vycítila šanci. Odkopla Ethana z cesty a zaútočila na
Krona. „Luku, poslouchej!“
Chtěl jsem na ni houknout, že je blázen, když se chce domluvit s
Kronem, ale nestihl jsem to. Kronos máchl rukou. Annabeth odlétla
dozadu, narazila do trůnu své matky a svezla se na zem.
„Annabeth!“ vykřikl jsem.
Ethan Nakamura se zvedl na nohy. Stál teď mezi Annabeth a
mnou. Kdybych s ním bojoval, musel bych se obrátit zády ke
Kronovi.
Groverova hudba nabrala naléhavější tón. Posunul se k Annabeth,
ale nemohl jít rychleji a přitom udržovat melodii. Na podlaze trůnní
síně vyrašila tráva. V puklinách mramoru se objevily drobné kořínky.
Kronos se zvedl na koleno. Vlasy mu doutnaly. Tvář měl plnou
spálenin od elektřiny. Natáhl se pro meč, ale tentokrát mu do ruky
nevlétl.
„Nakamuro!“ hekl. „Je čas, aby ses projevil. Ty znáš Jacksonovu
tajnou slabost. Zabij ho a dočkáš se nevídaných poct.“
Ethan klesl pohledem k mým zádům a já byl přesvědčený, že to
ví. I kdyby mě nedokázal zabít sám, stačilo, aby to řekl Kronovi.
Navěky bych se mu neubránil.
„Podívej se kolem sebe, Nakamuro,“ spustil jsem. „Konec světa.
To je ta odměna, kterou jsi chtěl? Vážně jsi chtěl, aby se všechno
zničilo – dobré i zlé? Všechno?“
Grover se už dostal skoro k Annabeth. Tráva na zemi houstla.
Kořeny byly málem stopu dlouhé, připomínaly obří strniště vousů.
„Nemesis tu nemá ani trůn,“ zamumlal Ethan. „Má matka nemá
trůn.“
„Správně!“ Kronos se pokusil vstát, ale zavrávoral. Nad levým
uchem mu ještě doutnal chumáč světlých vlasů. „Znič je! Zaslouží si
trpět.“
„Říkal jsi, že tvá máma je bohyní rovnováhy,“ připomněl jsem
mu. „Drobnější bohové si zaslouží něco víc, Ethane, ale totální
zničení není rovnováha. Kronos nic nebuduje. On jenom ničí.“
Ethan se podíval na rozpálený Héfaistův trůn. Groverova hudba
zněla dál a Ethan se v jejím rytmu zahoupal, jako by ho ta píseň
rozněžnila, jako by toužil zažít krásný den, být všude jinde, jen ne
tady. Zamrkal zdravým okem.
Pak zaútočil… ale ne na mě.
Zatímco byl Kronos ještě na kolenou, máchl Ethan mečem ke
krku vládce Titánů. Mělo ho to na místě zabít, ale čepel se rozletěla
na kousky. Ethan padl dozadu a svíral si břicho. Odražený úlomek
meče mu prorazil brnění.
Kronos se vrávoravě zvedl a tyčil se nad svým přisluhovačem.
„Zrada,“ zavrčel.
Groverova hudba hrála dál a kolem Ethanova těla rostla tráva.
Ethan na mě hleděl, tvář napjatou bolestí.
„Zaslouží si víc,“ vydechl. „Kdyby jen… měli trůny –“
Kronos dupl a zem kolem Ethana Nakamury popraskala. Syn
Nemesis se propadl do pukliny, která vedla srdcem hory přímo na
volné nebe.
„To bychom měli jeho.“ Kronos si sebral meč. „A teď vy
ostatní.“
Myslel jsem jenom na to, jak ho udržet od Annabeth.
Teď byl u ní Grover. Přestal hrát a krmil ji ambrózií.
Všude, kam Kronos šlápl, se mu kolem nohou ovíjely kořeny, ale
Grover s tím kouzlem přestal moc brzo. Kořeny nebyly dost tlusté
ani silné, aby zmohly něco víc než jen vládce Titánů naštvat.
Zápasili jsme u krbu, rozkopávali uhlíky a jiskry. Kronos odsekl
opěrku z Arésova trůnu, což mi vůbec nevadilo, ale pak mě zatlačil k
tomu otcovu.
„Jasně,“ zašklebil se Kronos. „Tohle bude skvělý podpal do mého
nového krbu!“
Naše meče se střetly, až vylétla sprška jisker. Byl silnější než já,
ale na chvíli jsem ucítil v pažích sílu oceánu. Zatlačil jsem ho zpátky
a znovu zaútočil – sekl jsem Anaklusmem přes jeho náprsní krunýř
tak tvrdě, až jsem vyřízl šrám v božském bronzu.
Znovu dupl a čas se zpomalil. Pokoušel jsem se vyrazit, ale
pohyboval jsem se asi tak rychle jako ledovec. Kronos klidně
zacouval a nabíral dech. Prohlédl si rýhu v brnění, zatímco já se
snažil proniknout dopředu a v duchu ho proklínal. Mohl si dopřát
přestávku, jaká se mu zlíbila. Mohl mě zmrazit na místě podle chuti.
Moje jediná naděje byla, že ho to úsilí vyčerpá. Kdybych ho tak
dokázal unavit…
„Je pozdě, Percy Jacksone,“ houkl. „Hleď.“
Ukázal ke krbu a uhlíky zazářily. Z ohně se vznesl obláček bílého
dýmu a vytvořil obraz jako ve vysílání Iris. Uviděl jsem Nika a mé
rodiče dole na Páté avenue, jak bojují beznadějnou bitvu, obklíčení
nepřáteli. V pozadí se bil Hádes ze svého černého vozu, povolával ze
země jednu vlnu zombiů za druhou, ale síly armády Titánů vypadaly
stejně nekonečné. A Manhattan se při tom všem obracel v trosky.
Smrtelníci, teď už úplně probuzení, pobíhali v hrůze kolem. Auta
prudce zatáčela a narážela do sebe.
Scéna se změnila, uviděl jsem něco ještě horšího.
Sloup bouře se blížil k řece Hudson, hnal se po jerseyském
pobřeží. Obklopovaly ho válečné vozy, zabrané do boje s tvorem v
tom mraku.
Bohové útočili. Míhaly se blesky. Zlaté a stříbrné šípy svištěly
jako řízené rakety a explodovaly. Mrak se pomalu rozplynul a já
poprvé jasně uviděl Týfóna.
Věděl jsem, že do konce života (což možná ani nepotrvá dlouho)
nedostanu ten obrázek z hlavy. Týfónův obličej se pořád měnil.
Každou chvíli byl jinou nestvůrou, hrozivější než ta před ní.
Kdybych se mu díval do tváře, zbláznil bych se, a tak jsem se
soustředil na tělo, které nevypadalo o moc líp. Bylo lidské, ale kůže
mi připomínala karbanátkový sendvič, který se rok povaloval ve
skříňce. Netvor měl po sobě zelené fleky, puchýře veliké jako domy
a zčernalé skvrny po těch eonech času, kdy trčel uvězněný pod
sopkou. Ruce byly lidské, ale s drápy jako orel, nohy šupinaté jako
had.
„Olympané se snaží až do konce.“ Kronos se zachechtal. „Jak
dojemné.“
Zeus mrštil ze svého vozu blesk. Výbuch osvítil svět. Cítil jsem
ten otřes až tady na Olympu, ale když se prach usadil, Týfón se pořád
držel na nohou. Trochu zavrávoral, na temeni znetvořené hlavy se
mu objevil kouřící kráter, ale vztekle zařičel a postupoval dál.
Nohy se mi začínaly uvolňovat. Zdálo se, že si toho Kronos
nevšiml. Soustředil se na obrázek boje a svého konečného vítězství.
Kdybych vydržel ještě pár vteřin a otec dodržel slovo…
Týfón vstoupil do řeky Hudson a ponořil se sotva do půlky lýtek.
Teď, pomyslel jsem si a zapřísahal ten obraz v kouři. Prosím,
musí se to stát teď.
Jako zázrakem z toho kouřového záběru zazněl roh z lastury.
Zpěv oceánu. Zpěv Poseidóna.
Řeka Hudson kolem Týfóna vybuchla, vzedmuly se
dvanáctimetrové vlny. Z vody vyrazil další vůz – tentokrát tažený
obřími hipokampy, kteří pluli ve vzduchu stejně snadno jako ve
vodě. Můj otec, obklopený modrou aurou síly, vyzývavě objel kruh
kolem nohou obra. Poseidón už nebyl starý muž. Vypadal zase jako
obyčejně – opálený a silný, s černými vousy. Máchl trojzubcem a
řeka poslechla, vytvořila kolem nestvůry trychtýřovitý mrak.
„Ne!“ vykřikl Kronos po chvíli omráčení. „NE!“
„TEĎ, DRUHOVÉ MOJI!“ Poseidón zaburácel tak hlasitě, že
jsem nevěděl, jestli ho slyším z kouřového obrázku nebo až zezdola z
města. „ÚTOK ZA OLYMP!“
Válečníci vyrazili z řeky, jeli na vlnách na obrovských žralocích
a dracích a mořských konících. Byla to legie Kyklopů a do boje je
vedl…
„Tysone!“ zaječel jsem.
Věděl jsem, že mě neslyší, ale užasle jsem na něj hleděl.
Nějakým kouzlem vyrostl. Musel měřit tak deset metrů, byl velký
jako jeho starší bratranci a poprvé oblékl plnou bojovou zbroj. Hned
za ním jel Briares, Storuký.
Všichni Kyklopové svírali dlouhé černé železné řetězy – takové,
že by ukotvily bitevní loď – s háky na koncích. Máchali jimi jako
lasy a začínali chytat Týfóna, házeli řetězy kolem netvorových rukou
a nohou, na přílivové vlně ho obkružovali dál a dál a pomalu ho
spoutávali. Tyfón se kroutil, řval a trhal se z řetězů, srazil některé
Kyklopy ze sedel, ale těch řetězů na něj bylo moc. Samotná váha
batalionu Kyklopů začínala Týfona stahovat dolů. Poseidón mrštil
trojzubcem a bodl nestvůru do krku. Z rány se vyřinula zlatá krev,
nesmrtelný ichor, chrlila vodopád vyšší než mrakodrap. Trojzubec
vletěl Poseidónovi zpátky do ruky.
Ostatní bohové udeřili obnovenou silou. Přiblížil se Arés a bodl
Týfóna do nosu. Artemis střelila nestvůru do oka tuctem stříbrných
šípů. Apollón vypálil žhavou salvu šípů a podpálil nestvůře bederní
roušku. A Zeus dál bombardoval Týfóna bleskem, až se voda pomalu
zvedla, obalila Týfóna jako kokon a on začal pod vahou řetězů
klesat. Bolestně řval, mlátil sebou takovou silou, až vlny bily o
jerseyské pobřeží, promáčely pětipatrové budovy a lily se přes most
George Washingtona – ale stejně se potápěl, protože mu otec na dně
řeky vyhloubil zvláštní tunel – nekonečnou vodní skluzavku, která
ho odnese přímo do Tartaru. Obrova hlava se ponořila do vodní
smrště a Týfón zmizel.
„PFFF!“ zařval Kronos. Máchl mečem a roztál obraz na cucky.
„Jsou na cestě,“ vyhrkl jsem. „Prohrál jste.“
„Ani zdaleka.“
Blížil se ke mně jako blesk. Grover, ten statečný hloupý satyr, se
mě pokusil ochránit, ale Kronos ho odhodil stranou jako hadrovou
panenku.
Uhnul jsem a pronikl mečem pod Kronovo krytí. Byl to dobrý
trik. Naneštěstí ho Luke znal. Odrazil útok a odzbrojil mě jedním z
prvních manévrů, jaké mě kdy naučil. Meč sklouzl po zemi a zapadl
přímo do otevřené praskliny.
„STOP!“ ozvala se Annabeth odkudsi.
Kronos se k ní bleskurychle obrátil a máchl mečem, ale Annabeth
se ten nápor povedlo zachytit rukojetí dýky. Byl to pohyb, jaký by
dokázal jenom ten nejrychlejší a nejzkušenější bojovník s nožem.
Neptej se mě, kde vzala tu sílu, ale popošla blíž, aby využila páku
zkřížených čepelí, a chvíli stála tváří v tvář s vládcem Titánů a držela
ho v mrtvém bodě.
„Luku,“ zaťala zuby, „teď už tomu rozumím. Musíš mě teď
poslouchat.“
Kronos vztekle zařval. „Luke Castellan je mrtvý! Jeho tělo shoří,
jakmile naberu svou pravou podobu!“
Pokusil jsem se pohnout, ale zase jsem zamrzl. Kde vzala
Annabeth, potlučená a polomrtvá vyčerpáním, sílu bojovat s
Titánem, jako byl Kronos?
Kronos se napínal, snažil se uvolnit si meč, ale držela ho v šachu,
ruce se jí třásly, jak jí tlačil meč dolů ke krku.
„Tvá matka,“ zasípala Annabeth. „Ona uviděla tvůj osud.“
„Sloužit Kronovi!“ zahřměl Titán. „To je můj osud.“
„Ne!“ vykřikla Annabeth. V očích jí stály slzy, ale nevěděl jsem,
jestli ze smutku nebo z bolesti. „To není konec, Luku. To proroctví:
ona viděla, co uděláš. Týkalo se to tebe!“
„Já tě zničím, nešťastnice!“ hřměl Titán.
„Nezničíš,“ odsekla Annabeth. „Slíbils mi to. I teď Krona
zadržuješ.“
„LEŽ!“ Kronos zase napřel sílu a tentokrát Annabeth ztratila
rovnováhu. Kronos ji volnou rukou praštil do tváře, až se pozpátku
svezla na zem.
Sebral jsem veškerou vůli. Podařilo se mi zvednout, ale připadalo
mi, že zase držím váhu oblohy.
Kronos se tyčil nad Annabeth s napřaženým mečem.
Z koutku pusy jí tekla krev. Zachraptěla: „Rodina, Luku. Slíbils
to.“
Bolestně jsem se poposunul o krok dopředu. I Grover byl zas na
nohou poblíž Héřina trůnu, ale zřejmě zápasil o každý pohyb stejně
jako já. Než jsme se jeden nebo druhý stačili přiblížit k Annabeth,
Kronos se zakymácel.
Hleděl na nůž v její ruce, na krev na její tváři. „Ten slib.“
Pak se nadechl, jako by se mu nedostávalo vzduchu.
„Annabeth…“ Ale nebyl to Titánův hlas. Patřil Lukovi. Zavrávoral,
připadalo mi, že neovládá vlastní tělo. „Teče ti krev…“
„Můj nůž.“ Annabeth se ho pokusila zvednout, ale vypadl jí z
ruky. Paži měla zkroucenou v divném úhlu. Podívala se na mě a
zaprosila: „Percy, prosím…“
Zas jsem se mohl hýbat.
Vyrazil jsem a chňapl nůž. Vykopl jsem meč Lukovi z ruky, až
zalétl do krbu. Luke si mě nevšímal. Přistoupil k Annabeth, ale
vsunul jsem se mezi ně.
„Ani se jí nedotkneš,“ zaduněl jsem.
Tvář mu zaškubala vztekem. Kronův hlas zavrčel: „Jacksone…“
Představoval jsem si to jenom, nebo mu celé tělo zářilo a zlátlo?
Znovu zalapal po dechu. Lukův hlas hlesl: „Mění se. Pomoc.
On… už je skoro hotový. Nebude už mé tělo potřebovat. Prosím –“
„NE!“ zaburácel Kronos. Rozhlédl se po meči, ale ten vězel v
krbu, zářil tam mezi uhlíky.
Klopýtal k němu. Pokusil jsem se ho zastavit, ale odstrčil mě
takovou silou, že jsem přistál vedle Annabeth a praštil se hlavou o
spodek Athénina trůnu.
„Ten nůž, Percy,“ zamumlala Annabeth. Mělce dýchala.
„Hrdina… prokletá čepel…“
Když jsem zase dokázal zaostřit, viděl jsem Krona, jak sevřel
svůj meč. Najednou zařval bolestí a pustil ho. Ze spálených rukou se
mu kouřilo. Oheň v krbu se rozhořel do ruda, vypadalo to, že ten srp
nesnáší. Zahlédl jsem, jak v popelu zablikal obrázek Hestie,
nenávistně se na Krona mračila.
Luke se obrátil a zhroutil se, svíral si popálené ruce. „Prosím,
Percy…“
Vyvlekl jsem se na nohy. Popošel jsem k němu s nožem. Mám ho
zabít. To je ten plán.
Luke zřejmě poznal, na co myslím. Olízl si rty. „Nemůžeš…
nemůžeš to udělat sám. Ztratím nad ním vládu. Bude se bránit.
Jenom má ruka. Já vím, kam. Dokážu… dokážu ho zadržet.“
Teď už zářil úplně jasně a kůže mu začínala kouřit.
Napřáhl jsem nůž k ráně. Podíval jsem se na Annabeth a na
Grovera, který ji držel v náruči a snažil se ji chránit. A konečně jsem
pochopil, co se mi to snažila říct.
Ty nejsi ten hrdina, řekla Rachel. Nějak to ovlivní to, co uděláš.
„Prosím,“ sténal Luke. „Není čas.“
Kdyby se Kronos proměnil do své pravé podoby, nebyl by k
zastavení. Týfón by vedle něj vypadal jako dětská hračka.
V hlavě mi zněl verš velkého proroctví: A duši hrdiny pak čepel
prokletá rozetne. Celý svět se mi převrátil vzhůru nohama. Podal
jsem nůž Lukovi.
Grover vyjekl: „Percy? Jsi… ehm…“
Blázen. Šílenec. Mimo mísu. Asi ano.
Ale díval jsem se, jak Luke sevřel rukojeť.
Stál jsem před ním – bezbranný.
Uvolnil si postranní popruhy brnění a odhalil kousek kůže hned
pod levou rukou, místo, které se dá jen těžko zasáhnout. S obtížemi
se do něj bodl.
Nebyla to hluboká rána, ale Luke zanaříkal. Oči mu zahořely jako
žhavá láva. Trůnní síň se otřásla a srazila mě na zem. Luka obklopila
aura energie, zářila víc a víc. Zavřel jsem oči a cítil sílu jako z
jaderného výbuchu, jak mi dělá puchýře na kůži a rozpraskává rty.
Dlouho bylo ticho.
Když jsem zas otevřel oči, viděl jsem Luka, jak leží roztažený na
zemi u krbu. Kolem něj se táhl kruh zčernalého popela. Kronův srp
se roztavil na tekutý kov a odkapával do uhlíků krbu, který teď zářil
jako kovářská výheň.
Luke měl levý bok samou krev a oči otevřené – modré oči, jaké
míval dřív. V prsou mu chrčel dech.
„Dobrá… čepel,“ zachraptěl.
Klekl jsem si k němu. Annabeth se s Groverovou podporou
přibelhala blíž. Oba měli v očích slzy.
Luke se zahleděl na Annabeth. „Tys to věděla. Skoro jsem tě
zabil, ale tys věděla…“
„Pssst.“ Hlas se jí třásl. „Nakonec ses zachoval jako hrdina,
Luku. Půjdeš do Elysia.“
Slabě zavrtěl hlavou. „Uvažuju… o znovuzrození. Zkusit to
třikrát. Ostrovy blažených.“
Annabeth si odfrkla. „Vždycky jsi to přeháněl.“
Zvedl spálenou ruku. Annabeth se dotkla špiček jeho prstů.
„Annabeth…“ Luke se rozkašlal a rty se mu rudě zaleskly.
„Milovalas mě?“
Annabeth si otřela slzy. „Jednu dobu jsem si myslela… no,
myslela jsem si…“ Podívala se na mě, jako by se posilovala tím, že
jsem pořád tady. A uvědomil jsem si, že se mnou je to stejné. Svět se
hroutí, a mně vlastně záleží jenom na tom, že přežila.
„Byl jsi pro mě jako bratr, Luku,“ odpověděla měkce. „Ale
nemilovala jsem tě.“
Přikývl, asi to čekal. Škubl sebou bolestí.
„Můžeme donést ambrózii,“ navrhoval Grover. „Můžeme –“
„Grovere,“ polkl Luke. „Ty jsi ten nejstatečnější satyr, jakého
jsem poznal. Ale ne. To se nedá uzdravit…“ Znovu se rozkašlal.
Popadl mě za rukáv a já cítil, že mu kůže pálí jako oheň. „Ethan.
Já. Všichni ti neurčení. Nedopusť… Nedopusť, ať se to opakuje.“
V očích měl vztek, ale i prosbu.
„Nedopustím,“ ujistil jsem ho. „Slibuju.“
Luke přikývl a ruka mu ochabla.
O pár minut později dorazili bohové v plné válečné zbroji, vtrhli
do trůnního sálu a čekali boj.
Našli jen Annabeth, Grovera a mě, jak stojíme nad tělem
zničeného polokrevného v tlumeném teplém světle krbu.
„Percy,“ zavolal můj otec s úžasem. „Co… co je to?“
Obrátil jsem se k olympským bohům.
„Potřebujeme pohřební rubáš,“ oznámil jsem a hlas mi
přeskakoval. „Pohřební rubáš pro Hermova syna.“